Stanislaus

Zimní prázdniny jsou na první pohled hodně nenápadným filmem, u něhož platí, že v jednoduchosti je krása. I přes vcelku přímočaře odvyprávěný děj si mě snímek dokázal opravdu získat - jak na dramatické, tak na humorné rovině. I když se Paynův film zaobírá vážnými a stále velmi aktuálními tématy, jsou podány neuvěřitelně přívětivým způsobem, který v divákovi zanechá "good-feelingový" pocit. Zimní prádzniny by ovšem nebyly tím, čím jsou, nebýt přesvědčivých hereckých výkonů ústředního tria "obyčejných" lidí, které svedl dohromady osud a jejich životní traumata. Třešničkou na dortu je autentická "vintage" stylizace obrazu, kdy má divák pocit, jako by se díval na půlstoletí starý film.

"Power over spice is power over all." Druhá část Duny je výpravným eposem se vším všudy: Zatímco první díl byl předkrmem o písečném světě dun, je druhá výprava na Arrakis plnohodnotným hlavním chodem, který lahodí zrakovým a sluchovým smyslům na výbornou a zároveň nabízí vyzrálý příběh, v němž se prolínají poutavé a napínavé dějové linie započaté tři roky zpět. Villeneuve by se dal označit za jakéhosi "dvorního kino-filmaře", jelikož jeho filmy z posledních let jsou názornou ukázkou toho, jak lze naplno využít možností velkého plátna a silného ozvučení pro dosažení nevídaného diváckého zážitku v podobě audiovizuálních orgií, které však nepůsobí prvoplánově a kýčovitě. Divák se na necelé tři hodiny, které v kině uplynou jako voda, noří do spletitých politických intrik a vydává se na vyvolenou cestu Spasitele, který se nebojí jít přes četné oběti a mrtvoly. Duna není ale jen dobře natočená a napsaná, nýbrž i zahraná - navíc takovou plejádu hereckých hvězd v kině člověk často nevídá. I když se jedná z audiovizuálního hlediska celkově o vymazlený projekt, velmi chválím "černobílé" scény z harkonnenské arény, které jako by evokovaly nacistické Německo a měly i přes absenci barev neuvěřitelný náboj. Jsem zvědavý, s čím přijdou tvůrci v další (a závěrečné?) části, které se snad jednou dočkáme - v tomto případě se ale čekání na kvalitu jistě vyplatí.

Kdo by neznal příběh Nicholase Wintona, jemuž se ve spolupráci s dalšími odhodlanými lidmi podařilo zachránit život 669 dětem? Jeden život je příběhově v podstatě jednoduchý film s jasnou strukturou, kde se účelně střídají dvě časové etapy oddělené půlstoletím, nicméně právě onen příběh dělá z filmu neuvěřitelně silný a jímavý zážitek, umocněný přesvědčivými hereckými výkony a přesným obsazením. Český divák jistě mj. ocení pražské lokace a množství českých frází, které ve filmu zazní. V závěru může film působit možná poněkud melodramaticky, nicméně tvůrci tím jen podtrhli skromnost "obyčejného" člověka, který dokázal neobyčejné věci.

Chudáčci v sobě nezapřou inspiraci Frankensteinem a už vůbec v sobě nezapřou Lanthimosův osobitý režisérský styl, který nemá v současné kinematografii obdoby. Divák má úžasnou možnost se na dvě a čtvrt hodiny ponořit do futuristicky pojatého viktoriánského světa, v jehož středobodu se nachází Bella - duševně zcela "nepopsaná kniha", na jejíž listech se však začne odehrávat emancipační dobrodružství nevídaných rozměrů. Po výtvarné stránce se jedná o vymazlený počin, kde by nejeden sugestivní výjev mohl být vystaven v muzeu jako cenný obraz. Vedle prazvláštních úhlů kamery a jakoby snových filtrů jsem si nadmíru liboval v (ne)cudných kostýmech Belly a jejích kreacích. Herecky nemám filmu co vytknout - tahounem celého příběhu byla samozřejmě Emma Stone, která se zcela bez studu zhostila své role, zatímco ji skvěle sekundovali "frankensteinský" Willem Dafoe a sukničkář Mark Ruffalo, jemuž nakonec sukně takřka přivodily šílenství. Bylo poutavé sledovat duševní vývoj Belly: od "dětských" krůčků o pár slovech, přes fyzicky intenzivní poznávání vlastního těla a sexuality, až po plně uvědomělé a sebevědomé nazírání (pokrouceného) světa s filosofickým přesahem. Chudáčci mají i přes své na první pohled artové pojetí potenciál oslovit široké publikum a rozhodně se nebojí chytit patriarchát za koule a dát jim co proto.

Hoří, má panenko mě v rámci Formanových českých filmů ze 60. let oslovila nejvíc a čas od času se rád vydám na hasičský ples, na němž probíhá výsostně kuriózní volba (inu - vlastně jen výběr adeptek) královny krásy a pomalu se rozkrádá tombola s nejednou bizarní výhrou, přičemž v divákovi při projekci roste pocit bezbřehé (ale velmi kýžené) trapnosti do nevídaných rozměrů. Všudypřítomný humorný nádech se v závěru přetavuje do hutných, ba dokonce ožehavých poloh: při požáru chalupy jsem cítil nepříjemné mrazení v zádech. Dnes již kultovní klasika svého žánru, která má výtečně nadčasovou atmosféru.

