Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Animovaný
  • Drama
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Horor

Recenze (8 275)

plakát

Muž z Vysokého zámku - Série 1 (2015) (série) 

Zatím skvělé. Ne teda dokonalé (zvratům řízeným náhodou se neubránilo ani tady), ale neustále se něco děje, vata skoro není, jednotlivé scény jsou velice chytře vedené a skvěle natočené a díky tomu to umí neustále napínat i v nejdrobnějších zápletkách vedlejších postav. A když je třeba zpomalit, aby to mohlo mít deset epizod, jde se na to rovněž chytře a pořad se děje něco zajímavého, co posouvá veškeré zápletky neustále dopředu, včetně té ústřední. A poslední epizoda přijde se skvělým zvratem, díky kterému jsem na druhou sérii natěšený o to víc. 4*

plakát

Hilda - Chapter 8: The Fairy Isle (2023) (epizoda) 

Trochu moc to tlačí na pilu (když se tu do úzkých dostane kompletně celá Hildina rodina (do které počítám i Twiga)), ale jinak se zde vše propojí a vysvětlí (včetně toho, proč má Hilda modré vlasy) a je to tak nabité zvraty a emocemi, že mě až zpětně fascinuje, jak moc se seriál od prvních epizod posunul a to byl dlouhou dobu převážně epizodický. A hlavně jsem si vzpomněl, jak moc jsem byl v prvních třech dílech zmatený z toho, co vlastně sleduji a postupem času si to zamiloval. Rozhodně je to silnější a celistvější finále než Král hor, který se až moc rozpadal na části; čímž The Fairy Isle trpí taky, ale rozhodně méně a i když se tenhle aspekt nepovedlo dotáhnout k dokonalosti, povedlo se k ní aspoň dotáhnout využití všech důležitějších postav napříč všemi sériemi. A došlo i na epizodní, akorát Louise tam byla pár vteřin a Eugene už asi šel do moře, když si vzpomenu na nové z této série. A taky se mi líbí, že ačkoli je spousta věcí přímo řečených, tak tajemství jeskyně na Vílím ostrově si musí všichni odvodit z vodítek. I to je totiž jasně vysvětlené, akorát ne přímo jako vše ostatní... Slabých 5*

plakát

Hilda - Chapter 6: The Forgotten Lake (2023) (epizoda) 

Regulérně hororová epizoda (až na konec, samozřejmě). Kempování v noci v lese, chcíplé auto, hladová příšera a dojde i na krev a nejednu scénu s cirkulárkou. Samozřejmě v rámci možností, k masakru (který by dával smysl) samozřejmě nedojde, ale v konceptu tohoto seriálu to bylo určitě hororové. A přesto pořád milé, poetické, mysteriózní a posouvající celistvou zápletku zase o kousek dál. Já se té poslední epizody prostě nemůžu dočkat. Silné 4*

plakát

Hilda - Chapter 5: The Job (2023) (epizoda) 

Tušil jsem, že uvidím Hildina tátu, ale rozhodně jsem to nečekal tak brzo. A že se toho díky tomu rozehrává stále víc a víc a když k tomu připočítám zvrat v závěru, věřím, že poslední epizoda bude opravdu něco. 5*

plakát

Manila ve spárech světla (1975) 

