LeoH

Zvláštní kousek. Začíná jako poněkud křečovitá kancelářská komedie, která se první půlhodinu ne a ne odlepit od země, ale pak se z ní pozvolna vyklube cosi zdárně rozkročeného mezi krajinomalebným skotským svérázem stařičkého Whisky Galore!, povahokresbou české nové vlny (někteří tu zmiňují Formana, mně se vybavilo spíš Passerovo Intimní osvětlení) a suše absurdním humorem montypythonovských skečů, a ještě zbude místo i pro nevtíravé poselství o sepětí člověka a krajiny („ekologie“ je tady trochu nepřípadné slovo), magickou noc s polární září, trochu odlehčené romantiky a Knopflerovo osmdesátkové syntetické cvrlikání, přičemž to všechno kupodivu drží pohromadě, jedno z druhého organicky vyrůstá a doplňuje se. Škoda toho váhavého rozjezdu (i když, přišel by bez něj ten moment, který přesně vystihl ThinkGeek?) a pár dalších drobností, jako je stereotypní postava „srandovního černocha“ (připomínající pro změnu Farářův konec – buď měl Forsyth české šedesátky fakt nakoukané, anebo tam muselo být nějaké vnitřní souznění :-) ).

Všecky starší animované reklamy (nejen) na margarín Vitello v jednom – jsou tu tančící kuchyňské potřeby, pochodující ingredience, sebevražedná vajíčka, dohlížitel s kuchařskou knihou, tikající hodiny, kokosová palma, strýček Boby s veselou písničkou i „lákavá“ fotka finálního produktu, vše provedeno a načasováno dokonaleji než kdy dřív. Proti dřívějším neohrabanějším variacím na dané téma tak trošku nuda.

Zas jednou se mi vyplatilo potkat se s někdejším velehitem až po mnoha letech nedůvěřivého kroužení okolo. Dřív bych si asi tolik neužíval film, který není k svým hrdinům a k současné společnosti zdaleka tak nemilosrdný, jak by mohl být a jak se zdálo z popisů, z pověstí i z prvních pár desítek minut stopáže, takže se do něj vejde mnohem víc než jen chytrá uštěpačná satira, ale mimo jiné taky uměřené množství naděje a víry v naše lepší stránky (přičemž potenciální naivitu takové naděje a víry účinně kompenzuje hořkost příbuzná té woodyallenovské) a nakonec i ta titulní krása (v závěrečné předělávce beatlovské Because s vypíchnutými závratně se lámajícími vokálními harmoniemi pro mě až k ustrnutí). Navíc myslím, že právě tak byla Americká krása myšlena, právě v tom je jedinečná, žádat po ní radikálnější vyznění nebo realističtější postavy by znamenalo cpát ji násilím do škatulek, do kterých vědomě nechce patřit. A jelikož mi ten mix nadsazené karikatury s trochou středněvěkého existenčního krasosmutnění tak dokonale přilnul k důlkům a hrbolům na duši, až z toho mám sklon legračně básnit, dávám po dlouhé době čistých 100 %.

Písnička, honička, uklízečka, lahvička. Dodalovi už touhle dobou uměli zákazníkovi dodat svižnou animaci v „americkém“ stylu na jakékoli téma a B. Kertenovi se protentokrát povedla vcelku chytlavá muzika (kde už jsem ten motiv jenom slyšel?); výsledkem je profesionálně odvedená práce, co neurazí ani nerozjaří.

Od Aronofského jsem už automaticky čekal střihové šílenosti a halucinační scény a ejhle, on umí i normální nevyděračsky dojemný, v jednotě formy a obsahu téměř osmdesátkovým stylem natočený biják se sociálním přesahem o stárnoucím chlapovi, co pomalu přichází na to, že osobní život si sice podělal a tělesná schránka neúprosně dosluhuje, ale on aspoň bude až do konce vědět, kde je jeho místo. A ani nad wrestlingovým prostředím se nakonec nebylo třeba předem ošklíbat – těch pár scén z ringu není natočeno očima milovníka toho prapodivného „sportu“, ale očima filmaře, kterému jde o postavy a vyprávění. Člověčina jak bič, bez jakýchkoli stop pozérství, uvolněná, autentická.

