Matty

„Do you feel in charge?“ Přesně takové těžkotonážní zakončení velkolepé ságy, jaké byste od maximalisty Nolanova ražení očekávali. Vyjma přemrštěných akčních scén a rozšíření počtu postav Nolan nemohl jít o moc dál, než kam došel v Temném rytíři. Už jaksi nebylo kam. Namísto toho se vrátil ke kořenům. Batman musí znovu povstat, ještě jednou začít a definitivně se vypořádat s břemenem, které s sebou táhne od prvního filmu a které se zde navrací v postavě Banea. ___ Tam, kde Joker využíval nekontrolovatelného chaosu, zapojuje Bane hrubou a přímočarou fyzickou sílu. Jeho cílem není zničit Batmana pouze coby symbol, v čem maniakální klaun v zásadě uspěl (přičemž jeho úspěch je stvrzen znovu, když se ukáže dlouhodobá neudržitelnost statu quo postaveného na lži), nýbrž jako člověka. Padouch a chybující a pochybující vedlejší postavy opět zastiňují titulního hrdinu, který sice dostává více prostoru k tomu, aby vedl neobratně napsané dialogy (s doslovně vyjádřenými myšlenkami, které tvůrci nedokážou divákům předat tím, že by je pouze naznačili) bez masky a svým lidským hlasem, ale jeho „vývojový oblouk“ pouze variuje ten z jedničky (s tím rozdílem, že mu tentokrát ze „studny“ nepomůže otec) a svým chováním je poměrně předvídatelný (mnohem víc než Bane nebo výborná Selina Kyle, kterou bych v podání Anne Hathaway chtěl vidět v samostatném filmu). Jako i zbytek filmu. ___ Příběh stojící na osvědčených vyprávěcích schématech generuje situace bijící do očí svou účelovostí. Rozhodnutí postav nejsou dobře opodstatněná. Samozřejmost, s jakou si Bruce Wayne po osmi letech života v ústraní znovu oblékne netopýří kostým, vysoký počet postav zjevivších se ve vhodnou chvíli na vhodném místě, náhlá a správná rozhodnutí dosud váhajících, to vše strhává pozornost k tomu, jak pečlivě je celý film vykonstruovaný a vypočítaný na efekt. Postavy dělají hloupá rozhodnutí, aby nám Nolan mohl nabídnout epické scény (jako je souboj Batmana a Banea), a aby posloužily určitému účelu. V žádném hraném filmu se věci pochopitelně nedějí z jiného důvodu než kvůli vědomému rozhodnutí scenáristy, jiné filmy tento fakt ale dovedou obratněji maskovat. ___ Stejně jako Temného rytíře, taky třetí díl táhne nahoru nekompromisní padouch, který si dobře uvědomuje, jakou moc mají peníze a hry (zde americký fotbal), dva fenomény sbližující bohaté a chudé. Padouchův radikálně marxistický plán s nejasným cílem (chce Gotham zničit, nebo přenechat lůze?) zahrnuje tvrdý útok na oba tyto pilíře kapitalismu. Finanční krize je zde oproti naší realitě vyvolána zásahem zvnějšku, nikoli postupným vnitřním rozkladem a viníka je tím pádem snazší označit, dohledat a potrestat (např. ve Skyfallu ze stejného roku, při jehož režii se Sam Mendes přiznaně inspiroval Temným rytířem, má oproti tomu zlo mnohem unikavější povahu). Snaha postihnout úzkosti dnešní doby je přesto patrná. Levicoví liberálové ale z předání zodpovědnosti do rukou hrdinných příslušníků policejního sboru nadšeni nebudou. ___ Na rovině stylu Nolan nepřichází s ničím novým, jenom zpřehledňuje a zintenzivňuje to, na co sázel již dříve. Opět jeho oblíbená záběrová dyáda „statická dialogová scéna – střih na pohyblivý záběr nad městem z ptačí perspektivy“, opět od prvních minut přehnaně velkolepá hudba Hanse Zimmera (která už nemá, kam dál by byla stupňována ve skutečně důležitých scénách, ale zas moc pěkně pracuje s hudebními motivy jednotlivých postav a jejich prolínáním), opět nesoulad mezi