Matty

Pokrok nezastavíš, milý Watsone. Dětinská radost z pilotní epizody („měli bychom aktualizovat jejich status“) se během dalších dvou dílů neopakovala, ale pocit, že sleduji nejvybroušenější kriminální seriál posledních let, zůstal. Tvůrci s námi hrají vyrovnanou partii. Než pustí ke slovu Sherlocka, ponechají prostor divákově dedukci. Kdo chce s géniem (nebo úchylem, jak je libo) držet krok, musí přemýšlet dopředu. Pasivní přijímání nabízeného k plnému prožitku nestačí. Abychom to neměli snadné, jsou nám předkládány zavádějící (nikoli lživé) informace. Každý detail má svůj význam. Zatímco nálada jednotlivých epizod je poměrně nevyrovnaná (od lehce žoviální k těžce pochmurné), Sherlock a Holmes, sociopat a labilní válečný navrátilec, zůstávají konzistentně zábavní. Většinu pozornosti si pochopitelně nárokuje Holmes, v podstatě nerd, který rozumí moderním technologiím lépe než lidem. Ukázkově ambivalentní postava: zločiny řeší a zároveň k nim má obsedantní vztah, protože mu odhalování pravdy činí radost – méně krvelačná verze Dextera. Watson vedle něj působí poněkud méněcenně, ale kdo by ne (svou otravnou vševědoucností Holmes pro změnu nachází paralelu v Sheldonovi z The Big Bang Theory). Napsat po posledních minutách třetí epizody, že na pokračování jenom těším, by bylo jako označit Holmesovy dedukční schopnosti za ucházející. Nemůžu se dočkat! Apendix: Překombinované, násilně překvapivé a příliš mnoho pravidel naráz porušující finále třetí série, která celá působila jako zkouška, co všechno postava Sherlocka snese, výrazně utlumilo mou touhu vidět další epizody. Paradoxně bych raději viděl spin-off s čím dál pozoruhodnějším Watsonem než další experimentování s nelimitovaně nepředvídatelným Sherlockem. Minimálně prví díl třetí řady je ale svou fanfikční metarovinou, reflektující tvůrčí přínos diváků, vtipně a sympaticky "up to date". 90% Zajímavé komentáře: imf, DaViD´82, Oskar, Rex Mundi, Toj, Hwaelos, agathon

Dobrodružstvím Toma Sawyera inspirovaný lék proti skepsi těch, kdo jsou přesvědčeni, že dobrý film o AIDS musí být buď zarputilé drama (Philadelphia, Hodiny) nebo ukřičený muzikál (Bohémové). Lék ve své prapodstatě vlastně jenom vrhá jiné světlo na přání snad každého z nás – aby prázdniny nikdy neskončily. 80%

Domníval jsem se, že Clouseaova trapnost při zacházení s rajským plynem je jedinečná. Bohužel není. Rozesmála mne jediná hláška. Protože byl režisér sadista, samozřejmě hláška poslední. 45%

Když herečka vypadne z role... method acting až na dřeň. 80%

„We are the main attraction.“ Ženské (a) zbraně aneb Jedna za všechny, všechny za jednu. Sucker Punch je nečekaně záludný film s více vrstvami, než kolik nám jich je skutečně odhaleno. Namísto klasického požitku z žánrové podívané (z dívání se, zejména mužského, jež je v dialozích přímo zmiňováno a zvýrazňováno divadelním „orámováním“) nabízí Sucker Punch podobné vyžití jako videohry, jenže nás nejen zbavuje moci nad hrou, ale v závěru navíc radikálně mění princip, na němž hry stojí. Čtvrtá mise není splněná, resp. je, ale podle jiných pravidel než mise předchozí, což by u videohry znamenalo osvojit si za běhu nový herní mechanismus. Nemluvě o změně hráče/avatara, vycházející ovšem ze struktury vyprávění a podložené indiciemi v mizanscéně (plakát s nápisem My Dream is Yours). Sucker Punch nevyužívá videoherního vyprávění jenom na třetí ze svých rovin (kde jsou kromě úvodního brífinku přítomny i finální cutscény, během nichž hráč ztrácí kontrolu nad ovládanou postavou; některé pohyby hrdinek a úhly kamery se během akčních scén stejně jako ve hrách opakují; za pozornost též stojí, že dívky mají během akce na hlavách headsety, jako kdyby byly zároveň herními charaktery i hráčkami). Silně ovlivněné videohrami je vyprávění od začátku (deadline, tutoriál a čtyři mise s cílem získat čtyři objekty) a jeho struktura s několika prostupnými levely je velmi inspirativní pro všemožné interpretace. Teprve během druhého zhlédnutí mě trklo, že Babydoll vlastně plní jenom funkci interface, prostředku k interakci s herním světem. Videohrami nasáklý film ale zároveň dochází k závěru, že nelze neustále unikat do stále méně reálných světů (v tom třetí není žádná krev a nejvíc se blyští). Radost ze sledování našlapaného bijáku s křehkými lolitkami a obřími monstry se tak pádem mísí s lehce provinilými pocity. Abych si konečně udělal jasno, nakolik drzý/odvážný, nebo naopak nedomyšlený/chaotický film to je, budu jej zřejmě muset vidět potřetí. 80% Zajímavé komentáře: Adrian, imf, kiddo, JFL, Botič, selviskhed, Nautila

