flanker.27

Uriáš si čte Kladivo na čarodějnice a říká, že je to napínavé. Jako kovaný ateista mám jistý smysl pro znevažování kolektivní halucinace zvané náboženství. Na druhou stranu, s ohledem na žánr, bych trochu té absolutní dobroty uvítal. Příběh tak nějak nepůsobí pohádkově, spíše jako nenáročná komedie. A to s celkem dobrým základem, což je na dobu a místo vzniku věc nevídaná, protože u českého filmu jsem se naposledy smál v souladu se záměrem tvůrců - no, nějaký pátek už to bude. Vadila mi ovšem příliš rychlá a občas málo srozumitelná mluva. Nevím, kde se vzalo tohle překotné mluvení, kde se jedna věta nenechá pořádně doznít a už začíná nová, hezké češtině by se alespoň v pohádkách mělo věnovat víc pozornosti. Druhé, co považuju za nedostatek, jsou nedotažené jednotlivé prvky. Např. párkař by si s ohledem na pointu zasloužil mnohem víc času, aby to trochu gradovalo k vyústění a nebylo to tolik deus ex uzenina. Naproti tomu třeba osoby opouštějící očistec vlastně nemají žádnou jinou úlohu (podle římského vavřínu jsem myslel, že jeden z nich je Pilát a ne Herodes), než aby byl nějaký ten vtípek navíc. Docela se mi líbilo to dickensovké prostředí salónu, ale to byla zrovna jedna z věcí, která by zasloužila rozvést víc, na úkor zbytečně vsunovaného humoru. Zkrátka Petronel a Uriáš by byli dobří spíš jako vedlejší, ne hlavní postavy. To mi ostatně vadilo už na prvním dílu. Víc vážné pojetí s občasným vtipem by podle mě vyznělo lépe než naopak. Pochválit ale rozhodně musím Jiřího Dvořáka, čert, který dokáže být přátelský, pokušitelský, místy ďábelsky úlisný, ale přitom důstojný a sympatický, to je hodně příjemný rozdíl oproti stále se opakujícím nešikovným breptům (o Blanarovičové ani nemluvě). Po loňské pohádkové tragédii o dvou dějstvích je to každopádně snadno stravitelný vánoční film, lepší průměr.

Da, takiji serjozniji geroji pojechali v kosmos. Mám ty ruské kosmické filmy celkem rád, Gagarin i Vremja pěrchych se mi líbili poměrně hodně. Bohužel v tomto případě se tvůrci spíš než do vesmíru vypravili do holyvůdu, a to do té jeho horší části. Nedivím se Džanibekovovi a Savynichovovi, že se od filmu distancovali. Ona ta samotná záchranné operace byla sama o sobě kus řemesla a odvahy a nebylo třeba ji vyšperkovávat postupy ze science-fiction. Být to úplná fikce, prosím, ale vylepšování reality v zájmu "dramatičnosti" nemám zkrátka rád. Ne že by film byl špatný jako takový, napětí je vystavené v některých scénách výborně, zejména při připojení či při scéně katarze "takhle spravujeme ruské kosmické stanice" (ano, i Armageddon se připomene). Kupodivu i ten rodinný melodram je mi ve slovanském podání nějak bližší a přirozenější než od hochů a dívek zpoza velké louže, ale proč si přidávat tam, kde to absolutně není nutné. Pro mou zálibu v kosmonautice nemůžu dát míň než tři kousky, ale v jiném žánru bych byl přísnější. P. S. Takhle to bylo doopravdy: https://www.youtube.com/watch?v=8EPbJRsN1Zk

Attenborougha může dorovnat zas jen Attenborough. Díky jeho výběru, podání, odvyprávění, může člověk trnout, zda papuchalk pronikne kordonem chaluh, aby donesl potravu mláděti, smutnit nad velrybou, která odmítá opustit své mrtvé mládě, žasnout nad mazaností chobotnice, která se maskuje před žralokem hromadou škeblí a tak dále. To všechno podáno prostřednictvím úchvatných záběrů a za odborného hlasového doprovodu. Díky tomu vstřebám i ten místy ekologický komentář a pro tento týden ze stravy vynechám své oblíbené delfíní ploutve.

"Radši bych si sedl se zapáleným cigárem na sud střelného prachu, než abych se bavil s nějakým takovým poetickým stvořením. - Rovnost pohlaví. Emancipace. Já jí musím zastřelit z principu." Čechov zrežírovaný Fričem s Werichem v hlavní roli. Werich je tu opravdový ruský bojar par excellence, který dokáže v jednu chvíli mluvit o smrti, životě, a zároveň projevit radost, uznalost, nepřátelství i lásku. Ruská duše. Kdysi jsem to viděl i s Kopeckým a jak je to skvělý herec, tak v téhle roli je prostě Werich nenahraditelný.

