DaViD´82

Francouzská spojka po francouzsku volně na motivy skutečných událostí kolem marseillské camorry. A to skrze poctivou kriminálku ze staré školy, která velmi důsledně buduje dualitu dvou hlavních protagonistů z opačných stran barikády. Jde to až tak daleko, že jsou i stejně stylizováni čili se v některých scénách lehce spletou a po celou stopáž platí "pokud má jeden minutu na plátně, tak jí v zápětí dostane i ten druhý". A jakkoli je to stylové řemeslo, tak z toho ke své vlastní škodě až příliš kouká, jak by to tuze moc chtělo patřit do stejného ranku jako klasiky Francouzská spojka, Nelítostný souboj či Americký gangster, aniž by to ovšem oplývalo jejich kvalitami. Což však ani v nejmenším neznamená, že by to i tak nebyla zdařilá kriminálka.

Jako by se „viktoriánsky dickensovský ráz“ komplexní, stylisticky vypiplané a na stránky rozhodně nijak skoupé „skrz na skrz a do morku kostí britské“ (ne)fantasy předlohy odrazil i v uctivém přístupu BBC k uchopení této látky a tak se jedná spíše o ilustraci předlohy než o její adaptaci v pravém slova smyslu. Ovšem je třeba uznat, že jde o nádhernou i detailní ilustraci přesně vystihující původní látku (atmosférou, obsazením, pozvolným tempem i zpracováním), což rozhodně nebývá pravidlem. I když… U BBC vlastně ano.

Ve Warner Bros musel někdo spadnout z višně, protože uvolnit finance odpovídají drahému blockbusteru sedmdesátiletému režisérovi, který bezmála dvacet let nenatočil hraný film (natož pak akční či vysokorozpočtový) a to na nepřístupnou bizarními výjevy (mateřské mléko, plamenometná kytara!) "ze světa po pádu hodnot" zaplněnou psychedelickou metalovou operu/road movie akční šílenost o šílencích (a navíc nepřiznaný "remake" Friga na mašině), která je po třech dekádách pokračováním jeho vlastní na koleni dělané „grindhouseovské" kultovní postapo trilogie, tak to už chce pořádné „koule". Ovšem nejvíce k podivu není výše uvedené jako spíše fakt, že nový Mad Max není směšný kastrát a nedůstojně uhlazený derivát původní trilogie, ale jde o nebývale sebejistě natočený přímočarý (neplést s tupý!) „špinavý biják" (v zásadě jde o mix konce dvojky roztaženého na celovečerní stopáž, Soudného dne, Mzdy strachu a spaghetti westernu v nebývale konzistentním a na detailech vystavěném světě, kde šílenost je normou a nikoli výstředností) s hravě vynalézavou i nápaditou nonstop akcí, která není pouze vyprázdněnou povinnou výplní stopáže, jak je dnes smutným standardem většiny blockbusterů, ale o něco v ní jde a posouvá děj vpřed; navíc je podmanivě, svébytně i přehledně nasnímaná. Díky čemuž se čtvrtý Max stává okamžitou žánrovou klasikou. Je totiž návratem do dob, kdy tento typ snímku nebylo synonymum pro přepálené CGI eskapády, které kaskadéra (natož herce) z masa a kostí neviděli ani jednou za uherský rok. Naopak, tohle jsou ve všech myslitelných ohledech osmdesátky do morku kostí. Akorát s možnostmi i rozpočtem odpovídajícím 21. století a s nejlepší akční hrdinkou "co není jen chlap s kozama" od dob Ripleyové z prvního Vetřelce. Je sice smutné, že takový biják je tu pouze jako svým způsobem neopakovatelná studiová anomálie, ale o to více nelze než čtvrtého Maxe uznale obdivovat, pokud ne přímo upřímně milovat. PS: Vypiplaná "Mad Max: Fury Road Black and Chrome Edition" je pak čb oku lahodící pamlsek, u kterého lehko uvěřit, že to tak Miller chtěl od počátku.

