PinokKio

Správnej chlap má bejt špinavej, ošklivej a má smrdět. Jelikož jsem po včerejšku zas o rok starší a snad i ta v úvodu citovaná kritéria dokonale splňuji (na což jsem fakt moc hrdej : ), tak jsem si nadělil dárek v podobě filmových Klaunů. Těšil jsem se na ně a zároveň měl obavy, jestli to Viktor Tauš, stejně jako jeho předchozí režijní počiny, nějak nezpacká. A hle, ustál to. Jen tomu příběhu o třech kdysi usměvavých, ale nyní zahořklých komediantech, chyběl pořádný děj a hlavně emoce, které by mě nějak více zasáhly. Ale zas na druhou stranu, na ústřední trojici Olda Kaiser - Jirka Lábus - Didier Flamand a jejich mlčenlivou vílu Kati Outinen, se moc dobře koukalo ..

V mé hlavě se nejspíš místo zájmu sledovat tenhle Bessonův magnum opus konala jedna velká rozjuchaná párty, kde se kromě obligátního ohryzávání bílé hmoty a popíjení z krevního řečiště šňupalo něco mnohem lepšího a silnějšího, než měla Scarlett zašitého v podbřišku, protože jak jinak si vysvětlit aktivitu všech těch pobavených neuronů vyslat ke mně jasný signál, že Lucy je spíše zábava k popukání než že by bylo potřeba v ní hledat hlubší smysl. Luc by měl občas zapojit víc než jen 10% mozkové aktivity při psaní scénáře ..

Není zbytí. Před tímhle tříhodinovým usměvavým kýčem o eskapádách třech studentů strojařiny mi nezbývá než pokorně spustit kalhoty a jen ve spodním prádle odříkat Ó císaři, ty veliký, přijmi moji poctu. 3 idioti jsou typicky bollywoodsky pestrobarevným snímkem, kde máte možnost zpívat a tančit, snít, bulet jak želva či upřímně se od srdce smát (to především). A samozřejmě tu nesmí chybět ten správný hnací motor, páni inženýři, a to láska ..

Éra soukromých letů ke hvězdám se blíží, takže dobrodruzi, kteří nemají hluboko do kapsy, jsou natěšení a místa mají rezervovaná dávno dopředu. Ovšem není potřeba jim závidět, protože já si svou cestu ke hvězdám už pořádně užil .. s Nolanovým Interstellarem. A oproti nim s řádným předstihem a s maximálním rizikem, že nad tím vším rozjímáním ohledně dění, odehrávajícího se na plátně, spadnu ze sedačky. Ten pocit absolutního ticha uprostřed vesmírného nekonečna, skoro jako bych v něm navlečený do skafandru uvízl, je dokonalý. A stejně tak režisérova vize putování napříč vzdálenými světy, neúprosným časem nebo pátým rozměrem. Pod vší tou sci-fi slupkou o výpravě za záchranou lidstva ale vězí hlavně rodinný příběh o vztahu otce a jeho dětí. Tenhle film je názorným příkladem Einsteinovy teorie relativity, neboť v přítmí sálu nemusí trvat avizovaných 169 minut, ale jen zlomek toho, protože uteče jak voda, nebo naopak může trvat relativně celou věčnost, jelikož ho z hlavy už nikdy nedostanete ..

Fotky tady v galerii dost matou, protože první co člověka uhodí do očí je poměr obrazu 3:4. Překvapivě to nevadí, pohledem jsem zbytečně netěkal jinam, důležití jsou totiž tři hlavní představitelé, tedy problematický Steve, jeho máma Die a tajemná sousedka Kylea, kterým tahle stísněnost na filmovém políčku herecky dost pomáhá. Ne vždy ale prožívají jen trápení a zřejmě také záleží na správném úhlu pohledu, jak zazní od jednoho ze sousedů, takže se občas dění na pár příjemných okamžiků roztáhne do plné krásy. Ještě klika, že režisér má koule na to takhle si hrát nejen s formátem, ale vlastně i s naší trpělivostí, protože se mu povedlo vtáhnout mě do tohohle chaosu slov, agrese či beznaděje. Život je prostě jako bowling a bez koulí je to těžký ..

Hele, a proč ještě sedíme tady? - A dá se u tebe doma snad blejt na podlahu? .. odpovím si sám, dá. Po (a v) tomhle filmu je totiž možné všechno ..

Ježíšku, raději nikam nechoď. Sbal si svou malou cestovní taštičku, nezapomeň na pas a vydej se do světa, protože díky filmařce Lence Kny ses stal spíše zajímavým vývozním artiklem než tradičním poslem vánoc, nad kterým se budeme my, čecháčci, rozjímat. Cizinci totiž spíše ocení, že se tu pěje anglicky, mluví španělsky, popíjí lahodná plzeňská dvanáctka, ochutnává bramborový salát a hlavně, že ta naše stověžatá Praha je krásná v jakémkoliv ročním období ..

Za profláknutí pravdy o čepicích, které tak rád nosím, bych se na scenáristu a režiséra v jedné osobě mohl zlobit. A stejně tak na toporné hraní Matta Damona a Emily Blunt nebo nulovou chemii mezi nimi, ačkoliv si prý byli předurčeni. Jenže mně se ten nápad vzepřít se osudu líbil. Vlastně na něj v reálu ani nevěřím a pokud někdo ano, tak ho bez pardonu odkážu do patřičných míst či lépe řečeno dveří a ještě mu rád půjčím svoji čapku, aby ten fígl taky prokoukl ..

Pokora, ostražitost, touha. To všechno se dá napsat o tajemné Zóně, ale stejně tak o filmu samotném. Stalkerovi jsem se celých 163 minut pokorně oddával, ostražitě si nenechával utéct všemožné Tarkovského (byť i nepodstatné) drobnosti a detaily a užíval si je. Stejně tak jsem toužil najít pravdu, co všechno je v této oblasti možné či nemožné a k čemu vlastně kdysi došlo. Ale skutečně chci tu odpověď znát? Vlastně vůbec ne, protože rád přistupuji na hru, že pravidla zde mohou být pokaždé jiná, neurčitá a ještě více mysteriózní ..

S klipy tady na ČSFD je to vždy ošidné, hudba je totiž podstatnější (alespoň pro mě) než obraz samotný. Ale naštěstí to neplatí u tohohle elektronicky zasněného videa mé oblíbené kapely Priessnitz. Při zremixované verzi V samotách od EOST je totiž radost mít oči otevřené ..