Ta čtvrtá hvězda je jen za to, že ve Filipínách v 70.letech vůbec něco takového vzniklo a i když to nemá vychytané všechny mouchy (a že jich je dost), pořád to je významné dílo. Jinak ale o Filipínách za Markosova režimu se radši příště podívám na něco od Lava Diaze - sice jsou jeho filmy strašně dlouhé, ale detailně vykreslují prostředí, dobu a vybrané postavy v ní přežívající. Taky jsou často dost depresivní a s minimem čehokoli pozitivního, ale jsou komplexnější a díky tomu nechávají silnější dopad. Tohle je takové Filipínské A co dále, Baltazare?, resp. skrze gradování (zde lokálního) lidského zla a útrap těch, kteří si to absolutně nezaslouží. Zatímco Bresson to měl jako stěžejní téma a stejně tak s tím i pracoval, Manilla chce být komplexnější a opřít se i o sociologii, ale selhává v tom, že sice dokonale vykreslí prostředí a představí hlavního hrdinu, kterému budete fandit až do konce, ale zároveň je nedotažená, málo psychologická a výsledek sice je naprostá depka, ale taky depka, která nic víc než jen "strohou" depku nezanechá. U přirovnání zůstanu u Bressona - zatímco Baltazar v tomhle převyšuje svůj rámec a stává se tak skutečně zdrcujícím, taková Muška trpí naprosto stejným problémem co Manila ve spárech světa. Ten film nakládá na postavy tolik negativních věcí, že je to až moc - a ne z toho důvodu, že by to byla přehnaná depka (Manila za Markosova režimu opravdu takhle fungovala, aspoň z toho, co vím), ale z toho, že se postavy nechávají vláčet svým osudem tak moc, že se nedá chápat, proč nejednají jinak a nebo proč tak, jak jednají později, nejednají dřív. Je to celé propojené Juliovým hledáním dívky, do které byl zamilovaný a to tu samozřejmě trvá, ale cesta k tomu je přinejmenším zvláštní. Třeba nechápu, proč po vyhození z práce šel dělat prostituta uspokojujícího starší gaye. Manila byla drsné místo a tady se asi bral každý, ale kdyby zde aspoň bylo vidět, že se snaží najít si něco jiného, pak bych s tím neměl problém, ale takhle se Julio nechává až moc vláčet osudem a díky tomu se dá odhadnout, že to povede jen k větší a větší tragédii. Baltazar byl strašně depresivní a s každou další minutou o to víc, ale pořád v něm zůstávala zrnka naděje padající z určité nepředvídatelnosti a silné realističnosti. Tady (jako i u Mušky) chybí místa, kde by postavy projevily snahu se ze všeho nějak vyhrabat. Klidně i zoufalou, taková v těchto chvílích přichází asi nejčastěji, ale aspoň nějakou. Ale stejně jako Muška se nechává vším skolit, tak to samé dělá i Juilo, který se rozhodne zasáhnout vždy až když je moc pozdě. Neříkám, že se takovému příběhu nedá nevěřit, ale působil na mě až moc jasně, abych si ho i přes totálně depresivní vyznění pamatoval jako opravdu silný zážitek, který bych byl schopný na potkání doporučovat. Takhle na to sice nezapomenu, ale zároveň znám lepší filmy svého druhu i se stejnou bezvýchodností a zatímco k nim bych se, v nějaké dobré náladě, vrátil, tady mi to jednou stačilo. A ačkoli existují filmy, které mě nadchly, ale už je znova nechci vidět, tak bohužel ani tohle není případ Manily. Za mě spíš 3,5*, ale režisér moc dobře věděl co dělá, tak to zatím nechám takhle. Jinak je to dost odtažitě natočené a sledování není zrovna záživné, takže kdo by chtěl vidět něco dost podobného ze stejného prostředí, ale akčnější a divácky přívětivější, doporučuji Metro Manila. Vlastně je dost zajímavé, jak moc jsou si ty filmy podobné... Slabé 4*

plakát

Oppenheimer (2023) 

