DaViD´82

Pozůstalí jsou ze stejného těsta jako francouzští Les Revenants. Také je to o důsledcích mysteriózního jevu na běžné lidi a o ztrátě a vyrovnávání se s ní; ať již se postav dotkla přímo či nepřímo. Rovněž jde o hutnou komorní psycho(logickou) bezútěšně melancholickou depku a o jedincích kteří jsou jeden každý tak či onak v háji a ani tak nežijí jako spíše přežívají bez vyhlídky na lepší zítřky. A všichni k tomu mají oprávněný důvod (a u všech ho postupně zjistíme). Je to čistě a jen o živoucích postavách, které vám nebudou ukradené. Pokud očekáváte či snad vyžadujete náhražku za Ztracené (a ona by kombinace „Lindalof a ztracená dvě procenta populace“ něco takového papírově i slibovala); tedy seriál naplňující škatulku mysteriózní sci-fi, kde se řeší „jak a proč“, tak se obraťte spíše na FlashForward, protože tady nepochodíte a ostatně ani nebylo záměrem tvůrců, aby zde takový divák pochodil. Každopádně premisa je těžená až na kost a daří se vytvářet dojem „že až jednou nevysvětlitelně v mžiku oka zmizí dvě náhodná procenta světové populace, tak tři roky poté to bude mezi běžným plebsem na americkém maloměstě vypadat přesně takto“. Každý bude hledat odpověď, ať již v náruči církve, v kultech vznikajících jak houby po dešti, v nihilismu, drogách, konspiracích či děláním „jako by se nic nestalo“. Uvěřitelnost sci-fi (chceme-li mermomocí toto za sci-fi označovat) je ve zdánlivě nepodstatných detailech; ve věcech neexplicitně řečených, ale zapracovaných tak, že vytvářejí fungující společnost. A v tomto nemají Pozůstalí konkurenci; ať už je berete jako sci-fi, satiru na americký sen či snad alegorii na svět po 9/11, tak působí uvěřitelně. A ještě v něčem nemají konkurenci… V emocionálním prožitku; druhou tak neprvoplánovitou (snad nikde jinde než v produkci HBO by neprošel odvážný tah nedat devátou epizodu jako pilotní; přitom to dává dokonalý smysl, protože takto je to mnohem působivější a o tolik více zdrcující) emoční ždímačku nenajdete. Druhá a třetí série pak sympaticky a nečekaně změní styl, do jisté míry i žánr a vůbec celkové zaměření. Je nesporné, že jsou mnohem sevřenější, mnohem více se v nich děje (a dává to smysl), jsou čistě "filmařsky" na absolutním vrcholu seriálové tvorby, emoce nelacině ždímou jako nic jiného a nelze proti nim říct ani ň. Jen osobně mi tak nějak více sedla řada první o obyčejných lidech ze zapadákova spíše než ty zbylé dvě o lidech (zdánlivě a z jejich pohledu) v centru všeho "existenčního" dění. Každopádně všechny jsou skvostné a natolik své, že nic podobného nenajdete. Úplné finále ovšem výtečné a trefně jdoucí po esenci celé série ve vztahu "nutnost jakýchkoli odpovědí, klidně i laciných (ne)náboženských obezliček, v rámci nás versus nemožnost odpovědí a věčnou nejistotu". | S1: 5/5 | S2: 4/5 | S3: 4/5

Dalo by se to sledovat (námět nesporně nosný, průběh nekompromisní a vypadá to k světu), kdyby se to zároveň dalo i poslouchat. Což se ovšem nedá. Seriál, kde postavy nemluví, ale jejich veškerá komunikace se zásadně sestává ze řvaní z plna hrdla. Seriál, kde postavy skrze řvaní z plna hrdla zásadně pronášejí šroubované patetické deklamace. Seriál, kde postavy skrze řvaní z plna hrdla a šroubované patetické deklamace zásadně vyřvávají do světa věci, které jsou dávno jasné z předchozího dění. V praxi to vypadá tak, že postava A pět minut řve o tom, jak a proč se cítí (což divák z dosavadního průběhu již ví), aby plynule navázala postava B, která se ze svého tklivého hoře vyřvává následujících pět minut. A byť obě v souhrnu řvou deset minut, tak vlastně vůbec nic nesdělí! A jako by to nestačilo, tak se navíc všichni chovají jak hovada bez mozku; což by až tak nevadilo, kdyby se to aspoň nebralo tak smrtelně vážně… Ještě se mi někdo diví, že jsem bezmezně fandil mlčenlivým titánům, aby jednu každou postavu sežrali co nejpomalejším způsobem, aby jeden každý z těch ubrečených řvounů zažil alespoň vzdáleně podobná muka, která přichystal(i) mě?

