Matty

Přestože film začíná stručným, sociokulturní kontext zohledňujícím historickým průřezem, spíš než o plnohodnotný dokument o romantických komediích v širších souvislostech jde o subjektivní audiovizuální esej, skrze kterou si režisérka ujasňuje vlastní postoj k různým hollywoodským klišé a stereotypům, deformujícím naši představu o lásce a vztazích. Elizabeth Sankey neusiluje o nestrannost, napětí mezi slabostí pro žánrové konvence a snahou o kritický odstup naopak reflektuje i zvolenou formou, kdy jsou jízlivé rozbory vybraných titulů prokládané vtipnými nebo dojemnými střihovými sekvencemi, připomínajícími nám, proč je těmhle filmům tak snadné podlehnout. S nadhledem pojaté (re)interpretace romantických komedií z posledních dekád jsou přesvědčivější než ohlédnutí do minulosti, kdy je jednoduchou zkratkou charakterizována celá dekáda nebo cyklus filmů (emancipované hrdinky ve třicátých letech x zkrocené ženy po válce, sexualita Marilyn Monroe x asexualita Doris Day…). Při střízlivém čtení se ze slaďáku Zatímco jsi spal stává horor o ženě posedlé cizím mužem v kómatu, Láska nebeská je film, ve kterém dá Keira Knightley přednost svému bílému stalkerovi a protagonista Posledního polibku dosáhne svého agresivní manipulací a nátlakem. Přestože autorka mnohdy zjednodušuje a k podpoře svého argumentu vytrhává jednotlivosti z celku, zároveň se jí i takto daří upozornit na dost nezdravých opakujících se vzorců (emotivní muži bývají křehcí a roztomilí, emotivní ženy jsou hysterky, ženy oddané namísto vztahu kariéře působí často nemotorně, snadno dosažitelný sex se vylučuje s láskou a touha po pouhém uspokojení tělesnou potřebu dělá z ženy děvku, ženské postavy mnohdy jen zrcadlí, to čím si prochází muž – s výjimkou homosexuálních kamarádů, kteří naopak pouze dodávají víc rozměrů hlavní hrdince…). Ve výsledku své oblíbené filmy zřejmě nepřestanete mít rádi, ale budete se na ně dívat s trochu větší skepsí, což není od věci. 65%

Milé, zábavné, v některých okamžicích dojemné, oproti jiným dating shows příjemně nevyhrocené, ale zároveň banální v prezentaci jednotlivých účinkujících a infantilizující v rámování světa lidí s různýmim poruchou autistického spektra (jako kdyby tvůrci opomíjeli právě fakt, že jde o spektrum a není jeden autismus – všechny sociální herce staví na stejnou úroveň). Hudební předěly jsou pro seriál s podobným tématem nevhodné. Okolo sexuality dokumentaristé krouží jako kolem něčeho, co autisti nedělají a o čem by se v jejich přítomnosti mluvit nemělo (např. zcela nepatřičná otázka na pár dvacátníků, kteří spolu již několik let žijí, nepochybně i sexuálně, zda spolu již spali). Nadbytečný prostor dostávají scény, v nichž rodiče mluví o svých svéprávných dospělých dětech, z nichž většina nemá problém hovořit za sebe samé. Až urážlivě zplošťující a stereotypizující je pak představování „vedlejších postav“, tedy jednotlivých nápadníků a nápadnic, dvojicí věcí, které mají rádi (dinosauři, úsměvy) a dvojicí věcí, které nenávidí (zvuk zahradní sekačky, banány). Možná je to dané sestřihem, ale Jodi, odbornice na komunikaci autistů, která v seriálu jako jediná zpřítomňuje „odbornou“ perspektivu, nebudí moc důvěry a vytváří zkreslující představu o tom, jaké nároky by měly být na autisty ve vztazích kladeny. Své klienty na rande připravuje radami, jaké konkrétní kroky mají učinit v určitých situacích (představit se, nabídnout židli), které jsou možná běžné při setkání dvou lidí bez autismu, ale v případě dvou autistů podobné chování vyžaduje často přetvářku a předstírání, přejímání role, která jim nutně není vlastní. Základem by mělo být, aby se cítili v pohodě sami se sebou. Pak se dokážou snáz emocionálně napojit na partnera/partnerku. Přes uvedené pochybnosti vítám, že se Netflix zapojil do snahy vymýtit přesvědčení, že když autisté moc nedávají najevo emoce, tak ani nedokážou cítit lásku a milovat a po blízké osobě netouží.

