Filmmaniak

Poměrně nápaditě vizuálně řešená sci-fi dystopie, po stránce děje, zvratů i konkrétních prvků výrazně inspirovaná hollywoodskými narativními postupy, jíž podráží nohy značná vypravěčská naivita. Snaží se působit velkolepěji, než je schopná utáhnout, leč díky zdařilým trikům a místy i atmosféře je na evropské poměry rozhodně působivá. Subjektivně je ale strašlivě dlouhá a upovídaná, mnohé pasáže by si zasloužily vyškrtnout (třeba útrpné prohlížení obrázkové knížky se zvířátky mohlo po kočce a sově klidně skončit) a doslova vyvanuté závěrečné pointy je také škoda.

Společensky kritický žánrový hybrid je po většinu času rozstřelený mezi několika tématy a postavami. Především poukazuje na mezery v systému, v němž se různé post-komunistické země stávají rejdištěm pro západní kapitalistické firmy, a to skrze náhled do prostředí stavebních dělníků, pracujících na černo v nebezpečných podmínkách, a jejich bezcitných zaměstnavatelů, kteří je zneužívají ke klamání zahraničních developerů. Jako pojítko mezi oběma světy film používá hlavní hrdinku, z morálního hlediska dlouho nejednoznačně jednající manažerku, která se snaží zaopatřit svou rodinu, k tomu je milenkou svého šéfa-překupníka nemovitostí, a je stále víc a víc tlačena za hranu toho, co je ve své práci ochotna snášet. K tomu si film odskakuje i k postavě prostoduchého mladíka, který plánuje po ukončení dělnických prací odjet se svou milou pryč. Realisticky laděný film s výraznými satirickými prvky a ironickým názvem (a s několika falešnými tóny v hereckých výkonech různých vedlejších postav) začíná jako sociální drama, končí jako thriller a v průběhu toho se několikrát promění v černou komedii, v níž leniví a opíjející se dělníci dělají všechno proto, aby nemuseli pracovat. Snímek tak přichází hned s několika podnětnými motivy, z nichž v některých případech až mrazí, ale zároveň mu trvá skoro až do závěrečného aktu, než se v nich ustálí, propojí je a konečně jimi pořádně upoutá.

V první polovině je kladen důraz mimo jiné na střety rebelujícího Elvise s cenzurní komisí, která jeho kroutivé pohyby považuje za obscénní, druhá polovina zas těží převážně z Presleyho konfliktů s bližními, jejichž očekáváním buď z principu vyhovět nechce, nebo jim k vlastnímu zklamání ani vyhovět nedokáže. Celým filmem se tak vine téma nezlomné snahy o zachování vlastní výjimečné osobní i hudební identity, která je jako jediná klíčem k umělcově úspěchu a nesmrtelnosti. Charismatický a pohybově i pěvecky nadaný Austin Butler je v titulní roli naprosto vynikající. Nejenže dokáže bez mrknutí oka zcela uhranout při fantasticky nasnímaných hudebních číslech, ale i ve ztišených momentech zvládá zcela přirozeně a citlivě vystihnout poměrně širokou paletu emocí. Typově přesně je obsazena i většina vedlejších a okrajových rolí. Nejvíce prostoru má samozřejmě též skvělý Tom Hanks jako druhá nejzásadnější postava Presleyho hudebního agenta a zároveň vypravěče filmu, který se sice ve svých komentářích opakovaně snaží diváky přesvědčit, že to se svým svěřencem myslel celou dobu dobře, nicméně jeho obrazem zachycené činy hovoří o opaku. Jeho perspektiva nespolehlivého vypravěče se přitom s perspektivou Elvise přirozeně doplňuje a film na proměnách jejich přátelsky-rodinně-obchodního vztahu výrazně staví. Příběh se drží precizně rytmizované struktury, v níž Elvisova vystoupení vždy tvoří vyvrcholení jednotlivých segmentů a časových úseků. Režisér Baz Luhrmann je v nejlepší formě od Moulin Rouge, navíc exceluje i jako fenomenální audiovizuální vypravěč a mistr střihové montáže, jemuž stačí pár dvouvteřinových záběrů a vhodný hudební podkres, aby s nebývalou bravurou okamžitě zachytil tu správnou náladu daného momentu, prostředí a okolností. Na poli životopisných filmů o hudebních legendách je Elvis skvostem, který svého titulního hrdinu představuje v mnoha různých polohách a stylech, zaujme bez ohledu na to, jestli jeho osudy a písničky znáte, a svého režiséra díky mnoha rozpoznatelným trademarkům a filmařským postupům zkrátka nezapře. Je to audiovizuálně strhující a od prvních záběrů vtahující jízda, která si přímo říká o promítání na velkém plátně.

