verbal

Sláva Alláhovi, skvostně mírumilovný islám ušel od ranného středověku dlouhou a řádně progresivní cestu, kterou se dnes úspěšně dostal až do ranného středověku! Krásná demonstrace pokrokového liberálního šovinismu, ukazující, že Bůh je milostivý a že i tak podřadný tvor, jakým je bezesporu žena, má nezadatelné právo být preventivně očištěna od pozemských hříchů rukou veskrze duševně zdravého a uvědomělého ryzího světce a zarytého sériového strážce pravé morálky. Spíše než o nějakou klasicky šablonovitou masárnu se jedná o mrazivé nakoukání do patokultury tmářského blízkovýchodního svrabu, kolébky toho tolik tolerantního a altruistického náboženství, které tu v Šengenu dnes nadšeně filantropicky vítáme ve všech jeho prokazatelně naprosto neadaptabilních enklávách, zejména v Galském chalífátu, Spolkových emirátech syrsko – tureckých a v Saudské Skandinávii. Nakoukání, zabývající se především kulturně religiózními úskalími šlapání v Iránu s jednoznačným poselstvím, a sice, že i tak podřadný tvor, jakým je bezesporu žena, má nezadatelné právo se svobodně a bezpečně kurvit, za což prostě MUSÍ! obdržet zaručenou a nediskriminační mzdu! Každopádně solidně hustý až tísnivý kousek s receptářem plným nápadů na víceúčelové využití perských koberců, jednoznačně argumentující ve prospěch multikulturalismu, diversity a inkluze. Už se nesmírně těším, až budu moci se slovy „Neser Boha!!!“ beztrestně umlátit nějakou tu figurantku, když jí náhodou vyleze neposedný pramen vlasů ze šlendriánsky netěsnící černé kremrole! A taky kamenování je hodně fajn, například pro tréning baseballových nadhozů.

Další patetický negrodus zpod bitche otrokáře, poháněný Bohem a BLM, v němž Wilík prokázal, že zotročené mouřeníny opravdu hrát neumí, tudíž se celou hrací dobu tvářil, jako by mu hnisala anální píštěl a mluvil jako parodie na Černého pantera s aftami a logopedickou vadou. No ještě štěstí, že je to CELÉ podle té skutečné události, že někdo v roce 1863 SKUTEČNĚ vyfotil náhodného zbitchovaného černocha. Pravdivé a historicky naprosto akurátní bylo samozřejmě i to, že ve filmu cca padesátiletý Wilík prohlásil, že se narodil na Haiti. Vezmeme-li tedy v úvahu jeho věk, fuckt, že Haiti vyhlásilo samostatnou negrorepubliku a zrušilo otroctví v roce 1804, a dobu děje, tedy rock 1862 / 1863, dojdou i mongoloidní historik spolu s retardovaným matematikem k nevyvratitelnému vědeckému závěru, že se film účelově snaží dělat z diváka co? A modří už vědí, rudí ne. Ano, správně, KOKOTA! Ale možná, že tomu emancipantovi kapku křivdím, a on si do té Lujzyjány skáknul dobrovolně, protože to byl kariérní otrok a dost ho to bavilo, nebo tak … Ale abych jen neprcal, docela se mi líbil vizuál a Benjamín jako učebnicově úchylně sadistický otrokář. Kdyby to místo zkurvených rasistů natočili pokrokoví ctitelé té tolik nádherné neprivilegizující diverzity a inkluze a Wilíkovu roli hrál například Matt Démon, určitě bych ještě jeden krvavý puchýř na záda ubohého zmučeného otroka přidal. Každopádně si myslím, že po tomhle herním fiasku Wilík tentokrát dozajista nedostane příležitost proplesknout v přímém přenosu nějakého dalšího negra, který by zase zcela objektivně prohlásil, že je jeho manželka plešatá piča.

