DaViD´82

Ani nápaditá práce se scénou a nepřekvapivě plně v roli ponořená Gillian (jejíž největší přínos tkví v prostém faktu, že role Blanche při vší té hysterii, umluvenosti a afektovanosti mississippského protahovaného přízvuku se může velmi lehce zvrtnout v nesnesitelně otravnou; což se Gillian nestane ani na moment) nedokáží přebít naprosto neopodstatněnou délku a Bena Fostera, který sice není vyloženě špatný, ale spíše než jako rovnocenný herecký protihráč k Andersonové působí jako její sparing partner, který nezvládá jí diktované tempo inscenace.

Hyde Park (Civilizace) na ČT a právě DVTV (konceptem v zásadě zpravodajský videokanál) jsou pohříchu jediné dva publicistické pořady v našich luzích a hájích, u kterých divák nemá pocit, že by se autoři na probírané téma/osobnost připravovali pět minut před vysíláním formou přelétnutí jedním okem souvisejícího záznamu na Wikipedii. Navíc Veselovský zvládá i publicistickou vyšší dívčí a když má reagovat na vývoj debaty a odchýlit se od "bezpečí" připravených otázek, tak to i tak má hlavu a patu a neztrapňuje sebe sama jako drtivá většina jeho kolegů. Drtinová v tomto zaostává a u ní kvalita rozhovorů kolísavá; umí perfektně vyargumentované a k věci, stejně jako jednostrané úlety kolem ezoteriky. Osamostatnění se od "jha ČT" každopádně oběma (a ostatně všem v zákulisí okolo týmu Jana Rozkošného) prospělo, jelikož to vyvolává dojem (čím neříkám, že to tak i je), že mají carte blanche „čím a (s) kým“ se chtějí zabývat. U Martina je to bez výjimky dobře, u Daniely je to mnohdy s odevzdaným pokrčením ramen.

Teenage Mental Nigga Transformers

Distingované, nedávající i pozornému divákovi nic zadarmo, chladné, do morku kostí ryze britské, s uvěřitelně zpracovaným světem (kontra)špionáže, kde se nepoužívají zbraně, ale operuje se čistě s (dez)informacemi... Ano, i kdybyste to snad nakrásně nevěděli předem, tak velmi záhy rozpoznáte, že se jedná o adaptaci jedné z le Carrého knih. Tentokrát jde o adaptaci třetí části ze série s Georgem Smileym (ten je zde čistě v "cameo" roli) a jedná se o objevení le Carrého pro filmová plátna v adaptaci, která předznamenala styl, kterým se veškeré zdařilé adaptace jeho děl vyznačují až do dnes. Z hnidopišských výtek snad jen povzdechnutí si nad nevyužitím němčiny v pasážích z východního Německa a k tomuto typu snímku až nevhodnou doslovností v závěrečné pasáži během jízdy autem.

Sice nejde o druhý příchod Spasitele, ale o takové malé spasení skomírajícího (sub)žánru ano. Což není zase až tak málo, ne? A zvlášť pak pokud nostalgicky vzpomínáte na devadesátky, kdy akční film pro kina nebylo synonymum pro přebujelou CGI animaci o záchraně jsoucna (meta)chlapíkama v trikotech, ale šlo o chlapácký film s nenabušenými nevzhlednými týpky ve špinavých tílkách, s bouchačkou v ruce a se smradlavým podpaždím, kterým šlo spíše o přežití/pomstu/hrozbu lokálního charakteru. A přesně takovou postavou je i Max Payne... Ehm, John Wick, který nedostal do vínku nějakou superschopnost (i když ten jeho 100+1 headshot už jí pomalu je), ale ultimátní motivaci „vy ruský parchanti, zabili ste mi štěně, který mi dala umírající manželka a vokradli mě tak vo truchlení, takže vám teď všem chtě nechtě musím vystřílet mozky z hlav", kterou nepřebijete, ani kdybyste k napsání postav povolali z hrobu páně Čechova. Jde prostě o přímočarý béčkový hravý akčňák staromilského ražení, který netrpí na rozklepanou kamerou a je nepolíbený maniakálním střihem či CGI skopičinami. A díkybohu se nebere ani trochu vážně (tedy až na ten rádoby tklivý úvod).