V nejslabším dílu série vystupuje Johnny English coby tajný agent ze staré analogové školy, jenž je náhle konfrontován s moderními digitálními technologiemi, jako jsou chytré telefony nebo virtuální realita. Jeho třeskuté střety se současnými vymoženostmi jsou nicméně ve snímku přítomny jen sporadicky, pročež většinu humoru, výrazně čerpajícího z předchozích dvou dílů, zprostředkovává opět kromě parodických hrátek s žánrem špionážního filmu zejména klasická „beanovská komika“. Obehrané scénky s dávno provařenými fyzickými gagy (hlavnímu hrdinovi se při pití koktejlu zachytí v nose paraplíčko, při flambování krevet se zas lekne ohně a rozsype je po podlaze...) však působí již značně vyčpěle a předvídatelně. Veskrze rutinní a unavená režie jim svým nedostatečným citem pro komediální načasování rozhodně nepomáhá. Tvůrci snímku se navíc jeví jako konzervativní staromilci a technofobové, kteří nové technologie prezentují jako nástroje zla, jimž většina postav ve filmu absolutně nerozumí, a to včetně hlavního hrdiny, jehož nepřizpůsobivost vůči čemukoli modernímu je přitom velebena coby ctnost - ve finále je dokonce navlečen do středověkého brnění, aby se tím ještě více podtrhlo, že je hrdinou starých dobrých časů. Hrdinou, jenž je obecně považován za neschopného blbce, co pokaždé všechno zkazí a úspěchu vždy dosáhne jen omylem díky náhodným souhrám okolností, leč přesto je v závěrečných scénách chválen premiérkou jakožto reprezentant těch správných britských hodnot a kvalit. Rowan Atkinson je sice svým šklebením obvykle schopen zachránit mnohé, ale tentokrát jeho kreace na spasení tak líné a zaostalé komedie bez fantazie a se slabým, nenápaditým a otřepaným humorem bohužel nestačily.

