Raziel_cz

"You don't get it, do you? This isn't ,good cop, bad cop.‘ This is fag and New Yorker. You're in a lot of trouble." Shane Black svoje scénáře adaptuje do mnohem odlehčenější a svižnější podoby, než jak k nim přistoupil Tony Scott nebo Richard Donner, a depresivní momenty sice nejsou tak depresivní, napětí tak napínavé a akce tak působivá, ale zase to má tempo, styl a víc humoru, takže záleží, co vám víc sedne. Mně osobně přeci jenom spíš ty temnější varianty, ale pořád to stojí dostatečně vysoko nad jinými kriminálkami a v žánru tomu ze současné produkce vlastně může konkurovat zase jenom sám Black s The Nice Guys. Je to chytré (a meta!), tradičně nahláškované, úderné a vtipné, jde to v odkazu hardboiled detektivek (dokonce do té míry, že postavy skutečně používají metafory a wisecracky jak od Chandlera a ve druhé polovině děj přeteče do regulérně pulpfictionové roviny), má to výborného Downeyho (mohl by s ním někdo prosím zfilmovat Westlakův The Hot Rock?), ještě lepšího Vala Kilmera, výborně zúročené motivy, fungující záhadu a fungující zvraty. Jo, je to potřetí ta samá formule, ale taky pořád – ano, funguje, takže proč ne? Viděno několikrát a stejně jako k Poslednímu skautovi, Smrtonosné zbrani a nově The Nice Guys se k tomu budu rád dál vracet.

"Nikdo tě nemá rád. Všichni tě nenáviděj. Posereš to. Usměj se, čuráku." Tenhle film mi trvalo docenit snad deset let a čtyři zhlédnutí. A je samozřejmě super. Tony Scott a Shane Black – tahle spolupráce nemohla dopadnout špatně. Dospělá, temná, syrová a na půdu nahláškovaná buddy cop komedie plná sebedestruktivních postav, výborné akce a Bruce Willise imitujícího šílené pohledy Mela Gibsona. Jeden z nejlepších Scottových filmů a dost možná nejlepší Blackův scénář. A taky jeden z nejlepších českých dabingů.

"I don't want to go to hell." Zatímco Birdman sbíral Oscary, mnohem lepší Too Late zvládlo prošumět, aniž by si ho někdo všiml. "Jednozáběrové" a teatrální je asi stejně, ale díky tomu, že jde ve šlépějích klasických noirovek, pro mě funguje mnohem líp. I když ono jde ve šlépějích víc věcí – třeba Tarantina, korejského Old Boye nebo Wese Cravena. Je to bezvadná, nelineární kriminálka. Je to metafikce jak se patří. Je to vyjádření lásky k filmu. Ale především je to jeden z nejlepších snímků posledních pár let a nikdo ho neviděl. Dennis Hauck i John Hawkes si zaslouží podstatně lepší postavení, než ve kterém oba jsou. Výjimečný zážitek.

Přímočarý útěkářský film od režiséra The Killers a Drsného Harryho. Tady by nebylo co řešit, i kdyby hlavní roli neměl Clint Eastwood. Svižné, celou dobu napínavé, se zajímavými postavami, zvraty a skvělou hudbou. V žánru naprostá klasika, kterou později naprosto neskrytě vykradl Shawshank Redemption a všichni mu to sežrali. Což je škoda, protože tohle je podstatně lepší a uspokojivější zážitek.

Mně se líbí, jak si taky skoro každý myslí, že to je parodie/seriál o kontrastu Británie a USA/seriál pokoušející se o syntézu britského a amerického humoru. Sorry – je to seriál o absurditě televizního produkčního procesu. Vlastně je to takový epizodický The TV Set. A stejně jako The TV Set se to ani moc nemusí do komedie nutit, protože tomu stačí reflektovat skutečnost. Jo, takhle to vážně funguje (jestli nevěříte, poslechněte si pár epizod The Movie Crypt nebo Post Mortem with Mick Garris). Chytré, vtipné, svižné a výborně obsazené. Pro lidi, které televizní a filmová tvorba zajímá trochu víc, naprostá povinnost.

