Autenticita

Rafinovaně vystavěný film o rafinované pomstě. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o co tam jde, jednání hlavní hrdinky bez vysvětleného motivu mi zprvu přišlo psychopatické. Škoda, že jí pocit satisfakce nevydržel moc dlouho. Kdo čím zachází, tím taky schází...

Nemám tomu filmu co vytknout, připadá mi v pořádku. Jediný jeho nedostatek je, že mě prostě nebavil.

Jeden z těch filmů, o kterých se dají psát romány. Nenápadný příběh ukrývá spoustu věcí. Hlavní dějová linka, pokus korejské rodiny uživit se v Americe farmařením, je postavená na zobrazení běžného rodinného života. A tam jsou nahozeny věci jako schopnost některých dětí vystihnout intuitivně podstatu rodinných konfliktů, dětská úderná upřímnost, kterou si dospělí v rámci vztahů už nemohou dovolit, otázka mužské ješitnosti, kdy potřeba chlapa ukázat se před dětmi jako úspěšný člověk je nadřazená vztahu s manželkou a rodinou vůbec, ochota kvůli této ješitnosti ekonomicky se zruinovat, a potřeba zachraňovat nezachranitelné, která nemusí, ale může vést k tragickému finále. U tohoto filmu se mi líbila i hudba a kamera, takže má ode mě zaslouženě 5 hvězd.

Hezký příběh o člověku, který i přes své onemocnění dokázal dát svému životu smysl. Zezačátku mi dělalo trochu problém zvyknout si na ten hrubý způsob zacházení, v tomto ohledu se mi na to nekoukalo dobře. Poslední třetina to vytáhla. Váhám mezi pěti a čtyřmi hvězdami, pro některé momenty, které zdržují a zbytečně prodlužují délku (dlouhotrvající pohledy postav do blba) nakonec plný počet nedávám.

Zvláštní den, zvláštní film, který si vystačí s málem: jeden římský činžák, v něm 2 byty, střecha, dvorek a ústřední dvojice. Film mě chytil od prvních dokumentárních záběrů. Pak už to stojí na hlavních hrdinech, žena v domácnosti udělá během 1 dne poměrně zásadní vnitřní posun, takže jako psychologická sonda je to dobré. Po určité době mi začal vadit permanentní rozhlasový komentář na pozadí, i když ten k tomu filmu patří.

Je to smutné, ale jsou tu emoce, které se věrohodně vyvíjejí. A proto je to dobré.

Po všech stránkách výborný film. Klučík v roli Keika mě uchvátil.

Archetyp milující matky a otce je tu podán v trochu jiném světle.

Jeden z filmů, na kterých, dá se říct, se mi líbí skoro všechno. Scénář, způsob natočení, obsazení. Film civilností spíš připomíná dokument, což mi vyhovuje, ale naštěstí má i přesnou, rozmyšlenou a netřaslavou kameru, není to točené z všemožně nemožných úhlů, takže se na to dobře kouká. Mě to třeba nechybí, ale docela dlouho trvá, než dojde k akci, a ještě je to akce jemná, odpovídající desetiletým dětem. Závěr dá odpověď na otázku, jaké druhy přání se plní.

Mám ráda filmy, ve kterých lidi vypadají jako lidi, chovají se jako lidi a mluví jako lidi. Tento film měl od začátku přesně takovou fazónu, a tím si mě získal. Vprostřed filmu přišlo zklamání, protože některé situace se na můj vkus příliš často opakovaly a film ztratil spád (začala jsem se těšit na konec). Naštěstí posledních asi 20 minut celý film vytáhl. Nadchnul mě tam motiv ztracení a znovunalezení sebe sama, který je podán nenásilnou formou. Také se s ním ve filmech moc často nesetkávám, což je další důvod, že jsem nakonec dala plný počet. Ale ještě před rokem bych to tam nedokázala vidět, a hodnocení by bylo nižší. U tohoto filmu určitě hodně záleží na tom, co to komu řekne.