Pozůstalí jsou ze stejného těsta jako francouzští Les Revenants. Také je to o důsledcích mysteriózního jevu na běžné lidi a o ztrátě a vyrovnávání se s ní; ať již se postav dotkla přímo či nepřímo. Rovněž jde o hutnou komorní psycho(logickou) bezútěšně melancholickou depku a o jedincích kteří jsou jeden každý tak či onak v háji a ani tak nežijí jako spíše přežívají bez vyhlídky na lepší zítřky. A všichni k tomu mají oprávněný důvod (a u všech ho postupně zjistíme). Je to čistě a jen o živoucích postavách, které vám nebudou ukradené. Pokud očekáváte či snad vyžadujete náhražku za Ztracené (a ona by kombinace „Lindalof a ztracená dvě procenta populace“ něco takového papírově i slibovala); tedy seriál naplňující škatulku mysteriózní sci-fi, kde se řeší „jak a proč“, tak se obraťte spíše na FlashForward, protože tady nepochodíte a ostatně ani nebylo záměrem tvůrců, aby zde takový divák pochodil. Každopádně premisa je těžená až na kost a daří se vytvářet dojem „že až jednou nevysvětlitelně v mžiku oka zmizí dvě náhodná procenta světové populace, tak tři roky poté to bude mezi běžným plebsem na americkém maloměstě vypadat přesně takto“. Každý bude hledat odpověď, ať již v náruči církve, v kultech vznikajících jak houby po dešti, v nihilismu, drogách, konspiracích či děláním „jako by se nic nestalo“. Uvěřitelnost sci-fi (chceme-li mermomocí toto za sci-fi označovat) je ve zdánlivě nepodstatných detailech; ve věcech neexplicitně řečených, ale zapracovaných tak, že vytvářejí fungující společnost. A v tomto nemají Pozůstalí konkurenci; ať už je berete jako sci-fi, satiru na americký sen či snad alegorii na svět po 9/11, tak působí uvěřitelně. A ještě v něčem nemají konkurenci… V emocionálním prožitku; druhou tak neprvoplánovitou (snad nikde jinde než v produkci HBO by neprošel odvážný tah nedat devátou epizodu jako pilotní; přitom to dává dokonalý smysl, protože takto je to mnohem působivější a o tolik více zdrcující) emoční ždímačku nenajdete. Druhá a třetí série pak sympaticky a nečekaně změní styl, do jisté míry i žánr a vůbec celkové zaměření. Je nesporné, že jsou mnohem sevřenější, mnohem více se v nich děje (a dává to smysl), jsou čistě "filmařsky" na absolutním vrcholu seriálové tvorby, emoce nelacině ždímou jako nic jiného a nelze proti nim říct ani ň. Jen osobně mi tak nějak více sedla řada první o obyčejných lidech ze zapadákova spíše než ty zbylé dvě o lidech (zdánlivě a z jejich pohledu) v centru všeho "existenčního" dění. Každopádně všechny jsou skvostné a natolik své, že nic podobného nenajdete. Úplné finále ovšem výtečné a trefně jdoucí po esenci celé série ve vztahu "nutnost jakýchkoli odpovědí, klidně i laciných (ne)náboženských obezliček, v rámci nás versus nemožnost odpovědí a věčnou nejistotu". | S1: 5/5 | S2: 4/5 | S3: 4/5

Dalo by se to sledovat (námět nesporně nosný, průběh nekompromisní a vypadá to k světu), kdyby se to zároveň dalo i poslouchat. Což se ovšem nedá. Seriál, kde postavy nemluví, ale jejich veškerá komunikace se zásadně sestává ze řvaní z plna hrdla. Seriál, kde postavy skrze řvaní z plna hrdla zásadně pronášejí šroubované patetické deklamace. Seriál, kde postavy skrze řvaní z plna hrdla a šroubované patetické deklamace zásadně vyřvávají do světa věci, které jsou dávno jasné z předchozího dění. V praxi to vypadá tak, že postava A pět minut řve o tom, jak a proč se cítí (což divák z dosavadního průběhu již ví), aby plynule navázala postava B, která se ze svého tklivého hoře vyřvává následujících pět minut. A byť obě v souhrnu řvou deset minut, tak vlastně vůbec nic nesdělí! A jako by to nestačilo, tak se navíc všichni chovají jak hovada bez mozku; což by až tak nevadilo, kdyby se to aspoň nebralo tak smrtelně vážně… Ještě se mi někdo diví, že jsem bezmezně fandil mlčenlivým titánům, aby jednu každou postavu sežrali co nejpomalejším způsobem, aby jeden každý z těch ubrečených řvounů zažil alespoň vzdáleně podobná muka, která přichystal(i) mě?