Marvel hraje s diváky hru "najdi deset rozdílů". Když pominu obligátní "větší, delší, dražší, počítačovější", tak je to od jedničky nerozeznatelné. Bolestně chybí charismatický záporák (opět), citelně se nedostává lidského elementu (opět), zcela absentuje jakákoli obava o postavy (opět), všichni se neškodně a více méně vtipně kočkují (opět) a závěrečná hodina se mění v jeden velký nevygradovaný, nepřehledný a zaměnitelný CGI akční bordel (opět), ve kterém akorát kvanta šmejdu z vesmíru nahrazují bezpočetné zástupy robotů. Jednička za osmnáct a dvojka bez dvou za dvacet, kdy každá z nich oplývá shodnými klady a zápory jako ta předchozí a tak předem přesně víte, čeho a v jaké podobě se vám toho dostane. Což ostatně do určité míry platí o všech (kino)marvelovkách. Otázkou je, zda brát tento nastolený "korporátně unifikovaný" přístup jako klad či zápor.

Chytré a sofistikované. Jen ku vlastní škodě ne zase až tak chytré a sofistikované, jak se to tváří. Především závěrečná patnáctiminutovka působí dojmem "nevíme jak dál, tak si ulehčíme práci a naroubujeme tam scenáristicky nejsnažší cestu jak z toho ven; co na tom, že to k předchozímu dění vůbec nepasuje". Antologie Black Mirror mnohdy operuje na tomtéž tematickém poli a pokládá si i shodné otázky, ale nalézá na ně mnohem zajímavější, znepokojivěji aktuálnější a ne tak očividné odpovědi. Což v žádném ohledu neznamená, že by i tak nešlo o sympaticky komorní, inteligentní a především kvalitní sci-fi, jakých moc není. Zvlášť pak v naší kinodistribuci. PS: A když nic jiného, tak se minimálně díky natáčení v norském Juvet Landscape Hotelu jedná o působivou ukázku organické architektury v praxi.

Velká, a na současné disneyovky až nezvykle nápaditá, klasicky groteskově (po)trhlá, odvážná i stylová satisfakce Mickeymu, Donaldovi a jejich přátelům za "zneužití" jejich dobrého jména Mickeyho klubíkem. Vidíš to Ouško?

Nemá smysl popírat, že je to místy na samé hraně tendenčnosti a manipulace. Speciálně když autor během oněch sedmi let postupně ztrácí odstup a činí některá diskutabilní (ne)etická rozhodnutí, aby dosáhl svého. Jenže... Jenže právě i díky tomu, je to tak fascinující sledovat. Tím jak je Jarecki svým tématem více a více lapen až na hranici posedlosti, tak více a více ustupuje od nestranného zaznamenávání „procedurálního postupu objasňování okolností vražd(y)“ k bezprecedentně aktivní investigativní roli hlavního hybatele událostí, jehož primárním cílem je být tím, kdo jednou provždy odhalí/usvědčí pachatele. A že to tedy jsou nějaké události, protože něco TAK fascinujícího, neuvěřitelného, napínavého a do morku kostí znepokojivě mrazivého se jen tak nevidí. Člověku to nedá a zákonitě musí dříve či později (za)pochybovat, zda přeci jen nejde o nějakou geniální mystifikaci, protože Durstovy činy a osudy překonávají svou „překombinovaností“ i veškeré ty za vlasy přitažené severské thrillery o černých ovcích zbohatlické rodiny, kteří jsou díky neprostupné zdi v podobě miliard na kontě nepolapitelnými sériovými vrahy. Každopádně díky výše uvedenému by bylo neméně zajímavé, kdyby nějaký dokumentarista v průběhu času nezaujatě sledoval Jareckiho během natáčení právě tohoto.

