Matty

Život je jako bonboniéra… a taky jako jiné slovo na „b“ – biliár. Někdy máte věc pevně ve svých rukou, ale stačí jeden špatný šťouch a z aktivního hráče se stáváte bezmocným pozorovatelem. Vaše (ne)štěstí je rázem v cizích rukou. Občas nezbývá, než se naučit jinou hru. Nebo jinak hrát. Hazardní hráč se po svižné, i když přes půl hodiny dlouhé hře mění v táhlé psychologické drama. Ze změny tempa i celkové nálady je zřejmé, že Eddie těžce narazil. Jeho nehorázně vysoké sebevědomí spadlo na úroveň sebepodceňující se Sarah. Díky prohře ve hře zabodoval v milostném vztahu. Neznamená to pro něj, že by již víckrát nevzal tágo do ruky, naopak – získal novou motivaci. Excelentní Paul Newman mi stylem herectví připomněl Marlona Branda o deset let dříve v Tramvaji do stanice Touha (method acting v plné parádě). Zásadní rozdíl tkví v povahách jejich postav. Eddie není beznadějný hajzl, jenom tulák, který se zastavil na místě. Žil pro výhru, ale teď schytává jednu ránu za druhou. Buď se naučí snášet porážku, nebo bude navěky poraženým. Jeho počínání je místy filmově nevěrohodné, ale gró věci díky němu v závěru každého praští mezi oči. O změně, o tom, kdo je vítěz a kdo poražený, není pochyb. K nesmrtelnosti této černobílé klasiky svým barvitým výkonem přispěl také George C. Scott, z něhož vyzařuje stejná arogance jako z generála Turgidsona v Dr. Divnoláskovi, ale pod slupkou ze silných slov tentokrát tušíte slabošské jádro. Minimem akce a maximem dialogů dává Hazardní hráč jasně najevo, že je hereckým filmem. Proto mne překvapuje, jaké oblibě se dodnes těší. Největší dozajista ne mezi těmi, kdo slepě holdují hazardu, ale těmi, kdo mají biliár rádi, protože stejně jako Eddie pochopili. 75% Zajímavý komentář: Shaqualyck

Cazals nejprve vytvoří dojem maximálního dokumentárního objektivismu (statická kamera, pohledy do ní, informativní titulky), aby se naší důvěře, že sledujeme skutečnost, následně vysmál. Ve scénách se studenty zcela nestranně užívá záběru/proti-záběru a častěji zabírá tváře v detailu. Občas jaksi mimoděk nechá přímého aktéra dění vystoupit z role a stát se svědkem (komentátorem) toho, k čemu dochází. Skoro nepostřehnutelně tak upozorňuje, jak snadné je uvěřit jedné či druhé straně konfliktu, podlehnout klamu. Přiznaná filmovost je v ostrém kontrastu s nepřikrášleným násilím, které bývá v latinskoamerických filmech obecně velmi zneklidňující, zde dvojnásob pro jeho bezdůvodnost. Co se navenek tváří jako svědomitá rekonstrukce jisté události, je ve skutečnosti chytrým způsobem, jak nás v jeden moment přimět k silnému emocionálnímu zaangažování a zároveň upozornit, proč bychom s emocemi měli zacházet opatrněji. 85%

Hledání Ježíše v současné Brazílii. V zemi nedůvěry, ztracených jistot a lhostejnosti. Dokud nejde o život, zájem každého končí u jeho majetku. Čas tento stav změnit, vyrazit na cestu a během ní… pochopit. Hlavní nádraží odlišuje od někdy agresivně jiných filmů cinema novo (dozvuky kulturního šoku z Macunaímy) univerzální srozumitelnost, která pro někoho může splývat s podbízivostí. Salles klade nekomplikované otázky nekomplikovaným způsobem. Příběh je pro něj stěžejní. Svou rodnou zemi jako by objevoval společně s diváky a postavami, což má své opodstatnění, neboť dětství trávil v Evropě a studia v Kalifornii. Díky „průřezové“ povaze žánru road movie s ním procestujeme pěkný kus Brazílie. Z velkoměsta až na konec světa. Kulisy se mění, lidé méně. Nejsou šťastní, ale naději jim Salles neupírá. I když takový pohled na třetí svět vnímám jako naivní a nevěrohodný, rád jsme se na dvě hodiny nechal unést. 80%

Od Zrůd k Černýmu dynamitu. Šťavnaté, velmi grindhousově stylizované, byť vzhledem k délce poměrně stručné zasvěcení do tématu americké exploatace. Mnohé laskominy chybí zcela (tromácké filmy), nebo jsou zmíněné čistě pro pobavení (nazi-exploitation), ale přesto dostačující coby rozcestník ukazující, kterými směry se je možné při probádávání těchto zapadlých kinematografických končin ubírat. Apendix: Zápal Johna Landise mě začíná bavit podobně jako exaltovaný projev Tarantinův.

Již dle vizuálu levnější dokument, který hodně řekne, ale málo ukáže, což zrovna u exploatačních filmů, v nichž se víc ukazuje než mluví, jaksi nejde k sobě. Z hlediska informačního ovšem vydařená práce, rozumně vymezená méně rozebíranými 50. a 60. léty.

