Matty

Od komedie přes tragikomedii až k tragédii. Přesvědčivě napsané, výborně zahrané a s důrazem na nostalgickou notu zrežírované. Slza kanoucí z oka tohoto snímku mi připomněla Bio ráj (vždyť režisér jako by se k jeho odkazu nenápadným nápisem Cinema Nuovo hned zkraje hlásil). 85% Zajímavé komentáře: murakamigirl, Xeelee

Výřezy reality, které Jackie sleduje, vlastně o realitě samé nic moc neprozrazují. Chybí klíčový kontext, čeho si je hrdinka vědoma a čeho po sestoupení zpět do světa, s nimž před lety ztratila kontakt, poměrně šokujícím způsobem zneužije. Velmi pomalý film dlouho ani nenaznačuje, jakým směrem míří. Stejně jako Jackie neznáme souvislosti a těžko můžeme o postavách vytvářet nějaké soudy, chápat je, či odsuzovat. Red Road je tím velmi odtažitý, zároveň syrově realistický, což se překvapivě nebije s jeho kontemplativním tónem (Arnoldová přiznává svou inspiraci Tarkovským). Koho neosloví na minimu zredukovaný příběh, může přemítat třeba nad ontologickým poutem mezi filmem (videem) a skutečností. 75% Zajímavé komentáře: Radko, dezorz, Cushing

Dvě podoby nevěry v prvotřídní ukázce „K čemu?“ filmu. Obehraný námět, nevýrazné herectví, šedivá filmařina. Rychlejší pasáže řešené paralelním střihem jsou bez zjevného režisérského záměru prokládány delšími scénami, v nichž se dlouze konverzuje zásadně o vztazích. Copak ve filmech o nevěře platí zákaz jiných diskusních témat? Hezké interiéry, hezcí herci a vše-obklopující citová nenaplněnost. Antonioni revival (ale je fakt, že jeho filmy byly i hezky natočené). 55%

Zdrojový kód je unikátní zejména v tom, že dokáže divákovu pozornost po celých devadesát minut udržet díky nápadu pro dvacetistránkovou sci-fi povídku. Film není tak dlouhý, aby přidané žánrové vrstvy výrazně zbrzdily parádní tempo a poskytly nám tak prostor k přemýšlení nad dírami v logice. Menší rozsah Jonesovi svědčí a jestli bude dále točit namísto mamutích velkoprodukcí podobné chuťovky, vůbec se nebudu zlobit. 80% Zajímavé komentáře: Adrian, O*R*I*N, grogodil, Abiosis

Problematický dokument, který na jednu stranu cílí na fanoušky hororů (necenzurované gore scény, často z dosti obskurních titulů, pozornost věnovaná krvavým trikům), na stranu druhou nejde dost do hloubky, aby uspokojil skutečné znalce žánru. Ale chuť na něco šťavnatějšího tímhle záživným úvodem do slasher tématu na chvíli zaručeně zaženete.

Nejistá Kuby cesta za samostatností. Příběhy tří Lucií. Tří žen. Tří epoch. Napříč historií hledají Lucie náhradu za otce, nacházeje ji v mužích, jež se jim stanou osudovými. Každá ze tří uzavřených, přesto nikde nezačínajících a nikdy nekončících kapitol je vyprávěna mírně odlišně, v každé – první tragické, druhé melodramatické třetí, kulminující mezi budovatelskou veselohrou a latinskoamerickou telenovelou – režisér projevuje pochopení pro hrdinku, bojující s větším či menším úspěchem proti své roli ve společnosti, potažmo v dějinách. Filmařsky nejnápaditější, dramaticky nejsevřenější je první část, zasazená do roku 1895 (boj za nezávislost) a vystavěná na ostrých kontrastech světa lepší společnosti a zubožené lůzy. Jejich rituály jsou v zásadě totožné, s tím rozdílem, že první se k nim uchylují z nudy, druzí z nouze. K prolomení třídních bariér dochází v části druhé (rok 1932, svržení diktátora Machady), k jejich definitivnímu odstranění v té závěrečné (196., tzn. po nástupu Fidela), kdy jsou ze všech vzájemně si pomáhající soudruzi. Jakkoli z dnešního a zdejšího hlediska ideologicky nelibá, není nejvíce kubánská (díky hudbě, indiánskému původu hrdinky a vystrnadění kolonizačních vlivů) poslední kapitola režijně odbitá a když ničím jiným, mistrným užitím střihu ke zhuštění vyprávění dokáže zaujmout. Rychlý střih, „akční“ ruční kameru a různorodost (hudby, způsobů vyprávění, prostředí) bych viděl jako hlavní důvody neobyčejného spádu, jež Tři Lucie mají a díky němuž jsou jakékoli obavy vyvěrající z popisu „sto šedesát minut dlouhé kubánské drama z 60. let“ zbytečné. 85%

