Ony

Nevím, kde se vzaly ty zvěsti, že Woody Allen radikálně zvážněl a tohle bude bůhvíjaký thriller. Podle mě je to typická allenovka, a velmi dobrá. Typická allenovka znamená film, který byl natočen s nadhledem a musí se tak na něj také dívat. Jediné, co zvážnělo, je hudba, ale spojení Allen-klasika taky není úplně nové (třeba místy Hana a její sestry). Návaznost na předchozí tvorbu můžeme vidět už v základu příběhu (Zločiny a poklesky), pak třeba v odkazech na klasickou ruskou literaturu, v narážkách na snobismus atd. Ale je pravda, že Allen přišel se spoustou nového (to se dá u nového filmu přece čekat). Film se natáčel v Londýně, s mladými herci. Je příjemně svěží, mám ho spojený hlavně se zelenou barvou. Ze začátku mi některé scény připadaly trochu ponechané „hře osudu“, ale nevadilo mi to. Snad to byl záměr – taková nedbalá elegance. Zato ta výborná „thrillerová“ scéna a pak pointa filmu mě ohromily, ale musejí se brát skutečně s rezervou. Nedokážu přesně říct, na které místo bych Match Point dala v nějakém žebříčku kvality Allenových filmů, ale můžu prohlásit, že mě nadchl stejně jako třeba Manhattan.

Brabec si asi řekl, že když se mu nepodařilo úplně zmrcasit Kytici, musí si to někde vynahradit. No, ale byl to experiment, takže: ZADÁNÍ: Natočit film o moderní době s využitím staré legendy. POMŮCKY: filmařské leccos, pár ucházejících herců, Praha POSTUP: Hlavně rychle, schnell, schnell! ZÁVĚR: Rychlost není vše. Nicméně jako jeden z produktů vzniklo skutečně něco jako film a ne úplně nezajímavý.

Jako film je to úplné nic. Jako natočené divadlo je to velmi zajímavá psychologická bitka lidí různého postavení a hlavně různých povah.

Tento snímek ve mně vzkřísil lásku k rockové hudbě. Ale hlavně je to dokument o člověku a době.

To jsem ani netušila, že tam toho křiku bude tolik. Když jsem si to jednou v noci pustila, vzbudila jsem celej barák. S tím zvukem jsem měla vůbec docela potíže. Mně se totiž dělá špatně z tlukotu srdce. To je ale můj problém. Křik je pěkný a originální film, zkrátka novovlnný. Člověk se narodí, a hned křičí./ Nikdo mu nerozumí, ale všechny potěšil./ Tady jsem já! Řve člověk, přišel jsem žít./ Jsem tu dobře?/ Narodil jsem se u dobrých lidí?/ Ve slušném století?/ Nevedu náhodou válku?/ Je tady zrušeno otroctví?/ Mám správnou barvu kůže?/ Vhodný původ?/ Smím dýchat?/ Tak děkuju. (Ludvík Aškenazy)

No, na tomto filmu se asi nikdo nepředřel. Jestli ano, nepoznala jsem to. Průměrný příběh kariéristy a jeho milující manželky, kterou si vzal pro prachy, s průměrnými hereckými výkony. Ovšem ta operace srdce na konci je efektní.

Vždycky žasnu, jak ti Italové uměli točit ve městě a jak uměli točit nudu a smutek a problémy. A taky žasnu, jak nejen Italové uměli hrát. Noc mi trošku připomínala Felliniho Sladký život. Je méně složitá, ale stejně výmluvná a precizně vytvořená. Vedle příběhu postupně stále odcizenějších manželů a jejich umírajícího přítele si můžeme vychutnat spoutu příjemných filmových hloupostí , jako je tanec se skleničkou nebo hra na dlaždicích.

Kuriozitka, pohádka, ptákovina.

Tento film mi trochu připomínal Bergmanovy Lesní jahody. Snad to bylo hlavně jemnou fyzickou podobou hlavních hrdinů, ale také střetem mládí a stáří, přítomnosti a vzpomínek (na nezměnitelné). Především je to velmi pěkně propletené, a tudíž dynamické, vyprávění o hazardu (a hrdinové si zdaleka nepohrávají jen s ruletou), slibech (ať už jsou to sliby lásky nebo přísaha čerstvě napraveného hráče před jeho milou i samým Bohem) a jejich neplnění. Myslím, že se nemusí zlobit příznivci zajímavých filmů ani Stefan Zweig.

Mám ráda krátké efektní animované filmy. Ale jsou jich mraky. Tohle je prostě jeden z nich.