O zbraně hromadného ničení v Iráku nešlo. A nejde o ně ani v tomto rodinném dramatu, tvářícím se jako thriller. Dlouhou oklikou, která nás nechává na vážkách, jaký žánr nakonec převáží, dochází Fair Game k banálnímu vyzdvihnutí důležitých hodnot (svoboda, rodina, Bůh) na úkor několika prohnilých lumpů v Bílém domě. Jinými slovy: Bush je zlý, Amerika dobrá. Scénář sice vychází ze skutečných událostí, ale svou povrchností budí dojem díla napsaného nepoučeným člověkem zvenčí, nikoliv „insiderem“. Vyzněním neskutečně naivní film budí jistý respekt svými režijními a hereckými kvalitami. Liman dokázal bourneovsky nervní kameru využít ve prospěch konverzačních scén, které tak působí mnohem napínavěji a závažněji, než dle obsahu sdělení skutečně jsou. Když má tu možnost, rozmáchne se trochu víc a film oživí okázalejším záběrem, který ale ve scénách z Iráku či Nigérie slouží více pro okrasu než coby nositel informace. Nejspolehlivější je Fair Game díky Wattsové a Pennovi nakonec jako drama o rozvráceném manželství. Naomi nepřehrává, Sean trochu (jinak hrát neumí). Spolu, nebo spíše bez sebe, protože rodinná idyla je vždy velmi prudce utnuta střihem na pracovní separaci, tvoří sympatickou dvojici, které budete přát, za cokoliv už bojuje, ať zvítězí. 60% Zajímavé komentáře: Isherwood, Cervenak

Odnikud někam je třeba prožít – i za tu cenu, že se místy budete nudit. Zároveň si musíte najít důvod, proč nějaký film prožívat zrovna s postavou jako je Johnny Marco. Myslím, že jsem na ten důvod přišel přibližně deset vteřin před koncem. Jistý si ale nejsem. 75% Zajímavé komentáře: Radek99, ScarPoul, gejzuško

Podkladem pro společné dílo fotografa (Robert Frank) a malíře (Alfred Leslie) byl třetí akt nikdy neinscenované hry Jacka Kerouaka, který toto krátké nakouknutí do života beatniků doprovází komentářem. Komentářem napsaným údajně stejně pečlivě, jako byly jednotlivé situace předem naplánované. Ať improvizovaný, nebo ne, Pull My Daisy je kraťas, jenž hravě působí, což považuji za rozhodující.

Psycho Circus! Zapomeňte na normy a normálnost, Balada obojí odmítá a nabízí čím dál vzácnější možnost vidět něco, co jste ještě téměř jistě neviděli. Jako kdybychom každou chvíli sledovali jiný film, jako kdyby Iglesia postupně strhával masky nejnemožnějších tvarů. Zkuste odhadnout, jakým směrem se tenhle bezohledný běh napříč žánry a španělskou historií bude ubírat a tvrdě narazíte. Je to film brutální, opulentní, eklektický a hlavně nevyzpytatelný. Jako psychopatický klaun, který se navenek usmívá. Tuším titul, jehož hodnocení bude s každým zhlédnutím stoupat. Zatím 80%

Nastražte uši, hudební teroristé už startují bagry. První třetinu filmu (cca do nemocničního útoku) jsem jenom žasnul a bavil se originalitou v rychlém sledu servírovaných nápadů. Vyprávěcí zkratky je využíváno umně a vtipně (představení Oskara), stejně tak rytmizace vyprávění hudbou. Jenže po rozvržení rolí a nastínění – pravda, matném – cílů jakoby tvůrci nevěděli, kam dál. Komu fandit a kterou dějovou linii upřednostnit. Čekání na další hudební výstup vytlačuje očekávání rozuzlení, jež je nadto pramálo anarchistické a vlastně docela konvenční. Poslední číslo přitom dodržuje kvalitativní křivku, jež opisuje film jako takový, od nejlepšího k nejslabšímu. Nerespektování konvencí většiny žánrů a urputná snaha o originalitu (někdy na úkor logiky: proč například Amadeus slyší klasické hudební nástroje?) činí Zvuk hluku mile nepředvídatelným, ale současně nehezky rozháraným. Výsledek je přesto svěží a hlavně – skvěle zní. 75%