Je libo zatuchlý závan televizních estrád, které v devadesátých letech dávali na Nově? Podrobně tady. 5%

U nového Lvího krále jsem se cítil stejně nekomfortně jako při sledování přírodopisných dokumentů s komentářem legračně imitujícím „hlasy“ zvířat. Zároveň jde o film nepřiměřeně dlouhý (a zdlouhavý), hodně temný (hyeny by se mohly přihlásit na casting do hororu) a upovídaný, čili nepříliš vhodný pro menší diváky, kteří by mluvící faunu docenili nejspíš. Hodně mě bavila kamera Caleba Deschanela, přizpůsobující se hledisku postav, a jedna scéna beze slov, zahrnující odyseu hovnivála s kuličkou žirafího trusu, ale jinak převažoval nedobrý pocit nepatřičnosti. Když vidíte, jak si fotorealisticky animované (a mluvící) prase bradavičnaté s (mluvící) surikatou ochočí (mluvící) lvíče a udělají z něj entomofága, je to spíš znepokojivé než vtipné nebo roztomilé. Zatímco originál mě dodneška dokáže dojmout, z rebootu se mi chci brečet akorát při představě, že půjde o obrovský komerční hit a Disney bude dál chrlit takto prázdné, bezpohlavní, absolutně ničím nepřekvapující předělávky svých úspěšných filmů. Kniha džunglí měla větší spád, přesvědčivější postavy, původní film jen nekopírovala, ale smysluplně rozvíjela. Byla v něčem jedinečná, Lví král je jen bezduchá atrapa, technologicky možná dokonalá, ale umělecky skoro bezcenná. 50%

V rekonstrukci reálií 19. století a vizuálního stylu starých filmů nebývale vypiplaná kuriozita na jedno zhlédnutí, dávající asi tolik smyslu (a tak ledabyle poslepovaná) jako vyprávění opilého námořníka, který si přečetl Bílou velrybu a pár odstavců o řecké mytologii (zejm. vyprávění o Prométheovi) a psychoanalýze (až po zpacifikování kontrolujícího superega se dostanete k id). Zápletka stojí na vodě, vztah mezi oběma muži na pálence. Namísto dramatu nebo nějakého charakterového vývoje jen budování atmosféry, jež ve výsledku nikam nevede, k ničemu neslouží, neopodstatňuje ji žádné sjednocující téma, kterého by se film držel. Prostě jenom je. Neurčitost, výstřednost a náznaky vědomí vlastní brakovosti působí jako scenáristický naschvál, jako snaha prodat jednoduchou, do sebe zahleděnou hororovou báchorku dramaturgům áčkových festivalů. Když si ve filmu každý něco najde, nutně to neznamená, že se v něm skutečně něco nachází. Vzhledem k tomu, jak moc to stojí na dvou hercích a zvukových efektech, raději bych to viděl v podobě absurdní divadelní hry, u které by strhující herecké výkony spíš dokázaly překrýt tu strašlivou repetitivnost, předvídatelnost a nulový spád. 55%