psychologicky věrohodným pozadím a přemrštěnými akčními scénami (přepadení letadla za letu si v ničem nezadá s tanky a ponorkami v Rychle a zběsile). Souboje tělo na tělo i přestřelky jsou díky delším záběrům a přiměřenějšímu využívání paralelní montáže přehlednější. ___ Struktura TDKR je ambicióznější a zároveň přehlednější, než jakou měly předchozí dva filmy. Po bitce Batmana a Banea (na kterou dojde zhruba v polovině stopáže) přichází zatmívačka a dochází k převrácení počátečního rozložení sil. Zlo se dostává na povrch, dobro do ústraní. V dějově našlapanější druhé polovině je tempo výrazně vyšší, neboť je potřeba uspokojivě rozvést motivy a uzavřít příběhové linie nejen z první poloviny filmu (bomba, vymazání Seliny ze seznamu hledaných osob), ale i z prvních dvou filmů (Ra's al Ghul, Scarecrow, lež o Dentovi), což vede k občas úsměvné snaze sdělit toho v krátkém čase opravdu hodně (dostala mě scéna, kdy postavy čekají, až se postava Marion Cotillard vyžvejkne, zatímco o pár metrů dál tiká bomba, které do exploze zbývá už jen posledních pár desítek vteřin). Vyprávění, kterému přidává na napínavosti stanovení rychle se zkracujícího deadlinu (23 dnů, 18 hodin, 45 minut, pak několik minut trvajících 11 minut, které znenadání skočí na pět), se až do konce v podstatě nezastaví. První polovina se tak zpětně jeví jako osmdesátiminutová, převážně dialogová a postavy vykreslující příprava na osmdesát minut strhující akce. ___ Temný rytíř povstal dokáže být skutečně temný i neskutečně strhující, byť za cenu nepřesvědčivých dějových zvratů, pochybné ideové zmatenosti a vyjadřovací těžkopádnosti a doslovnosti, kdyby ale každá snaha o monumentální filmovou podívanou končila podobnou "prohrou", nebudu si stěžovat. 85% Apendix: Hodně komentářů řeší rychlost, s jakou postavy pendlují mezi vězením a Gothamem. Podle jedné z replik se vězení nachází v „ancient part of the town“, nikoliv někde v Africe nebo na Blízkém východě, takže by neměl být takový problém dojít z něj do Gothamu třeba pěšky. Zajímavé komentáře: Mouzon, castor, Arbiter, mcb, Crawler-D, MartinNDL, SeanLSD, Triple H, Kroupa, rainman93, hero_bk, vinc_vega, N3O, Upír, OldaVagner, IZFNP

Průhledná, vyprávěním jen chabě opodstatněná snaha protlačit do filmu maximum záběrů malebných římských uliček a turisticky atraktivních lokací – pokud už je tematizován italský způsob života, pak bez nadhledu, perspektivou člověka nekriticky nadšeného vším italským (jídlem, operou, památkami i jazykem, který spadá mezi pár aspektů činících sledování snímku snesitelnějším). Minimum vtipů, nad kterými je třeba přemýšlet (i nad těmi nemnoha lepšími hláškami, které si Allen nechal pro sebe, je lepší moc nedumat) – častěji někomu něco „legračně“ spadne nebo je s někým přistižen in flagranti a úplně nejčastěji, tj. po většinu filmu, se prostě nic směšného neděje. Rezignace na složitěji vystavěné vyprávění – povídky kromě města a tématu lásky nic nespojuje, nijak se neprolínají, vzhledem k jejich různorodé míře fantastična by více smyslu dávalo, kdyby jedna následovala po ukončení předchozí. Nestydatý sexismus v zacházení s ženskými postavami – plastičtější hrdinky (Greta Gerwig, Judy Davis) dostaly výrazně méně prostoru než náruživá Anna, povrchní Monica a prostinká Milly, pro které představuje intimní sblížení s nedávno poznaným mužem stejně přirozenou náplň dne jako ranní hygiena. Ohrané zápletky i sdělovaná moudra – pakliže budete dost shovívaví, abyste přijali, že nám Allen filmem sděluje něco jiného než „navštívil jsem Řím a bylo mi tam krásně“. Přebytek allenovských neurotiků, nejspíš ve snaze ušetřit čas vymýšlením nových charakterů – tři roztěkané mužské postavy jsou na jeden film příliš. Výsledek? Nejslabší komedie Woodyho Allena (a to jsem viděl i Co je nového, kotě?). 50%

