Matty

Malé velké drama, které za většinu svých kladů (hrdinky, historie, lokace) i záporů (Noyceova akademická režie) vděčí Austrálii. 75% Zajímavé komentáře: zputnik, danliofer

Feel the music. Přežít den, užít si noc a doufat, že všechno dobře dopadne. Jak poznamená jedna z postav, pracovní morálka v New Orleansu za moc nestojí, čemuž odpovídá i pozvolné tempo vyprávění. Trochu dramatu, trochu klábosení, hodně hudby. Treme je ještě méně akční než The Wire stejného autora. Oba seriály spojuje maximální důraz na postavy a pozornost věnována sociální síti, jež je spojuje. Nic se neděje z ničeho a za ničím zároveň není cítit scénáristický konstrukt, dramatický oblouk nebo jak to chcete nazývat. Když se něco má stát, stane se to: shit happens. Odmítnutí tradičních vyprávěcích prostředků (nediegetická hudba, uzavřené mikropříběhy, cliffhanger) neznamená, že je Treme seriál chladný a že nedokáže vtáhnout. Dokáže, pouze k tomu potřebuje více času. K poznání a pochopení postav. Pak už stačí jen náznak, podaný formálně stejně neokázale jako všechny ostatní, aby vám došlo a aby vás to sebralo. Závěrečná epizoda, kdy se cyklické vyprávění chytrým užitím jediné delší retrospektivy (díky které není vyznění tak beznadějné: prázdné x živé ulice) uzavírá a kdy jsem byl regulérně dojat, je toho důkazem. Co může být lepší referencí pro seriál, než divákova neochota opustit s poslední epizodou jeho hrdiny? Druhá série: Simon se stále nezaprodal. Drama vytváří tak, že nepůsobí vykonstruovaně. Postavy netýrá, ani je nenutí říkat bezobsažné věty typu "miluji tě". Akorát začíná lehce vykrádat The Wire (některé situace i záběry, což je ale věc režisérů), kriminalitu v ulicích New Orleans však využívá mnohem střídměji (a o to působivěji) než tamější hudbu, a pokušení začít psát další detektivní seriál zatím odolal. Během druhé série také vyniklo, jak výraznou postavu hrál Goodman. Možná ke škodě věci, protože kdo za něj bude hledat mezi novými i starými postavami náhradu, zřejmě si na své nepřijde. Téhle vyrovnanosti, kdy nikdo a nic zbytečně nevyčnívá, si však na Simonově práci cením nejvíc. Třetí série: Zůstává jazzové tempo, převrácení žánrových konvencí (do prázdna vyznívající detektivní pátrání, deziluzivní cesta za americkým snem, soudní drama bez rozsudku), neochota sahat po ozkoušených dramatických zkratkách a hledat pro hrdiny ta nejsnazší řešení. Čím dál naléhavěji se ale nabízí otázka, kdy se věrnost metodě mění v tvůrčí stagnaci? Na jednu stranu by to už vážně chtělo výraznější oživení, ale zároveň právě ta konstantní neuspěchanost, nepředvídatelnost a nenucenost obohacuje všechny Simonovy počiny o mimořádný kus pravdy. V podstatě jde hlavně o výsledek toho, že se zde na postavy myslí přinejmenším stejně tolik jako na diváka, jehož požitku není vše bezmyšlenkovitě podřizováno. Málokdo si v televizi, natož ve filmu troufne učinit podobný krok. 90%

Ženský Fight Club. Nejen pro ženy, kterým předchozí filmy Apatow Productions přišly moc falocentrické. Pravidla zůstala podobná, pojetí hry občas více tíhne k (poměrně přesvědčivému) dušezpytnému dramatu. Radikální změnu prodělalo obsazení. Namísto mužů neochotných dospět sledujeme zralé ženy, pro které má - jak konečně vidno bez oklik, vytáček a výmluv vlastních většině romantických komedií - "bromantické" přátelství osoby stejného pohlaví též ohromný význam. Dospělost scenáristek prozrazuje jejich obcházení běžných dějových zvratů ze žánrově spřízněných filmů. Problémy si holky vyřeší mezi sebou a v sobě, muži jsou jen nepříjemným (týpek z Mad Men) nebo milým (týpek z Ajťáků) bonusem. Protagonistkou příznačně není nevěsta (celá svatební linie funguje hlavně jako MacGuffin), ba ani žena vždy pohledná a výhradně ctnostnými vlastnostmi obdařená. Annie musí obhájit svůj post nejlepší kamarádky nastávající nevěsty, která by v jiném filmu byla hlavní hrdinkou. Chybující a tím autentická je zásluhou scénáře i polo-improvizovaného herectví Kristen Wiig. Kdykoli má potřebu, zakleje, není imunní vůči projevům opilosti, leze-li jí přetvářka krkem, dá to najevo. Feministky by mohly hořce konstatovat, že je to nakonec stejně muž, kdo řídí a žena, kdo se nechává vézt (a že se Annie ze svrabu vyhrabe díky družičce připomínající gesty, grimasami i náklonností k oplzlostem Rickyho Gervaise). Na nahou pravdu Hollywood zatím zjevně připraven není, ale stejně jde o pokrok. Kdyby ze sebe Paul Feig dostal tu televizi a jeho film se nedrobil v řetězech různě povedených komediálních skečů, občas jako z gross-out komedie, občas jako z inteligentní konverzačky, kdyby se nebál odstranit některé sice povedené, ale pro vyprávění postradatelné vtipy, píšu teď o nejlepší americké komedii od Zbouchnuté. 75%

