Matty

Ohromující záběry, pravdivější než ty, kterými nás opájejí seriály jako Planet Earth (byť můžeme debatovat nad paradoxem snahy ukazovat zkázu tak, aby především krásně vypadala), ale čemu mají sloužit? Monotónní vršení informací o tom, jak člověk dok****l planetu akorát prohlubuje environmentální žal, pocit bezmoci a apatii. Potřebnější jsou filmy ukazující, co lze změnit a vybízející k akci, ne dokola flagelantsky opakující, co všechno jsme jako civilizace udělali špatně. To už víme.

Aquaman je hodně věcí (najednou i postupně). Origin story vyprávějící o zrození hrdiny i historii jednoho národa, mateřské melodrama naruby (z pohledu potomka, ne matky), Flash Gordon pod vodou, buddy movie (sloužící jako základ jalové romance), pohádka o dvou bratrech, z nichž jen jeden může být králem, film, v jehož vrcholné scéně si hrdina osedlá mořského koníka a jeho parťačka kosatku... ___ Čistě strukturálně to sice drží pohromadě (i díky nadbytečně působící dějové linii se mstícím se pirátem, která motivuje hrdinovu proměnu a vytváří podloží pro sequel) a rytmicky funguje, ale tón je každých deset minut jiný (čímž Aquaman nezáměrně připomíná jihokorejské multižánrovky) a vyprávění si neustálé vypomáhá týmiž postupy ("zlidšťující" suché hlášky, jimiž hrdina reaguje na epické momenty, posunování příběhu nečekanými útoky "vodních" vojáků). ___ Ostatní výhrady jsou spíš mé osobní problémy, které s filmem mám - Jason Momoa mi nepřipadá sexy a protiví se mi řešení problémů hrubou silou, které reprezentuje; Mera musí většinu příběhu zvládnout v šupinaté latexové kombinéze s velkým výstřihem a kompetentně působí hlavně díky tomu, že Aquaman je po jejím boku nemožný; nejsmysluplněji jedná padouch, který chce rozpoutat válku s lidmi, protože zasviňují oceány svým odpadem. ___ Vizuálně a hudebně je to místy velká paráda (připomínalo mi to Avatara, Blade Runnera nebo lepší filmy Luca Bessona, znalci starých komiksů budou možná inspiraci vidět jinde) a přinejmenším jedna akční scéna (Sicílie) nemá podobu hlučného CGI megabordelu, i když vykrádá Tintinova dobrodružství, Bourneův mýtus, druhého Captaina Americu i scrollovací videohry. ___ Jako guilty pleasure s přepálenými ambicemi (a zrzavým Dolphem Lundgrenem a žraloky s laserovými děly a Willemem Dafoem, který hraje vezíra jménem Vulko) si to lze bez větší bolesti užít. 65%