V jedné diskusi na téma účasti podobných osob jako Eddie na profesionálních sportovních akcích (ano, já vím, že Olympiáda je "pro amatéry", ale realita je o něčem jiném) jsem se vyjádřil značně záporně a tento názor jsem nezměnil ani po tomto filmu. Já vím, plnění si snů a podobně, to je vděčné téma, jenže to obvykle něco stojí a nemělo by to jít na něčí úkor. Jako prakticky ukradnout rodině auto a peníze, abych si mohl plnit sny, ještě s moc měkkou maminkou za zády, to nějak není pro mě. Zvláště mě to pobavilo, když se pak Eddie bavil s Pearym o nalezení bankovky. Tátovi sebere úspory, ale deset liber by vrátil. Asi jsem na podobné věci moc zodpovědný. Druhá věc pak je, že místo někoho takového by se mohl a měl kvalifikovat na sportovní akci aspoň jeden kvalitní sportovec navíc. Čímž neříkám, že se na film nekouká příjemně a že jsem se občas i nezasmál, ale nesměl jsem moc přemýšlet o obsahu.

Přiznejme si, že nejlepší byl v celé pohádce ten pes. Mimochodem, jestli je nezbytným předpokladem vysvobození někoho ze zakletí se den předem postit, asi bych zklamal na celé čáře. Já myslím, že hrdinný osvoboditel má právo se na hrdinský čin především bohatýrsky posilnit.

Slávka Budínová patří k ženám, které dokáží být i ve věku kolem padesátky zajímavé, charismatické a důstojné, aniž by na to potřebovaly tuny líčidel a plastické chirurgie. Snad proto mě mrzí, že její role, jakož vlastně celý děj, nešel víc do hloubky. Občas to mělo nádherný náběh na mnohem hlubší úvahu na téma mládí a stáří, schopnost se s tím vyrovnat nebo na téma odčinění vlastní viny. Bohužel to ve všem zůstane tak nějak v půli cesty. Pro ten velmi nevyužitý potenciál dám jen tři, škoda, tohle mohlo být hodně silné.

Zpracování je až ostudně ochotnické, od hereckých výkonů přes dialogy až po kostýmy, které svou škrobenou čistotou budí dojem, že ještě před pěti minutami visely někde v okresním národopisném muzeu, přesto ten základ není vůbec špatný. Stejný příběh bych si dovedl představit v nějakém hodně syrovém podání, které by se nebálo trochy těch rozedřených rukou, mozolů a nějaké té krve. Proto dám aspoň tři.

Tak to dopadá, když poslové lásky nemají křídla. A když se chlap nechová jako chlap. Juliinu přehnanou citovost bych pochopil, ale Romea měli někam poslat kácet stromy, aby se trochu vzpamatoval a dal vznětlivosti průchod užitečným způsobem. Škoda, že bratr Lorenzo fňukajícímu spratkovi jednu nevyťal. Vůbec je zajímavé, jak často se Františkáni stávají zástupci rozumu v místech, kde šedé mozkové buňky všech ostatních nejsou využívány právě na plný výkon (jen vzpomeňme na Ecova Viléma z Baskervillu). Mnoho bylo napsáno a nahovořeno o tom, zda pouto mezi Romeem a Julií dá se zvát láskou, nebo jde jen o prostou zamilovanost, výtrysk citů ve věku, kdy kre-ehm-mladý člověk teprve poznává sebe sama. Ač to druhé, méně romantické řešení je možná pravděpodobnější, nelze vyloučit ani to první. Jsou tací, a není jich zas tak málo, co k sobě naleznou skutečný cit už ve věku, ve kterém jejich vrstevníci řeší co na sebe, co ne na sebe, jak doma uhrát pozdní příchod v rozverném stavu, co lajknout a které přátele odinstalovat. Tihle dva k tomu, aby čas jejich lásku prověřil, nikdy nedostali příležitost. Dokázali by o sebe pečovat v nemoci i ve zdraví? Nevím, ale šanci bych jim dal. Pokud jde o zpracování, je skutečně na co se dívat, text je tu propojen s prostředím životně a podán výborně vedenými herci. Díky tomu i vzletné verše lásky, hněvu, pomsty a usmíření znějí přirozeně a nikoli uměle. Olivia Hussey je Julie jak má být, mladičká, křehká, plná citů, avšak uvědomující si sama sebe. S Romeem mám jako chlap trochu problém, to není vina jeho představitele. Co do věrnosti obsahu hry však ani nemohl být jiný. Zeffirelli dokázal, že filmové adaptace divadelních kusů rozhodně umí, je věrný látce, zároveň nejde o otrocký převod ani prosazování vlastního ega na úkor autora. Tak to má být.

Poetické, jak už staré černobílé pohádky z 60. a začátku 70. let byly, s krásnou Zuzanou Martínkovou, která je mořskou vílou vzhledem i pohybem (a ona tehdy i ta Štěpánka Haničincová byla kus ženský). Taky je zajímavé vidět, že i Alfred Strejček byl někdy mladý tak, že mohl hrát prince. Až na ty mužské lidové tance, na nichž by ujížděl Arnold J. Rimmer, je to bez výhrad.