Ženich nemá ani floka, nevěsta je fúrie a tatíček neustále na někoho špulí své výsostné půlky. Rodinka za všechny peníze. Lubitschova autorská komedie se hýbe jako sál plný lidí tančících foxtrot, humor v ní je prostý, nikoli nevkusný, herectví přehnané, ale v mezích ztřeštěné komedie. Když zrovna nebaví svou nádhernou odlehčeností, udržuje Ústřicová princezna pozornost nápaditostí režiséra (pohyb kamery, voyerské záběry klíčovou dírkou, práce s figurami v prostoru – banda podroušených džentlmenů v parku nezapomenutelná). Ten nejlepší vtip, nenásilné připravovaný v průběhu celého filmu, navíc přichází až v samém závěru, takže se rozhodně vyplatí počkat. 80%

Kershner, občas zapomínající, že netočí další díl Star Wars, nešetří nápady, zároveň se je ale neobtěžuje nijak filtrovat, takže vedle těch zábavně přihlouplých v klidu seká momenty vyloženě blbé (Bond si hraje na Horymíra). Selhává-li třináctapůltá bondovka dramaturgicky (nulová gradace, donekonečna odkládaný konec), mírou obsaženého sexismu vyniká. V 80. letech poněkud pravěce působící přístup k ženám eskaluje likvidací šílené feministky, což je jedna z vícero scén otevřeně komediálních. Jistě, nezdravé množství humoru obsahují i mnohé Mooreovky, ale i v těch nejhorších z nich bylo cosi bytostně bondovského, vcelku vážně míněného. Nikdy neříkej nikdy tuhle elementární vážnost, krom mnoha jiných bondovských ingrediencí, postrádá. Nepochopím, proč měli jistí lidé potřebu ukázat světu, že Connery ještě udrží v rukou dva joysticky naráz, což ovšem neznamená, že by mne tato prapodivně nebondocentrická bondovka nebavila. Vystupování z bondovského univerza a narážky na něj (počínaje úvodní "simulací") vykazují vtipnou neúctu, která by v oficiální sérii zřejmě neprošla. 65% Zajímavé komentáře: Marigold, tron, ScarPoul, twinpeaks, Jasmín

Chtěla jenom tančit, bavit, milovat a být milována. A zasadit nějaká rajčata. Vážně toho chtěla tolik? Klaun, po jehož tváři stékají hořké slzy – snílek, který procitnul do reality. Gelsomina. Giulietta Masina. Už jenom pohled do jejích velkých „manga“ očí vydává za tisíce slov. Tisíce slov, jejichž váhu si hrubiánský barbar Zampano uvědomí až příliš pozdě. Stále dál a dál, pryč od trvalých jistot uhánějící silnice je agresivně červenou nití příběhu, který s odstupem času nejspíš není nostalgický jenom pro Felliniho, který sám v mládí utekl k cirkusu. Není divu, že poválečnou Itálii vidí v příznivějších barvách než neorealisté, k nimž kdysi také patřil a kteří jej za tuto idealizaci odsuzovali. Přes „bigger-than-life“ tragičnost postav Masinové i Quinna, přes vědomí, že Silnice musela dojímat a dojímá diváky všech věkových i sociálních vrstev, jsem jen bez většího zájmu, bez jediné slzy dojetí, hleděl, jak ubíhá. Jak pomalu ubíhá. 70% Zajímavé komentáře: sportovec, Kmotr, SeanLSD, GilEstel

Pan režisér, jeho vlastní slova, ukázky z jeho filmů. Žádné zbytečné řeči navíc. Přímé jako Hawks sám.

Co jsem se díky Hollywoodu dozvěděl tentokrát? 1) S nepřáteli se nevyjednává, nepřátelé se střílí. 2) Když máte scénář céčkového sci-fi, nepomůže ani dvousetmilionový rozpočet. Chybí málo a bylo by to tak špatné, až by to bylo zábavné. Škoda. Méně namachrovaná Světová invaze se teď jeví jako akční sci-fi roku. Plus: LaBeouf, některé akční scény, Bayova do absurdity přesahující záliba v blyštivých věcičkách za několik set tisíc dolarů. Mínus: všechno ostatní. (Třetí hvězdičku, přesněji její půlku, dávám po odmyšlení ubíjejícího českého dabingu.) 55%

Jestli vás zajímá historie studia Warner Bros. a nechce se vám číst, vyhraďte si víkend na pětihodinový Schickelův dokument You Must Remember This: The Warner Bros. Story, tohle je totiž příběh čtyř bratrů. Pojatý velmi osobně (natočila, napsala a vypráví vnučka Harryho Warnera) a vystavěný jako drama (zrada, smrt, zklamání). Filmům není věnováno mnoho prostoru, dokument se více věnuje pouze dvěma událostem přímo nesouvisejícím s osobními životy bratrů (nástup zvuku – Jazz Singer, bojkot filmového trhu nacistického Německa - Confessions of a Nazi Spy). Osudy vzpomínaných byly naštěstí dostatečně zajímavé a chování Jacka dostatečně výstřední, takže nejde o povídání, které by nudilo. 75%

Dějem jednoduchá, vtipností vydatná, poselstvím milá komedie, jejíž pravé kvality byly jistě zřetelnější v těžkých časech americké hospodářské krize, kterou s přimhouřením kritického oka reflektuje. Gable (docela jiný, než jakého jej zná většina lidí z Jihu proti Severu) a Colbertová jsou během celé anabáze na ostří nože, jiskření mezi nimi by však nezažehnulo ani táborový oheň, což z hlediska dlouhodobější trvanlivosti filmu shledávám největším zádrhelem. 80% Zajímavé komentáře: Nathalie, Oskar, sportovec