Samá voda, občas metal. 55%

Infinity War v sobě nese několik výborných (hl. Thorova linie) a pár průměrných marvelovek: dosažení cíle je odkládáno kvůli tomu, že hrdinové stále dokola opakují tutéž „chybu“, čímž nám tvůrci stále dokola polopaticky sdělují, co je ústřední myšlenkou filmu, nejmasivnější akce se odehraje v zásadě jen kvůli tomu, aby bylo co epického nastříhat do traileru, když režiséři přepnou do melodramatického módu (což činí mnohem častěji než dříve), některé dialogy jsou dost „cheesy“, děj je s postupujícím časem stále předvídatelnější, oddalování nevyhnutelného únavnější a vyprávění monotónnější... Pohromadě to drží hlavně díky emocionálně hutnému rozkrývání záporákových pohnutek, na které jsou vázány body obratu i dělení do tří velkých dějových bloků.___Film hodně táhne nahoru nesmlouvavé finále, ale skrz naskrz vážný přístup příběh neprostupuje ani zdaleka v takové míře jako v Loganovi nebo Nolanových Batmanech. Dobře zabavit diváka, nikoliv jej přimět přemýšlet nad smyslem násilí nebo cenou za hrdinství/lidskost, je stále na prvním místě. Nejlepší marvelovkou pro mne zůstává druhý Kapitán Amerika, o jehož stylistické čistotě a vypravěčské sevřenosti si dost epizodická Infinity War (přičemž některé postavy vyprávění opustí na tak dlouho, až skoro zapomenete, že ve filmu jsou), střídající příliš mnoho stylů (a přitom nemající, poměrně logicky, žádný svůj osobitý styl jako Thor: Ragnarok nebo Black Panther), může nechat zdát.___Feige a spol. tentokrát, podobně jako Singer v podstatně těžkopádnějších X-Men: Apokalypse, jdou až na hranu toho, kolik výrazných postav lze vměstnat do jednoho celovečeráku tak, aby se nerozsypal, aby divák neznalý předchozích osmnácti filmů nebyl úplně ztracený a aby si divák s MCU dobře obeznámený přišel na své a zároveň mu nepukla hlava. Moc si nedokážu představit, kam dál se dá zajít a zřejmě lze považovat za obrovský úspěch, že výsledek není ještě mnohem méně konzistentní a že má vcelku vyrovnaný rytmus (z velké části zásluha rychlých a vtipných slovních výměn).___ Žádný převrat a nic tak podnětného (stylem, obsahem či vyprávěním), abych to toužil vidět v brzké době podruhé, ale jednoznačně skvěle vypočítaný a fanouškům chytře sloužící (už jen ty nástupy jednotlivých hrdinů na scénu) blockbuster za všechny prachy, dávající svými produkčními okolnostmi vzpomenout na zlaté časy velkovýrobního hollywoodského systému (skupina stálých hvězd + neměnný okruh spolupracovníků). S citlivějšími diváky, kteří za ty roky k marvelovským superhrdinům trochu přimkli, navíc dokáže slušně zamávat (sám jsem během titulků a ještě chvíli po nich cítil fakt dost nepříjemnou bezmoc a úzkost). 80%

Gebert si stejně jako ve svém debutu Hra o kámen všímá lokálního fenoménu s celoevropským přesahem. Za hlavního aktéra si vybral osmnáctiletého mladíka, zakladatele spolku rekrutujícího za účelem obrany vlasti před cizími vlivy mladé muže a ženy z celého Slovenska.___Organizace se zhruba dvěma stovkami členů nevyvolává znepokojení jenom svým ideologickým podložím, nemilosrdným výcvikem uprostřed slovenských lesů a diktátorskými praktikami, ale také tím, že není oficiálně registrovaná a úřady ji nemohou zakázat. Z lhostejnosti, případně tichého souhlasu těch, kdo ve filmu vzestupu milicí přihlížejí, se ovšem ani nezdá, že by militarizující se mládež někomu vadila. Pro mnohé zosobňuje naopak logickou reakci na nejistou dobu a volání po vládě pevné ruky.___Gebert mohl díky tříletému natáčení zaznamenat protagonistovu varovně rychlou proměnu z kluka hrajícího si na vojáky ve veřejně známou osobnost, která má nakročeno do vysoké politiky. Film zároveň problematizuje představu extremistů jako výstředních figurek s vyholenými hlavami, základním vzděláním a nestabilním sociálním zázemím (viz mnohem plošší Svět podle Daliborka). Mnozí z Branců jsou vysokoškoláci z velkých měst a normálních rodin, kteří dokážou obezřetně balancovat na hraně zákona. Domobrana jim nabízí zejména chybějící pocit smyslu a důležitosti.___ Observační dokument s pozoruhodnými záběrovými kompozicemi a zneklidňujícím hudebním doprovodem nechává na nás, abychom si na základě série kontrastujících situací utvořili vlastní názor na to, jak velké nebezpečí pro Evropu představují nejen Branci, ale také společenské ovzduší, jemuž podobná uskupení vděčí za svou existenci a rostoucí popularitu. 80%