Vypadá to, že největším problémem dnešních vztahů je netrpělivost (namísto společného hledání řešení útěk), infantilita mužů (hrajících počítačové hry a prchajících ze vztahu, když je na ně naložena větší zodpovědnost) a nejisté finanční zázemí. Jakub se obtížně vypořádává s tlakem na to, že by měl živit rodinu, což se mu nedaří. Také Mirka má obavy, že by se vztah mohl rozpadnout kvůli finančním problémům. Zprvu šťastný pár kvůli potížím se splácením hypotéky propadá depresím. Aby uživil rodinu, přivydělává si Jakub v dělnických profesích, pohrdavě se označuje za sociálně slabého „pankáče na podpoře“ a ztrácí veškerou sebeúctu, ambice i chuť do života (od aktivity přechází k totální pasivitě). Jakub oproti Mirce na jednu stranu více prosazuje vlastní osobnost a partnerku zjevně vnímá jako toho, kdo by se měl přizpůsobit muži, ale současně se chová méně zodpovědně a působí méně dospěle. Ani dvě děti jej výrazněji nezměnily. Zdrojem konfliktů je tak rovněž skutečnost, že žena se od doby prvního seznámení posunula, zatímco muž se stále chová jako čerstvý dvacátník - hraje si s kamarády na vojáky a občas se hrozně ztříská na něčí svatbě. Později je okolnostmi pouze donucen vyměnit jízdu ve skutečném obrněném transportéru za řízení tanku na počítači. ___ Třeštíková dynamizuje vyprávění uplatňováním týchž vyprávěcích vzorců (paralelní stříhání mezi oběma manželi na různých místech, při odlišných činnostech) a udržuje naši pozornost zaměřením na několik navracejících se motivů (peníze, hledání kompromisu, výchova). Oproti své matce se do filmu nesnaží vpašovat velké dějiny. Vysvětlením může být nezájem Mirky a Jakuba o politiku a společenské dění, jejich přílišné zaujetí soukromými dramaty, stejně jako fakt, že žijeme v postideologické době bez velkých příběhů. Přesto nabízí dost výmluvný fragment životního příběhu, který je v lecčem příznačný pro dnešní společnost zadlužených mileniálů na antidepresivech, pro něž je příliš velké množství možností spíše paralyzující než osvobozující. Už po jejím prvním filmu není pochyb, že má srovnatelný pozorovací talent a schopnost vystihnout určující motivy něčího života jako její matka. Z Nové generace si tak můžeme odnést poučení, že budoucnost českého časosběrného dokumentu je mnohem nadějnější než budoucnost moderních vztahů. 75%

Stejnojmenný román Jacka Londona, sledující mladého námořníka na cestě za kariérou spisovatele, se odehrával v Oaklandu na počátku dvacátého století. V originální filmové adaptaci italského malíře a filmaře Pietra Marcella jsou dějištěm neapolské břehy a časové zasazení příběhu nelze přesně určit kvůli řadě anachronismů. Archivní záběry v sépiových tónech, skromný způsob života postav nebo kostýmy navozují dřívější éru než televizní obrazovky či použité písně. Podobně neukotvený je také kolážovitý styl vyprávění, který kombinuje prvky romantizujících melodramat, etnografických dokumentů i avantgardní kinematografie. Proměnlivost filmu odráží vývoj protagonisty, který tak není nahlížen z jedné perspektivy, ale na základě jeho momentálního rozpoložení a životních zkušeností, což z Martina Edena dělá v kontextu dobových dramat i adaptací klasické literatury velmi osvěžující dílo. 85%

