Filmmaniak

Přehlídka bizarností, odehrávající se ve fiktivním pohanském světě založeném na estonských mýtech. Je to krásně černobíle natočené, neskutečně nápadité a rozhodně originální, ale všechny ty úžasné nápady (švankmajerovsky vyhlížející bytosti složené ze starého nářadí, hlavní hrdinka - vlkodlak, náměsíčná hraběnka, vyplivování hostií, absurdní boj vesničanů s morem, nápoje lásky umíchané z výkalů, poetické rozhovory se sněhulákem, pochody mrtvých i všechno ostatní) je bohužel přítomno jen v podobě izolovaných podivností, co maximálně doutvářejí atmosféru magicky realistického prostředí, ale pro děj žádný význam nemají. Příběh o zamilované holce, jejíž milý se zakouká do jiné, je pak už jen torzem, na němž z těch výše zmíněných ujetě fantazijních přívěšků nedrží pořádně ani jeden, a celé se to tím pádem poněkud rozpadá. Nicméně pokud by organizátoři festivalu Weird Europe (Divná Evropa) hledali vhodné adepty na zařazení do programu, tak Listopad je jasná volba.

Z diváckého hlediska nesmírně náročná podívaná, hlavně proto, že Haneke se zřejmě rozhodl vyžívat se ve výpustkách, takže spoustě scénám schválně chybí kontext a je jim zpětně dodáván až o desítky minut později.Typické je, že třeba vidíte, jak někdo někomu píše email, ale nevíte kdo a nevíte komu. Nebo že někdo dostane na sídlišti přes hubu, ale nevidíte od koho a nevíte proč a následně to rozkrýváte v průběhu celého filmu. Že se nějaká postava pokusila o sebevraždu, zasnoubila se, nebo je mrtvá, se dozvíte vždy zprostředkovaně až z druhé ruky, dávno poté, co k té události došlo. Provázanost s filmem Láska tu je, ale v podstatě není důležitá a ani nemusíte ten film vidět. Každopádně ale tahle vypravěčsky komplikovaná skládanka, vyžadující mimořádnou diváckou pozornost, nepřináší z hlediska obsahu nic než náhled do osobních pohnutek a tragédií jedné bohaté buržoazní rodinky a nic víc, což je škoda.

V příběhu-nepříběhu o tom, jak se parta německých dělníků snaží navázat vztahy s bulharskými obyvateli vesnice, v jejíž blízkosti pracují, se dá najít mnoho myšlenek a témat, děj nicméně chybí a jde spíš o sled scének, jak si lidé jsou schopni i bez znalosti jazyka porozumět, případně si vjet do vlasů. Pomalu plynoucí charakterová studie mnoha postav na pozadí bulharského venkova je inteligentně režírovaná a zdařile obsazená přirozenými neherci, leč zároveň dokonale nevzrušivá, nedramatická, nevtahující a nevyprávějící nic konkrétního, co by vám dokázalo utkvět v paměti.

Casey Affleck na začátku filmu zemře a zbytek příběhu (až na pár flashbacků) stráví pod prostěradlem a dělá ducha. První polovina je brutálně nudná (převládají dlouhé statické záběry, v nichž se toho málo děje, za vše mluví čtyři minuty dlouhá sekvence, v níž Rooney Mara pojídá koláč a vzlyká u toho) a ta druhá je zas hrozně zmatená a divná, protože se v ní hodně divoce skáče v čase. Jestli jsem to správně pochopil, tak jedině díky tomu, že mi to jiná postava ve filmu vysvětlila předem, a to ještě kdo ví jestli. V celém snímku je asi půltucet geniálních nápadů, každý z nich je ale využit jen okrajově a následně smeten ze stolu. Je to škoda, silná atmosféra totiž snímku rozhodně nechybí a jako festivalová bizarnost to funguje, leč z hlediska filmového se Přízrak zoufale rozpadá a smysl byste v něm hledali marně.

Spíše jen povrchní vztahová studie, v níž více než partnerské problémy ústředního páru zaujmou každodenní strasti doktorů, potýkajících se s hypochondry, komplikovanými akutními případy, nerealistickými požadavky nového vedení i s hystericky překroucenými stížnostmi nespokojených "klientů". Žádné velké emoce nebo zvraty, děj nicméně ubíhá plynule a ve slušném tempu, téma je to zajímavé a dotýká se mnoha pozoruhodných otázek, témat a motivů, z nichž je ovšem v závěru uzavřeno jen pár.

