DaViD´82

Škoda až příliš pozvolné úvodní poloviny, která platí daň za to, že je jedním z prvních setkání západního publika s Japonskem od války a tak je tu nutnost vysvětlovat pojmy i japonskou náturu. Tedy záležitosti, které dnes patří ke všeobecným znalostem. A tak se tráví moře času didaktickým vysvětlováním bušida, jakuzy, katany, citu a povinnosti pro čest a závazek apod. Místy to působí skoro až jako zfilmovaní těchto záznamů z wikipedie. Na druhou stranu to na rozdíl od mnoha podobných filmů není k japonským tradicím „zápaďácky urážlivé“ a naopak to pravidla i specifika dodržuje. Jakmile je však vše vysvětleno a začne samotné nesmlouvavé krvavé splácení dluhů a letitých osobních závazků, tak již není na co si stěžovat. Tedy krom toho, že pohled do historie, zvyků a závazků v rámci jakuzy si stejně lépe zpracovali sami Japonci; především pak v tvorbě Hidea Gošy.

Výtečný "interaktivně-adventurní" koncept, který nejmenší caparty (dva až tři roky; pro nikoho jiného to není) vtáhne i zapojí a přitom z nich nedělá blbce, zruinovaný otřesným zpracováním a přílišnou délkou epizod. Ouškó, Ouškóó!

Rázovitost Bohem zapomenutého sedmdesátkového (jakkoli to vzniklo až počátkem osmdesátek) Bronxu, jehož značně svébytné genius loci je tu tím hlavním protagonistou, servírovaná skrze nepřikrášlenou každodenní rutinu pochůzkářů tělem i duší, kteří chtějí jen dělat svou práci; bez pruzení ze strany vedení i od chátry na ulicích. I po několika dekádách jde o film, ze kterého vycházejí veškeré filmy a seriály, které pracují s drsnou a špinavou poetikou práce i osobního života řadových policistů. A i proto (ovšem zdaleka nejen proto) jde o žánrovou klasiku, která si svůj status plně zaslouží a která svými kvalitami bezezbytku dostojí dobrému jménu, které si vybudovala.

(ne)Noirová (ne)křesťanská (ne)pohádka, která svou svébytnou atmosférou i charismatickým záporákem nepochybně zaujme, ale podráží si nohy lacinou studiově-papundeklovou výpravou, otřesným divadelním přehráváním kompletního ansámblu a otravným duem děcek v hlavních rolích.

Nápad za všechny prachy, který je trestuhodně nenápaditě zpracovaný. Krom pár výjimek potvrzujících pravidlo (pohled do hlav ostatních, natáčení snů) jde o banálně přímočaré dobrodružství, ve kterém se Pixar "nepixarovsky" často snižuje k lacinému pitvoření se postav.

Celovečerní "bulharská" epizoda Kobry 11.

První část "Pearl Harboru Johna Woo" o osudech třech párů na sklonku čínské občanské války. Rozhodně nepřehlédnete ani nepřeslechnete, že Woo se dostal k olbřímímu rozpočtu. V tom problém není. Problém je, jak s ním naložil. Civilní pasáže ústředního tria jsou naivní přeslazenou limonádou, za kterou by se styděla i kdejaká červená knihovna, ale jakkoli prostinké to je, tak to ještě jde skousnout. Problém jsou paradoxně (vždyť je to John Woo!) přepísknuté rozmáchlé epické válečné scény (vypadají jako ty z Kódu Navajo; akorát větší, větší a ještě větší), kde Woo neví co by a tak tam metá jeden výbuch za druhým, zpomalovačka střídá zpomalovačku a... A ano, v obou svých polohách je to prostě Pearl Harbor jedna k jedné. Akorát to není tak zábavné (ani směšné) a prostě to jen nudí. I díky tomu, že jde o prolog, který se dal shrnout do patnáctiminutovky na začátku druhé části. Na tu to však neláká ani náznakem, protože osudy i postavy nezaujmou a ke své vlastní škodě überpřestylizovaná akce se zajídá již tady.

(pře)Stylizovaná nenáročná špionážní retrohubka, která není vyloženě komediální, ale po celou stopáž jí nezmizí z koutků pobavený sebeuvědomělý úšklebek. Nepřekvapivě to stojí a padá (i díky záporákům do počtu) na škorpení ústředního tria, které většinou funguje. Většinou. A když zrovna ne, tak to na svá bedra berou "šedesátkový" Ritchie, "morriconeovský" Pemberton či strýček Rudi se svou pohádkou.

Ne že by mi srdéčko nezaplesalo samou radostí nad Rebeccou Ferguson i veškerou tou přehledně nasnímanou, nápaditou, přepáleným CGI nezatíženou a různorodou akcí (především pasáž na motorkách je v tomto ohledu naprosté blaho), ale to co je na tom to vůbec nejlepší (krom Rebeccy Ferguson samozřejmě) je především závěrečná minimalistická osobní londýnská třetina, kdy se to definitivně překlopí v klasický špionážní snímek britského střihu, kde se skvěle napsané postavy (nejen na poměry akčního blockbusteru) přechcávají skrze dialogy „já vím, že ty víš a ty víš, že já vím“ na letišti, v místnosti či na zahrádce restaurace a zcela se to obejde bez jakékoli akce. A funguje to, protože to není ani trochu blbé, ctí se přitom zákonitosti žánru a McQuarrie dává naplno vzpomenout, jak si před dvaceti lety scenáristicky vystačil s jednou místností a jedním vyprávějícím mrzákem. Je z toho vidět, že mu šlo v první řadě především o postavy a děj a až v té druhé o akci a pozlátko; což je u letního popcorňáku, kterým to ve výsledku vlastně vůbec není, věc nevídaná.

Arbitráž 1973