No vida ho, světlo jedno na konci tunelu globální retardace! Když se některá ze světových dementvizí oprostí od furtdokolového vykrucování dávno suchého hadru homixových oligofrenií a hrábne po otci a klasikovi kyberpunku – dědovi Gibsnovi, je ten podklad, plný originálních nápadů, inteligentního děje a rozličných futuristických vyfikundací hned zřetelně znát! Vilém navíc vždy byl a furt je v rámci Vě-Fa, stejně jako Orwell nebo Bradbury, zdatným vizionářem, tudíž jeho dystopický a kompletně provelkobratrovaný Londýn, kde nakonec o moc bojují dvě mimořádně odporné, zlovolné transky, připomíná vzhledem k soudobému dění spíše děsivě pesimistický scénář vědecké reality než fantazie. Prostě nenadálé parádní mentální občerstvení v kantýně na prefabrikované supersračky a shnilá manga, nad kterým ožužlávačům leporel nepochybně zůstane už tak stojící rozum stát ještě urputněji, zejména kvůli absenci jednoduchých svištivých bukanýrů ponořených ve scénáristické svaté prostotě, plné prvoplánové komerční manipulace a neomarxistického mentorování. A ke všeobecné potěše i ukojení soudného heteroseksuálního diváka, jemuž nemusí na veterině ob týden vytahovat z rozličných tělesných otvorů "nedopatřením" zaražené figurky supergejů, nemalou měrou přispívá i Chloja Mořicová, jež z kikásovského pedošarmu vyrostla v solidně hrající i apelující pichnu. Jedinou zanedbatelnou výtkou tedy budiž, že to mohlo být kapku Gibsnovsky drsněší. A Chloja měla jít na trh aspoň s kozama. Každopádně velmi doufám, že alespoň tentokrát zvítězí inteligence a smysluplnost nad superdebilitou a slintáním si na bryndák a bude nejen druhá řada, ale také konečně důstojně zvizualizují i toho Neuromancera.

Asi tak miliontá audiovizualizace de fuckto laciného červenoknihovního braku o tom, jak těžce nemrdaná degenerátka, provdaná za velkobritského impotenta, podlehne urputnému svrbění a nechá si účelově protáhnout laufy švarným myslivcem, načež zjistí, že kundě holt neporučíš, a stane se z ní emancipovaná komunistka. Braku, který tenkrát proslul výhradně díky tomu, že přinášel na svou dobu skandálně detailní popisy hřebelcování anglických plnokrevníků a vyprašování činčilích kožešin. Braku, jenž až do vynálezu internetového porna sloužil armádám seksuálně frustrovaných hospodyněk jako stimulátor k čechrání zanedbávaných klínů a relaxant karpálních tunelů, nebo jako parabolicky ospravedlňující podnět k opuštění toho jejich současného otylého ňoumy, co akorát tak honí u fotbalu, kvůli jinému, jehož to s nimi taky za chvíli přestane bavit a stane se z něj stejný otylý ňouma, co akorát tak honí u fotbalu. Tudíž dost dobře nechápu, proč má někdo potřebu tuhle praseksem vyhajpovanou pičočalamádu furt dokola zfilmovávat, notabene když téma předchozí adaptace už kompletně vytěžily jak co do píchací explicity, tak co do feministických kundožvástů. Čili poměrně nudná, po milionté omletá zbytečnost, jejíž jediným pozitivem je to, že Netflus tentokrát přeqapivě zkrotil své neomarxistické choutky a hajného „zcela v souladu s historicky revidovanou předlohou a přáním autora“ neprcal velkobritský aristokrat každým coulem, ebenový Eritrejec lord Che Toorlyi.

Kdo přežije luksusní resort? aneb bolestivá kolonoskopická sonda do mentálních výkalů z mravních i společenských norem vykolejených palidí. Poučení? Ať ten kapitalistický endoskop vytáhnete z nefachčenkovské, parazitické ovlivňovačky, zhovadilého ruského oligarchy, pudlíkovského homomodela bez sociální empatie, pokrytecké motivační řečnice, arogantního snoba nebo filipínské hajzlbáby, vždycky bude od hoven, protože u včel svědí prostředky, a „slušným“ marxistům nezbývá než své utopie přechlastávat. V určitých situacích se může stát zmrd z kohokoliv, ovšem přirození zmrdi jsou na tom vždy lépe, protože nebojují s výčitkami.

