DaViD´82

Dvojka nepřiznaného Morrisova cyklu S bývalými válečnými ministry obrany... A navzdory výhradám k této části bych se nezlobil, kdyby vzniklo i případné "třetí pokračování" (William Perry se přímí vybízí). Každopádně Donald Rumsfeld je nesporně zajímavá osobnost a Morris je dostatečně schopný dokumentarista, aby toho využil a (nevědomky) ruku v ruce se souběžně vznikajícím i uvedeným Světem podle Dicka Cheneyho vytvářel kromobyčejně zajímavý obraz "pohledem s odstupem" dvou nejzásadnějších hráčů Bushovy (či Cheneyho chcete-li) administrativy. Již tradičně platí, že Morris je jednak výjimečně dobrý dokumentarista s ironickým nadhledem, který umí pokladát dotazy, dávat věci do souvislostí i pracovat s archivními materiály, ale k tomu je i velmi schopný filmař, který si plně uvědomuje důležitost audio-vizuální stránky; speciálně pak u dokumentu s jed(i)nou mluvící hlavou. Ve výsledku to ovšem je kvalitami až za Mlhou války, což je však do značné míry dáno tím, jak k tomu tenkrát McNamara přistoupil a co vše z něj Morris dostal.

Byli jste někdy ve svých "nácti" na herním večírku s několika přáteli, kde jste se u (party) her s pizzou a pivkem v ruce dobře bavili? Asi ano, že? A napadlo vás z toho natočit video pro osobní potřebu a poté ho cpát do televize? Asi ne, že? Tak to gratuluji, máte evidentně více zdravého rozumu než tvůrci tohoto „pořadu“.

Disneyho Americké psycho.

Tchaj-wan z výšky, která nabízí potřebný odstup i nadhled jak na ohromující přírodní krásy, tak i na nemilosrdný střet "rozpínavá civilizace neberoucí ohledy versus bránící se příroda", který nemá vítězů, ale pouze na hlavu poražených... Chi Po-lin má navíc skvělé oko pro linie, kontrasty, křivky i kompozici jako takovou čili je stále na co koukat a daří se mu tak vyhýbat syndromu podobných "letem světem v čarukrásných full HD obrázcích", které většinou dojíždí právě na to, že zůstávají jen u těch načančaných obrázků, což se v celovečerní stopáži rychle přejí. Nejvíce na škodu je tak úvodní třetina, která ještě netepe neduhy a působí do značné míry jen jako promo video "ihned balte kufry a přileťte k nám". Ovšem dechberoucí promo video, to zase ne že ne.

Kick-Ass navlečený do hávu klasických bondovek. A to natolik důsledně a jedna k jedné (opět je to žánrově uvědomělé stejnou měrou jako podvratné, zběsilé, s nemalou porcí meta nadsázky, klade to důraz na to být za všech okolností cool a podoba je i v průběhu, typu rolí, aluzích atd.), že je to vyloženě ke škodě, protože duo Vaughn/Millar má nesporně na více než na pouhé vykrádání sebe sama. Ovšem pokud (a dokud) to bude takováto skrz na skrz sympaticky nekorektní Zábava, tak komu by to vadilo, že? PS: Škoda oficiálních titulků, které nápaditosti příliš nepobraly; minimálně Valentinova vada řeči si přímo říká o hravý přístup.