Sebestředné a nabubřelé, takže ty tři jsou jen s odřenýma ušima a jen za to, jak geniálně se zde pracuje s ruchy a zvukovou skladbou obecně. To mě (když už jsem se do toho dostal) opravdu nadchlo a jen díky tomu to nepovažuji za Nolanovo selhání. Oč zde půjde mi bylo jasné do půl hodiny (teda to, jak moc se vztahy mezi státy přelévají a sympatizovat s jednou stranou kdysi vás může stát v budoucnu hodně, když se ze stejné strany stane třídní nepřítel; že to bude i o tom, jak hrozný vynález atomová bomba je je jasné už z názvu), jenže za ty tři hodiny jsem nic jiného než to nedostal. O to horší je, že se to snaží tvářit jako nejvelkolepější a nejhlubokomyslnější dílo ve filmové historii a přitom to nenabízí nic, co by nebylo řečeno xkrát jinde (a většinou lépe) a nesnaží se to ve svých tématech ani jít víc do hloubky než by bylo nezbytně nutné a filmařsky, no... Já věřím, že v kině to muselo vypadat úžasně a že se tam dařilo opíjet rohlíkem snáz, ale nezlobte se na mě, to samoúčelné střídání formátů obrazu mě neskutečně štvalo, nezvykl jsem si na to ani na konci a ačkoli jsem se snažil, nenašel jsem jejich smysl. Je fuk, že jednotlivé Hoytemovy záběry vypadají skvěle - sem tam z toho skvělá scéna vyleze, ale samoúčelné střídání formátů mi bránilo se do toho víc dostat a stejně tak to zabíjelo i přehnaně monumentální hudba ve spojení s podivnými střihy a až kýčovité nadužívání "vizualizací fyziky" či záběrů z dronů (které občas vypadaly jak z české romantické komedie, change my mind). Nic to není oproti výstavbě celého filmu, kterou Nolan sice měl promyšlenou a ve svém typickém stylu, ale na rozdíl od většiny jeho filmografie je celá přehnaně složitá, jen aby na efekt vypadala úchvatněji, než ve skutečnosti je. Takže sice chápu to všeobecné nadšení, ale na mě to působilo hlavně uměle a nafoukaně a tohoto pocitu jsem se zbavit nedokázal. Až si říkám, jestli i ty tři hvězdy nejsou moc, když mě ten kalkul tak vytáčel, ale to bych musel ignorovat skvělé herecké výkony a výrazně nadprůměrné jednotlivé dílčí prvky, díky kterým jsem měl aspoň taky pocit, že to není jen podivný mainstreamový lartpourlartismus a snaha vybojovat si Oscara. A to se mi nechce, něco do sebe to má. Nicméně Nolan Oscara dost pravděpodobně dostane, ale ačkoli to bude nepopulární názor, podle mě za jeden z jeho nejhorších filmů. Od Temného rytíře jsem mu nedokázal dát víc než tři hvězdy, ale vše (až na Temný rytíř povstal) bylo chytře vystavěné, se spoustou zapamatovatelných scén, akorát emočně sterilní. Oppenheimer nejen že mi přišel chladný, ale taky se obávám, že do budoucna ve mě zanechá jen to, že tam byly hezké barvičky. A to se mi líbí, že válka probíhá na pozadí a o důsledcích pádu atomové bomby na Nagasaki a Hirošimu se jen mluví, ale je to tak moc velká hra na efekt, že tohle aspoň zmínit byla pro Nolana spíš jen nezbytná nutnost. A to jsem, vzhledem k tomu všeobecnému nadšení, od něj čekal silný nadprůměr, ach jo... Slabé 3*

plakát

Psychobitch (2019) 

Dle názvu a země původu jsem čekal drsné drama, ale dostal jsem veskrze optimistickou norskou aktualizaci Starců na chmelů, resp. jejich pointy. A navzdory názvu tu psycho není nic - Frida je hyperaktivní outsider, který když může, tak udělá všude bugr a Marius je zase zakřiklý slušňák, který podělá co může. Postavy jak ze středoškolského romkomového anime seriálu prožijí vztah jak z takového seriálu, až mě zaráželo, jak moc tomu charaktery postav odpovídají. Jen je to teda vážně podané, pak je to ještě vážněji podané a ve finále je to pohádka pro teenagery, kterým se zajídají podobné filmy z USA, ale stejně je chtějí. Což samozřejmě není špatně, účel to splní. A nakonec to i mě přišlo jako fajn a příjemný film, jen ho nevidím na vyšší hodnocení. Na to bych si představoval prokreslenější postavy, aspoň trochu psychologie za nimi a když už to chce být milou revoltou vůči "obecné normálnosti" či převracením klišé teenagerských romancí naruby, čekal bych to v obou směrech důraznější. Tohle sice své předá, ale (aspoň v mém případě) výraznější stopu nezanechá. A od Norů bych rozhodně k takovým tématům čekal odvážnější přístup. Silné 3*

plakát

Parkoviště (2014) 

Celá ústřední zápletka mi přišla trošku vycucaná z prstu, což taky způsobilo, že jsem tomu zpočátku moc nevěřil a nic nečekal, jenže ono to plynulo dál, vše pak do sebe zapadlo, jednání postav mělo smysl i své pozadí a nakonec z toho vypadl takový malý velký film, u kterého ani nevím, co většímu bych mu vyčítal. Stojí to jen na jednom konfliktu, 3-4 lokacích a pár postavách a přitom se z toho povedlo dostat působivý příběh, který mistrně spojuje chytrý scénář s propracovaným rámováním záběrů a prací s lokacemi, protože vyvolat pocity optimismu z hnusného šedého parkoviště není jen tak. Nejde tu o moc a přitom o dost, nepředává to nic nového ani bůhvíjak hlubokého a přitom to má podnětnou myšlenku. Zároveň to není nic, co by se muselo točit s vysokým rozpočtem a něco takového by mohl natočit i nadšený amatér, kdyby přesně věděl, oč mu jde. Tady to tvůrci věděli přesně a i když to filmový svět nejspíš nezboří, pro mě to byl takřka dokonalý film, který si rád užiju opakovaně. Slabých 5*

plakát

Labyrint podle Davea (2017) 

