LeoH

Je rok 1940, protektorát, Dodalovi svůj IRE-Film začali přesouvat do zahraničí už předloni, Karel stihl utéct přes Paříž do Ameriky, Iréna ne (zatím pracuje kdesi ve fotoateliéru, než se na zbytek války ocitne v Terezíně), Hermína Týrlová se pomalu rozkoukává ve Zlíně a český animovaný film se vrátil na začátek – tahle jakoby na koleně vyrobená novoročenka s pár rozhýbanými kresbičkami námořníků je podle všeho jediný kousek animace, který tu v letech 40–42 spatřil světlo světa… Jedna hvězdička je za kvality samotného filmečku a druhá za tušení možných příběhů jeho vzniku.

Teprve tohle je první film, ve kterém stará frankensteinovská série Universalu nepřidala do světové popkulturní pokladnice lautr nic nového a místo toho začala rozpačitě přežvykovat vlastní ocas. Kromě nápadů vymizel i humor a expresionistická stylizace, herectví se až na čestné výjimky vrátilo k divadelnímu deklamování a hudba k nekontrolovatelnému hřímání. Nejste-li vysloveně odhodláni osobně zhlédnout každou životní peripetii Frankensteinova monstra, můžete si tu hodinu své vlastní existence ušetřit bez obav, že byste o něco přišli.

Čistě výuková záležitost, půlhodinová němá, jednoduše animovaná nalejvárna základů elektroniky pěkně od úplného začátku až po konstrukci elektronkových přijímačů; s Hurvajzem (z kterého je tu použito pár recyklovaných záběrů) to nebyla taková suchařina, ale tohle má zas opravdovou informační hodnotu. Vidět to ještě v 70. letech jako kluk věčně zahrabaný někde v koutě s Pikotronem, pochopil bych z toho pár věcí, které mi tenkrát nebyly jasné, a třeba by ze mě přece jenom vyrostl ten inženýr :-) Koho technická nostalgie míjí, škrtne si laskavě jednu až dvě hvězdičky.

Oficiálně první z těch „horších“ starých Frankensteinů, ale upřímně řečeno ve své pokročilé (a vědomé) brakovosti zábavnější než Nevěsta. Opět nechybí dnes už zklasičtělé momenty a motivy, přičemž takový inspektor Krogh s umělou rukou je zdrojem podstatně decentnějšího humoru než uječená služebná Minnie v předchozím díle, a co teprve <SPOILER>terminátorovský zánik Monstra v bublajícím sirném bahně</SPOILER>! Výprava sice viditelně o něco zchudla, ale zase nikdy nebyla expresionističtější (až k lehké sebeparodii, která působí spíš dojmem záměru než neohrabanosti), nenajdeme tu tolik uměleckých úhlů kamery, ale zase vděčné hrátky se světlem a stínem, hudba nehřímá tak úporně a dokonce se tu a tam pracuje i se znovuobjeveným účinkem ticha… Je fakt, že už se tu nedá intelektuálně rochnit v paralelách s Kristem a homosexuálních interpretacích, že samotné monstrum přestalo dojemně řešit otázky vlastní existence a stalo se víceméně tupou vražednou zbraní a obchodní značkou, leč pokud si staré horory pouštíte pro rozptýlení s dobovou patinou a filosofii očekáváte spíš od Tarkovského, Frankensteinův syn vás nemůže zklamat.

Reklama na Mogul s nemalým WTF faktorem (demonstrující masy různě zmrzačených automobilových součástek vs. humorné ladění vs. doba vzniku) a zase jinými a zase umně rozhýbanými obrázky od Dodalových.

Stejně jako u prvního zvukového Frankensteina rozkoš ze zpětného objevování kořenů popkultury, ale už toho není tolik poprvé (byť epizoda s poustevníkem nebo nevěstina maska patří k absolutní klasice) a díky vysokému rozpočtu a o čtyři roky pokročilejší technice je všechno až příliš normální – včetně lidového uvřískaného humoru nebo doprovodné hudby plné snaživé práce s leitmotivy. Jako opravdový film to pořád ještě nefunguje, ale zároveň už to pro mě nemá tu slastnou, bezelstnou bizarnost úplných začátků. A v neposlední řadě byla Mae Clarke nepoměrně rozkošnější Elisabeth než Valerie Hobson.

Abstraktní animace s vysvětlujícími titulky na začátku je pro mě něco jako druhdy na výchovném koncertě programní hudba s lektorským úvodem – místo, abych prostě poslouchal (díval se), celou dobu čekám, kdy už vyjedou ti blaničtí rytíři, a zavřu si tím cestičku k vlastnímu nepředepsanému zážitku. A to u Smetany aspoň vyjedou, kdežto u Dodalových se ten slibovaný katastrofický zvrat jaksi úplně nedostaví. *** za odvahu prošlapávat nové pěšiny a za tajemně přitažlivé pohledy na protošvankmajerovské plastické struktury.

