DaViD´82

“I give zero fucks about anything, yet I have a strong opinion on everything, even topics I'm not informed on.” Ono se na první dobrou nabízí napsat, že jde o Sex ve městě (protože komediální drama ze života čtveřice zástupkyň něžného pohlaví v New Yorku pod patronátem HBO) pro mladší generaci, ale to by nebylo k této samozvané generační výpovědi ani trochu férové a natož pak trefné. Ony ty dva seriály totiž už ani nemůžou být rozdílnější; stylem, humorem, cílovkou i zaměřením. Sex ve městě byl nechtěnou parodií sebe sama (a tedy vynikající guilty pleasure, ne že ne) o věkem sešlých „předstírejme, že jsme třicátnice“ a rozumem mdlých metropolitních kravkách v kramflecích a jejich sháňce po chlapech/hadrech/koktejlech a… A nic více. To neurotická Hannah aka Lena „tuze moc a někdy až ke své škodě wannabe Woody Allen s kozama“ Dunham má o své generaci privilegovaných bělošek "co nevědí co by", dospívání, hledání sebe sama, osamostatňování se, vztazích a o životě jako takovém rozhodně co říci a nebojí se to říci; hodně otevřeně, natvrdo, k věci, sebeironicky, sprostě a v roztodivných sexuálních polohách i praktikách. Otázka pouze je, zda to co říká (a hlavně jakým způsobem to říká; jedno zda skrze své alter ego či svá slova vkládá do úst jiným sympaticky životným postavám), je něco, co v první řadě chcete vůbec slyšet. A to je onen polarizující bod, protože z velké části je líbí/nelíbí závislé na tom, jak moc (ne)skousnete značně svébytný projev právě Leny Dunham. Buď vám nebetyčně poleze na nervy (a skrze ní i celý seriál, protože je za psacím strojem, za kamerou i před ní) či ne. A ani v jednom z těch případů se není moc co divit, ale když nic jiného, tak je to vděčný terč trefných skečů. | S1: 3/5 | S2: 3/5 | S3: 5/5 | S4: 5/5 | S5: 4/5 | S6: 4/5 |

„Velký americký román" o problémech dospělých formou vyspělého seriálu, který dělá tolik věcí tak moc dobře, že těch několik málo věcí, které zase až tak dobře nedělá, bije do očí o to více. Předně je to zpočátku na jedno brdo (každý z úvodního tria dílů je sice sám o sobě skvělý, ale dohromady jsou tak stejné, až jsou takřka k nerozeznání a v důsledku toho kolovrátkové) a poté i onen "rašamon" přístup nespolehlivého vypravěče, který je tu spolu s postavami alfou i omegou všeho. Pracuje se s ním v zásadě neskonale rafinovaně, promyšleně do sebemenších detailů i přehledně, ale místy přeci jen i lacině. Jedna věc je, že každý sebe sama vidí vždy lépe než jak ho vidí ostatní a že si pamatuje události jinak, něco si přibarví, upraví, zapomene či zatají, ale zde jsou ty pohledy nejednou tak prvoplánově odlišné (a to i s ohledem na možnost, že oba záměrně ve všem podstatném lžou, aby odvedli pozornost), protože příliš okatě cpané divákovi do ksichtu. Paradoxně tak bývají zajímavější linie těch dvou, když nejsou spolu a ty neustálé „rozpory“ jejich verzí neodvádějí pozornost. A poté zádrhel největší; bizarní rozhodnutí udělat z živoucí reklamy na půvab zrzek a nositelky nejvíce sexy britského přízvuku Ruth Wilson obarvenou brunetu s tuctovým americkým dialektem, grrr... Ovšem jinak je to kromobyčejně dobře zahraná narativně hravá temná intimní vztahovka, která je bezkonkurenční, když je plně soustředěna čistě na postavy a dialogy. A naopak poněkud skřípe, když se snaží o budování "vychytralé" zápletky. Každopádně to má náboj i nápad a ani v aktuální tsunami kvalitních seriálů se to neztratí. | S1: 4/5 |

(Hlavička + krátkometrážní předobraz finální pasáže) × neorealismus = svérázné vyznání lásky k živelnosti (nejen) pralesního fotbalu (nejen) na Sardinii... Každopádně "jakože kontrastní zrcadla nastavující" linie ze zákulisí velkého fotbalu je jaksi do počtu a byť není špatná, tak působí jak ze zcela jiného filmu.

Japonský Tmavomodrý svět, který se po vynikající (sympaticky podvratné, protiválečné a humánní) první polovině zlomí v nacionalistické melodrama nabubřele oslavující ty pravé staromilské japonské hodnoty. Což by nemuselo nutně vadit, kdyby to nebylo umocněno ad absurdum lacině apelující linií ze současnosti (předfinální scéna přeletu je ve své prvoplánové směšnosti čiročiré zlo), potácející se odnikud nikam skrze dějový oblouk, u kterého je od samého počátku jasné kudy, jak, k čemu i komu to celé směřuje a přitom je této lince nepochopitelně věnováno snad ještě více prostoru než oněm nepoměrně zajímavějším druhoválečným segmentům.