Krátce po Šťastném Lazzarovi další film, na jehož konci jsem měl chuť utéct do divočiny a zbytek života strávit mezi vlky. Ty filmy jsou sice zásadně odlišné, Beze stop je například mnohem intuitivnější - události prostě jako v časosběrném dokumentu následují jedna za druhou, aniž by byly dopředu exponovány (celá první polovina Šťastného Lazzara je oproti tomu přípravou na tu druhou), děj volně nedramaticky plyne, některé podstatné informace se nedozvíme, k mnohým postavám a situacím se vyprávění nevrací (o matce například dozvíme pouze to, že měla ráda žlutou barvu). Překážky musejí hrdinové překonávat zejména kvůli tomu, aby lépe poznali jeden druhého a sami sebe, ne kvůli dosažení určitého cíle. Při bližším pohledu lze v Beze stop stejně jako v Lazzarovi odhalit předivo motivů provázaných s tématem vztahu člověka k vlastní přirozenosti. Oba snímky obracejí naši pozornost (zpět) k přírodě (či obecně k tomu dobrému a nezkaženému), resp. nás nutí k zamyšlení nad vztahem člověka k ní. Myslím, že se jim to daří ještě lépe než „čistým“ přírodopisným dokumentům, na které je vzhledem k absenci lidského elementu obtížnější se emocionálně napojit. V Beze stop tomu napomáhá fakt, že ve filmu není jediné záporné postavy. Jde čistě o střet systému (vůči němuž se Graniková nestaví vyloženě kriticky) s lidmi, kteří chtějí (potřebují) žít mimo něj. Jejich situaci chápeme, ale zároveň nejsme návodně vedeni k přijetí stanoviska, že waldenovský způsob existence je jediným správným. Podobně ambivalentně se film staví k otázce svobody. Civilizace sice stanovuje závazné normy (vztahované zde i na vánoční stromky, které musejí všechny vypadat perfektně) a každého se snaží nějak zaškatulkovat (jako Tom ukládá do šuplíků v novém domě košile), ale hlavní hrdinka je zase v lesích pod neustálým patronátem svého otce a nemůže se spolehnout na základní životní jistoty. V dobrém i zlém připomínají pár mořských koníků, které je zpřítomněn dívčiným přívěskem nebo pomerančovou slupkou připomínající právě tohoto živočicha, který zůstává v páru po celý život a v jehož případě mláďata vyrůstají v břišním vaku samce, nikoliv samičky. Dát někomu svobodu přitom může nejzazším vyjádřením lásky. Film tak sice svým příběhem zviditelňuje určitá témata, ale rozhodnutí, co je lepší, nechává na nás. Podobnou volnost ovšem nechává Will při výchově své dceři. Nevede ji k přijetí jednoho dogmatického pohledu na svět (na její zmínku o tom, že Bůh stvořil žáby, jak se dočetla z letáku rozdávaného místní křesťanskou komunitou, reaguje s úsměvem, ale ne odmítavě), ale podněcuje její zvědavost. Díky této volnosti, kterou nám film poskytuje, má o to větší váhu názor, k němuž dojdeme. O to déle také film po odzbrojující, přitom nanejvýš prosté předposlední scéně doznívá. 85%

Pošta pro tebe pro lidi, kteří ujíždějí na food pornu. Zároveň film idealizující jídlo takovým způsobem, že vás dokáže dojmout detailem vepřových žebírek a přesvědčit, že s láskou připravená polévka může překlenout rozdíly mezi kulturami, národy a generacemi. Velmi kýčovitý, sentimentální, psychologické pohnutky postav extrémně zjednodušující, ale v zásadě příjemný pop - s ohledem na závažnost tématu (nenávist Singapuřanů k Japoncům kvůli krutostem páchaným za války) možná příjemný až příliš. 55%