Nejhorší je, že není tak těžké v tom vidět filmy, které se to pokouší vykrádat. A obvykle to jsou docela dobré filmy – Equilibrium, Demolition Man a tak. Jo, je to hloupé, naivní a laciné, ale jako DTV akčňák to mohlo fungovat. Kdyby kameraman neměl Parkinsona. A kdyby uměl správně zabrat scénu. A kdyby se editor nepostaral, že i z těch slušnějších přesdržek absolutně pozitivně pochytíte lautr hovno – přičemž když už v tom byl, rovnou rozhasil i příběhové sekvence. Takže je to chaos. S hezkým set designem a Seagalem v záporné roli. A nesmyslnými zvraty, pro které není žádný základ. A nesmyslnými zvraty na nesmyslných zvratech na nesmyslných zvratech. Jakkoliv absurdně to zní, jsem si skoro jistý, že kdyby to mělo dvě hodiny, bude ten děj solidní béčko. Ale dvě hodiny to nemá a sympaťák Johnny Messner tohle nemá zapotřební. A já ostatně taky ne.

Povšechný průřez filmografií Cannonu. Svižný a vtipný, sice zbytečně sebeshazující a prakticky jednostranný, ale fascinující a poutavý. A bizarní. Trochu škoda, že se to u žádného snímku nezastaví na delší dobu, ale chápu, že když jich Cannon vyprodukoval několik desítek ročně a chcete mít co nejširší záběr, máte při stominutové stopáži co dělat. Každopádně to ale chce kouknout i na The Go-Go Boys: The Inside Story of Cannon Films, aby si člověk udělal obrázek i o pozitivech práce pro Golana a Globuse. Objektivní to taky nebude, ale jako double-picture snad vesmírná rovnováha zůstane nenarušena. Každopádně jsem se bavil, zavzpomínal na Amerického Ninju a dozvěděl se nové věci, takže jsem spokojený.

Film o tom, že máte poslouchat rodiče, jinak vás sežere žralok. A který má tak prázdný scénář, že si hrdinka musí sama ubližovat, aby se těch osmdesát minut vůbec něčím zaplnilo. Na Blake Lively v plavkách jsem sice ochotný se podívat vždycky, ale asi ne, jak hodinu sedí na kameni a/nebo si vlastí nešikovností způsobuje další újmy. Seriózně, tohle není man vs. nature, tohle je regulérní torture porn. Bere se to příliš vážně, má to hnusně animovaného žraloka útočícího na hnusně animované věci (v jeden moment jsem dokonce myslel, že se mi retarduje Netflix, ale ne, byl to jen obludný greenscreen), je to pomalé a hloupé (hrdinka divákům vysvětluje všechno, co dělá, asi kdyby jako někdo koukal se zavřenýma očima). Samozřejmostí je přímé citování Čelistí a jako bonus tu máme bayovsky kroužící kameru a snyderovskou školu zpomalovaček (styl Sucker Punch, takže... jo). Skoro mě uráží, že to tady má vyšší hodnocení než Čelisti II. Čelisti II jsou ve srovnání s The Shallows kinematografickej majstrštyk. Sakra, Gillardův Netvor je oproti The Shallows kinematografickej majstrštyk. Poddno. (No pun intended.)

Nepamatuju si, že bych kdy viděl tak lidský zombie film. A to "lidský" myslím v pozitivním významu. Spousta jich je o lidském zlu, ale tenhle ukazuje především to dobré, a jestli někdo nepochopil, že to není horor, ale drama s přesahem, kde jsou oživlé mrtvoly jen manifestace mnohem aktuálnějších problémů, tak je mi ho líto. Krásně natočené, strhující, ze strany Martina Freemana výjimečně zahrané. Pro mě zatím absolutní letošní highlight.

Problém tohohle filmu je, že má dva zvraty a o obou hned z kraje víte, že tam budou. Jinak je to ale příjemné malé drama s překvapivě dobrým Sudeikisem ve vážné roli. Táhne to samozřejmě spíš Harris, který taky hraje nejzajímavější postavu, ale potěší i Elizabeth Olsen nebo vždy skvělý Bruce Greenwood. The Fundamentals of Caring jsou emotivnější, tohle má zase zajímavou výpovědní hodnotu o umělcově duši. Takže všechno, co čekáte z traileru. "Happiness is bullshit. It's the great myth of the late 20th century."