Matty

„Magic. Motherfucker!“ Svérázný přístup k fantasy žánru, kdy jsou situace známé z tohoto typu filmů ozvláštněné rozmanitými variacemi slova fuck, případně vtipy založenými poněkud pubertálně na vědomí pohlavní odlišnosti mužů a žen a možnosti kopulace jednoho pohlaví s druhým (jinými slovy: p..a semhle, č...k támhle a do toho spousta m....í). Je to přístup nepříliš pracný, těžit komično výhradně z pronášení slov jsoucích vzhledem ke kontextu slovy nevhodnými. S úspěšností na každý třetí až čtvrtý zásah ve filmu zůstává mnoho hluchých míst, nemluvě o těžce misogynnímu nahlížení na a zacházení s ženskými postavami. Místy jsem se bavil, během četných „money shots“ ocenil peníze do projektu vložené (ač větší lacinost a ochota k sebeshazování by vůbec nebyla na škodu), ale nešlo o nic, co by se mi líbilo, natož líbilo dost, abych to chtěl vidět znovu. 60% Zajímavé komentáře: Cervenak, Mr.Roman

Dvě juvenilní verze Butche Cassidyho a Sundance Kida řádí v Belfastu 70. let, vnímaje všechno, krom kruté reality, jež striktně rozlišuje mezi protestanty a katolíky. Pod vlivem svých filmových útěků se rozhodnou zrealizovat útěk reálný. Marnotratnost měkkou tužkou načrtnuté cesty do Austrálie přebíjí jejich obrovské nadšení a naivita. Na pomezí britských sociálních dramat (Kes, Billy Elliot), „únikové“ road movie (Papírový měsíc, Klepání na nebeskou bránu) a westernu (hlavně výše uvedený Butch a Sundance) stojící snímek je nejjistější v kramflecích, chce-li jenom bavit. Snaha o pravdivé vykreslení situace v Belfastu a uvnitř rodin v němž žijících doplácí především na schematičnost. Svým způsobem mne potěšil, svým způsobem zklamal konec, do daného schématu nezapadající a budící velmi smíšené pocity (radost? smutek?). Jako něco lehkého, čehož zhlédnutí vás nepřipravilo o mnoho peněz (nejlépe o žádné), to však ujde. 70%

Film, který urputně nechce být další tuctovou romantickou komedií. Jenže netuší, jak na to. Zkoušení různých možností „odlišení“ jej proměňuje v sérii scén, které fungují nanejvýš samy o sobě, ale někdy ani to ne. Pročež je Oliver Tate občas milý, občas vtipný, ale převážně divný. Ne však dost divný, aby byl alespoň svou divností konzistentní, když už se tedy rozpadá vypravěčsky (nekoncepčním kombinováním prvků literárních a filmově-sebereflexivních). Příliš je z toho cítit snaha natočit něco jako Harold a Maude nebo Rushmore, přitom být svůj, být cool, udělat to tak nějak hezky, tak nějak pro všechny a hlavně dát divákům jasně najevo, co by měli ve kterém okamžiku cítit. Příště by úplně jednoduše stačilo více zapracovat na postavách, místo nichž Ayoade pracuje s figurkami ztělesňujícími určitý životní postoj. 55%

Název filmu a pověst režiséra vytváří očekávání druhořadé akce pro drive-in kina, ve skutečnosti je Masakr na svatého Valentýna zřejmě nejambicióznějším projektem Rogera Cormana. Natočený pro velké studio, se známými herci a, soudě z bohatosti výpravy, také se slušným rozpočtem (který ale Corman, uvyklý guerillovějším podmínkám natáčení, nevyčerpal). Atraktivní komponenty Masakru nezačínají produkčními hodnotami a nekončí otevřenějším zobrazením násilí, které dnes oslní málokoho. Nádherně přímočará, na průběh více než na výsledek soustředěná gangsterka vyniká „živějším“ zapojením kamery, důrazem na faktografickou přesnost a sebeuvědomělýmm vyprávění. Tvorbu Cormanova žáka Martina Scorseseho tak film předjímá jak po stránce obsahové, tak formální. 75%