Nemocnice na (po)kraji dvacátého století v autorském seriálu, ve kterém je největší výhoda zároveň i největší slabinou (no, spíše "slabinou"), protože jak vzal Soderbergh veškerá klišé seriálů z lékařského prostředí a velmi důsledně, chladně, nekompromisně a až cynicky je převrátil naruby, tak to zároveň v důsledku toho tratí na momentu překvapení, jelikož ať se otevře jakýkoli motiv či linie, tak ji stačí obrátit o stoosmdesát stupňů oproti zvyklostem a přesně víte, jak se odehraje. Každopádně tato výtka poněkud bledne ve světle všeho ostatního; výpravou a důrazem na znepokojivé dobové detaily (rozhodně nic pro romantické nostalgiky "tehdá bejvávalo líp") počínaje a hereckými výkony konče (zajímalo by mě, zda je Thackery inspirován W. S. Halstedem). Čistě po filmařské stránce jde o špičku (nejen) seriálového peletonu. Ovšem když nic jiného, tak samotné operace se zmínit prostě musí. Soderbergh zdejší syrovou řezničinu podává natolik naturalisticky, bez příkras, intenzivně a svébytně (ta rytmizace záběrů!), že blahé paměti nepamatuji, kdy jsem u něčeho tak pravidelně odvracel zrak kvůli nepříjemným pocitům; a není to ani zdaleka pouze o nebývalé explicitnosti záběrů jako i díky tomu, že je to celé podané tak chladně pragmaticky, až je to díky tomu mnohem působivější, než kdyby se tu operovalo s citovým vydíráním. A speciální dík patří jako již tradičně Martinezovi, jehož zdánlivě nepatřičný a dobově až nevhodný hudební podkres pro seriál dělá první poslední.

Trpí to sice naprosto shodnými problémy jako svého času rozjezd Arrowa (než se z něho stal zasloužený lídr televizních komiksáren), ale tady jsou méně ke škodě. Protože kde se zpočátku (a svým způsobem vlastně dodnes) u Arrowa echt vážný, osudový a temný styl bil s pro stanici CW tolik typickým „tennegerovsky telenovelově bravíčkářským“ přístupem, tak tam se Flash veze na mnohem odlehčenější a klasičtější superhrdinské stylizaci (je to svým způsobem pouze otrocká variace na prvního Raimiho Spidermana), která tradiční CW neduhy přeci jen snese o poznání lépe. Gustin je navíc celkem sympatický; a to i navzdory handicapu v podobě nemlich shodné mimiky jakou vládne Tereza Kostková. Pokud tedy Arrow působí jako (vesměs úspěšná) snaha CW o seriózní přístup bez superschopností, který volí pro své filmové projekty DC, tak Flash se profiluje spíše do stylu, do kterého tlačí své filmové projekty Marvel. A (zatím) to není vůbec ke škodě a v těch lepších momentech/epizodách to dokonce funguje jako přesně to, čím to chce být; tedy vědomě naivní oddechová komiksárna toho nejklasičtějšího superhrdinského střihu v televizním hávu. Pouze by to chtělo větší rozmanitost v tom, jak jsou jednotlivé díly vystavěny a především více vynikajících epizod ve stylu té osmé "Flash vs. Arrow".

