Filmmaniak

Herecky procítěné a přesně režírované drama se nejprve zabývá sociální tematikou, své plně věrohodné postavy trestané matky a jejího malého synka ale nechává díky silné vůli a odhodlání vystoupit z životní mizérie a vést normální život se světlou budoucností, byť o snadný život se ani tak rozhodně nejedná. Postupem času se postava matky odsouvá z pozice hlavní hrdinky a do popředí je čím dál výrazněji stavěn právě její syn, čímž se posouvá i úhel pohledu. Závěrečný akt pak představuje nečekané tnutí do srdce a odhaluje, že už tak promyšlené a na pevných základech vybudované vyprávění bylo po celou dobu ještě důmyslnější, než by se mohlo zdát.

Zenový duchovní film s magickou atmosférou a důrazem na motiv spánku a snů, jehož sledování hraničí s transcendentálním prožitkem. Po první polovině, která se odehrává mezi mnichy v laoském klášteře a v blízkém okolí, film vyzývá diváky ke spolupráci při doprovázení duše zesnulé stařenky do dalšího života. Druhá polovina snímku pak přichází s roztomilou pointou i se zásadní změnou lokace, ale zároveň také s nadbytečnou dodatečnou doslovností a méně zajímavým děním. Pozoruhodný meditativní film plný poetické melancholie, jenž nabízí hluboké myšlenky i několik neotřelých a decentních tvůrčích nápadů. Ideální by ale bylo, kdyby skončil hned krátce po té originální, netradiční a dlouho rezonující prostřední části.

Silné drama o morálním dilematu, v němž movitá Arabka srazí autem černošské dítě v chudinském slumu, načež ve strachu odjede z místa činu. Dítě vyvázne bez zranění, nicméně v důsledku nešťastného nedorozumění je zabit jeho otec, který unikající řidičku pronásledoval na motorce. Žena stižená výčitkami svědomí pak tajně vyhledá jeho nic netušící manželku, najme ji jako služebnou a ubytuje ji i s dítětem u sebe doma. Působivý následný vývoj vztahu obou žen a napínavé odkládání nevyhnutelného odhalení pravdy doplňuje motiv soužití muslimské hrdinky s jejím distancovaným mužem a kontext politické situace v Súdánu, směřující k národnímu referendu o autonomii jeho jižní části. Snímek poctivě a komplexně pracuje s řadou motivů i s postavami a do příběhu zapracovává na mnoha úrovních témata, jako jsou vina a vykoupení, lži a nedůvěra, posun od rasových předsudků ke vřelému přátelství nebo určování priorit při činění velkých životních rozhodnutí.

Vyšinutá akční historka se spoustou nadsázky, která rozhodně neudělá radost vyznavačům realistických dobových výpovědí a historicky věrných údajů, nicméně mohla by potěšit fanoušky krvavé béčkové guilty-pleasure zábavy, jež má základ ve westernech a v příbězích jednoho proti všem ve stylu Ramba, Johna Wicka nebo 96 hodin, a která na pár místech připomene Hanebný pancharty od Quentina Tarantina nebo Mrtvý sníh od Tommyho Wirkoly. Na své si přijdou i milovníci černého humoru, severských krajinek a rozlehlé tundry nebo amatérské chirurgie. Naopak to není nic pro diváky, kteří neustojí pohled na to, jak se těla lidí (a koně) trhají na kusy při snaze o přejití minového pole. Nejrůznější variace na kosení nacistických vojáků jsou mnohdy poměrně vynalézavé (viděli jste někdy hrdinu zabíjet nepřátele pod hladinou jezera a nasávat vzduch unikající z jejich podříznutých hrdel, aby se nemusel hned zas vynořit?) a oba hlavní protagonisté stojící na opačných stranách barikády jsou takřka dokonalí až fascinující, takže z nich prakticky nelze spustit zrak. Tón filmu je zpočátku seriózní, avšak s přibývajícím časem a postupně gradující absurdností jednotlivých výjevů veškerou vážnost čím dál rychleji ztrácí. Filmař Jalmari Helander obstál nejen jako tvůrce se zajímavými nápady, ale poprvé i jako solidní vypravěč, scenárista a režisér, v jehož podání má drsný příběh zlatokopa a bojovníka Aatamiho vlastní a díky výrazné stylizaci a hereckému obsazení i snadno zapamatovatelnou tvář.

Velkolepé oživení klasického muzikálu, které má oproti svému vzoru výhodu v podobě špičkového moderního zpracování, a tím pádem disponuje i větší chytlavostí a celkově hbitějším tempem. Skvělí herci, fenomenální taneční i pěvecké sekvence a písně nejen o lásce a oslavě života, ale i o diskriminaci a násilí, neztratily ani po letech na síle a aktuálnosti. Navíc znějí ve službách skvělého filmu, který se směle vyrovná kvalitám svého předchůdce, jehož motiv rasových konfliktů oprašuje jako dodnes relevantní společenské téma.

