Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Komedie
  • Horor
  • Drama
  • Krimi

Recenze (1 357)

plakát

Pod vodou (2020) 

"We're not even supposed to be down here." Underwater je (kromě nejvíc self-explaining názvu ever) boží! Co do estetiky cituje prvního Vetřelce (a kamerou a lokacemi občas i druhého) a klaustrofobní horor, těžící ze strachu z neznáma tomu funguje efektinvěji než Marshallovu The Descent. Takže jo, je to boží a taky napínavé a záchvaty paniky vyvolávající, pravidelně to dávkuje brutální holy-shit-we're-fucked momenty, beznaděj protagonistů je hned od začátku skoro hmatatelná a všechno to graduje až do chvíle, kdy aby se zachránili před jistou smrtí, musejí ti protagonisté navléknout nespolehlivé skafandry a ujít nepředstavitelnou vzdálenost temnotou tam venku. A pak se to bohužel zvrhne do nepřiznané, ale natolik očividné vykrádačky The Wake od Scotta Snydera, že se divím, že se Vertigo ještě nestihlo začít soudit. Což by z diváckého hlediska nebylo tak zlé, kdyby si to odpustilo velkolepé explozivní finále (hlavně proto, že velkolepá explozivní část, co dorazí před velkolepým explozivním finále, je nejvíc panický záchvat vyvolávající holy-shit-we're-fucked moment ze zmíněných holy-shit-we're-fucked momentů a už ho nic nemohlo trumfnout). A kdyby to po všech těch legitimně úžasně natočených částech z interiérů nezačalo zbytečně moc spoléhat na CGI. Na druhou stranu, ani tahle část filmu nijak neurazí. A i když třebaže není tak skvěle udělaná, ani tak hororová, dovedete si ji – byť z trochu jiných důvodů (a pokud máte rádi Lovecrafta) – užít. A jo, rozhodně bych byl pro, aby zůstalo u survival hororu a strachu z neznáma a abychom nikdy přímo neviděli, co tam venku vlastně je. Ale i takhle je to sakra dobrej film a efektivní horor s budgetem, jaký zase dlouho neuvidíme. Chvála Cthulhu za to.

plakát

Birds of Prey (Podivuhodná proměna Harley Quinn) (2020) 

"It's not a fucking bow and arrow! It's a crossbow. I'm not twelve." Volné pokračování Suicide Squad, které je přesně tím, čím Suicide Squad být měla – stylizovaným R-rated akčňákem ve stylu Útěku z New Yorku, jenž se nebere příliš vážně, ve kterém jsou antihrdinové skutečně antihrdiny, co se místo zachraňování světa ženou za ukradeným diamantem, a kde i ikoničtí záporáci z komiksů mohou umírat při fantabulózních přesdržkách. A jo, sice to místy (hlavně tedy v první polovině) trochu moc tlačí na pilu, aby to mohlo být DCčkovským Deadpoolem, a toho voiceoveru je tolik, až jsem z toho byl ještě dvacet minut před koncem nervózní, že to snad ani není film – ale v těch dvaceti minutách před koncem se něco seplo, všechno do sebe zapadlo, zúročilo to všechno, co si to do té doby připravilo, a v grande finale se tak z toho stal víc uspokojivý film, než mnoho jiných filmů. Jediný výraznější problém díky tomu mám s Rosie Perez a Jurnee Smollett-Bell, což prostě nejsou herečky, které by dokázaly obstát vedle kádrů jako Margot Robbie, Mary Elizabeth Winstead (Huntress je opravdový klenot) a Ewana McGregora. Opravdu doufám, že se Birds of Prey (oukej, dva problémy, mělo se to jmenovat Harley Quinn) dočkají comebacku na streamovacích službách, protože tohle je jediná část DCEU, co si zaslouží legitimní sequel.

plakát

Batman Rok jedna (2011) 