Nečekal bych, že budu hodnotit výš než Všechny prezidentovy muže, ale stalo se: Spotlight je přehlednější, tudíž na mě líp zafungoval jako napínavé vyprávění, a zároveň je sympaticky utlumený co do filmařských ambicí (ani herectví jako z partesu, ani kamera, co dokáže udělat pastvu pro oči i ze záběru na registraturu s horami kartotéčních lístků, ani funkční muzika na sebe nestrhují pozornost, anóbrž slouží sdělovanému) i co do útočení na primární divácké pudy (žádné prvoplánové citové vyděračství, žádná plamenná emotivní obžaloba církve, žádné drastické scény: film o aféře se zneužíváním dětí, který se dá v klidu pustit dvanáctiletému dítěti a přesto je pro dospělého působivý!). O to účinněji provokuje k přemýšlení: o americké společnosti, ve které je církev, ať se nám to líbí nebo ne, pro mnohé (většinu?) pořád ještě životně důležitou morální oporou, při jejímž zpochybnění by v jejich očích nastal pád do chaosu (odtud, ne z nějakého niterného zla, pramení všechno to urputné popíračství); o naší společnosti, kde církev o tuhle roli přišla „zásluhou“ komunistického režimu, aniž by ji dodnes něco nahradilo (a teď ještě proč se v závěrečném výčtu měst nevyskytuje žádné české – k zneužívání tu nedochází, protože církev nemá tu autoritu, nebo se na ně nepřijde, protože církev není tolik na očích?); o hrdopyšném ateismu, kterému je ve filmu letmo nadhozená teze o zvýšeném výskytu pedofilie mezi kněžími jako psychologickém fenoménu potvrzením nenávistného odporu k náboženství jako takovému, a to i u jinak rozumných a empatických lidí, kteří stejně vášnivě odmítají soudit člověka podle rasy či národnosti; o samočisticích mechanismech demokracie, k nimž kromě nezávislé žurnalistiky patří i filmy, jako je tenhle. Je jich málo, ale je skvělé, že se pořád točí, a pokud dokážou vybudit takovéhle myšlenky, člověk jim odpustí i občasné deklarativní řečnění z úst některé postavy i to, že se tu vlastně opravdové, do hloubky prokreslené postavy nevyskytují, rozhodně ne mezi novináři, hlavní „postavou“ je tu spíš celý redakční tým, hlavní drama se odehrává mezi ním a světem mimo něj a o to silněji se film může soustředit na podstatu věci, nerozrušovanou očekávatelnými odbočkami do osobního života jednotlivých hrdinů. — Tl;dr aneb Tož abych to nějak shrnul: Na dnešní dobu nezvykle střídmý, cílevědomý „středněproudý“ film, vyprávějící bez dryáčnictví o velice citlivých věcech, nesený snahou sdělit cosi podstatného, ale přitom netezovitý, otevřený různým interpretacím, bavící až v druhé řadě, ale přesto skvěle. Jednoznačně za plný počet.

První zvukový, ale celkově až čtvrtý filmový Frankenstein (toho vůbec prvního natočili ještě v Edisonových studiích) není ani věrnou adaptací předlohy, ani opravdovým hororem (byť třeba závěr scény s děvčátkem musel být ve své době vystřižen, což z ní – se zapojením divákovy fantazie – paradoxně udělalo ještě hrůzostrašnější výjev), ale je to ten Frankenstein s ikonickou Karloffovou maskou, hrbatým sluhou, Strickfadenovými sršícími elektrickými oblouky, proslovem o touze po vědění, rozzuřeným davem s loučemi – znám sice jen malou část z tisícovek napodobenin, parodií a citací, ale úplně to stačilo, abych při každé scéně originálu řičel popkulturním nadšením. A krom toho jsou tu i další nenápadnější kvality – třeba Kerrův sympaticky prostořeký starý baron F. nebo příjemná syrovost daná nepřítomností hudby.

Výchovná reklama na zubní pastu, cílící na velmi specifický tržní segment – osamělé ožraly. Svěží nápad a šmrncovní provedení, zejména pasáže, kdy se hrdina motá domů nočními ulicemi a ožívají kolem něj kandelábry, chodníky a zábradlí a kdy se doma hádá s obří tubou Kalodontu, ležérně se opírající loktem o futro. (Vyrobeno vídeňskou firmou Fischerkoesen Film Production, československá je na tom jenom ta pasta.)