Poselstvím humanistické, náladově neukotvené (cynismus, melancholie, nechutný optimismus, melodramatická sentimentalita) sci-fi. Možná jde – jako v případě mezinárodně známější Oficiální verze – o reflexi přechodu argentinské společnosti od fašismu (kontrolované, normované podmínky psychiatrické léčebny) k demokracii, možná o velmi obecné podobenství o světě ztrácejícím víru a zcela určitě o významný inspirační zdroj pro Svět podle Prota. Subiela (režisér a scenárista) staví do kontrastu unaveného psychiatra, který ztratil chuť žít a přijal svou mrzkou existenci, vyhrávaje po večerech teskně na saxofon a člověka (člověka?) s jasnou vizí, který říká pravdu, i když ví, že mu nikdo neuvěří. Z dlouhých dialogů těchto dvou mužů a z „explicitních“ scén zázraků se nejen dovídáme nadbytek informací, vše je završeno doslovným, všeshrnujícím epilogem. Schází prostor pro nevyslovené, jen tušené, kvůli čemu film zklamává na duchovní rovině. Spiritualitu marně dohání náboženskými chorály, jež mimo jiné zní v přespříliš pestrém soundtracku. Saxofon, varhany, housle nebo elektronická hudba přehlušují dialogy a podobně jako neodůvodněné kamerové nájezdy a jízdy odvádějí pozornost od sdělení. Jako kdyby si režisér chtěl vyzkoušet, kolik různých prostředků k přibarvení šedivého vyprávění kinematografie ve své svobodnější podobě nabízí. Jedinkrát jsou instrumenty, které Muž hledící na jihovýchod diriguje, dokonale sladěné a vyvolávají mimořádně silný emocionální efekt – příznačně právě ve scéně, kdy si Rantes podmaní celý orchestr. 65%

Podzim má do své zasmušilé tváře vyryty všechny rysy evropského uměleckého dramatu, „očistný" řev na skalním útesu nevyjímaje. Mlčení přebíjí mluvení, řeší se otázky smrtelně seriózní, chování hlavního hrdiny vyvolává podezření ohledně jeho duševního zdraví. Namísto aktivního hledání práce a začleňování se do společnosti, jak hrdinové „resocializačních“ dramat činívají, nechává televizní obrazovkou odsávat zbytky jeho životní energie. Když se mu naskytne příležitost, stejně nic neudělá. Zda tichá skuhravost filmu (chcípáctví, chcete-li) odráží náladu turecké společnosti či pouze režiséra, nedovedu posoudit, podnět k dobré náladě ale hledejte jinde. Dlouhé melancholické záběry narušují rychlé flashbackoidní prostřihy, jež zachycují nejspíše zásadní událost, o níž ke škodě příběhu vcelku nic zásadního nezvíme. Vypouštění situací jiných, které vidět netřeba (snadno si je domyslíme), filmu naopak prospívá. 65%

Dokument o natáčení The Last House on the Left a mimoděk také o dopadu, jaký měl Cravenův debut na psychiku zúčastněných, jež se v zásadě shodují v tom, že film to byl tak špatný, až byl dobrý (legraci si z LHL ostatně dělají i Cunningham a Craven v audiokomentáři). Výjimku představuje Fred J. Lincoln (Weasel), zdůrazňující, o jak nebezpečný "piece of shit" šlo v každém svém výroku a bez nadsázky ostatních herců. Uraženě připomíná, že doboví kritici opomenuli, jaký podíl na realističnosti filmu měly autentické herecké výkony, zejména ten jeho. Fred J. Lincoln režíroval cca tři stovky pornofilmů a v několika desítkách z nich hrál.

Jak těžké je žít a přežít ve společnosti anebo Dospěj a zemřeš. Chladnokrevný vrah pohledem neméně chladnokrevného režiséra. Kamera zde plní funkci tichého pozorovatele a společně s monotónně odříkanou výpovědí titulní postavy a zpravodajskými komentáři (které mu přisuzují všechny zločiny v zemi) kompletuje Josého portrét. Nejsme o ničem přesvědčováni, jednoznačné argumenty ve prospěch jedné či druhé strany (jedinec vs. společnost) chybí – názor si udělejte sami. Jako ve filmech italského neorealismu, oproti kterým je ale Šakal vyprávěn méně přímočaře. Navzdory dokumentaristickému odstupu dokáže strhnout, užívaje zejména v první polovině prudkých skoků po časové ose mezi příčinou a následkem, zločinem a jeho policejní rekonstrukcí. Jedno se děje v amoku, druhé je řešeno s racionálním odstupem, byť za přítomnosti běsnícího davu, který tak opožděně a díky střihu přitom bezprostředně reaguje na zločin, jemuž mohlo být zabráněno již v zárodku. Mrazivé. 85%