Další přírůstek mezi české mainstreamové komediální paskvily, který uráží muže i ženy a inteligenci obecně. Nic než sexistická přehlídka zhoubných stereotypů, které jsou namísto vyvracení stvrzovány a normalizovány a jsou ještě obludnější než v případě předchozího dílu. Jiří Langmajer coby žena v mužském těle předvádí extrémně přepálenou karikaturu zženštilosti (což je v rozporu s tím, jak se hlavní hrdinka chová v úvodu, když ještě má ženské tělo), na sportovní trénink chodí v růžových legínách, v restauraci si objednává "citronovou vodičku" a poprvé poznává, jaké to je dostat míčem do varlat. Opravdovým mužem se nicméně stane, až když se s lahváčem svalí na gauč k fotbalu a začne prdět. Uf, uf. Hlavně je to ale komedie, která pod záštitou žánrové nadsázky podsouvá ženám, že věci jako zanedbávání hygieny nebo nutná potřeba plivat do dálky (ale třeba i nevěra, žárlivost nebo šovinismus) patří mezi mužské přirozenosti, které by měly být ženami omlouvány a tolerovány. Ženy jsou přitom prezentovány jako strůjkyně všech mužských problémů a neduhů, včetně toho prdění, protože když pečou mužům buchty, tak do nich dávají příliš mnoho droždí. Jediné výraznější ženské postavy ve filmu přitom tvoří nekompetentní terapeutka, která nesnáší muže a své pohrdání vštěpuje všem svým klientkám, její kamarádka, která jí jako recept na spokojený vztah bez zaváhání doporučí najít si milence, a hospodská výčepní, jejímž údělem je aktivně se nabízet výrazně starším fotbalovým štamgastům a přehlížet přitom jejich obtěžující kecy. Muži jsou zas vykresleni nejčastěji jako smrdutí pivní primitivové, kteří trpí nejvíce tím, že po nich jejich manželky/partnerky stále něco chtějí a oni nikdy nemůžou přesně vědět co, protože ženská mysl je pro muže zkrátka příliš složitá, než aby jí mohli porozumět. Zakoupení kytky je pak univerzální omluvou pro všechno a řešením všech vztahových krizí, stejně jako občasná večeře při svíčkách, která je zároveň téměř zaručeným příslibem vášnivé noci. Navíc je to líné, odbyté, nenápadité a zoufale nekonzistentní a nedomyšlené. Zakončené je to brutálně uspěchaným závěrem, v němž se happy end dostaví zničehonic lusknutím prstu. Rudolf Havlík se sice navzdory všemu jeví jako schopný a inteligentní filmař, nicméně tohle zapotřebí opravdu neměl. Nechoďte na to, jinak vznikne trojka.

Velkolepé oživení klasického muzikálu, které má oproti svému vzoru výhodu v podobě špičkového moderního zpracování, a tím pádem disponuje i větší chytlavostí a celkově hbitějším tempem. Skvělí herci, fenomenální taneční i pěvecké sekvence a písně nejen o lásce a oslavě života, ale i o diskriminaci a násilí, neztratily ani po letech na síle a aktuálnosti. Navíc znějí ve službách skvělého filmu, který se směle vyrovná kvalitám svého předchůdce, jehož motiv rasových konfliktů oprašuje jako dodnes relevantní společenské téma.

Snímek svůj námět o tušení blížící se smrti (a o věcech, které s tím souvisejí) záměrně ohlodává na kost a dostává svému názvu v tom smyslu, že jde skutečně jen o zprávu, a to o zprávu mimořádně strohou. Pomaličku vyprávěný film na sebe vrší dokolečka se opakující dialogy a narativně vyprázdněné záběry, přičemž účelně odměřené a výrazově holé scény zachycuje s důrazem na faktickou věcnost v pečlivě komponovaných záběrech, vyvedených ve značně zúženém vertikálním obrazovém formátu. Pozoruhodný je motiv mechaničnosti, zprostředkovaný kladením důrazu na přítomnost různých strojů (od přístrojů udržujících muže při životě až po automat na kávu či mluvící výtah), do nějž jsou ve výsledku zahrnuty i obě hlavní postavy, vysedávající u nemocničního lůžka nereagujícího muže a opakující jako roboti v pravidelných intervalech asi šest různých replik. Kromě toho se film sice pokouší docílit skrze nejrůznější jinotaje a výraznou symboliku i nějakého duchovního a transcendentálního přesahu, leč činí tak bez jakékoli znatelnější substance. Navzdory čerpání z režisérovy osobní zkušenosti a pevné režijní ruky tak ze Zprávy o záchraně mrtvého vznikl zcela neživotný a čistě akademicky a uměle působící koncept, který má šanci zaujmout svým balancováním na hraně kontemplativní meditace jistou okrajovou množinu festivalového publika, leč pro valnou většinu diváků bude pravděpodobně představovat jen silně nevstřícnou a topornou podívanou, při jejímž sledování bude převládajícím pocitem ubíjející nuda.