Nemocnice na (po)kraji dvacátého století v autorském seriálu, ve kterém je největší výhoda zároveň i největší slabinou (no, spíše "slabinou"), protože jak vzal Soderbergh veškerá klišé seriálů z lékařského prostředí a velmi důsledně, chladně, nekompromisně a až cynicky je převrátil naruby, tak to zároveň v důsledku toho tratí na momentu překvapení, jelikož ať se otevře jakýkoli motiv či linie, tak ji stačí obrátit o stoosmdesát stupňů oproti zvyklostem a přesně víte, jak se odehraje. Každopádně tato výtka poněkud bledne ve světle všeho ostatního; výpravou a důrazem na znepokojivé dobové detaily (rozhodně nic pro romantické nostalgiky "tehdá bejvávalo líp") počínaje a hereckými výkony konče (zajímalo by mě, zda je Thackery inspirován W. S. Halstedem). Čistě po filmařské stránce jde o špičku (nejen) seriálového peletonu. Ovšem když nic jiného, tak samotné operace se zmínit prostě musí. Soderbergh zdejší syrovou řezničinu podává natolik naturalisticky, bez příkras, intenzivně a svébytně (ta rytmizace záběrů!), že blahé paměti nepamatuji, kdy jsem u něčeho tak pravidelně odvracel zrak kvůli nepříjemným pocitům; a není to ani zdaleka pouze o nebývalé explicitnosti záběrů jako i díky tomu, že je to celé podané tak chladně pragmaticky, až je to díky tomu mnohem působivější, než kdyby se tu operovalo s citovým vydíráním. A speciální dík patří jako již tradičně Martinezovi, jehož zdánlivě nepatřičný a dobově až nevhodný hudební podkres pro seriál dělá první poslední.

Trpí to sice naprosto shodnými problémy jako svého času rozjezd Arrowa (než se z něho stal zasloužený lídr televizních komiksáren), ale tady jsou méně ke škodě. Protože kde se zpočátku (a svým způsobem vlastně dodnes) u Arrowa echt vážný, osudový a temný styl bil s pro stanici CW tolik typickým „tennegerovsky telenovelově bravíčkářským“ přístupem, tak tam se Flash veze na mnohem odlehčenější a klasičtější superhrdinské stylizaci (je to svým způsobem pouze otrocká variace na prvního Raimiho Spidermana), která tradiční CW neduhy přeci jen snese o poznání lépe. Gustin je navíc celkem sympatický; a to i navzdory handicapu v podobě nemlich shodné mimiky jakou vládne Tereza Kostková. Pokud tedy Arrow působí jako (vesměs úspěšná) snaha CW o seriózní přístup bez superschopností, který volí pro své filmové projekty DC, tak Flash se profiluje spíše do stylu, do kterého tlačí své filmové projekty Marvel. A (zatím) to není vůbec ke škodě a v těch lepších momentech/epizodách to dokonce funguje jako přesně to, čím to chce být; tedy vědomě naivní oddechová komiksárna toho nejklasičtějšího superhrdinského střihu v televizním hávu. Pouze by to chtělo větší rozmanitost v tom, jak jsou jednotlivé díly vystavěny a především více vynikajících epizod ve stylu té osmé "Flash vs. Arrow".

Krize středního věku taxikáře v depresích. Jen si to představte; osmnáct let manželství, které pokračuje více ze zvyku než přetrvávající lásky, denní rutina v práci plná hovad na zadních sedadlech, děti v tom věku kdy vás nesnáší čistě z principu, šéf povýšenecký po vás se vozící debil. A do toho vy a vaše nátura prostého týpka na nižší šprušli společenského žebříčku středních vrstev obklopeného pochybnými "kamarády". Žádné zvláštní vzdělání, žádné zvláštní ambice, žádné nadání či talenty stojící za zmínku. No, nedivte se, že když se naskytne příležitost stát se "děvkou pro všechno" s nablýskaným auťákem pro místní gang, tak se do toho vrhnete po hlavě. Ani ne tak kvůli škváře, ale čistě pro to vzrušení, pro narušení ubíjející rutiny a zachování si příčetnosti. Jenomže po úvodním opití se nově nabitou "svobodou" se dostane zpět ke slovu hlas zdravého rozumu "že by bylo vhodné zařadit zpátečku a vycouvat" a dojde vám, že jste v loji. Naprosto a zcela... BBC a další z řady žánrovek kombinovaných se značným důrazem na sociální drama a drobnokresbu hlavního hrdiny. A zase jim to vyšlo a zase jim v tom exceluje představitel hlavní role (tentokrát David Morrissey). Není to až tak psycho(logické) jako třeba Good Cop, který je rovněž z uvedeného ranku (byť je ve výsledku něčím zcela jiným) a možná by to místy na ploše těch tří epizod chtělo více šlápnout na plyn, ale "jen setsakra dobré" je chtě nechtě stále ještě setsakra dobré.