LeoH

Čistá pocitovka, málem něžný film o masovém vrahovi jako obrazu temnoty v nás, obrazu do krajnosti vyhnané nemožnosti/strachu být sám sebou a zároveň být s druhými lidmi, přes všechnu touhu po spolubytí. Aspoň jsem si ho tak pro sebe přečetl, bez nároku na obecnou pravdivost a úplnost (rozmlžená je kamera, postavy, příběh, časová osa i význam). Dojem extrémní krutosti vyvoláván bez krve a jiných obrazových doslovností, jenom nejasnými stíny a znepokojivými zvuky z území nikoho mezi rozkoší a utrpením. Nejsem vůbec přítelem New French Extremity, takového Irréversible považuju za afektovanou pseudoavantgardní banalitu, ale tohle byla mimořádnost, která ve mně bude dlouho doznívat.

Po Stromu života teprve můj druhý Malick; tenhle starší kousek se mi vnímá líp díky tomu, že jeho ambice nejdou tolik do šiřky, nesnaží se ještě o zachycení celých dějin lidstva a světa, ale o plné uvědomění a přijetí každého přítomného okamžiku, jak už tu báječně popsala JitkaCardova a já bych se jenom neumětelsky pokoušel o totéž. Že se tahle konkrétní meditace/modlitba odehrává zrovna ve válečné vřavě, je pro mě skoro vedlejší, ale přesto vnímám a cením si toho, jak sugestivně je podána i ta „rámovací“ vojenská historka (další plus oproti Stromu, kde se už příběh ztrácí). I Zimmerova hudba, která mi často připadá příliš sebestředná a příliš přímočaře programující diváka na požadovanou emoci, dělá tentokrát daleko jemnější práci. Jenom to za mě mohlo skončit mnohem dřív, na posledním úseku té pouti jsem neměl pocit, že by se k už vyřčenému ještě něco zásadního přidávalo (ale třeba jsem napoprvé jenom neuvnímal všechno, co se uvnímat dalo), proto protentokrát ještě ne plný počet.

Sice ne tak rozmáchlé a nabité informacemi jako The Early Years of American Zoetrope, ale pořád vzor „filmu o filmu“, který není jen sestřihem více nebo méně zábavných historek z natáčení a vzájemného poplácávání šedivějícího štábu po zádech, ale opravdu vám odhalí pozadí a souvislosti vzniku scénáře, rozebere způsob natáčení, dobový kontext apod. Když člověk slyší, jakým způsobem Lucas o dělání filmu přemýšlí, může jen litovat, že takovýto tvůrce je zároveň tak mazaný obchodník, že si jako režisér po dvou dnes už polozapomenutých výborných filmech na celý život vystačil se čtyřmi díly jediné megaúspěšné ságy.

Už tak za vlasy přitažený ústřední nápad sice nabízí jakousi pofiderní metaforu o lidstvu v moci médií, ale místo aby se tahle metafora někam rozvíjela, koukáme celou dobu na prachobyčejnou standardní hollywoodskou limonádičku, v jejímž středu předvádí své grimasy a přetaženou řeč těla klaun Carrey a my mu máme věřit, že je charakterní herec. Je mi líto, tenhle festival předstíračství se mnou nedělá skoro nic, ani po těch letech.

To by nesměl být Spielberg, aby vstupní premisa nebyla tak trochu pohádková a patos místy nepřetékal přes okraj, ale jako protiváha jsou tu tentokrát syrově zpřítomněné (zvuk!) bitevní scény bez přepísknutých „uměleckých“ stylizací Schindlerova seznamu, neřkuli Válečného koně. Navíc se u nás po rodinné projekci rozvinula živá otcosynovská debata o tom, jak je to teda s tím hrdinstvím a k čemu je dobrý konstrukt „národa“ a jak lidi jedním dechem prohlašují válku za zlo a válčení si idealizují, a tak všelijak podobně, a bijáky, které nás dokážou vyprovokovat k takovýmhle výměnám myšlenek, to u mě mají dobrý.

Naše „ateliérovka“ – první pokus o souvislý filmeček s dialogy, který se na FAMU točí ve druháku. Je skoro dojemné, jak tady nefunguje ale lautr nic, ani šerosvit, ani návaznosti pohledů, ani Badalamenti vypůjčený z Twin Peaks: FWWM, ani barová atmosféra (je mi záhadou, proč jsme tam tenkrát nepřimíchali aspoň nějaký hovor od ostatních stolů; asi v iluzi, že tím udržíme větší intimitu), natož zamýšlený ponor do psychologie postav. Holt hrát si na Bergmana není jen tak, kór když se člověk teprve učí základy řemesla.

Ferda Mravenec pro 21. století cvičí mraveniště nikoli ku kolektivnímu úsilí, alóbrž k úctě k individuu a k odvaze vzepřít se starým pořádkům – co by mohlo lépe rezonovat s duchem let devadesátých. Sympatická, ale furt jaksi ne úplně doladěná druhá pixarovka, po které to dlouho bylo jenom lepší.

Poctivé čtyři kousky, zbaštil jsem i napodruhé s odstupem času. To ten pravý ušmudlaný ruský kolorit, styl bez napodobování zápaďáckých klišé, drsnost bez šokujících krvavých detailů, hlavní hrdina ani úplně psychopat, ani úplně nejhodnější medvídek, konec ani hloupý hepáč, ani srdcervoucí trága. Zkrátka to smrdí životem, ač je to jenom zábava a na nic víc si to nehraje.

Napoprvé mi tenhle kříženec Rosemary's Baby a Angel Heart připadal skoro prostoduchý, ale když člověk pár let otročí profesi, stoupá na existenčním žebříčku a občas u toho zanedbává své blízké, začnou ho podobné motivy oslovovat – ani nemusí být špičkový právník s egem přes půl kontinentu a jeho vlastní jízda do pekel se nemusí odehrávat ani na Manhattanu, ani v osobní režii Satanově. Navíc je mi sympatické, že se tu s hororovými rekvizitami spíš šetří a většinu času se hraje na atmosféru a náznaky. Závěrečný zvrat nejdřív působí jako tisíckrát omleté klišé, které ovšem definitivní pointa lišácky pootočí. Nakonec pro mě vlastně větší zásah než to Rosemaryino děťátko.

Dneska už kus historie počítačové animace, předjímající pixaří schopnost chytit vás emocionálně „za koule“ na jakékoli ploše a jakémkoli tématu.