DaViD´82

Pohled jednoho z workoholických koleček zámořské byrokratické mašinérie na (vy)hledání „symbolu všeho zla“ aneb procedurální drama v nejčistší možné podobě. Jak moc je to zajímavé i podrobné, tak moc je to chladné, nedivácké a vyžadující více než zběžnou znalost událostí. První kancelářská hodina výrazně lepší té druhé, která byla z logických důvodů od základů překopána oproti původnímu konceptu. Žádná propaganda se nekoná a Spojenci z toho nevyjdou o nic lépe než "ti zlí", ale přesto to chtělo (mnohem) větší časový odstup.

Drama v zasněženém wyomingském podhůří, nikoli však western. P(r)o ránu se tu j(e)de daleko předaleko. Tady se spíše kecá a kecá a... kecá. Což by zase až tak nevadilo, kdyby ovšem postavy mluvili normálně. Ony však deklamují až papír šustí z každé souhlásky i samohlásky. Škoda, protože pod tímto otravným ukecaným hávem je dobrý chlapsky drsný námět.

Zamotaná antibondovka (od tvůrců Bonda) v nejlepším světle aneb Edna... Ehm, Harry "jsem nejvtipnější cynik filmového plátna" Palmer v soukolí špionážní byrokracie po druhé; a tentokrát ještě lépe. Pochmurná atmosféra Londýna z jedničky byla nahrazena neméně působivou atmosférou rozděleného Berlína, kde nikdo nikdy nikomu nevěří.

Mzda strachu meets Tucet špinavců.

Kdo je kočka a kdo myš při krádeži, během níž se nemá nic odcizit? Úvodní část vysněného plánu budoucího to chtělo vzít více šmahem, takto začne záhy nudit, protože v ní jde vše dle plánu a tak se v ní nic napínavého neděje. To pasáž "jedeme na ostro" je již jiná káva. I tak by ovšem snesla pokrácení, ať má větší grády. Věčně se škorpící šarmantní duo samozřejmě bez výhrad.

My máme Harryho Jelínka a prodej hradu Karlštejn; ve Francii mají zase Philippe Millera s návodem pro tuneláře "jak na výstavbu dálnice na černo". Jak je první půlka výtečná, tak během druhé patetické pohádkové poloviny se nabízí otázka, zda by to nebylo lepší kratší a v realitě více ukotvené či rovnou jako regulérní dokument.

Česká Soda wannabe. Potenciál to má... Zatím skrytý. Na druhou stranu i ta Soda začínala spíše bez bublinek a vykrystalizovala až časem.

Sledování s rýmičkou jedině pro otrlé. Hlavním hrdinkou je tu samotná nákaza; o té to je. Zcela nový typ filmu; emočně sterilní (a o to více působivý) dokument o věcech budoucích, který skrze nakažlivou atmosféru vyvolává neodbytný pocit "tak takové to bude, takhle to tedy proběhne..." Ovšem až to propukne, tak bez perfektního Martinezova hudebního podkresu. Což bude věčná škoda.

Takoví normální ryšaví zabijáci aneb rusovlasí anarchisté na válečné stezce proti zavedeným nezrzavým pořádkům. Ať už je to sociologická sonda o původech xenofobie, studie důsledků šikany či prostě náhled do choré mysli páně Gavrase, tak je to především fascinující. Znepokojivě fascinující.

Muži se od roku 2004 častěji dobrovolně ženou do manželských chomoutů. Důvod? Záminka pro sledování právě Zoufalek. Tak to sice není (aspoň doufám), ale pravdou je, že kdyby takto vypadaly veškeré seriály pro ženy, tak by muži nedělali nic jiného, než koukali právě na ně; fotbal nefotbal.