Hrdinové filmu sice v určité meta-rovině omlouvají pátý Vřískot za to, že je pouhou recyklací již několikrát vyvařených schémat a motivů (což je), protože to přece oddaní fanoušci chtějí. A je možné, že fanouškům žánru a zejména fanouškům konkrétně této série to opravdu bude stačit. Nicméně takto omšelý film, který divákům servíruje prakticky to samé, co jeho předchůdci, a nemá potřebu se v čemkoli odlišovat, těžko zachrání skutečnost, že jeho tvůrci si jsou jeho omšelosti vědomi a místy na to legračně poukazují. Stejně tak mohou hrdinové filmu donekonečna vtipně glosovat různá pravidla hororového žánru a všelijaké chyby, kterých se postavy v těchto filmech dopouštějí, ale co naplat, když se pak těchto chyb sami nedokáží vyvarovat. Do jisté míry sice pořád dokáže bavit ona hra na hádání, která z postav je vrah, zatímco možnosti postupně ubývají, jinak ale příliš nezvládají oslovovat ani nové (a nijak zvlášť sympatické) postavy, ani návraty starých známých, ani krvavé (leč nenápadité) vraždy.

Nic proti záměru zrecyklovat osvědčenou šablonu ve snaze vytvořit po Ženách v běhu další komerční trhák, pokud je výsledkem kvalitní a zábavný produkt (což není tento případ). Nicméně i tentokrát se jistě najdou diváci, kteří budou nadmíru spokojeni a nebude jim vadit, že film působí jako scenáristicky líný pokus o ránu na jistotu, jehož dialogy přetékají naivitou, povedený humor se v něm objevuje jen sporadicky a jeho mimořádně předvídatelné, fádně banální a emocionálně neduživé multigenerační romantické příběhové linie jsou oholené až na dřeň. Pochvalu si za sympatické výkony zaslouží snaživí herci i zvířecí protagonisté a za veskrze solidní lze označit i většinu řemeslných aspektů filmu (až na dokolečka se opakující návodnou hudbu), jinak ale Srdce na dlani pouze ubíjí svou dějovou jednoduchostí (až primitivností) a neobsahuje nic, co by dokázalo jakkoli výrazněji zaujmout.

V rámci digitální podstaty celé série víceméně dává smysl pojmout po osmnáctileté pauze její nový díl jako „restart systému“ a doplnit jej o moderní upgrade, který film zásadně odlišuje od těch předchozích, a to jak celkovou atmosférou, tak i po formální stránce. Výsledné zpracování nicméně přesto plodí řadu pochyb. Čtvrtý Matrix bude bezesporu přijímán rozporuplně, neb důvody omlouvající jeho existenci vycházejí především z toho, že nejde ani tak o film dobrý, jako spíš o film vypravěčsky zajímavý, filmařsky odvážný, v kontextu sequelů slavných filmových sérií hodně netradiční a svým přístupem k sobě samotnému a k celému matrixovskému fenoménu, v jehož stopách se veze, prakticky ojedinělý. Na jednu stranu snímek zklamává v žalostné realizaci akčních scén, jeho vztahová linie s hlavními hrdiny původní trilogie je emočně až překvapivě vyprázdněná a další rozvíjení fikční mytologie působí rozklíženě a nedopečeně (včetně několika slepých uliček). Na stranu druhou však také poměrně zábavně kombinuje mnoho vypravěčských stylů, od hravého a ironického sebe-uvědomělého meta-přístupu přes nostalgické vzpomínání a tendenční akční rutinu až po sci-fi romanci, díky čemuž je možné Matrix Resurrections vnímat i jako konceptuální film, jenž postupně prezentuje různé a stylově odlišné beta-verze toho, jakým způsobem by se dalo na trilogii Matrixu navázat, a spojuje je do jednoho vypravěčského celku. Doporučit jej tak lze ne nutně pro jeho veskrze proměnlivé a diskutabilní kvality, ale pro jeho pozoruhodnou a podnětnou narativní formu.