Mělo se to jmenovat Jim Gordon a mělo to vypustit skoro celého Batmana a rozhodně všechnu Catwoman. Šedesát minut otravných voiceoverů (jako sorry, ale co takhle vyprávět obrazem, když máme to filmové médium?) a nejprovařejnějších batmanovských klišé (samozřejmě opět nechybí smrt rodičů) – v hezké animaci, ale stejně. Gordonova linie o tom, že všichni gothamští policisté jsou masoví vrazi, možná není moc uvěřitelná, ale funguje aspoň v tom ohledu, že vykresluje Gordona jako člověka se sice jasným morálním kompasem, ale stejně chybujícího a občas s dobrým úmyslem dělajícího ne úplně dobré věci. K tomu je ale z nějakého důvodu přilepena úplně zbytečná část o tom, jak Bruce Wayne (jehož batmanovské tajemství ostatní postavy samozřejmě odhalí během dvou minut) neustále dostává přes držku (a pak předběhne automobil, protože... běží po střechách?) a ještě zbytečnější část s Catwoman, která vypadá jako chlap a... jednoho dne se prostě rozhodne stát se z prostitutky zlodějkou a nemá vůbec žádný vliv na cokoliv. Sam Liu už si sáhl na podstatně lepší příběhy.

plakát

Sebelum Iblis Menjemput (2018) 

Začalo to výborně, ale bohužel to relativně brzy rozbředlo do méně zábavného klonu Evil Dead. Což tedy neznamená, že by to bylo špatné – naopak. Ale v těch bezmála dvou hodinách je prostě příliš mnoho prostojů a příliš málo démonů. Všechna čest za to, že se Tjahjanto pustil do vlastně dost oldschoolového hororu, ale od řezníka, co nám přinesl The Night Comes for Us, bych čekal trochu vyšší level. Už ze samotného hlediska věcí inspirovaných Evil Deadem si znovu raději pustím Alvarezův remake. A jasně, Tjahjanto asi nepracoval s takovým rozpočtem, ale stejně – v paralelním vesmíru určitě existuje kratší, dravější a krvavější verze. Rozhodně jsem ale zvědavý, jestli nastal nějaký pokrok s druhým dílem. A jestli končí s hlavní hrdinkou ve středověké Indonésii.

plakát

Zmizení (2005) 

Tak čistý noir, jak to jen jde, s jazzovým soundtrackem, pomalejším tempem, úzkostnou atmosférou a všemi motivy a archetypy, které od čistého noiru čekáte – postavy s morálkou křivější než skolióza, vraždy, drogy, války gangů, femme fatale a samozřejmě tvrďácky detektiv, který nikdy nejde pro wisecrack daleko. Jenom to jsou všichni teenageři a celé se to odehrává v prostředí střední školy. A je to fakt divné a nevím, proč tohle rozhodnutí padlo – snad kromě toho, abychom občas mohli dostat vtip v podobě baráku plného náctiletých gangsterů, mezi nimiž pendluje matka drogového krále se džbánkem džusu –, ale těžko to tomu vyčítat, protože jinak je to jako číst některého z klasiků žánru. Rozhodně doufám, že se k tomuhle žánru Johnson někdy (třeba až dotočí pokračování Knives Out) zase vrátí. A že třeba přihodí i nějaké ty kabáty a klobouky.

plakát

Gentlemani (2019) 

Guy Ritchie po dvanácti letech zpátky u toho, co mu vždycky šlo nejlíp – londýnské gangsterky. A jo, i po těch dvanácti letech je to ten samý mustr, co otáčí už od Sbal prachy a vypadni... ale ten mustr pořád funguje a Ritchie je pořád mistr groteskních postav, rytmických dialogů a bizarních příběhových zvratů. Farrellův kouč by si zasloužil spin-off a Hugh Grant je ďábel a fakt, že většinu kariéry strávil zaškatulkovaný v romkomech, je největší tragédie filmového průmyslu. Nejzábavnější a scenáristicky nejuspokojivější film za hodně dlouhou dobu.