Jako „Přetvařující se impotentní homopičovinu“ striktně definuje moderní filmová teorie snímek, který je osazený špičkovými kašpary, má vyňuňanou a poměrně drahou výpravu a anotačně slibuje originální, svižnou a vtipnou žánrovou zábavu, po čemž nalákaný konzument dostane přitepleně klišovitou, bezkrevnou, sterilní a unylou až otravnou trapku bez sebemenšího nápadu či unikátní pointy, plnou necharismatických,  groteskně se pitvořících idiotů (tolik k vtipnému), u jejíhož sledování se baví snad jedině tím, že se sází s panem Hypnosem, jestli dokáže neusnout (tolik ke spádu). A konkrétně tato „Přetvařující se impotentní homopičovina“ a rádoby parodie na rádoby detektivku se navíc s takto povislým šulinem velkohubě otírá o Kristovu Agátu, proslulou originálními zápletkami a jejich analyticky brilantními řešiteli. Čili když pak zjistíte, že čumíte na sice výpravný a v rámci scénáristické frigidity na maximum zahraný, avšak ubohý, neinventivní, nudný a pouťově laciný scénáristický trichobezoár, v němž zcela necharizmatiční a rádoby toporně velkobritští inspektor Hovňous a seržantka Pičichvostová jen dělají žertovné obličeje a de fuckto nic neřeší, neboť se to nakonec naprosto kreténsky vyřeší samo, je nejlepším řešením vsadit s bohem spánku proti sobě, protože ráno budete více odpočatí, a tím pádem možná i méně nasraní, že jste si zabili večer takovou kokotinou pro mentální socky a kompulzivní hospodyňky.

Středy bylo třeba. Jednak se ze světa přiteplených slůňátek a močopudných sirotků s opětovně nabytou záhrobní hravostí vrátil velký Tim v celé své morbidní síle, druhak se ukázalo, že materiál pro náctileté retardéry nemusí nutně vypadat jako plagiátorská lobotomie typu Heryho Potrata nebo pásová rakovinotvorná ultralobotomie typu Upířích akademií, deníků a Satan ví čeho všeho ještě, třeťak se na výsluní zaslouženě dostala mimicky dokonalá nihilgotka naprosto xežrání – slečna Ortégová, no a čtvrťak si zase jednou od cévkování dědy Daglese odskočila před kameru Kateřina Zeta Jonášová a ukázala, že lze stárnout s grácií a i bez přídavků výraznějších konzervantů, přičemž samice i po datu spotřeby nemusí nutně hned zplesnivět a i ve svém požehnaném věku může pořád být skoro Alfa. Prostě milý, hravý, zábavný a scénáristicky příliš nedebilizující seroš s mnoha rozkokošnými hřbitovními detaily, plně ctící tradice Adamsovic klanu a s atmosférou silně připomínající legendární Buffy. Tudíž jedinou škodou zůstává, že se toho satanžel chytla neomarxistická platforma demagogické patodiverzity, kterou však Tim až na dva drobné pomrdy naštěstí téměř dokázal udržet na duhové uzdě. Při pohledu na nigerijskou negrosirénu by Homér patrně kapku proškrtal Trojskou válku, protože by Paris (samozřejmě senegalský mouřenín) prostě vyprcal krásného Hektora (nebinární transvestita) a vše by zůstalo doma, a to včetně Odysea a jeho náruživě žárlivého achujského manžela Agamemnóna. A to, že má příznačně zženštilý tlustý šprt bez kamarádů – Evžen – dvě maminky, není, milí soudruzi, legálně ani biologicky možné. Mohl by mít maximálně jednu maminku a jednu lesbotetu (A ne, nemusí ji říkat tati!), popřípadě dvě lesbotety, které by oslovoval třeba „matky na lízing“. Ovšem vzhledem k absenci dalších patoincidencí nic, kvůli čemu by si jeden okamžitě musel zalívat oči voskem a připoutávat se ke stěžni.