Život na naší planetě nabízí v osmi poutavých epizodách neuvěřitelně rozsáhlý a informačně hutný pohled na vývoj Země od prvních jednobuněčných organismů až po současnost. Zpočátku jsem měl trochu obavy, aby seriál neomílal stejné informace, které jsem viděl a slyšel už ve starších projektech o prehistorické a současné fauně a flóře, avšak tvůrci mi nabídli mnoho nových poznatků z různých etap vývoje naší planety. Jelikož se velká část seriálu zaměřuje na časově velmi vzdálená období, je třeba brát zobrazovaná fakta s tím, že jde o domněnky či hypotézy - např. průběh námluv a páření u obřích stonožek či T-Rexů. První epizoda měla spíše pozvolné tempo, ostatní díly byly už živější - velmi mě bavily akčně laděné scény (viz podmořské a pozemní lovení). Zpočátku jsem si musel též zvyknout na přechody mezi CGI a reálnými záběry ze současnosti a všiml jsem si, že opeřená či chlupatá zvířata vypadala víc uměle než ta se šupinami či hladkou kůží - přesto se ale jednalo o kvalitně odvedenou práci. Oceňuji též detailně popsané zobrazení pádu asteroidu, který stál za jedním z masivních vymírání druhů na Zemi. Třešničkou na dortu byl charismatický vypravěč Morgan Freeman.

K Oppenheimerovi jsem neviděl žádný plnohodnotný trailer, a jelikož mé znalosti o "otci atomové bomby" končí právě u tohoto označení, šel jsem do kina jako nepopsaný list - ale i s určitým očekáváním vzhledem k jménu režiséra a hvězdnému obsazení. Snímek na několika rovinách přibližuje příběh J. R. Oppenheimera - nadšeného studenta, průkopnického fyzika, nevěrného manžela, amerického hrdiny, ale i "zločince". Před projekcí jsem očekával, že bude ve filmu (atomových) hřibů jako v lese, v tomto ohledu byl ale film celkem úsporný - přesto jsem měl díky místy vskutku tísnivé atmosféře pocit, jako bych sledoval jednu obří tikající bombu, v níž nevybuchují atomová jádra, nýbrž lidská ega, a v níž se mísí závist s nenávistí. K tomu přispěla i nepřeslechnutelná hudební stránka, skvěle evokující onu "výbušnou" povahu filmu. Vedle poučné lekce z dějin vývoje atomových zbraní jsem si plnými doušky užíval scény z obou procesů, "barevného" i "černobílého", přičemž bylo poutavé sledovat, jakým způsobem se během filmu přelívaly misky vah (pravdy a lží). Vedle vynikajících výkonů Cilliana Murphyho a Emily Blunt mi v paměti nejvíce utkvěla malá, ale působivá rolička Garyho Oldmana coby Trumana. Ve výsledku bych dal filmu 4,5 hvězdičky - některé kousky v rámci Nolanovy filmografie mě zaujaly více (Interstellar, Dokonalý trik) - jelikož mě ale jeho Oppenheimer dokázal na celé tři hodiny v kině upoutat, tak filmu na hodnocení přidám.

Poslední křížová výprava po svižném a vševysvětlujícím intru s Riverem Phoenixem maličko ztrácí dech, ale poté jede na plné obrátky až do samotného konce. Třetí Indyho dobrodružství mě oslovilo nejvíce, na čemž mělo podíl obsazení Seana Conneryho a zejména pak skvělý akčně-dobrodružný náboj celého filmu. Tentokrát na mě linie s nácky nepůsobila tak rušivě, jako tomu bylo v případě jedničky, a oproti předchozím dílům se i šetřilo ústřední melodií, jejíž nadužívání mě v jedničce i ve dvojce už místy dost tahalo za uši. Navíc Svatý grál má pro mě osobně lepší vibe než Archa úmluvy (či kouzelné kameny). Slabších pět hvězdiček!

S filmy o paralelních světech se v poslední době rozhodně nešetří a jsem rád, že druhý animovaný Spider-Man pouze jen nevykrádá své předchůdce, nýbrž si podobně jako jednička razí vlastní cestu - a to zejména díky fenomenální výtvarné stylizaci, která jde ruku v ruce s poutavým příběhem. Fantazie výtvarníků nemá ve dvojce žádné meze a divák je tak v kině svědkem vizuálního koncertu, v němž hraje svůj part několik typů animace, ale i hraný film (zde se mi líbilo nostalgické napojení na předchozí Spider-Many). Jak už jsem říkal, snímek těží i z příběhu, který vedle paralelních dimenzí problematizuje vděčný motiv nevyhnutelnosti osudu a film tak ponoukne diváka i k zamyšlení a nejen k bezduchému sledování, jak tomu u animáků často bývá. Film měl trochu pozvolný rozjezd, nicméně chválím, že došlo na jistou rekapitulaci jedničky, od níž uběhlo pět let, poté však děj nabral na obrátkách (souboje s Flekem a ultimátní spidermanská honička neměly chybu, ani meze) a zastavil ho až otevřený konec, který připravil živnou půdu pro třetí díl. Vskutku výtečný vizuální zážitek, u něhož by byl hřích si ho pustit na malé obrazovce.

(AFO 2023) Jedno z ocenění v rámci letošního ročníku AFO rozhodně skončilo ve správných rukou (či snad pařátech?). Snímek lapí diváka již v počáteční scéně, v níž jsme svědky dalšího zbytečného úmrtí pumy floridské, a pustí ho až na samotném konci - kde pro tento vzácný živočišný druh svítá naděje. Stezka pumy podmanivým (a to zejména díky hudební složce), místy alarmujícím, zároveň však nijak vtíravým způsobem prezentuje stav pum v Everglades a zobrazuje neúnavnou snahu lidí za záchranu těchto šelem, kterých je ve volné přírodě vskutku pomálu. Ze všech aktérů mě nejvíce zaujaly scény s domorodou Betty Osceola, jejíž původ a vztah k tamní přírodě dodávaly dokumentu jakýsi mystický nádech. Snad na pumy floridské čekají světlejší zítřky!