DaViD´82

Jestliže Skandinávci i Argentinci již dokázali, jak uchopit koncept „s policií si pohrávající sériový vrah“ v seriálové podobě, tak Američané (respektive Williamson) to zatím nedokazují. A čert ví, jestli to v rámci tohoto seriálu vůbec kdy dokáží, když je to vzhledem k pojetí; a ostatně i žánru; až nemístně uhlazené. Vizuálně, charaktery a… A vlastně vším, především však atmosférou. Tuctový průměr, který si hraje na něco čím (zatím) ani zdaleka není.

Pohřební povídka měla přijít až jako zcela poslední. Byla by to krásná symbolická tečka (nejen) za jedenácti satirickými (mikro)povídkami, z nichž sice zdaleka ne všechny stojí za zapamatování (některé ostatně ani za pozornost), ale v nichž bez výjimky zaujme především duo Gassman/Sordi. A samozřejmě plavková velbloudí stopa Ornelly Muti. Ta tedy především.

Film o Fantomasce "Catwoman" Lupénové, který vznikl snad pouze proto, aby Logereau mohl při natáčení slintat nad půvabnou Danièle ve slušivém a velmi (ale opravdu velmi) přiléhavém kostýmu. A ne že bych se mu divil, ale mohl k tomu slintání vzhledem k žánru přidat aspoň i zdání napětí, příběhu či stylu.

(ne)Rytířská satira o donquijotském hrdinném rekovi, jeho povedené svitě vychcaných zbabělců a jednom žlutém oři, který z těch všech pobral rozumu zdaleka nejvíce. Komedie mládí mnohých z nás a především film, který (podobně jako Mrazík) stojí na geniálním českém dabingu z děvětašedesátého, který sice s originálem nemá společného zhola nic (stejně jako ten Mrazík), ale ke škodě to tedy rozhodně není (stejně jako u Mrazíka). A jeden z očividných zdrojů pro budoucí Monty Pythoní Svatý grál (narozdíl od toho Mrazíka).

Tuhle (lehce) komediální špageťárnu doporučuje pět ze čtyř Pedrů. Nebo to byli Chicové? Čert aby se v nich vyznal.

Všechno dobré. Tedy až na necharismatické neherecké dřevo Gemmu. A právě tohle dřevo je hozeným klackem pod nohy jinak výtečnému špageťáku a především pak Van Cleefovi, který se snaží seč může, ale jeho výkon se od toho dřeva odráží jak tenisák od křivé stěny.

Nejlepší znělka všech dob. Když si vezmu, že je to nesporně nejvícekrát viděná věc v mém životě, tak je až s podivem, že mě dodnes neomrzela a navíc ve mně stále spouští nostalgický podmíněný spací reflex... Takže „Dobrou noc!“.

Výtečný Volonté, neskrývaná (až otravná) levičácká revolucionářská nálada a jinak nic (moc) jiného netuctového.

Kdo by čekal regulérní špageťák bude notně zklamán. Jde dokonce spíše o typickou kecací tarantinovku ve westernových kulisách než o poctu žánru (respektive žánrům) se vším všudy. Dalo se to sice čekat, ale i tak je to věčná škoda, protože jestli někdo, tak právě Quentin měl na to zkusit vyzvat svatou taliánskou Sergio trojici (Leone, Sollima, Corbucci) na jejím výsostném poli. Každopádně je zcela jedno "co to je/není", když jde hlavně o sakra dobrý i stylový film. Samozřejmě platí, že čím více máte nakoukáno, tím více odkazů si všimnete, ale ve výsledku je jedno zda víte, na kterou žánrovou klasiku se odkazuje na harfu hraná Pro Elišku v salónku či ty zbylé stovky aluzí na kde co; na své si ostatně při scéně porodních potíží betaverze ku-klux-klanu přijdou i fanoušci monty pythonovského humoru... Má to pouze dvě vady na kráse. Jednak délku. Je to příliš krátké a z toho důvodu na mnoha místech nemístně zkratkovité. A poté finále bez pomalu gradovaného duelu z očí do očí. Což je faux pas z neodpustitelných, Quentine!

Vyčerpávající (informačně, nikoli pro diváka!) a zajímavostmi i informacemi nadité jako málo co jiného od dob Ottova slovníku naučného. Spíše než o tom jak vznikal Prometheus je to volné pokračování Nebezpečných dnů o tom jak vzniká vysokorozpočtový film v jednadvacátém století. Ve výsledku ten pravý (a pro nejednoho diváka ostatně i jediný) důvod proč si pořídit originální nosič(e) s Prometheem.