Na ideové rovině v podstatě hraná verze Fantastického pana Lišáka, pouze s větším zájmem o nedospělého hrdinu, který je ale u Andersona roven hrdinům dospělým (což pěkně ukazuje parťácky vztah kapitána Sharpa a Sama). Svou nechuť opustit krajinu dětství, vzdát se divočiny a vlastní přirozenosti ve prospěch civilizace, tentokrát král filmové indie říše vyjadřuje s velkým nádechem nostalgie (která se trochu bije s několika nečekaně dospělými scénami první mládežnické lásky). Ustoupit před ní občas musí i jeho nenapodobitelná hravost. Banálnost některých dějových zvratů a charakterových proměn, zaviněná nadbytkem postav a snahou každou z nich po zásluze odměnit, kontrastuje s neskutečnou vypiplaností každého záběru. Vtipy nekřičí, aby upoutaly naši pozornost a napoprvé snad ani není možné je všechny pochytit, resp. najít v mizanscéně. Právě s ní Anderson dokáže pracovat s podobnou nápaditostí a smyslem pro poezii prostoru jako třeba Jacques Tati. Na rozdíl od něj ale pracuje s menšími plochami (příbytek Bishopových vytváří díky „rozkouskování“ na jednotlivé místnosti dojem domečku pro panenky) a také rozsáhlejší exteriérové prostory panorámuje tak, že působí velmi ploše (asi jako side-scrooling videohry). Obdiv, s jakým puntičkářstvím a nápaditostí je film udělán (tedy ne vymyšlen) protentokrát převážil nad okouzlením, ale i tak jde o ohromný posun, neboť před pár lety jsem Andersona řadil mezi režiséry, s kterým na dálku nikdy kamarádi nebudeme. 85% Zajímavé komentáře: Radek99, sportovec, sinp

Výchozí premisa je, stejně jako u srovnatelně „jiného“ Happy Endu Oldřicha Lipského, úžasná. Její rozpracování do podoby celovečerního filmu již pokulhává. Expozice zdlouhavá a poskytující dostatek prostoru k přemýšlení, o jakou blbinu s oním strojem na sny jde. Zbytek dění tvoří poněkud chaotické lovení a následně poněkud drastické likvidování snů. Málo nosné i na osmdesát minut. Úsměvnější stránkou věci jsou herecké výkony a pravděpodobné inspirační zdroje Macourka, Vorlíčka a Saudka – americký komiks byl sice nesehnatelným zbožím, ale motiv (SM) bičování ve svém „vedlejšáku“ pro dospělé rád využíval Joe Shuster, autor Supermana. Pro roli Jessie mohla být vybrána herečka lepší, stěží lepější, a docent Dana Medřická, zosobnění tuposti komunistické ideologie? Ďábelštějšího komiksového padoucha aby jeden pohledal. (Měřeno vzhledem, nabízí se Jiří Sovák s antigravitačními rukavicemi a účesem šíleného vědátora, ale povahově jde o vcelku sympatickou postavu, která chce jenom uniknout z ubíjející socialistické rutiny.) Vysvobození z šedi všedních dní příznačně (a provokativně) představuje zhmotnění původem amerického snu. ___ Adjektivum „unikátní“ náleží vzhledem k místu a době vzniku technické úrovni díla. Točilo se na cinemaskopický formát a kvůli realizovatelnosti triků černobíle, což ničemu neškodí, černobílá naopak Jessii odlišuje od pestrobarevných komiksových filmů ze zámoří (kde měl dokonce vzniknout remake, ale pak přišel rok ’68 …). Vtipů vycházejících z obohacení dvourozměrného světa o třetí rozměr mohlo být více, ale stejně jsem měl dojem, že sleduji film, kterému bylo předurčeno vzniknout o pár dekád později. Vorlíček zkrátka předběhnul svou dobu, za což mu budiž slabší vypravěčství protentokrát odpuštěno. 80% Zajímavé komentáře: Šandík, Adam Bernau

