LeoH

Jakápak kontroverze? Celkem zručně natočená a hlavně všemi zúčastněnými velmi uvěřitelně odehraná sondička do života kluků a holek, co si sami se se sebou nevědí rady, a tak si hrají na drsňáky. Pro větší atraktivnost přimícháno něco explicitního násilí, něco sexu, nějaké to rodinné trauma a nějaké to šponovací finále.

Poslouchejte, pane, viděl vy jste vůbec někdy lidi v neděli u vody?

Kopec animátorské fantazie, výtvarná nádhera, Deylovo hlasové eskamotérství, tuny chytlavých hlášek, občas trocha dojetí, bratrské medvědí pošťuchování, které dítě nemůže neprožívat, ať se píše rok 1965 nebo 2014 – medvědi mají našlápnuto k nesmrtelnosti.

Dodnes jsou mi na tom milé tytéž absurdní momenty zasazené do jakoby realistických kulis, které mi kdysi pořádně roztápěly dětskou fantazii, když třeba kolemjdoucí motorista vrazí klukům klíčky od nepojízdného auta a odkráčí na dovolenou pěšky, když si pytlák-drsňák nejen nevšimne, že z pasti vytáhl nafukovacího zajíce, ale taky si ho opeče a pokouší se ho sníst… Na generaci mých dětí už bylo tohle křížení dospěláckého světa a světa dětských her asi moc subtilní – na Bolka a Lolka v příslušném věku nezabraly.

Jedna nalomená duše proplétající se ve společnosti manžela a jiných cizích lidí (až na jednoho blonďáka, co se kouká, skoro jako by věděl) bludištěm hypnotických šedí, mluvících barev, mlhavých i až příliš ostrých tvarů a hmot (ano, i průmyslová krajina může být ve svých nelidských měřítcích perverzně krásná), houštinami industriálních a elektronických zvuků. Jen nedat najevo nejistotu, jen se nepropadnout ještě hloub. Jak si s Antonionim ne vždycky sedneme, tentokrát stvořil film, který ve mně s naprostou samozřejmostí zarezonoval hned při prvním zhlédnutí a napodruhé ještě víc.

Věcná, suchá, uštěpačná interpretace bez hysterické přepjatosti (že, pane Brabče), smetištní scénografie i masová recyklace herců k velkému patafysikovi Jarrymu perfektně pasuje. Nepřítomností obecenstva je ale záznam citelně zmrtvolněn.

Experiment, který prokázal, že afektovaná banalita zůstane afektovanou banalitou i tehdy, obrátíme-li pořadí scén. Jedna hvězdička pro kameru, druhá pro herce.

Děti nadšené, ta starší (13) dokonce oficiálně vyhlásila Imaginárium za svůj nejoblíbenější film; za sebe nějak nevím, čeho se chytit jako hlavní nitě (ať už by to byl příběh, poselství nebo nějaké to mimorozumové uchvácení), i když z jednotlivostí radost mám (vydařená starodávnost Parnassova podniku postavená do kontrastu se žhavou současností a další vizuální špeky, Waitsův decentní satanáš, Ledgerovi dubléři…). Asi se na to neumím kouknout těma správnýma očima.

Na povrchu chladná dokonalost, pod ní trochu rozmlžené, ale čímsi přitažlivé sdělení. Víc než sexuální zmatky dvou generací bytostí tápavě hledajících dobrodružství, které by do jejich životů vneslo trochu neobyčejna či snad i dotek věčnosti, mě oslovil celou dobu přítomný temný podtón vyjádřený nahlas v klukově komentáři o neustále otevřených dveřích na druhou stranu a přicházejících a odcházejících duších, které potkáváme ve snu. — Taky jste měli místy takové potíže poznat, kdo je kdo a kdo ke komu patří? Hlavně Tobey Maguire a Elijah Wood jsou si tu tak podobní, že jsem měl ze začátku dojem, že koukám na incestní drama, a takových dvojnických párů je tam víc. Říkám si, že to musel být záměr, ale neprokoukl jsem, kam směřoval.

Přijde mi to ještě místy tempově neukočírované a příliš okouzlené vlastními nápady, ale zároveň je mi ta neotesanost ohromně sympatická, stejně jako osobitý černý humor. Kalypso vložka, zásvětní scény a Keatonova titulní postava patří do zlatého fondu americké kinematografie.