Majkak

Po celou dobu filmu jsem čelila nutkavé otázce, zda by to s námi skutečně takto nedopadlo. Scénář sepsaný na základě toho, co se odehrává na konspiračních webech a čím žijí lidí na sociálních sítích. Doktorka XY by bryskně spočítala alternativní dráhu lety komety a docent YX by sdělil, že jediné, na co lidé můžou zemřít, je strach. Kilometrovou tsunami lze podle jeho názoru hravě přeplavat. Film mně nepřipadá třeskutě zábavný, beru ho především jako ostré varování. V okamžiku, kdy bude u moci populista výborně ovládající manipulaci davem, máme k tomuto scénáři proklatě blízko.

Několik scén, které se opakovaně pouštím na povzbuzení. První v lese, kdy Maximus otočí výsledek vlastní popravy, otočení bitevní scény, kdy ty určené k porážce, dovede Maximus k vítězství, a pak asi nejsilnější – kdy odmítne poslechnout císaře. Maximus nereaguje na palec dolů, ale daruje poraženému gladiátorovi život. Celé Koloseum bleskurychle pochopí, kdo je silnější – ta práce s davem má neuvěřitelnou sílu. A samozřejmě také, jedna z vrcholných – když prozradí Commodovi své jméno. Historicky nejde o úplnou fantasmagorii – Commodus byl extra magor a přirozenou smrtí nezemřel.

Norové logicky těží z krásy zasněžené krajiny a celkově z nesrovnatelných technických i finančních možností, což zaručuje krásný vizuální zážitek. Aktualizace je vedena příjemným způsobem, mile potěšila nevlastní sestra, která je nejvíce ze všeho obětí ambiciózní matky. Svým vlastním založením je to docela milá holka, která má s Popelkou nekonfliktní vztah, tedy pokud zrovna neúřaduje matka. Popelka si je vědoma svého postavení, z kterého se nehroutí, jen s tím snaží nějak vyrovnat. Celkově civilnější, až na matku, která je ukázková hnusná mrcha se zbytečně přestylizovanou vizáží. Příjemně vyakčněný závěr. Pokud si někdo dopředu myslí, že Vorlíček vyhrál na věky mistroství světa v natočení Popelky, nemá smysl, aby se na tuto adaptaci díval. Bonus na závěr: buď sama sebou, nepotřebuješ jiné kostýmy.

Velmi slabý scénář. Když si scenárista neví rady, zařídí se to jaksi samo, není zapotřebí promýšlet logickou stavbu. Sudičky jsou nejdříve všemocné a nedotknutelné, po další půl hodině jsou to popletené babky, které skončí ve vězení. I pohádky respektovaly v průběhu celého příběhu potenciál a nadpřirozené schopnosti postavy. Cestování v čase se zdá na začátku jako zajímavý nápad, ale nedotažený jako všechno ostatní. Není v tom napětí, ani zábava, je třeba vypnout jakékoliv přemýšlení, aby se dalo souhlasit s tím, že je třeba naslouchat dobře míněním varováním. Absentuje jakékoliv poselství, kromě toho, že se jednomu klukovi nelíbila jedna holka, aby pak zjistil, že se mu vlastně líbí, a ještě je to celý blbě vyprávěné.

Nejvíc ze všeho mně to připadá počin ve smyslu: hele Matrix se líbil, zkusíme to oživit a navázat. A pak tápání, kterým směrem se vydat s průběžným přehazováním výhybek. Takže první část, pak se režisérka podrbe na nose, a zkusí jinou variantu, pak zase ještě trochu jinak. Přitom začátek mě bavil nejvíc, zdálo se, že přichází s novou myšlenkou. Zdání klame. Nová myšlenka nepřišla. Úkrok stranou, připomínka sekvencí z původních Matrixů, které ale k ničemu podstatnému nevedou. Nenápadité akce, romantická rovina nestačí na všechno. A na závěr velký objev, že lidé netouží po svobodě, ale chtějí jistotu.