Důstojné zakončení pentalogie, v níž je James Bond věrohodný nejen jako akční hrdina zachraňující svět, ale i jako melancholický, rozervaný a zranitelný muž, který touží po láskyplné blízkosti a stabilním zázemí. Fukunaga si je jistý v akčních scénách i v důrazu na melodramatickou vztahovou linii, v níž se naplno ukazují herecké kvality Daniela Craiga. Navzdory zdařilému intimnímu psychologickému ponoru do hrdinova nitra však tato jemná komorní rovina nepůsobí kvůli mírné scenáristické naivitě a občas i jalovosti dialogů takovým emocionálním a uspokojivým dojmem, jak by se slušelo. Vyloženě zklamáním je nevýrazná postava hlavního padoucha, jehož komplikované osobnosti film poskytuje oproti hlavnímu hrdinovi jen pramalou péči a dělá z něj pouze nepříliš zajímavý a nesrozumitelně jednající věšák na ďábelské plány. Skvělá je oproti tomu agentka v podání Any de Armas, která se objeví jen na chvíli, leč zasloužila by si celý film. Zjevný je záměr natočit závěr bondovské ságy se vším, co k tomu patří, takže se znovu oprašují známé trademarky, avšak když Bond při likvidaci nepřátel pronáší sarkasticky humorné hlášky, tak to onu snahu o citlivější a civilnější pojetí jeho postavy trochu kontraproduktivně stírá. Film se svým celkovým stylem nijak zvlášť nevymyká ze standardu předchozích částí craigovské série, přesto jeho tvůrcům nechyběla odvaha přijít s jedním nebo dvěma prvky navíc, které úzus bondovek výrazně narušují a zážitek ze sledování filmu Není čas zemřít povyšují navzdory několika nedostatkům do kategorie nezapomenutelných.

Těžištěm filmu je nečekané porozumění, k němuž dojde mezi divadelním režisérem ve středním věku a mladou soukromou řidičkou, jenž by mohla být jeho dcerou, a která mu byla proti jeho vůli přidělena divadelní společností. Díky postupně vybudované důvěře se oba mohou navzájem svěřit tomu druhému se svými traumaty a tajemstvími, jež jsou součástí komplexního mnohovrstevnatého příběhu, vypovídajícího mimo jiné o partnerských a mileneckých vztazích a o bolesti ze ztráty blízké či milované osoby. Celé to probíhá na pozadí divadelních zkoušek Strýčka Váni od Čechova ve vícejazyčné verzi (včetně jihokorejské znakové řeči), přičemž dialogy z této hry jsou často přítomny i v jiných částech filmu. Navzdory tomu, že děj se pořádně rozjede až po více než 40 minutách (kdy konečně dojde na úvodní titulky), není délka filmu vůbec žádnou překážkou. Snímek je navíc od začátku do konce napsaný i režírovaný znamenitě a vyniká nejen kladením důrazu na formální distingovanou komunikaci mezi postavami, ale i řadou pozoruhodných nápaditých scén a začleněním několika fascinujících snových mikro-příběhů.

Pojednání o prologu, dvanácti kapitolách a epilogu ze života téměř třicetileté Julie, která hledá své místo v životě a snaží se vyrovnat sama se sebou, se svými emocemi i s partnerskými vztahy. Relativně úspěšný pokus o generační výpověď, jenž se zároveň snaží dotýkat několika dalších vážných témat, uhrane krom přirozených hereckých výkonů trojice hlavních postav především elektrizující režií a sympatickým humorem. Chytře napsané dialogy místy mírně zavání přemoudřelostí a vyprávění se nejen kvůli dělení do kapitol, ale i kvůli přílišnému těkání mezi jednotlivými motivy zejména ke konci trošku rozpadá. Film je tak nejsilnější v několika hodně působivých a výrazných jednotlivostech a pasážích, jako je ta s nevinným jiskřením na hraně nevěry na večírku, ta s prožíváním jednoho dne s životní láskou v dočasně pozastaveném městě nebo ta s houbičkovým raušem. Zamýšlené dojetí na závěr se sice nekoná a dvě hodiny jsou kvůli pozvolna uvadajícímu tempu možná příliš, i tak jde ale o čas strávený velmi příjemně a přínosně.

Nesmírně elegantně režírovaný snímek zkoumající milostné a vzájemně propojené osudy tří pařížských třicátníků. Zkušený filmař Jacques Audiard dokazuje, že má stále prst na tepu doby a moderní kinematografie a že má cit pro psaní inteligentních a současně plně věrohodných dialogů a pro budování přesvědčivých a propracovaných postav. Zároveň skvěle vede herce a výtečně pracuje s hudbou. Skvostná je i černobílá kamera, nabízející nejen velmi esteticky nasnímanou erotiku. Některá rozehraná témata působí trochu nadbytečně, nicméně film i tak jako celek funguje nadstandardně dobře.

Nadstandardně vyzrálý a pevně uchopený debut, talentovaný Panah Panahi svého otce zřejmě nezapře. V základu jde o drama o loučení rodiny s dospělým synem, jenž opouští rodnou zem, navzdory vážnosti situace však snímek spadá spíš do žánru velmi divácké a zábavné komediální road-movie, v níž jsou humor a hořkost dokonale vybalancovány. Film už od první scény přetéká režijními nápady, výborně vypointovanými legračními (a sem tam i smutnými) situacemi a vtipnou verbální interakcí jednotlivých členů rodiny – krom zádumčivého introvertního staršího syna se v pronajatém autě veze ještě naopak extrovertní a mimořádně energický mladší syn (jeden z nejlepších dětských hereckých výkonů ve filmu, co jsem kdy viděl), hláškující tatík se zlomenou nohou, starostlivá maminka, která slíbila nebrečet, a nemocný pes. Natlačené interiéry vozu se střídají s pečlivě komponovanými a zdálky snímanými záběry rozlehlých exteriérů. Kamera je obecně nádherná. Vady na kráse – vtip občas mine (ustavičné zesměšňování staršího syna moc srandovně nevyznívá, přestože asi mělo), nepříliš jasný kontext důvodu synovy cesty trochu ředí emoce a konec je zbytečně vykalkulovaně sentimentální. Jinak ale obrovské překvapení a extrémní zvědavost, co tenhle tvůrce bude točit dál.