LeoH

Some seriously scary shit. Pomíjím neherectví, nelogiku, nezábavnost a vůbec celkovou řemeslnou nedovednost, jakož i „odborné“ duchařské blábolení; venkoncem je tím filmeček v disciplíně found footage přesvědčivější než celá slavná blairská čarodějnice, ale to je vedlejší. Všecky hvězdičky jdou za geniální jednoduchostí nočních scén – to takhle sedíte, dobře víte, že to subbasové hučení je stokrát omletý sprostý fyziologický trik, ale úzkosti se neubráníte, protože příroda (pokud se ovšem nekoukáte někde na noťasu a neposloucháte přes vestavěná chrchlátka placatý dabingový mix), rejdíte očima po statickém celku ložnice a jen čekáte, co se kde pohne tentokrát… a najednou zjistíte, že i když máte ten film na háku a prokouknutý skrz naskrz, stejně vám buší srdce o závod a chcete, aby už byl zase den a aby ti dva mleli ty svoje nesmysly. A pak to celé skončí, ještě se ušklíbnete nad tím, jak klišovitě, a pak se tak nějak schoulíte do sebe, rejdíte očima po ztichlém obýváku a jen doufáte, že se nikde nic nepohne, protože kdyby teď průvan sfoukl list papíru z piána, klepne vás to a bude po legraci. Aneb pár hororů už jsem v životě viděl, ale nepamatuju, že bych po některém z nich byl tak upřímně šťastný, že jsem se ve zdraví dostal do postele a můžu se chytit slastně spící ženy za ruku. (Stejně jsem samozřejmě byl na vahách, jestli té blbině jenom za mimořádně efektivní strašení dávat hodnocení příslušející mimořádným filmům; rozhodla nakonec potřeba připovyvážit zdejších momentálních 54 %.)

Modrovous sleze z plakátu, galantně se ukloní Moně Lise a vzápětí už se rozčiluje, až pěstmi v stůl tluče, že není navařeno. Můžu já za to, že se mi tyhlety hospodyňkovský stereotypy eklujou i v dobové nadsázce? A animátorsky už se taky Dodalovi v minulosti vytáhli mnohem víc.

Vycházeli jsme se ženou a hrstkou dalších maloměstských podivínů všech věkových kategorií z kina Napajedla, nevěřili, že ty dvě hodiny uplynuly tak rychle, a cítili se po nich jako po zvlášť osvěžující dovolené. — Jarmusch potěšil mj. tím, že vzal strukturu téma-variace, kterou si v suverénní, leč inťošsky nepřístupné formě vyzkoušel v Hranicích ovládání (musím si někdy brzo zopakovat, a taky už se konečně prokousat k Milencům), a udělal z ní otevřený film „pro lidi“ tím, jak na tuhle potenciálně ubíjející osnovu navěšel pamlsky drobných rozdílů upoutávajících pozornost přívětivou zábavností, i jak v pravý čas opouští pózu „filmu, ve kterém se nic nestane“, aniž by začal dělat divákovi naschvály. Definitivní zázrak se pak odehraje ve scéně „znovuzrození básníka“ (s nejjarmuschovštějším momentem filmu – druhým cizincovým „Aha!“) která nádherně propojí poezii jako téma s poezií děje a poetikou formy (omlouvám se za hyperzhuštěnou suchou formulaci; podrobně o tom hlavním, co je na Patersonovi krásného, čtěte u JitkyCardove v jednom z jejích nejhezčích, nejtrefnějších a nejdelších :-) zdejších komentářů). — K osobním radůstkám patří i různé důvěrně známé (pop)kulturní motivy zasazené do nových souvislostí (Who's on first, Would you rather be a fish?); Kamil Fila se svou tezí, že se tu Jarmusch snaží přiblížit mladému divákovi (jen kvůli mládí ústřední dvojice?), a následnými úvahami o tom, jak jsou Paterson s Laurou vnitřně staří, se naopak podle mého míjí s bezčasou náturou filmu.