„Namouvěru, na válku vám seru!“ Dříve to bylo životopisné drama nebo heist film, tentokrát Spike Lee k vyjádření svého politického stanoviska využívá a pro své potřeby přepracovává konvencí policejních filmů o dvojí identitě. Překážky, které hrdinové musejí při plnění své mise překonávat, nepřicházejí pouze zvnějšku, ale berou na sebe také podobu jejich kolegů a nadřízených, kteří se nedokážou přenést přes vlastní předsudky a reprezentují systém znevýhodňující určitou část obyvatel. Spárování dvou nesourodých postav neslouží pouze k vytváření komických situací, které odlehčují vážné téma. Je podmínkou toho, aby mohl být Stallworthův smělý plán realizován a zároveň vyjadřují ústřední přesvědčení filmu, že cesta k úspěchu je podmíněna spoluprací, bojem za sdílené hodnoty (přestože je každý úplně jiný, před členy KKK vystupují jako jeden člověk), což lze zároveň chápat jako polemiku s blaxploitation filmy, jejichž styl BlacKkKlansman napodobuje. ___ Oba dva hrdinové v důsledku konfrontací s bílými nacionalisty, kteří je coby černocha a žida vnímají jako hrozbu srovnatelnou leda s morem a cholerou, začínají více přemýšlet nad svou identitou. Zimmerman například na otázku, zda je žid, zprvu odpovídá „Nevím“. Později přiznává, že o svém židovství díky asimilaci nikdy nepřemýšlel, ale teď své stanovisko začíná přehodnocovat. Stejně jako jeho parťák přestává brát infiltraci Ku Klux Klanu jako pouhou práci, stává se z ní pro něj osobní záležitost. Zatímco Stallworth tak přestává utíkat před skutečností, že je černoch, Flip „zásluhou“ bandy antisemitských imbecilů začíná hrdě hájit své židovství. ___ Rasisti legitimizují své výroky a aktivity vytvářením umělých nepřátel a šířením strachu z rasové války nebo židobolševického spiknutí. Zásadní roli při tom sehrává jejich slovník, jenž sice neoplývá kdovíjakou bohatostí a svědčí o elementární neznalosti gramatiky (zde tvary jako „lepšejší“), ale zároveň je dost expresivní, aby dokázal vyvolat silné emoce a strhnout nemyslící davy. Emoce nahrazují schopnost pracovat s fakty a promyšleněji argumentovat. Absenci elementární logiky ve svých postojích jeden z bigotů vyjeví, když ho Flip upozorní, že je nesmysl popírat holocaust, při němž přece bylo zavražděno několik milionů Židů a z pohledu bílého nácka šlo tudíž o nejúžasnější událost dějin. K navazování vztahů v rámci KKK pak dochází výlučně skrze sdílenou nenávist. Vstup do organizace je podmíněn znalostí nenávistného kódu (různé nadávky pro každého, kdo není bílý heterosexuální Američan). Z jazyka uzavřené skupiny je ovšem třeba udělat masovou záležitost, třeba i s pomocí hollywoodských velkofilmů jako Zrození národa. ___ Vlna rasově motivovaného násilí v sedmdesátých let představovalo reakci na některá drobná vítězství Afroameričanů v předcházející dekádě. Podobně lze dnes sílící pozici extrémní pravice v Americe, přikrmovanou výroky sociopata, kterého Spike Lee označuje slovy „Orange motherfucker“, případně „Agent Orange“, vnímat jako „odvetu“ za osm let vlády Baracka Obamy. Paralelami s přítomným děním ve Spojených státech i Evropě je Leeho film prostoupen. I bez šokujícího dovětku by bylo zřejmé, že stejně jako ve svých dřívějších filmech využil historického námětu k upozornění na přetrvávající nesnášenlivost vůči určitým společenským skupinám. Styl se mění, podstata zůstává a svět bude potřebovat ještě mnoho hrdinů jako Ron Stallworth nebo Heather Heyer. BlacKkKlansman to říká možná ne příliš nuancovaně, ale dost naléhavě, aby alespoň pár lidem, kteří ještě nemají totálně vybílené mozky, otevřel oči. 90%

