Matty

Hravý a vtipný způsob, jak Godardovi na chvíli sundat jeho charakteristické černé brýle. Budete-li dost pozorní, uvidíte navíc plejádu dalších - méně známých, neméně významných - osobností, jimž vděčíme (a jež můžeme proklínat) za filmovou nouvelle vague.

Studijní materiál pro začínající plavce... ale díky Vigovu jedinečnému vidění světa je v tom zpomaleném plácání se lidských těl ve vodě něco magického.

Dokonalá anti-kapitalistická propaganda. Lyndon B. Johnson byl ďábel. A jako bonus uvidíte, kdo skutečně zastřelil Kennedyho (Johna).

Kouzelně naivní a zároveň líbezná oslava ženy-trpitelky (za vším hledej Malinche). Od úvodní scény, kdy vidíme nejprve sochu a malbu, je ustanovován mýtický charakter vyprávění. Také malíř převypravuje spíše to, co se traduje, nikoli skutečné události – je zřejmé, že nebyl přítomen zdaleka všem událostem, jež v „jeho“ flashbacku vidíme. Některé herecké výkony (rtuťovitý „musímsidoněčehokopnout“ Don Damian) a motivy vyprávění (selátka nahrazující děťátko) můžou působit komicky, ale jako celek je film překvapivě sevřený, nekomicky lyrický a na vyšší umělecký level než běžné melodrama povýšený vynikající, Ejzenštejnem silně ovlivněnou kamerou Gabriela Figueroay (ohně!). 80%

Se schématickými postavami – hrdina, kterému nerozumí nikdo, vyjma učitele, jenž rozumí všem – nic psychologicky kloudného nevytvoříte, ani kdyby vás strašíval duch Wilhelma Wundta. Trevorova otevřená zpověď na kameru by s jeho dobře fungující autoreflexí těžko mohla předcházet tomu, čemu podobná videa zpravidla předcházejí. Nevěřil jsem mu, nevěřil jsem celému filmu, což by bylo u jiného tématu problémem velkým, u tohoto tématu je to problémem kardinálním. Dojem nekazí ani nevylepšuje šedivá televizní režie. Za pozornost stojí dvojí, výkon Bena Fostera a závěrečná divadelní hra, která by na prknech, jež teatrálnost snášejí snáz, mohla být vcelku jímavá. Apendix: Jestli hledáte podnětný (tj. na všechny otázky ochotně neodpovídající) film o vztahu mladých ke zbraním, nepřehlédněte Dear Wendy. O šikaně asi dlouho nevznikne nic autentičtějšího než Klass. 55% Zajímavé komentáře: Morien, Martyr

Železnice jako symbol pokroku a po ní uhánějící vlak, za kterým se s vidinou pár drobáků ženou děti chudých a negramotných venkovanů. Výroky domorodců musely být znovu namluveny kvůli technické nevybavenosti štábu, ale tehdejší nouzové řešení se nyní jeví jako hlavní přednost Birriho studentského filmu. Převyprávění bezprostředně zaznamenané balzamuje - povyšuje realistický dokument z jednoho místa v konkrétním čase na nadčasovou esej.

Kdyby měl Georges Méliès hodně peněz a žádný smysl pro humor... stejně by nenatočil nic tak komicky mizerného. Úniková zábava je to ale v každém ohledu. Někdy tak důsledně, že mi unikal i smysl té které scény. 55%

Klasické hollywoodské melodrama, které se ale ve dvou ohledech vymyká: 1. hlavními a aktivními postavami, jejichž (a pouze jejichž) hledisko kamera přejímá, jsou ženy, nikoli muži, redukovaní na komickou figurku a pohádkově dokonalého kapitalistu (sociální otázky a zvlášť třídní rozdíly levicově orientovaný Vidor opět neopomíjí, ale ani příliš netlačí do popředí); 2. Barbara Stanwyck hraje fantasticky (vzhledem i špetkou vulgárnosti připomíná Kate Winslet)! 80%

Vstřícnější, emotivnější americká reakce na "odcizené" evropské romance typu Cesty po Itálii (kde také hrála Bergmanová). Dva víceméně dokonalí lidé si komplikují svůj vztah naprosto zbytečnými hrami, což začne být spíše zábavné než otravné teprve v poslední třetině, ospravedlňující i Ingridino lehké přehrávání (hraje herečku, která na svého amanta něco hraje). Šarm obou představitelů byl zužitkován naplno, jakkoli si někdy více pozornosti než černobíle odění herci nárokují pestrobarevné objekty, promyšleně rozmístěné v mizanscéně (rámečky obrazů jsou díky sytosti Technicoloru obzvlášť výrazné). Nedoceněn oproti tomu zůstal Londýn, přítomný vlastně jen díky prostřihům na Big Ben, ale u adaptace divadelní hry lze situování drtivé většiny dění do interiérů (navíc tak pěkných) pochopit. 75%

Herci, kteří si dávají záležet na každém gestu a intonaci každé věty. Režisér, který nepostřehnutelně přechází od konverzační komedie k serióznímu historickému dramatu. Kameraman, který klasicky pojatému příběhu dodává moderní šmrnc a v neposlední řadě scenárista, který k dějinám své rodné země přistupuje s respektem poučeného člověka, nikoli s nábožnou úctou. Králova řeč je díky souhře všech zmíněných (i nezmíněných, třeba Alexandra Desplata) podobně příjemnou jistotou jako libovolně vybraný bonmot Winstona Churchilla. Bez velkých překvapení, bez hluchých míst. Vkusně, chytře, nepodbízivě a se zřetelným přesahem do dnešní doby, kdy hraje mediální prezentace mnohem větší roli. (Výzvu představuje Králova řeč pro ty, kdo rádi Freuda a Lacana – Albert se z přízemí Lionelovy ordinace, ze zakomplexovaného podvědomí, skrze výpovědi o svém traumatizujícím dětství (model letadla) a za vydatné pomoci manželky postupně propracovává na stále vyšší úrovně, hledaje svůj hlas, v přeneseném významu svou mužnost.) 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Faidra, genetique, Morien, Arbiter, Aidan