Znáte takové ty vkusně napsané i zahrané zámořské neskrývaně agitační filmy proti trestu smrti? Tak tohle je britský ekvivalent téhož; jen brojí proti v Británii aktuálně zhusta tepanému historickému zákonu kontroverzně vykládaném "měl-li si sebemenší podíl na (zlo)činu vedoucímu k zabití/vraždě, můžeš být souzen, jako by si sám zabil".

Absolutní nepoměr. Tolik slov a tak málo řečeného. Co chce Perec říci, je jasné záhy, ale on to jediné, o co se chce se světem podělit, říká stále dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola. Pravda, pokaždé jinými slovy, ale kolik slámy je on z té jed(i)né myšlenky vymlátit, to rozum nepobírá. A k tomu ta absolutní nesymbióza obrazu a zvuku. Bez toho kolovrátkového voice-overu by to paradoxně fungovalo mnohem (co mnohem, MNOHEM) lépe, jelikož obraz sám o sobě tu myšlenku zprostředkovává působivěji, hravěji i rafinovaněji než ona ubíjející tsunami prázdných slov, která se tak stává krom otravné i zhola zbytečnou a tedy úměrně tomu ještě o to otravnější. Čili to jsou ve výsledku dva samostatné útvary; monotónní rozhlasové čtení Perecova díla naroubované na Queysanneovo skvostné vizuální ztvárnění téhož. Jo, a abych nezapomněl... A dokola.

S1 "Oliver Hughes" (4/5): Ve vší té civilnosti prosté laciné překombinovanosti i z prstu vycucaných zvratů sympatické a o to více, jak důsledné to je v přístupu "může se to stát i vám". A s ohledem na úskalí tématu o ztrátě jediného dítěte až překvapivě nemelodramatické a citově nevydírající. A přes veškerou chladnou atmosféru naprostého zmaru, deprese a beznaděje to není emočně chladné či cynické. Navíc jde o nebývale zdařilou symbiózu skandinávského přístupu k žánru, kdy se zcela stírají mantinely mezi osobním dramatem a kriminálními pasážemi. Scénář si vystačí s tím, že lidé jsou... Prostě lidé čili konspirace či přes koleno lámaná velká odhalení nejsou na místě. Přesto by se výhrada našla; a sice vyprávění skrze prolínající se "současnost/před lety" přístup, který je vesměs ku prospěchu a není pouze lacinou obezličkou jak natáhnout děj na více epizod, ale přeci jen kolem poloviny série pasáže "před lety" mnohdy zbytečně přešlapují na místě a tah na branku to neztrácí pouze díky lince ze současnosti. A zdaleka nejlepší je samotný závěr, který se zadře pod kůži jako máloco v rámci žánru. S2 "Webster/Giroux" (3/5): Civilnost ustoupila rádoby překombinovanosti a nabízí to vykoupení; tedy záležitosti první řadě zcela cizí. Každopádně ani tak to není špatné. Stále to má prvotřídní obsazení, je to nelacině emocionální a umně (a především jinak) se tu pracuje s tématem ztráty dítěte. Nejvíce na škodu je tak délka, jelikož osm epizod je neopodstatněných. A nic to nedokazuje lépe než irácká anabáze táhnoucí se skrz čtveřici epizod, aby výsledkem bylo něco, co se dalo vyřešit dvaceti vteřinovým telefonátem.

Vánoční speciál, který se skrze sandmanovské facehuggery snaží o něco dosti podobného jako svého času epizoda Amy's Choice. Té se to však i přes nesporné kvality tohoto santovsky vetřelčího Počátku podařilo přeci jen lépe; a rafinovaněji.

Co? What? ¿Qué? Bilingvní výuka angličtiny/španělštiny pro nejmenší skrze krátká animovaná dobrodružství cynického líného kocoura a hyperaktivního psíka. První díly z roku 2004 jsou otřesné, ale ty nové vznikající od roku 2009 dále jsou naopak sympaticky střelené, roztomile animované i zábavné (bereme-li v potaz, že je to pro caparty). To celé je však v našich končinách dáno na vyšší trojjazyčný level, protože to běží v původním dvojjazyčném znění s českými titulky; což je poněkud "wtf", když je to výhradně určeno věkové skupině školou ještě dlouho nepovinné.

Nejprve tvůrci věnují úvodní třetinu minisérie vystavění nosného a vůbec ne hloupého konceptu i světa a rozjedou v něm zajímavě rozehrané konflikty i linie. A je to skvělé i navnazující na další dění. Ve druhé třetině v tom ovšem nepokračují ani to nerozvádějí; a co hůře, dokonce ani nepracují s tím, pro co si vytvořili základy a spokojí se s čistě tuctovým mlácením již dávno vymlácené žánrové slámy koketující s béčkovou videoprodukcí let devadesátých. A je to aspoň snesitelné, když nic jiného. V závěrečné třetině pak již tvůrčí tým razí přístup "kašlem na vše" a skáče po hlavě do nechtěně směšných céčkových vod ("dějem", "dialogy" i po herecké stránce, kdy speciálně ústřední dívenka by měla být za své neherectví a fyzickou bolest, kterou způsobuje divákům, učiněna plně trestně odpovědnou), kdy nestíháte samým zoufalstvím ani mlátit hlavou o stůl. A je to k nesnesení debilní.