Lepší 4*, 5* a 4*. Konfrontační kladení otázek, na které pravděpodobně nechceme znát odpovědi, ledva však můžeme předstírat, že se nás netýkají. Každý ze tří příběhů je postaven na dilematu, jaké lidstvo ZATÍM řešit nemuselo a každý z nich zároveň řeší, nakolik jsme ještě schopni uchovat si tváří tvář „černému zrcadlu“ zdravý úsudek. Navenek není důvod, aby obsah médií podléhal jiným morálním kritériím než žitá skutečnost. Média, zejména televize, jsou ale na prezentaci vzdálených světů, jež se nás netýkají a jichž se zřejmě nikdy nedotkneme (někdy bohužel, jindy bohudík), založená. Dávka syrové reality, obrazů, které nejenže se nás bezprostředně dotýkají, ale na jejichž vzniku máme podíl (byť jenom ten, že jsme nedokázali říct „ne“), drsným, bohužel jen krátkodobým nahlédnutím do světa za zrcadlem, do světa, který přece neubližuje. Druhá povídka ve svém vrcholném okamžiku zároveň poukazuje na postmoderní znevažování veškerých hodnot. Náznak závažného musí být v zárodku proměněn v součást hry, jejíž pravidla jsou široce akceptována. Pohlcení opozičního hlasu jednolitým televizním tokem tak znemožňuje skutečnou a trvalejší změnu. Všechno je legrace a kdo to tak nebere, nepochopil, jak má hrát. Třetí epizodu hodnotím jako nejslabší, přesto stále nadprůměrnou, pro její komorní měřítko (díky němuž má ale šanci zarýt se hloub pod kůži) a podobnost technologie záznamu prožívaného s hračkou ze Zvláštních dnů, kde šlo právě o onen prostředek dalekosáhlejších společenských změn. 90% Zajímavé komentáře: DaViD´82, fmash, r3plicator

Nesmrtelný romantický muzikál z dob, kdy se již klasické muzikály nacházely na jednotce intenzivní péče. Díky velkofilmové režii a bohatosti barev podívaná, která dokáže strhnout diváky obou pohlaví a všech věkových kategorií (scény muzikálové, romantické i hororové jsou zrežírovány se stejnou profesionalitou a vážností jako v lepších hraných filmech stejných žánrů). K vysvětlování pojmu „láska“ dětem podobně neocenitelné jako Lví král k objasňování, v čem spočívá koloběh života (a proč jsou rodinní příbuzní někdy ty největší bestie). Srozumitelný příběh s jasně čitelnou myšlenkou může zároveň posloužit coby podloží k více či méně seriózní debatě o genderových stereotypech (chlapi jako zvířata, které k civilizovanému životu probudí teprve žena, křehká kráska). Jedna z těch pozdních disneyovek, které lze bez rozpaků poměřovat s vrcholnými díly studia. 85%

Na nablýskaném povrchu Soderbergh striptéry adoruje, uvnitř se jejich převádění existenční zkušenosti na krásná těla a silné prožitky směje. Nejspíš. Nevede nás totiž k jednomu typu čtení, takže není problém vnímat Bez kalhot jako Flashdancem (a jinými osmdesátkovými tanečními peckami) řiznutý příběh o chudém, nepříliš bystrém chlapci, kterému hezká tvář a simulace kopulačních pohybů bohatství, slávu a drogy přinesla. Avšak různě nápadných upozornění, že nejde o typický „rise-to-stardom“ příběh, nabízí film dostatek. S líbivými striptérskými výstupy, nadopovanými hlasitou hudbou a světelnými efekty, kontrastují v nejvyšší možné míře civilní, hudby a kamerových hrátek prosté dialogové scény (dlouhé záběry, statická kamera, živá, někdy vtipná mizanscéna). Klábosení, významné více projevem postav než obsahem vět, bylo buďto výborně napsané a zahrané, nebo alespoň částečně