Idyličtější, myšlenkově o něco jednodušší předchůdce Přeletu nad kukaččím hnízdem, upomínající spíš na padesátá než na šedesátá léta určitou těžkopádností v budování idejí i charakterů, klasickým vizuálním stylem bez jakýchkoli experimentálních výbojů i jednou z posledních hezounkovských roliček Dennise Hoppera těsně předtím, než si nechal narůst fousy, natočil Bezstarostnou jízdu a následně se přehrál do polohy charismatických psychopatů. V jistém smyslu Cool Hand Luke blufuje podobně jako jeho titulní postava – tváří se jako hluboce lidská, všeobecně platná óda na neodolatelnou přitažlivost vnitřní svobody, ale bez Newmanových modrých očí a odzbrojujících úsměvů by ta přitažlivost byla poloviční –, přesto jsem se u něj necítil nijak podvedený a odnesl jsem si z toho skautského tábora nefalšovaně povznášející pocit.

Ani ne krátký film, spíš jen takový obrázkový jingle, pozoruhodný leda prčovním zvukem raketky a tím, jak málo stačilo(?) klientovi ke štěstí.

Moje první setkání s Andersonem, takže mu asi snáz než obeznámenější diváci odpouštím, jak se v jeho okouzlujícím dotaženém manýrismu trošku ztrácí to ostatní, co dělá film filmem, jako třeba scénář a postavy, a jsem spíš ochotný tolerovat, jak si po způsobu turisty vyzobává ze středoevropských reálií ingredience pro Američana přitažlivě exotické a patlá z nich své kulturně nesourodé cukrářské zboží – ta spousta filigránských legrácek podložených jemnou melancholií, vrcholících scénou nejspíš nejabsurdnějšího útěku z vězení v dějinách, za to prostě stojí. Stejně si ale víc cením příbuzného formálního hračičkovství Jeana-Pierra Jeuneta, groteskního světa Tajemného hradu v Karpatech (s širším rozptylem nálad od doteků nekarikované krásy až po skutečné orgie bizarnosti) nebo poučenějších historických mystifikací v podání cimrmanovské partičky; uvidím, co mi nabídnou Andersonovy starší kousky.

Dochované torzo (40 metrů z 90) reklamy na látky firmy Prokop & Čáp ukazuje kus perfektně odvedeného animátorského řemesla – nic víc, nic míň.

Obrázky ze života přezrálých lásek, mikroeseje o tom, jak těžké je někdy pro nedokonalou lidskou bytost udělat správnou věc (a hlavně vůbec přijít na to, co je správné), a výtečné herecké výkony by byly za silné čtyři, nebýt vyumělkované struktury plné chtěného oddalování, příliš okatých symbolů v čele s tím titulním, smrti, násilí a sexu jako ozdobných ornamentů neprorostlých s jádrem filmu. Vychází mi ***1/2.

Nevím, kde vzal B26354 informaci o tom, že o rok starší čistě abstraktní Fantaisie érotique vznikla ustřižením reklamního konce z tohoto novějšího filmečku (oba kousky pracují se stejnou hudbou a stejnými obrazovými pasážemi, ale úplně shodné nejsou); podle letopočtů vzniku, uváděných i v literatuře, se mi zdá pravděpodobnější, že tu Dodalovi kapitalizovali svou starší volnou tvorbu, i když možné je obojí. Každopádně body za odvahu zůstávají a přihazuju hvězdičku za vtipné skloubení avantgardy s komercí.

Jemně (na mě skoro až přejemněle, i když připouštím, že mohla zapracovat momentální nálada nebo divácká otrlost pardála starého přesně stejně jako film sám) ztvárněný americký antisen s lahůdkovými pasážemi snů, flashbacků a tripů – Schlesinger tady dotáhl šedesátkovou obrazovou psychedelii k dokonalosti. Co se týká ústředního songu, jednou ze sebe třeba setřepu letitý odpor k Rezkově/Žákově infantilně midcultové české verzi, bez jakékoli spojitosti nesmyslně vytěžující nebohého Malého prince, a přestanou se mi ježit chlupy aspoň u originálu.