„Mám pro vás Mansona.“ Po devíti hodinách strávených s druhou řadou Mindhuntera bych potřeboval dlouhou procházku, skleničku tvrdého alkoholu nebo - jako Holden Ford - pár tabletek valia. Přestože explicitního násilí vidíme snad ještě méně než v první řadě, atmosféra některých scén je díky schopnosti tvůrců probudit naši imaginaci až nesnesitelně intenzivní. Opět jde o dokonale antiklimatickou detektivku a mistrovskou lekci v režírování dlouhých klaustrofobních, minuciózně sestříhaných rozhovorů (jeden z nejlepších, s obětí útoku, nabízí hned druhá epizoda), jejichž dynamika se proměňuje na základě vědomostí a zkušeností jednotlivých mluvčích (černošský detektiv rozumí společenskému vyděděnci líp než privilegovaný Ford, Wendy Carr využívá při výslechu pachatele homofobních vražd skutečnosti, že je lesba...). Škoda určité mechaničnosti těchto dialogů, opakovaně pracujících s tím, že určitá znalost jednoho z vyslýchajících, vyplývající z jeho charakteru/osobní situace, zvrátí vývoj hovoru. ___ Vyprávění se zároveň postupně stále více koncentruje na jeden konkrétní případ (pro který ale jiné rozebírané kauzy poskytují cenný „studijní“ materiál), propojující několik klíčových motivů celého seriálu (z nichž všechny mají zároveň návaznost na zločiny Mansonova klanu, na něž taky dojde řeč) - pronikání násilí do amerických domácností (vraždění dětí/vraždící děti), rasově motivované vraždy, média vytvářející mytologii sériových vrahů a přispívající k tomu, že se jimi pak inspirují další (v tomhle směru je seriál poněkud rozporuplný - na jednu stranu nám jakoby mimoděk předhazuje fakta o BTK a naši touhu dozvědět se o něm podrobnosti záměrně neuspokojuje, současně ale věnuje skoro celou epizodu Mansonovi a Texu Watsonovi, kteří nejsou pro hlavní příběh tak důležití). ___ Vtahující je druhá řady i díky komplikovanějším vztahům mezi hrdiny, kteří mají stále větší problém oddělit své pracovní a osobní životy a vést obyčejné dialogy, během kterých se toho druhého (jako při výsleších) nesnaží přechytračit a potvrdit si tak svou intelektuální převahu. Přestože se ve druhé části seriálu častěji než ve stísněných interiérech pohybují ve volném prostranství a za bílého dne, jejich možnosti, kam v životě pokračovat, jsou naopak stále limitovanější. Pocit uvěznění se zásluhou důkladnější (psycho)analýzy ústřední trojice prohlubuje. ___ Řemeslně a vypravěčsky zatím bez debat kvalitativně nejvyzrálejší a nejvyrovnanější hraný seriál roku... i když kvůli němu zřejmě nějaký čas nebudete schopni poslouchat Petera Gabriela a nemyslet při tom na autoerotickou asfyxii.

Most! se nebojí jít na hranu a zesměšňovat Poštu pro tebe i politickou korektnost. Jen těžko určit, kde končí záměrně přestřelená hra se stereotypy a začíná nedostatek tvůrčí soudnosti a hrozně laciné a povýšenecké strefování se do snadných cílů. Po režijní a herecké stránce tomu ale nelze moc vytknout (pro srovnání z nových seriálů viz třeba Strážmistr Topinka, kde komediální timing nefunguje vůbec). Zatím opatrné tři hvězdičky, ale za vítězství považuji už skutečnost, že to na rozdíl od jiných počinů, k nimž Petr Kolečko v poslední době napsal scénář, probudilo mou zvědavost, nikoliv chuť udělat tvůrcům něco nepěkného.

Zpomalená, hipsterská, na opakování týchž vtipů a situací založená zombie satira, která si neustále dělá legraci z toho, že je zpomalenou, hipsterskou, na opakování týchž vtipů a situací založenou satirou. Někdy to funguje moc dobře, někdy moc ne. V kontextu Jarmuschových dřívějších žánrových dekonstrukcí je to film inspirativní (konvence žánru nejsou jen zveličené, vyjadřují se k nim i herci vystupující z rolí a komentující scénář), který je díky obsazení skvěle zvládajícímu deadpan humor a množství odkazů k (Romerovým) zombie hororům a jiným starým filmům (náhrobek se jménem Samuel Fuller) zároveň po celou stopáž obstojně zábavný. O hit léta nepůjde a vrchol Jarmuschovy filmografie, kde Mrtvým náleží paradoxní pozice filmu zároveň nejméně vážného i nejzávažnějšího (planeta je v rozkladu a aby mohla obnovit svou rovnováhu, bude muset jít člověk z cesty), to není (zvlášť vizuálně a propojením/variováním jednotlivých motivů to působí odfláknutě), ale naprosto nezvládnutý počin, před kterým varovaly ohlasy z Cannes, si představuji jinak. 75%