improvizované. Rozpaky, zámlky, přeřeknutí, stydlivé pohledy a nesmělá gesta nás vracejí z bezchybného světa napumpovaných penisů a falešných policejních uniforem do trapně přirozené reality. Chaning Tatum díky předchozím zkušenostem zřejmě nejlépe věděl, jak ztvárnit člověka, kterému vystavování těla poskytuje falešný pocit kontroly, ale neméně autentičtí jsou také ti, o nichž si myslí, že je má pod kontrolou (Alex Pettyfer), případně ti, jejichž nekontrolovatelnost ho vede ke konfrontaci s vlastní „bezobsažností“ (Cody Horn). Hvězdou večera v nejpřímočařejším slova smyslu je zosobnění slova mačo, Matthew McConaughey, kterému byla konečně nabídnuta role vyžadující výhradně to, na čem vystavěl celou svou hereckou kariéru – na siláckých řečech a okázalé prezentaci břišních svalů. Obnažování mužských těl je ve filmu přítomné často, dlouho a – s jednou výjimkou – bez osvobozujících prostřihů na tvář někoho, komu takové chování připadá nepatřičné. Hádám, že zbytečné budou tyto scény připadat zejména pánům v publiku, což mohl být marketingový tah (ideální film pro dámské jízdy), stejně dobře jako režisérův útok na mužský pohled, na nepsané pravidlo vystavovat ke koukání mnohem častěji ženy, jejichž nahota je zde naopak podávána bez jakékoliv senzačnosti. Konstantní dvojkolejnost, neustálá nejistota, na čí straně Soderbergh stojí, nijak nenarušuje kompaktnost filmu (to spíše pár nadbytečných kamerových exhibicí s obrazem jiných než slunně kalifornských kvalit) a za příběhem napohled tak prostým a hladkým, že by snadno mohl proklouznout bez větší pozornosti, vytváří zvláštní napětí. Skýtané vzrušení je díky tomu nejenom smyslové (nehledě na vaše preference), ale i cinefilní. 80%

Ústřední spidermanovské motto „S velkou mocí přichází velká odpovědnost“ bylo roztaženo na celý film. Naplnění této myšlenky přináší hrdinovi i divákovi větší satisfakci než souboje pavouka a ještěrky v ulicích New Yorku. Nový Spider-Man je totiž z větší (a lépe zrežírované) části high school komedií o trablech dospívání, v níž pavoučí kousnutí slouží předně coby akcelerátor hormonálního vývoje. Snaha prolnout školní a superhrdinskou rovinu vychází tak napůl (výborná je například scéna opojení po první domluvené schůzce s Gwen) nikoli vinou věrohodně nesmělého Garfielda, ale samozřejmosti, s jakou ho v nové roli přijmou ostatní postavy, dívka snů i školní šikanátor. Stejně jako jiné komiksové adaptace poslední doby, je i tahle nejzábavnější v momentech, kdy tradiční hrdinský koncept různě zpochybňuje. Zachází přitom ještě dál než ostatní filmy, neboť nerdovský protagonista si s padouchy spíše hraje, než aby je děsil (jako Batman) a až do momentu prozření si hraje čistě pro radost, s podobnou lehkovážností jako kdyby hrál videohru (nejspíš Mirror’s Edge). Až zbytečně natahovaná závěrečná třetina nahrazuje model nezodpovědného floutka mužem, který přebírá zodpovědnost, což překvapivě není zatížené patosem tak, jak by se dalo čekat, jakkoli můžeme přemítat, nakolik seriózně Webb některé scény s podvratným potenciálem zamýšlel (vejce). Díky napojení Petera, hledajícího náhradní otcovskou figuru, na ostatní mužské postavy (strýc, otec Gwen a zprvu i doktor Connors) jde dokonce o proměnu nezkratkovitou a psychologicky srozumitelnou, od které se odvrací až poslední, „sluníčkový“ záběr před titulky, srozumitelný nanejvýš z hlediska komerčního. Amazing Spider-Man je stejně jako jeho protagonista poněkud nedůsledný, trochu komiksová akce, trochu (víc) romantická komedie, ale – stejně jako protagonista – je sympatický tím, že moc nemachruje, má smysl pro humor a nedělá hned epickou tragédii z toho, že se jeden pošahaný vědec rozhodnul trochu upgradovat zaostalé lidstvo. 70%