Také pandy musí řešit krizi identity. Jak druhé díly s oblibou činívají, jde i tento více do hloubky. Po celý film Po řeší, kým vlastně je. Skrze dialogy s otcem, svým mistrem i ostatními bojovníky i prostřednictvím flashbacků do dětství hledá vnitřní rovnováhu, aniž by docházelo k výraznému zpomalení tempa. Nepřetržitý pohyb vpřed za současného pronikání do nitra hrdinovy duše dokázal šikovně skloubit Greengrass v Bourneově ultimátu (k němuž taky dělal hudbu John Powell). Nejspíš trochu zvláštní příměr, ale druhá kung fu panda je opravdu předně smrští akčních scén velkofilmových proporcí, méně již animovanou rodinnou komedií. I když se v ní vtipkuje neustále – i tam, kde by se hodilo zvážnět. Ani bych se nedivil, kdyby na tvářích milovníků kung fu filmů Po vyčarovával větší úsměvy než na tvářích menších diváků a jejich rodičovského doprovodu. Univerzální srozumitelnost je nicméně zajištěna kulturním synkretismem, kdy čínské symboly a reálie koexistují s narážkami na západní konzumerismus i s japonským anime (které stylem animace připomínají Poovy flashbacky). Špičková animace, střídmá délka, jen emoční komplexnosti pixarovek chybí. Čili oproti prvnímu dílu ani horší, ani lepší, akorát s bonusem v podobě nadějného zjištění: Kung Fu není mrtvé, jenom lehce zpandovatělo. Apendix: hodnotím 3D (často využívané v POV záběrech, ale nijak revolučně) a dabovanou verzi, vzhledem ke jménům v titulcích (Jean-Claude Van Damme jako Mistr Krokodýl!) není vyloučeno, že bych za originální znění pár procent navíc přidal. 75%

Skromnost (o filmech ostatních režisérů nouvelle vague mluví skoro stejně často jako o svých vlastních), humanismus (zájem o postavy stejně jako o herce, kteří je ztvárňují), systematičnost křížená s roztržitostí (pracovní stůl je ke konci rozhovoru krásně zabordelený pečlivě schraňovanými artefakty). Rohmer toho zde o sobě moc neřekne, ale stejně ho poznáte lépe než z kdejaké povrchní biografie.

(SPOILERY inside) Stačí málo, oprostit se od doby a prostředí, a ten příběh ztratí šanci zestárnout. Jakékoliv nové verzi bude přesto kus původní síly scházet. Nepochybně. Verze filmová není výjimkou. Cenzoři měli společně s katolickou ligou potřebu uchránit skutečným životem netčené diváky před jistými „obscénnostmi“. Ve volném čase byste museli luštit nejzapeklitější šifry tajných služeb, aby vám z dialogu mezi Blanche a Mitchem došlo, že její manžel byl homosexuál. Scéna znásilnění končí, aniž by začala. Důležitý zvrat značí alespoň rozbité zrcadlo, do něhož Blanche dříve se stále menší jistotou hledívala. Jeden z mála to okamžiků, kdy si Kazan vzpomene, že režíruje film, nikoliv divadelní inscenaci. U materiálu obdobných dramatických kvalit ani není třeba vymýšlet složitě komponované záběry. Tím prvním a posledním jsou postavy a jejich dialogy. Stanley Kowalski, hlavní hvězda večera. Obhroublý, agresivní samec, který si hájí své teritorium, ale když není zbytí, umí nasadit tvář toho největšího kajícníka. Ta na Stellu zabírá. Jakkoli konec, opět vynucený cenzory, vyznívá jinak, není pochyb, že její „definitivní“ úprk nahoru, kam si přízemní Stan netroufá, definitivním nebude. Přijde zpět. Možná kvůli sexu, možná kvůli lásce. Takové, jakou Blanche nikdy nepoznala. Když se jí Stella táže, zda jela tramvají jménem Touha, má navrch, zároveň si nepřipouští, co je nám s ironií řečeno hned na začátku: další stanicí je hřbitov. I kdyby Tramvaj do stanice Touha nebyla nejlepší adaptací Williamsovy hry, což zatím nemohu posoudit, určitě patří k nejlepším učebnicím herectví s názornými ukázkami. Máte jedinečnou příležitost porovnat prvotřídní „method acting“ Marlona Branda a teatrální herectví Vivien Leighové, jejíž velká gest zčásti odpovídají stylu vystupování její postavy, herečky na svém soukromém jevišti, zčásti svědčí o tom, že vychází ze staré školy. Dva světy se střetly. Zoufalství, z něhož se svírá hrdlo – a do jehož ještě víc neprodyšné verze vše směřuje, představuje jednu z devíz filmu. Tu druhou, která je vlastně důvodem intenzivního prožitku z první, potom herci. Obdiv. 85% Zajímavé komentáře: Morien, murakamigirl, vadic

Krev, zvratky, sliz, bobři, klokani, monstra, magoři, motorky, David Hemmings a kung-fu. Chci je vidět! Všechny!

Nenechte se nalákat na Mussoliniho, ten se zhruba od poloviny filmu objevuje pouze na záběrech z propagandistických týdeníků, což považuji za nápadité řešení jeho proměny z muže patřícího jedné ženě (ok, pár ženám) v muže patřícího celému národu. Už nevidíme, jak Duceho subjektivně vnímala Ida Dalser, ale jak ho „objektivně“ zachytily filmové kamery. Vyprávění nicméně zůstává silně subjektivní – trochu rozkolísané, mezi představami a realitou. Na několik silných momentů (futurismem poznamenané koláže, sledování Chaplinova Kida) připadá několik momentů, které dávají příliš najevo, že by silnými chtěly být (dlouhá, působivá, ale poněkud nadbytečná ukázka, jak ronit slzy v detailu). Ke konci, kdy se Bellocchio hlavně snaží dovyprávět dojemný příběh, ubývá záběrů, které by se mohly vystavovat v galerii, film nehezky tuctovatí a končí o dobrých dvacet minut později, než by mu slušelo. Škoda, že obsah není stejně nekonvenční jako forma… s historií toho ale těžko mnoho navymýšlíte. 75%