Krize středního věku taxikáře v depresích. Jen si to představte; osmnáct let manželství, které pokračuje více ze zvyku než přetrvávající lásky, denní rutina v práci plná hovad na zadních sedadlech, děti v tom věku kdy vás nesnáší čistě z principu, šéf povýšenecký po vás se vozící debil. A do toho vy a vaše nátura prostého týpka na nižší šprušli společenského žebříčku středních vrstev obklopeného pochybnými "kamarády". Žádné zvláštní vzdělání, žádné zvláštní ambice, žádné nadání či talenty stojící za zmínku. No, nedivte se, že když se naskytne příležitost stát se "děvkou pro všechno" s nablýskaným auťákem pro místní gang, tak se do toho vrhnete po hlavě. Ani ne tak kvůli škváře, ale čistě pro to vzrušení, pro narušení ubíjející rutiny a zachování si příčetnosti. Jenomže po úvodním opití se nově nabitou "svobodou" se dostane zpět ke slovu hlas zdravého rozumu "že by bylo vhodné zařadit zpátečku a vycouvat" a dojde vám, že jste v loji. Naprosto a zcela... BBC a další z řady žánrovek kombinovaných se značným důrazem na sociální drama a drobnokresbu hlavního hrdiny. A zase jim to vyšlo a zase jim v tom exceluje představitel hlavní role (tentokrát David Morrissey). Není to až tak psycho(logické) jako třeba Good Cop, který je rovněž z uvedeného ranku (byť je ve výsledku něčím zcela jiným) a možná by to místy na ploše těch tří epizod chtělo více šlápnout na plyn, ale "jen setsakra dobré" je chtě nechtě stále ještě setsakra dobré.

Když si autor adaptuje pro stříbrná plátna vlastní práci (navíc takto spletitou), tak to málokdy věstí něco dobrého, jelikož tomu zpravidla chybí odstup. To neplatí o Flynnové, která se nebála svou "zrcadla bestsellerově nastavující ne-až-tak-krimi-thrilleroidní satiricky cynickou vztahovku" ořezat i upravit pro potřeby jiného média. Za své tedy vzalo vše co není bezprostředně o hlavní linii. Díky čemuž je to výrazně méně o těch dvou (a mnohem více tak vynikne hlavní zádrhel předlohy a sice že ti dva jsou loutky, které se chovají dle aktuálních potřeb děje a ne živoucí postavy) a více o detektivní lince a dopadu médií na veřejné mínění. Tedy ty tam je Nickova nenaplněná spisovatelská ambice či Amynino "abc osobních testů" v každodenní praxi. I ty deníkové záznamy jsou zrevidované na nezbytné minimum; je to prostě okrouhané až na dřeň. A jak by tento přístup nefungoval v knize, tak to díky tomu funguje na filmovém plátně; zvláště pak s tolik sednoucím Fincherovým chladně odosobněným pojetím, které ještě o stupeň výše dostává hypnoticky znepokojivý podkres dua Reznor/Ross. Každopádně největší přednost předlohy zůstala zachována. Vývoj manželského vztahu Nick/Amy je totiž chytře napsán jako ty (nej)lepší horoskopy. Tedy tak, že se v nějakém z těch aspektů jejich nesourodého soužití pozná každý pár s dlouhodobějším vztahem (bavíme se o první polovině). A jakmile se tak stane, tak to lze vzít za své, protože to dokáže vyvolat dojem "může se to se to stát i vám". Pokud se vám to již neděje...

Možná to nemuselo být až natolik romantizující a odlehčené, ale zase by to pak přišlo o tu tolik specifickou auru, díky které je ona olbřímí stopáž více než snesitelná. Každopádně pocitu, že to jsou násilně pospojované dva filmy (jeden o Yaegerovi a druhý o sedmi pionýrech vesmíru; a oba výtečné!), které spolu dohromady ne úplně štymují, jsem se nezbavil po celou dobu.

Zpracováváte-li látku (hodně volně) na motivy skutečných událostí o nikterak majetné rodině začínající od píky, která z ničeho a bez zkušeností buduje v meziválečném období na venkově první ZOO bez mříží, tak hrozí asi tak 100+1 aspekt, který to může poslat vstříc prvoplánově sluníčkové přeslazené limonádovosti schovávající se za lošťomiloušká žvižátka (ostatně pro příklad není třeba chodit nijak daleko). Nebyla by to ovšem BBC, kdyby si s těmito úskalími neporadila a nedala tak vzniknout trochu naivní melodramatické rodinné pohádce, ale takové u které to označení není pejorativní, ale naopak veskrze pochvalné. Je to totiž v jádru sympaticky nekonfliktní seriál pro celou rodinu starého střihu v moderním (i když dobovém) výpravném hávu, tak jak to na současném seriálovém poli umějí jedině Britové.