He’s a lawyer who breaks the law. A Catholic who dresses as the devil. Největší výhoda netflixáckého Daredevila je do značné míry i jeho největší slabina. Tvůrci se zcela nepokrytě inspirovali u nejlepších autorů Murdockovské ságy; Franka Millera, Briana Bendise a Marka Waida. Čili je toto zpracování přesně tak temné, nekompromisní, neustálým deštěm i krví smáčené, na ponuré atmosféře stavící, nikam se neženoucí, s bitkami kde každá rána bolí a pracující s ryze dospělými tématy stírající veškeré rozdíly mezi černou a bílou, jak by se dalo čekat. Středobodem a hlavním tahounem je pak obhájce Murdock (v tomto ohledu je to jediný hrdina, který má co zajímavého dělat i v civilu a je škoda, že toho tvůrci nevyužili více) a nikoli jeho maskované alter ego. Není to prostě ona standardizovaná rozjuchaná barevná popcornovka pro celou rodinu, kterou doteď Marvel na plátnech i televizních obrazovkách střihal jak Baťa cvičky. Daredevil je temná kriminálka o organizovaném zločinu a korupci. Je to tedy poprvé, kdy Marvel více zajímají postavy než (super)hrdinské pozlátko. Problém je, že jak tvůrci adaptují jednotlivé linie/motivy od výše uvedených, tak je zároveň nezvládají z(a)pracovat stejně tak sofistikovaně a tak tu mnohé z nich působí tu a tam přes koleno lámané či v nejednom případě až do ztracena vyznívající. Ambiciózně se tak sice nakousne mnohé, ale ne vše se podaří i uspokojivě dotáhnout. Navíc to není mezi Murdockem a zásadně ze zákulisí jednajícím Fiskem tak osudově vyhrocené, jak by se slušelo s ohledem na to, jak výteční oba jsou (a to je D'Onofriův Kingpin vůbec prvním fungujícím, zajímavým a respekt vzbuzujícím "záporákem" marvelovského universa). Což je zádrhel o to nemilejší, že jiní to již zvládli podobně kvalitně, ne-li v lecčem i lépe. A to nejen na filmovém poli, ale i na tom televizním a jakkoli se srovnání s Arrowem přímo nabízí, tak Daredevil má více společného spíše s Person of Interest; stylem, přístupem k akci, prací s morálkou i záporáky; ostatně tamní Elias je Kingpinem jedna k jedné. | S1: 4/5 | S2: 4/5 | S3: 4/5

Nešlo by si to nezamilovat, kdyby se to mnohem (ale mnohem!) více neslo na sebeuvědomělé vlně jako ve scénách s Rockem či Stathamem. Takto je to nevídaně "over the guilty pleasure top" přestřelený "dějem" telenovoloidní akčňák, kde je sice ultimátní testosteronové obsazení, ale nic z toho, protože místo aby si tito borci dávali nonstop pěkně postaru přes držky, tak za ně nonstop úřadují počítače animující jejich CGI dvojníky v létajících autech na tisíc a jeden způsob. A zaznamenané to je rozklepanou kamerou, kde je celkový nepřehledný chaos ještě umocněn epilepsii vyvolávajícím střihem. Takové mrhání potenciálem/obsazením tu naposledy bylo u... No, vlastně u šestého Rychle a zběsile. PS: Diesel variaci na "jsme/byl rodina" pronese snad ještě častěji než "Já jsem Groot" ve Strážcích Galaxie.

Jestli něco, tak se Daniele Gébové podařilo nade vší pochybnost prokázat, že (minimálně) v Čechách platí "punk is dead", protože punk jakožto životní styl (nikoli nutně i jako hudební styl) pozbyl veškerého původního smyslu a zároveň se nikam nevyvinul (a ne, vlna straight edge opravdu není spasitelem punku). A právě proto není nic smutnějšího než ti dnešní pohrobci skutečného punku, kteří na zahrádce svého rodinného domku pořízeného na hypotéku nadávají na systém. Ovšem pochybuji, že zrovna toto byl autorčin záměr.