Jakub Zbraňň je snad jedinou svěží vlnkou, opravdovým originálním kreativcem, drsným, vtipným, uvolněným a neomarxisticky nementorujícím pissálkem i režisérem v zahnívajících vodách současného leporelového unidementverzsa. A velmi doufám, že nezkrotnul, nepohltil jej mamon ani kokotporátní pásová dementizace, a i nadále jimi zůstane, protože jeho vánoční kretenciál jediného bezbolestně sledovatelného homixu v galaxii není ničím jiným než rychlokvašnou, kýčovitou, přiteplenou, žinantní a řádně přiblblou komerční pičočalamádou pro retardy, ztrapňující nejen všechny dříve úspěšně zúčastněné včetně animáků, ale také patrně zoufalého Kevču Slaninu, který do toho celkově zapadá a hraje asi jako obrnou traumatizovaný Lenin v Assvendžrech.

Prostě takový další milý dobový rodinný příběh z typicky sluníčkového francouzského sídliště, plného míru- a pořádkumilovných, zákona dbalých, neagresivních, altruistických, tolerantních, sociálně inteligentních, kulturně adaptabilních, vzdělaných a pro rozkvět „své vlasti“, s otevřenou náručí je vítající a poskytující jim kompletní podporu, do úmoru pracujících obyvatel a jejich rozkošných dětí, zářivé to budoucnosti země Galského kokota i Schengenu. Jen jsem byl trochu smutný z nedostatku té tolik kýžené inkluzní diverzity, o niž ti úžasní, skromní a o blaho společnosti pečující lidé z Evropské Utopie ze svých rezidenčních árijských čtvrtí a luksusních sídel kolem Ženevského jezera tak filantropicky usilují. Diverzita hnědé, protknutá výhradně hřejivým, pacifistickým a pokrokovým duchem islámu je rozhodně moc fajn, tudíž se až pohoršeně velmi divím, že se ty zkurvené rasistické bílé huby i xenofobní Asiaté z těch krásných a po všech stránkách vzkvétajících enkláv dobra a míru zjevně odstěhovali a sveřepě se nechtějí integrovat do té úchvatné, pestrohnědé a naprosto civilizované Afriky či Blízkého východu! Zmrdi netolerantní! Předsudečně rasističtí páprdové a dezoláti! S takovým přístupem tu Wakandu nevybudujeme, soudruzi!!! P.S. Severní Marseilles bylo lepší, poučnější a ještě citlivější.

Takzvaná „teorie povýšeneckého pseudoyntelechtuálního pičuse“ říká, že pokud bude nabubřelý, egoistický kokot neustále omílat své trolí zvratky po nekonečně dlouhou dobu, skoro jistě to jednoho dne pořád bude nabubřelý, egoistický kokot. A pravděpodobnost toho, že náhle prozří během doby existence vesmíru, je zcela nepatrná (i když technicky možná až záporná). Čekal bych, že nesčetných fiascích už o tomto samozvaném hororovém exprdovi v souvislosti s ryze brakovým filmovým žánrem, jakož i s jinými, do nichž by se opojen vlastní jasnozřivostí náhodou sebelaskajíc pustil, jakživ neuslyšíme. Bohužel je zřejmé, že máme co do činění se silně narcistickým jedincem, jenž postrádá jakoukoliv sebereflexi. Aplikuji-li tedy na tomto místě nedetermismus kvantové teorie s předpokladem, že jeden ze dvou totožných experimentů byl vyhodnocen povýšeneckým pseudoyntelechtuálním pičusem, shledávám, že je Děsič 2 vcelku roztomilou, úchylnou groteskou, tupou sekerou vyseknutou nostalgickou poklonou klasikám žánru šesté až osmé dekády 20. století a parafilně hravým zhovnabičem s autentickou atmosférou i patinou, jaké může zcela odsoudit jen do sebe zahleděný a yntelechtuálně značně atrofovaný sebeprznič a zcela adorovat jen deviantní jatkový masturbant. Tudíž jakožto zdejší lovec kokotů uděluji tři do krve rozškrábané strupy.