Bumblebee je něco jako E.T. s transformerem namísto mimozemšťana: outsiderka bez otce a kamarádů nachází spřízněnou „duši“ v návštěvníkovi z vesmíru. Celé se to odehrává na americkém předměstí v osmdesátých letech, což s sebou krom množství osmdesátkových hudebních hitů nese i sledování Alfa v televizi nebo odkaz na Snídaňový klub. Stejně jako rané filmy od Amblinu to navíc bezchybně šlape, bez zpomalování a bez scény, která by dříve či později nenašla své opodstatnění v celkové struktuře vyprávění. Travis Knight sice nenabízí tak přehledné a okázalé 3D akční scény jako Bay, ale zato věnuje mnohem víc času a prostoru postavám, jejichž jednání je srozumitelně motivované a lze se na něm snadno emocionálně napojit (ano, na Bumblebeeho taky). Film se velmi šikovně vyhýbá tomu, aby protagonistka vyřešila všechny své problémy (nízká sebedůvěra, žádní přátelé, stesk za otcem) tím, že získá auto. Potřebné zdroje díky prožívanému dobrodružství nachází sama v sobě. V rámci kategorie „blockbuster pro celou rodinu“ tomu filmu fakt není moc co vytknout. Moc příjemné překvapení. 80%

Deadpool 2 je dojemné rodinné melodrama o důležitosti tradičních hodnot. S hrdinou, který se chce po většinu času zabít, zvracením kyseliny a brutálními akčními scénami, k nimž hraje dubstep nebo Enya (rozhodněte se sami, co je horší). Srovnatelně zábavné jako jednička, zároveň temnější a emocionálně i příběhově vrstevnatější.___Retrospektivně (jako velká část prvního dílu) je vyprávěno jenom prvních cca 20 minut, po kterých se film-noir mění v buddy movie (z vězení). Teprve druhá polovina je superhrdinskou týmovkou (Rob Delaney jako Peter by zasloužil spin-off). Cíl protagonisty i role padoucha (opět výborný Josh „Thanos“ Brolin), přicházejícího na scénu poměrně pozdě, se několikrát nečekaně promění. Všechno to spojuje právě onen melodramatický podklad s pozdním/nemožným shledáním a (re)konstrukcí rodiny. Jde tak především o vnitřní konflikt hlavního hrdiny, ne o zničení světa jako v ostatních komiksových filmech. Nevadilo mi proto množství zcela seriózních scén bez sebeshazovacího humoru (krom toho, když po špatném dialogu necháte jednu z postav označit scenáristu za debila, na špatnosti onoho dialogu to nic nezmění). Díky nim berete postavy vážněji než ony sebe samé a závěr vzbuzuje správné emoce (v tomto ohledu je Deadpool soběstačnější než Infinity War – aby vás dojal, nemusíte znát znát předchozích 18 filmů, ale pouze si pamatovat, co jste sledovali poslední dvě hodiny).___ Nejlepší jsou úvodní titulky parodující bondovky, potitulkové scény (resp. mezititulkové, po závěrečných titulcích už nic není) a vtipy pravdivě pojmenovávající nedostatky komiksových filmů, kterým chybí to, čím Deadpool překypuje, totiž nadhled. Vedle konkurence od DC to opět schytávají hlavně X-Men, označeni za zastaralou, genderově nekorektní metaforu rasismu ze šedesátých let. Zamrzí naopak rutinní akční scény s nepřehledným střihem (až na pár plynulejších okamžiků, dávajících svou choreografií vzpomenout na Johna Wicka), které jako u většiny velkoprodukcí tohoto typu zřejmě neměl pod kontrolou sám režisér, nýbrž druhý štáb (a následně lidé starající se o CGI).___ V souhrnu přesto velmi dobrá letní zábava, jejíž tvůrci dokázali vymyslet dost způsobů, jak nás obsahem a konstrukcí příběhu nebo využíváním konvencí různých žánrů i bez možnosti zopakovat „wow efekt“ jedničky od začátku do konce něčím překvapovat. 80%