LeoH

Trochu jako byste vzali Mulholland Dr. (čímž Austera nehodlám nařknout z plagiátorství, ta asociace je hodně volná a hlavně tu Lulu byla o tři roky dřív), ubrali většinu temnoty a neprůhlednosti a nahradili ji křehkostí téměř motýlí. Napoprvé jsem se cítil několikanásobně podvedený (počínaje tím, že se ve filmu o saxofonistovi hraje na ságo asi dvacet vteřin, a konče… na první dojem samoúčelnými úhybnými manévry ve vyprávění, bez spoilování to neumím říct konkrétněji), ale stejně to ve mně nechalo pocit hřejivého zážitku. Podruhé, když už jsem věděl, co nemám čekat, jsem se v té vlastně nesložité, a přece ne tak docela triviální lyrické symbolice krásně rozpustil. — Domácí úkoly: Pandořina skříňka, Murphy

Několik důležitých informací, které mi před lety proklouzly pod radarem kvůli tomu, že jsem si s dětmi pustil začátek v dabované verzi a po pár minutách Pragerova nevtipného kňourání znechuceně odkráčel dělat něco užitečnějšího, nechávaje u toho nebohé děti sedět samotné: 1) Toto není dětský film. Odkazy na Pulp Fiction jsou ještě poměrně neškodné (tanečky, „Zee is dead“), horší je, že výjevy z mravenčího bojiště připomínají ze všeho nejvíc Verhoevenovu Hvězdnou pěchotu. Už vím, proč byl ten mladší po zbytek dětství takový zaražený. 2) Dialogy si sice Woody podle všeho nenapsal, ale humor originálu je regulérně allenovský, samá lepší kvalita a velkorysé porce. 3) A vůbec, jedná se pravděpodobně o nejchytřejší 3D animák ever. Původní znění je ovšem nutností: obě dnes už notně odrostlé děti to se mnou před pár dny víděly poprvé v originále a shodly se, že „nevěděly, že je to tak dobrý“. Tož tak.

Mainstreamová tabu, jejichž překračováním si Mary kdysi vysloužila slávu, jsou o dvě desetiletí později ta tam; zbylo solidní obsazení, čtyři pět povedených fórů, jedna ikonická scénka s tělesnou tekutinou a spousta hlušiny. 50 %

Ospalá letní legrácka s trochou magického realismu po vałašsky od zeme. Na natáčení v Rožnově pod Radhoštěm a okolí mám fajn vzpomínky (kromě producírování s kytarou a neumělého skřehotání Let It Be, za které jsem si koukám dokonce vysloužil herecký zářez ve zdejší databázi, jsem taky občas držel mikrofon zvukařovi Jirkovi Melcherovi), takže o nějaké nezaujatosti nemůže být řeč, ale dodneška si cením toho, jak se Pavel Göbl pokusil dělat humor jinak, než velel dobový zvyk – bez škodolibosti a prvoplánové trapnosti, možná i trochu dojímavě – a dostat na plátno „valašského ducha“ tak, jak ho jako místní rodák cítil. Sice se přitom vždycky nepovedlo ukočírovat herecký projev směsice lokálních herců a neherců, ale stejně se mi na to na rozdíl od většiny tehdejší famácké produkce i teď docela příjemně kouká.

Můj první Aronofsky. Jako někdejší matfyzák, druhdy též naivně doufající, že skrz matematickou logiku by se třeba mohl dát pochopit celý svět, i jako velký obdivovatel filmových obrazů subjektivních až halucinogenních jsem byl pohlcen, uchvácen, ztotožněn. Protentokrát opatrnické čtyři; jestli přihodím i tu pátou, uvidím příště, až na to nebudu koukat v mrákotách mezi druhou a čtvrtou ráno. — P.S. z května 2013: Při dalším kole žádné nové hlubiny neodhaleny, čtyři jsou tak akorát.

Víc Fedotovů schopných ždímat z tuzemských herců pot a krev! Takto soustředěné a dotažené představení se v českých luzích a hájích jen tak nevidí. Na druhou stranu výsledná exprese místy překračuje hranice mezi službou divadelnímu kusu a režisérsko-hereckou exhibicí, hudba je někde vysoce funkční, ale jinde mírně nadužívaná a stopáž lehce přešponovaná. Musím si pro srovnání dát někdy brzo repete Kačerovy verze s Landovským (zajímavé, jak v obou případech svoji příležitost chytil za pačesy víc představitel hejtmana než Chlestakova, i když duo Kodet-Landovský bylo myslím vyrovnanější než Myšička-Trojan).

Ach, ty reklamní žblebty o strhujících hororech, nepřekonatelné hrůze a přesvědčivé přítomnosti zla. Člověk se na to připravuje jak na státnice z psychické odolnosti a pak je zklamanej, že to s ním nic neudělalo. Tedy – netrvám na tom, abych se u hororu bál v jednom kuse, ale uvítal bych aspoň cosi jako gradaci děsu. Když si mě film načne zdařilým bububu ještě před úvodními titulky, načež přepne na poklidnou spiritisticko-kriminalistickou historku s romantickým podtónem, není to tak úplně ono. Všecko mohl zachránit závěr, jenže ten se toliko snaží připravit půdu pokračováním tak průhledně, až je to úsměvné (přitom odpovědí na otázku „co jsem udělala jinak“ napadne člověka hned několik a kterákoli jiná by mu poskytla aspoň trochu materiálu k přemýšlení). Ještě že jsou tam aspoň tie milé japonské národné špecifiká.

Čtyřka chce být možná dospělejší, ale je spíš usedlejší, což je u akční zábavy trochu problém; legrace se hodně posunula (dočkáme se čistě sitcomových gagů i vykrádačky zubařské scény z Růžového pantera), zato výbuchy jsou pořád větší. Káru táhne hodně nostalgie za předchozími díly, vyslovená bída to ale určitě není, „jen“ s gustem vyrobené komerční zboží.

Drogy jsou špatné, áno, ale ne, když o nich točí Gilliam a hraje mu v tom plešatý Depp. Morálka je tu ostatně v oku pozorovatele; jeden by taky mohl říct, že všelijaké ty Pařby ve Vegas zůstávají pokrytecky na půli cesty a proto jsou tak zoufale málo zábavné, kdežto Gilliam koneckonců proti drogám bojuje tím, že vám zařídí dvouhodinový trip i bez kouzelného kufříku. (Knižní překlad názvu – „Strach a svrab…“ – o mnoho onomatopoičtější a vůbec lepší.)

Trošku chaos (dodnes třeba nevím, kdo je Bob, a to jsem k tomu stříhal a míchal zvuk – napřed jsem ho ovšem musel vůbec najít v hromadě nepopsaného materiálu, který miništáb ve složení režisér+kameraman tenkrát z Anglie přivezl, hodiny zmatených nahrávek bez hlášení začátků a konců záběrů a někdy i bez klapek, no zvukařova noční můra), ale s odstupem času musím uznat, že ten příběhový guláš pocitově funguje, a to víc než slušně, ta doba taková opravdu byla, už tenkrát se to dělilo, na jedné straně kluci a holky dychtiví po světě a na druhé straně domácí hospodští mudrci, navíc myslím poslední léto, kdy lidstvo ještě nemělo návyk na mobily ani internet a hromadně si volalo z telefonních budek, směs nadšení a melancholie z toho, jak je ten svět velikej a lidi v něm různí, do toho nepravděpodobná kombinace Čapka a britpopu… Na solidních 50 % to vydá.