Nadšené ohlasy ze Sundance hlásaly, že tu máme pomalu komedii roku, avšak zázrak se nekoná - Pěkně blbě je úplně standardní nezávislá romantická komedie, jakých existují desítky až stovky. Dokonce je i jen průměrně vtipná. Od ostatních se však odlišuje pákistánskou tématikou a roztomilým způsobem vzniku, což se jí dá rozhodně připsat k dobru, stejně jako ne úplně obvyklé motivy matčina odstřihnutí syna od rodiny pro nedodržování kulturních tradic, vtipů o muslimských teroristech a možné metaforické interpretace o smrtelných následcích lži mezi dvěma partnery.

V podstatě bych mohl hodnotit buď 0% nebo 100% v závislosti na hodnotě promile alkoholu v krvi. Na jednu stranu neuvěřitelně špatná příšernost, na druhou stranu nehorázná zábava, u níž se dá často smát nahlas. Zkrátka další perla v pokladnici nejhorších filmů světové kinematografie, kterou její extrémní nepodařenost a tvůrčí neschopnost na úplně všech úrovních dělá nesmírně vtipnou. Fanjšmekrovina jako prase. Naprostá bomba, podobně jako Plán 9, Turecké Star Wars nebo Robot Monster, ale jen na vlastní nebezpečí.

To nejzásadnější a nejzajímavější - vztah matky Juliety a její dcery - je ve filmu bohužel upozaděno ve prospěch jiných dějových zákrut. Nabízejícím se odůvodněním je to, že Almodóvar volně adaptoval hned tři povídky, z nichž jedna se zabývá aférkou hlavní hrdinky ve vlaku a druhá její návštěvou u rodičů a až v té třetí se řeší její vztah s dcerou, leč také pouze z pohledu matky, nehledě na nedostatek prostoru k jeho zevrubnému podchycení. Přitom zahrnutí dceřina pohledu, který ve filmu zásadně chybí, by bylo rozhodně obohacující, minimálně z hlediska náhledu do jejích psychologických motivací a vnitřních pohnutek. Takhle si sice divák může užít umně natočený film s poměrně silným příběhem o dávných křivdách, o bolesti matky, jejíž dcera se k ní nechce znát, a o nešťastném rozhodnutí raději v sobě problémy a výčitky dusit, než o nich otevřeně mluvit a řešit je, ale zároveň se neubrání pocitu, že mu uniká něco, co zůstalo nevyřčeno. Obě herečky dělící se o hlavní roli jsou tak dobré, že svými výkony téměř dokáží zakrýt to, jak se film snaží tvářit spletitě a chytře, ale přitom obsahuje spoustu děr ve vyprávění a zbytečně přesouvá svoji pozornost na všechno možné, jen ne na to, co mělo tvořit jeho základ. Delší recenze ZDE.

Pro fanoušky původní hry v podstatě povinnost, pro ostatní naleštěný a nablýskaný mix Letopisů Narnie a Eragona vyvedený v křiklavých barvách a říznutý estetikou fantasy filmů z 80. let, s poněkud omezenou vypravěčskou a emocionální výpovědní hodnotou. Zajímavé je to, že film staví oba válčící tábory, lidi i digitální orky, na stejnou úroveň, takže si divák de facto může vybrat, komu fandit, stejně jako si může ve hře vybrat, za koho hrát. Spousta zkratkovitých situací a motivů a např. totální ignorování ostatních ras v říši je pravděpodobně důsledkem výrazného krácení, příběh je hrozně obvyklý a nezajímavý a závěr není žádný závěr, nýbrž smělé nakročení k dalším dílům. Na komerční produkt cílený na fanoušky herní předlohy a vytvořený víceméně v rámci její reklamní kampaně je to ale docela zábavná a vizuálně atraktivní podívaná i pro diváka nepolíbeného Warcraftem, což je především zásluha režiséra a digitálních technologií. Delší recenze ZDE.

Ono je to těžké. Své kvality si Pat s Matem coby večerníček i po letech zachovali - pořád jsou hraví, nápadití, zábavní a vtipně nešikovní a jejich trampoty zkrátka fungují. Ale když jdete do kina na film s názvem Pat a Mat ve filmu, tak přeci jen čekáte něco jiného než pásmo deseti večerníčků poskládaných za sebe (doslova). Pokud se tedy těšíte na něco podobného jako byla Ovečka Shaun ve filmu nebo Panika v městečku, a sice na plnohodnotný film s oblíbenými hrdiny večerníčku zasazenými do celistvého příběhu s celovečerní stopáží, tak v tom tvůrci Pata a Mata nejenže selhávají, ale ani se o nic takového nesnažili. Nostalgie a vzpomínání na dětství se tak nepříjemně mísí s pocity zklamání, protože tahle dvojka kutilů by si pořádný film zasloužila. Delší recenze ZDE.