Elegantně nasnímaný, decentně erotický thriller, jehož napětí nevychází z činů, pro něž je po většinu času jenom připravována půda, ale z nevyřčených myšlenek a nevyjádřených emocí mezi postavami. Promlouvá za ně kamera a prostředí – pečlivě volené barvy a rozmístění figur, které se buď ignorují, nebo si vyměňují pohledy naplněné vším možným, zřídka však čistou emocí. Samozřejmě, namísto toho, aby kolem sebe devadesát minut chodily jako dvě kočky připravené kdykoli skočit, dámy by si během jednoho dialogu mohly vyříkat, co je žere. Pak bychom si ale nemohli vychutnat tu stupňovanou tenzi, výbornou studii lidské potřeby kontroly (nad majetkem stejně jako nad lidmi), ani režisérovo využívání filmu coby intelektuální posilovny. Některé záběry sebevědomě balancují na hraně obrazové do-sebe-zahleděnosti, ale herečky jsou krásné a atmosféra pozvolného dekadentního rozkladu pohlcující. Vypadá to, že díky Laním konečně začnu objevovat po Bratrancích zavrženého Chabrola. 80%

Skutečně je těžké nesrovnávat Marie s Hanou a Hanou (postavy z komiksu zveřejňovaného v Reflexu v době, kdy jsem se jej nestyděl číst), rovněž dvěmi naivními dospívajícími dívkami, jež odposlouchanými frázemi bezelstně komentují podivnost světa a (nevědomky) i svou. Jejich obludná marnivost nechává dospělé netečnými. Kritika tudíž nemíří jenom do řad nihilistické mládeže. Ušetřeni nejsou ani lidé pracující (muž na zahradě, dělníci jedoucí z továrny), vůči okolnímu dění stejně lhostejní jako obě Marie. Film Chytilové, Kučery a Krumbachové zároveň sem tam, nejvíc hned první scénou, připomíná rozhýbaný komiks, jež má rovněž fragmentární strukturu. S jakousi „papírovostí“ hrdinek jsou spjaty opakované snahy o (sebe)vystřižení a vylepení někam na zeď. Zajímavý způsob, jak si pojistit, že po mně něco zůstane. Jako stránky komiksu zploštěné záběry vedou naši pozornost nikoli do hloubky, ale k povrchu a povrchní jsou také lidé, na něž režisérka svým filmem primárně útočí. Nadmíra užitých formálních prostředků přitom není samoúčelným testováním, kolik toho divák snese (tento pocit jsem měl u Ovoce stromů rajských). Prudké střídání barevných filtrů odpovídá roztěkanosti holčin, neschopných dlouhodobějšího soustředění (jejich mantrou by mohlo být „Mě už to nebaví“). Stejnou drzostí jako vizuální stránka vyniká dramaturgie filmu. Namísto lineárně vystavěného dramatu sledujeme diskontinuitní sled epizod. Podobnou strukturou se v éře němého filmu vyznačovaly anarchistické grotesky, k nimž přímo odkazují některá gesta Marií. Zatímco v groteskách to byl zpravidla muž, kdo ničil, v Sedmikráskách jsou naopak ničeni muži. Ať přímo (podvádění nevěrníků), symbolicky (stříhání falických objektů) nebo symptomaticky (vzpoura proti řádu jako vzpoura proti patriarchátu). Řešení hrdinek, proč existují, jak existují a jestli jim náhodou nevadí, že neexistují jinak („nevadí!“), smete coby irelevantní upřímné závěrečné věnování, z něhož číší úsměvně zarputilá mladická naštvanost na svět páprdů, kteří si myslí, že mají v rukou veškerou moc. Bez orgií s apokalyptickým přesahem, bez absolutní negace, by tohle provokativní, obrazově úchvatné zveličení jejich/našich individuálních prohřešků nikdy nebylo kompletní. 80% Zajímavé komentáře: Lavran, Šandík, mortak