plakát

Zabiják proti své vůli (2019) 

Wanted na kokainu. Videoherní punkový nářez s vaughnovskou stylizací, bekmambetovskou akcí a raimiovskou kamerou. A neveldinovsko-taylorovskou energií, anarchistickým přístupem a zábavnou amorálností. Od Howdena jsem čekal mnoho. Ale nedoufal jsem v takhle mnoho! S Lynchovým Mayhemem skvělá Samara Weawing Double Feature. Těším se na Deathgasm 2!

plakát

Slunovrat (2019) 

Mrtví příbuzní, afektovaná hrdinka, nazí důchodci a spousta jekotu a zírání – už podruhé. Musím tomu nechat, že na rozdíl od Hereditary mi tady umírající lidé nepřišli vtipní, takže to je asi plus. Oproti Hereditary to má ale taky dvacet minut stopáže navíc, mnohem rozbředlejší děj a chybí tomu jakákoliv aspoň trochu sympatická, inteligentní nebo proaktivní postava, takže to je zase mínus. Na jednu jednu stranu je fakt, že aby vás někdo s ksichtem Vilhelma Blomgrena úspěšně nalákal do Švédska studovat izolované komunity a vám nepřišlo divné, když se vám začnou ztrácet kamarádi, musíte být dost specifický charakter. Na druhou stranu, pokud se hrdinům dějí špatné věci bez toho, aby se s tím hrdinové vůbec snažili něco dělat, je to jenom frustrující torture porno. Z toho, že to má lepší hodnocení než Dan Stevens s břitvou, je mi dost smutno.

plakát

Barva z vesmíru (2019) 

Jestli se nepletu, tak od Gordonova Dagona první přímá celovečerní adaptace Lovecrafta, která a) měla rozpočet, b) šla do kin. A která je – oproti Gordonově Dagonovi – opravdu dobrá. Richard Stanley tomu určitě dodal umělečtější prvky, ale především vizuální. Jinak je to na Lovecrafta vlastně až překvapivě přístupný, zábavný a rychle odsýpající horor. Krásně natočený, strhující na pohled, plný groteskních monster (srovnání s Carpenterovou Věcí rozhodně nejsou zcestná) a seriózně napínavých situací. A s dobře vytěženým Cagem. Drobné výtky mám jenom ke scénáři: (Velmi lehké spoilery k prvním pěti minutám) Metaforou, jíž se to snaží být, se to sice snaží být úspěšně, ale nepřijde mi, že by její existence dělala film fundamentálně lepším. Nelogická studna (a nadto nevyužitý setup s brýlemi). Nevytěžený potenciál čarodějnictví jedné z postav. (Konec spoilerů.) Myslím, že ukrutný hype Color Out of Space ve výsledku spíš ublížil... ale ten výsledek je pořád hrozně super. Další na řadě je The Dunwich Horror a po něm ještě jedna neoznámená adaptace (fingers crossed pro The Shadow over Innsmouth). Budu napjatě očekávat oboje.

plakát

VFW (2019) 

"I don't know about this murder. Could be manslaughter. He came in with a big damn ax." Assault on Precinct 13 feat. The Expendables aka čím měl být poslední Rambo. Úchvatná souhra zářivých neonů, barevných světel a dlouhých stínů, 16mm filmu, synthové muziky a grindhousovského násilí; zkrátka Begos v nejlepší formě – a s pěkně kompaktním scénářem od někoho jiného, takže to nikde nedrhne. V hlavní roli šest matadorů, které příznivci akce a hororu znají ze všech svých oblíbených věcí, jedna sekyra a nekonečná zásoba zábavných hlášek a melancholických dialogů. William Sadler si celou tuhle krvavou show právoplatně urval pro sebe. Tady není co řešit. Skoro určitě záležitost, co bude figurovat v mé top 10 2020.

Reklama

Reklama