Obuvnická firma Krása ve svém boji s fenoménem Baťa o místo na slunci využila kreslenou reklamu hned několikrát a nikdy bez vkusu; tenhle kousek s popelkovským motivem ztraceného střevíčku a s nezvykle něžnou výtvarnou stylizací barevného obrazu patří určitě k tomu nejpůvabnějšímu, co se z prvorepublikové animované tvorby (nejen té reklamní) do dnešních dnů dochovalo. — Zajímavá věc: připadá mi, že vydání na 3DVD Český animovaný film 1925–1945 má stabilnější obraz a je jasově a barevně vyrovnanější než to pozdější v bonusech na BD s restaurovanými Třemi oříšky pro Popelku.

Osud toho citově deprivovaného kluka s hlavou plnou Thoreaua, Tolstého a Londona není nezajímavý a nemůže za to, že ho Penn, nepochybně s nejlepšími úmysly, přetavil do vyprázdněného, uhlazeného, naivně hipsterského snu o tom, kterak charismatický mladík okouzlil, z výšin své pětadvacetileté iluzorní nezávislosti o pravých hodnotách poučil a pak zase v slzách zanechal půlku Ameriky. Neříkám, že jsem nebyl místy pohnut, ale když si vzpomenu, kolikrát jsem u toho obracel oči v sloup nad dalším gymnaziálním citátem, další doslovností v písničce Eddieho Veddera, další filmařskou samoúčelností (počínaje zbytečným rozkouskováním prostého lineárního příběhu do několika paralelně vyprávěných časových rovin), *** tomu vážně dát nemůžu.

Dobová reklamkářská rutina kombinující aktuálně frčící motivy s názorným návodem k použití, což je zase koncept, který patří spíš do úplných začátků čs. animované reklamy na přelomu 20. a 30. let; jediným zaznamenáníhodným prvkem je tu mnohonásobné opakování kratičkého sloganu se zřejmým cílem natlouct ho publiku do podvědomí jednou provždy, čímž se přenášíme zas o kousek blíž k současným metodám mediální masáže.

Potěšily spíš vedlejší věci jako vypiplaná zdánlivá syrovost obrazu (s dlouhatánskými záběry pečlivě „choreografovanými“, komponovanými a někdy technicky neskutečně nápaditě realizovanými tak, aby na sebe neupozorňovaly a naopak působily jako situace snímané za pochodu neviditelným reportérem), výběr muziky stranící tomu zemitějšímu & inteligentnějšímu z rocku 60. a 70. let (Lennon, Stouni, Crimsoni, aspoň vznášejícím se čunětem připomenutí Floydi…) nebo půvabně obsazený Michael Caine; z obsahu hlavně vyhmátnutí (a jednoznačně humanistické uchopení) uprchlické tematiky v době, kdy se migrace teprve stávala krmivem pro hlavní zprávy. Samotná ústřední myšlenka žádnou velkou hloubku nenabízí, výchozí situace je jen tak ledabyle nahozená a postavy v zásadě jednorozměrné – v tom se Potomci lidí ničím nevymykají běžným druholigovým katastrofickým/post-apo filmům o cestě z bodu A do bodu B (aspoň se ovšem po té cestě nepohybují úplně přímočaře) –, leč k takové plytkosti jako později v Gravitaci se tu Cuarón zdaleka ještě nedopracoval. ***1/2 zaokrouhlených nahoru za to tolik potřebné humanistické vyznění.

Po Ženit se a nezoufat další pokus s rozhýbáváním předmětů denní potřeby, tentokrát v lehce konstruktivistickém duchu (výtvarná spolupráce Hermína Týrlová), který dodává dobovým reklamním otřepanostem (pochodující útvary věcí) hravou svěžest pro potěchu oka.