Americká Samoa je (byla?) synonymem pro outsidera všech outsiderů; tým který v oficiálním zápase nikdy nebodoval, takřka nikdy neskóroval a naopak pravidelně inkasoval tolik branek, až jeho výsledky vzbuzovaly zdání, že jde o výsledkovou listinu zcela jiného sportu než je kopaná. A aby toho nebylo málo, tak je to i tým s nejvyšší historickou porážkou v mezistátním zápase vůbec. Ovšem její fotbalový předseda má letitý sen; a to sice nic menšího než se alespoň pro jednou odpoutat z poslední příčky žebříčku FIFA... Nejlepší na tomto dokumentu je, že jakkoli jde o ultimátní feel good počin a reklamu na nezdolnost sportovního ducha, tak to v žádném ohledu nepůsobí jako vykonstruovaný prvoplánový doják. Ostatně ani nemůže, protože s takovým vývojem událostí mohli autoři na začátku jejich dokumentu o "nejhorším týmu všech dob" jen těžko počítat. A především na první polovině je vidět, kterým směrem se ubírali jejich původní záměry, než jim osud postupně přihrál do rukou neskutečně nosné charaktery i jejich neuvěřitelný příběh; jak v čistě sportovní rovině, tak především v té osobní.

Zatímco pasáže věnované policejní stránce věci jsou sice bezpočtukrát viděné, ale jinak v zásadě žánrově zdařilé, tak hloupoučká linie „hrajeme si na pašeráky“ je tím, co film ve výsledku potápí do hlubin Gibraltarského průlivu. Jednak se v ní nic neděje nad rámec poflakování se odnikud nikam dvojice, kde jeden je jakože odlehčující element a druhý, který má po celý film natolik totožný výraz i postoj, až pojmete důvodné podezření, zda je to skutečně živá osoba či pouze kartonový panák dosazovaný do jednotlivých scén. A to má tato nechtěně směšná linie stejně prostoru jako ta solidní policejní, což dohromady vytváří neopodstatněně olbřímí stopáž. K protnutí těchto dvou linií pak dochází pouze v akčních scénách samotných pašeráckých aktů, které působí jako Kobra 11 naruby. Zatímco v ní sebemenší škobrtnutí o trs trávy znamená několik desítek přemetů a výbuchů, tak zde je hlavním heslem „hlavně nic neponičit a neškrábnout, to by nám pojišťovna dala“ a tak jsou veškeré honičky (není jich mnoho, ale o to jsou delší) ztělesněním na akční scény nebývalé nezáživnosti.

Turingova Čistá duše, která se nimrá v (nej)méně zajímavých aspektech jeho osudů (a když se jim věnuje, tak ve stylu reklamy na klišé "když půjde on, tak my také" či "heuréka" apod.), aby ty nosnější a nepoměrně zajímavější události nepochopitelně zahrála do autu. Zaujme tedy ve výsledku především Cumberbatchův výkon. Ani ne tak sám o sobě (i když to také) jako spíše v kontextu jeho zásadních rolí, kdy po Hawkingovi, Sherlockovi a Assangeovi již počtvrté hraje papírově tak podobný archetyp role "odd duck" génia, aniž by přitom v žádném ohledu (či jen gestu) nevarioval jednu a tutéž polohu stále dokola.

Žánrová kukačka, co se uhnízdila jinde, než by letmý pohled napovídal... Aby se ve výsledku přeci jen vyprofilovala jako to, čím se na počátku zdála být; tedy kvalitní indie vztahovkou (či spíše "indie vztahovkou"), u které byste si měli sakra dobře rozmyslet, zda ji opravdu vidět spolu s drahou polovičkou. Mohli byste se totiž jeden o druhém dovědět věci, které snad raději ani znát nechcete aneb "kolik procent ti schází do mé ideální představy tebe".

Adaptovat le Carrého lze nejrůzněji, ale v žádném případě ne teatrálně, div ne až melodramaticky ve vztahové rovině a ukecaně. Což je cesta, kterou se jako na potvoru Lumet vydal. Prostý fakt, že knižní předloha je le Carrého prvotinou (a první knihou v sérii o Smileym), která má ve své podstatě totožnou dějovou linku (akorát méně rafinovanou a ve všech ohledech podstatně horší) jako jeho pozdější nejproslulejší masjtrštyk, tak to výslednému dojmu také dvakrát nepřidá; stejně jako nepochopitelné rozhodnutí nepoužít jména z předlohy.