Půvabná animace na skle je zobecněním útrap lidí na útěku. Museli opustit rodné místo, kde jim hrozí smrt a doufají, že nakonec najdou bezpečný koutek. Sourozenci Kyona a Adriel v pubertálním věku musí projevit mimořádnou odolnost a víru, že cesta má smysl. Bez rodičů, zranitelní nejen fyzicky, teprve objevují, jak potřebují jeden druhého. A také předčasně poznávají drsnost dospěláckého prostředí, kde není nic černobílého, ale všechno, úplně všechno je šedé. Cena za přežití může být drsně vysoká a nemusí se vyplatit věřit kamarádům.

Záměrné vstupy, jak jsme to natáčeli (film o filmu) ve výsledku působí spíš rušivě. Jakoby se režisér obával, že bez nich by divák dokument nepochopil, jak byl zamýšlen. Nejvíce se ze všeho je to film o Jindřichu Poláčkovi, což nijak neruší, jako charisma je přitažlivé i pro lidi, kteří nejsou aktivní věřící. Můžeme se pak bavit, nakolik jsou jednotlivé řády v 21. století založeny na myšlenkách původních zakladatelů a nakolik o nich víme čistě díky zajímavým duchovním, kteří shodou okolností zakopli právě o ten konkrétní řád. Čímž nechci říct, že by ta původní idea úplně zanikla, jen se z toho zase tolik nedozvíme o dominikánech napříč staletími, ale o té, konkrétní fajn komunitě v Olomouci.

Čistá něžná krása, uvěřitelně pojatý příběh Heleny okouzlené prostředím, které poskytuje jistotu výměnou za jisté omezení volnosti pohybu. Přes všechna úskalí to bylo o něco vlídnější prostředí než původní česká rodina, tedy spíš nerodina – otec neznámý, matka s pozorností upřenou přednostně na nového chlapa. Nazir přes výrazné limity poskytoval jistotu a bezpečí. Skvělý dědeček, relativně snesitelná tchýně. Famózní nalezenec, kterého Nazir přijal až s překvapivě otevřenou náručí. S jemným nadhledem vypráví o běžných těžkostech. Jen ta závěrečná scéna by po návratu Talibánu asi vypadala jinak.

Studie jednoho psychopata, kterého okolí považuje za obyčejného, ne moc schopného, šmudlu. Ne, pro mě to určitě není historka, o tom, jak v někom bouchnou saze potom, co mu jde den zadkem nahoru. Bývalá manželka ví, že je nebezpečný, ale těžko se jí o tom někoho přesvědčuje, protože pro okolí to vypadá, jako že je jen tak „normálně nasraný“ na celý svět. Poselství: Není to vztek nad nespravedlností světa, ale jak blbě se dá uvěřit tomu, že ten šmudla od sousedů má nebezpečnější potenciál, než by si kdokoliv troufl hádat.

Znovu a znovu se potvrzuje známé úsloví, že méně znamená více. Film připomíná jak pejsek a kočička dělali dort. Úvodní sekvence před titulky je vymazlená akce ve stylu nejlepších bondovek. Pak to přeskočí k třeskutě známému motivu, hrdina na penzi se vrací do boje. Nic extra přesvědčivého, ale neruší. Následuje taková houpačka mezi akcí a melodramatem, přičemž úroveň je také na houpačce. Nevadí mně Bond ve variantě bilancování, ubývání sil, přemýšlení nad svým osudem, stejně jako klasika ve stylu čisté zábavy s neprůstřelným agentem. Tady je to smíchané dohromady, ale neladí to. Jako kdyby několik lidí natočilo sekvence, jak by se jim líbil Bond a pak se to celé sestřihalo dohromady. Také chemie mezi Jamesem a Madeleine ne vždy fungovala, co se týká emocí, nejlepší byla ta malá holčička. Odsekat tu obrovskou nálož zbytečností a ponechat víc prostoru agentce CIA (Ana de Armas) – ta byla super. Jinak záporák nemastný a neslaný, hrozba lidstvu sice strašná, ale že by se tvůrci namáhali se sofistikovanější propracovaností, se říct nedá.