Neskrývaná červená knihovna v hávu dobrodružné podívané zaobalená do krás skotské Vysočiny. Je to v zásadě kýč, ale toho neotravného charakteru, který k žánru patří a má v něm své místo. Zápletka nosná je, obsazení sedne, mezi hlavními charaktery to celkem jiskří a díky nemalým produkčním hodnotám to vypadá i zvučí k světu; na papíře to prostě působí sympaticky. Na papíře. V tomto případě doslova i do písmene, jelikož na současném seriálovém poli těžko pohledat druhý seriál, který by tak dojížděl na své literární kořeny; resp. neschopnosti pochopit, že je audiovizuální adaptací a ne rozhlasovou hrou. Nevypráví se tu totiž obrazem. Vše (ne)podstatné se sděluje předčítáním předlohy skrze voice-over hlavní hrdinky. A to je kámen táhnoucí to ke dnu hned dvakrát; předčítání je to z knihy, u které je (i kdybyste to nevěděli) po pár větách zcela jasné, že to musela napsat žena píšící červenou knihovnu (takové ty echt melodramatické věty typu „Chtěla jsem, aby to byl sen, ale věděla jsem, že nebyl.") a navíc je to dovedeno ad absurdum, kdy vidíme postavu smutně koukající, u které víme z předchozího dění proč smutně kouká, ale voice-over nám sděluje, že smutně kouká a proč smutně kouká. On je vysvětlující hlas hrdinky dokonce i při sexuální scéně (žádné ironické průpovídky, ale moudra ve stylu "Sex byl naším mostem, který nás vždy spojoval"). To v kombinaci s poklidným průběhem postrádajícím tah na branku (zdejší pilot by většina seriálů zvládla za třetinu času bez ztráty jediné podstatné informace) vyvolává dojem, že by u toho jeden vyrostl. Postupem epizod se to sice pozvolna zlepšuje, ale tohohle prokletí se to zcela nezbaví nikdy. A pokud snad přeci jen ano, tak já u toho již nebudu.

Dle názvu a slibů tvůrců jsem čekal drsnou kriminálku stavící na genius loci Gothamu, která jen tak mimoděk někde v druhém plánu bude i o batmanovském mytosu, ale která v první řadě obstojí sama o sobě jako špinavá kriminálka s nosnou dospěle nesuperhrdinskou komiksovou nadstavbou. Pravý opak je však pravdou. Zrod Batmanových (ne)přátel hraje prim a Gotham i kriminální aspekty jsou tak nějak na druhé koleji; a přitom právě tyto pasáže jsou tím nejlepším, co seriál nabízí. Obě ty roviny si navzájem brání v rozletu. Kriminální pasáže sráží to, že úplně každý s kým přijde Gordon do styku je/bude "ten či onen z DC Universa" a osudy jednotlivých velkých hráčů zase sráží násilné naroubování na Gordonovu linii; to neplatí jedině o té mafiánské. Zároveň tu jsou silně stylizované postavy jak ze šestákových komiksů či seriálového Batmana z let šedesátých a vedle nich seriózní dospělá linka, která je brána zase echt vážně, dospěle a bez nadsázky. Snažící se to prostě honit příliš zajíců skrze navzájem si odporující styly a navíc je to po okraj přeplněné narážkami na DC postavy snad v každé větě; což není klad, protože něco tak nerafinovaně a debilně zakomponovaného se vidí málokdy (přitom Arrow/Flash tohle jako jednu z mála věcí umí s noblesou). Ovšem nedá se popřít, že se na to dá s vypnutým mozkem celkem i obstojně koukat, ale to je tak nějak vše. Což je při současném přetlaku kvalitních sérií (a to klidně i jen těch komiksových) naprosto nedostačující.