Dave chtěl být velký umělec, ale jelikož si myslel, že všechna jeho dosavadní díla nemůžou být převratná, propadl zoufalství. Dave tak vzal pár krabic, ze kterých ve svém obýváku vytvořil labyrint. Zvenčí je to jen pár lepenkou pospojovaných krabic, zevnitř živoucí ztělesnění všech jeho depek, obav a strachů, které neustále roste, je nebezpečné a má i svého minotaura, který by z toho labyrintu/stavu mysli šel nejradši ven, ale dokud je zde, musí plnit svůj cíl. Daveův příběh je originální nápady, kreativní a velice pracný zpracováním interiérů a potenciálně chytrý scénářem. Vzít si tohle pod palec Gondry, Kaufman nebo Jonze, mohlo by vzniknout geniální dílo. Jenže to natočil Bill Watterson (super příjmení btw), který nedokázal najít správnou vyváženost mezi svéráznou nezávislou hipsteřinou, originálním stěžejním nápadem a humorem navenek chytrým a uvnitř dost laciným (což je problém spíš jeho, z "tria podivínů" tím všichni trpí naprosto minimálně, i ten Jonze) a vznikla především hipsteřina, která humorem bohužel nejvíc připomíná Save Yourselves. Prostě takový ten typ humoru, který jsem popsal trochu výše a lepší příklad pro něj nemám. Námět za všechny prachy, ale zpracování v takovém stylu, aby to působilo chytře (ne bylo, působilo) a přitom stěžejním byl onen humor, který je většinou otravný a trapný, než aby fungoval. Tady teda občas funguje, ale nejvíc mě zamrzelo, že to k ničemu hlubšímu nedospěje a to tu na to byl obrovský náběh, posílený ještě dvěma existenciálními úvahami, ale nakonec to bylo k ničemu, stejně jako všechny ty pasti a nápady fungování vnitřního světa labyrintu. Jen s minotaurem to někam dospělo, ale taky spíš jen v uvozovkách. Škoda, že se to tak zabilo, protože jinak to mohl být jeden z nejzajímavějších nezávislých filmů za posledních x let. Na tři hvězdy to je, ale víc ani náhodou. Na to je to až moc uzavřené do sebe. 3*

plakát

Mafiáni (1990) 

V poslední době jsem si oblíbil gangsterky a mafiánské filmy (které jsem dříve nemusel) a vždycky mě zaráželo, že s každým dalším filmem mě i přes často rozsáhlé stopáže a různé režiséry baví. Až to začínalo vypadat, že jsem jim konečně přišel na chuť. Jenže tady jsem si krásně připomněl, proč mi nikdy neseděly. Goodfellas jsou sice skvělý vhled do života mafiánů, který je chytře vedený a plní přesně ten účel, který má, ale zároveň je jen dlouhou cestou k pádu několika chlapů, kteří si drtivou většinu filmu jen honí svoje ega. U Amerického gangstera nebo Valachiho svědectví se mi líbila ta nejednoznačnost postav, vhled bez příkras, ale taky bez přílišného opakování určitých motivů a hlavně můžu říct, že ve mě ty filmy něco zanechaly. S postavami jsem moc nesoucítil, ale zajímal jsem se o jejich osudy a to bylo hlavní. Tady jsem se ale o nikoho za celou dobu zajímat nedokázal a mimo geniální závěr (SPOILER mafiána nejvíce potrestáte tím, že ho degradujete na lůzu KONEC SPOILERU) to ve mě nic silnějšího nezanechalo. Jen skvělé technické řešení několika scén či důmyslnou práci s nájezdy a odjezdy posouvajících zadní plány do popředí ve správný čas, ale jen to mi k nadšení nestačí, zvlášť, když znám lepší filmy jak z tohoto žánru, tak i z dílny Scorseseho (třeba taková Skrytá identita má technickou stránku řešenou ještě lépe). Pro mě je to další z řady filmů, který je teoreticky bezchybný, ale jen když mu jde divák na ruku a to se mi tady nepovedlo. Ty skoro dvě a půl hodiny mi s každou další minutou utíkaly stále pomaleji. A hlavně nemám rád filmy, kde se tihle lidé spíše obdivují - u Kmotra se to dalo "okecat" brilantní filmařinou, ale tady mi ta neskrývaná fascinace vadila ještě o něco víc. Herecky je to ale skvostné, to taky musím zmínit, jelikož když už mě to chvílemi zaujalo víc než byla norma, bylo to hlavně kvůli hereckým výkonům. 3*

Časové pásmo bylo změněno