Obdobně jako Motýl vzlétl k září, kde si jely po krku Katharine Hepburn a Ginger Rogers, je Dance, Girl, Dance výsostně ženským filmem (žena, vzdáleně připomínající Judyinu ruskou učitelku tance, stála i za kamerou). Naivní a nevinnou dívku, které však nechybí jiskra v oku výborně ztvárnila dvacetiletá Maureen O'Hara. Její vyzývavější sokyni, jež se hlavně umí lépe prodávat, si zahrála Lucille Ball, hvězda sitkomu I Love Lucy. Mnohem více než komedií je film jakž takž věrohodným dramatem o obtížích, s nimiž se – jakkoli talentovaná – žena musela/musí potýkat ve světě mužů. Metu nejvyšší samozřejmě představuje vysokánský mrakodrap, jasný to falický symbol. Jen malou satisfakcí pro Judy, zchudlého a ponižovaného sirotka, je monolog před koncem filmu, kdy to těm šmírákům hnusným pěkně vytmaví. Alespoň slovně. Kamera, střih i režie mi přišla bezchybná, jak se na klasický Hollywood sluší. Apendix: z klasicko-hollywoodského přístupu „všechno slouží příběhu“ mne nejvíce potěšila scéna s deštníkem, kdy bylo jasné, že bude využit, jenom jsme napínání, kdy. 75%

Otevřená – nejen realistickým zachycením titulního aktu – kritika poměrů v japonské společnosti na začátku období Edo. Hladoví róninové páchají harakiri, ženy tiše trpí, děti předčasně umírají. Chudoba, bolest, beznaděj. Kobayashi dokáže vzbudit silné emoce za užití minimálních formálních prostředků. Z pohybů kamery upřednostňuje jízdu. Ať postavy stojí či sedí (častěji), nepotřebuje díky promyšleně zvolenému výchozímu umístění kameru zvedat nebo s ní klesat. Nejenže vidíme potřebné, rozmístění postav v prostoru odpovídá také jejich společenskému postavení. Film je proto radost sledovat i v případě, že vás nezaujme příběh, případně nezvyklý způsob jeho vyprávění (flashbacky objasňující jiné flashbacky). Dominantní část Harakiri tvoří dialogy, které jsou ale díky režii a hudbě Tôrua Takemicua (spolupracoval mj. s avantgardním režisérem Hiroshim Teshigaharou) stejně strhující jako několikaminutové mečové souboje z posledních minut. Když se filmem necháte pohltit, určitě u něj nezůstanete jen kvůli nim. 85% Zajímavé komentáře: dezorz, cimigo

Objevné, vtipné, nostalgické a zasazující probírané tituly do širšího kontextu. Pro úvodní seznámení s často mylně vykládaným konceptem půlnočních filmů ideální. Škoda, že na projekcích nebylo pořízeno více záběrů, pouhá slova, s jakkoli velkým nadšením pronášená, zrovna v tomto případě nestačí.

Hodnotím pouze s médiem uvědoměle pracující dokument Video Nasties: Moral Panic, Censorship & Videotape, zevrubnou institucionálně-socio-historickou analýzu fenoménu video nasties (na zbývajících dvou DVD se nacházející trailery všech 72 zakázaných filmů).

Doufal jsem, že Vaughnův příspěvek do série bude pro nefanoušky X-Men tím, čím byl pro nefanoušky Star Treku poslední film J. J. Abramse. Není. Chuť založit mutantský fanklub se nedostavila. Přesto bych uvítal, kdyby takhle vypadalo více letních blockbusterů. Nemusely by přitom nutně obšlehávat příjemný bondovský feeling (počínající u Fassbendera, připomínajícího mladého Conneryho, pokračující až příliš nasebeupozorňujícím šedesátkovým designem a končící závěrečnými titulky), víceméně úspěšné skloubení dospělého (vytváření staronového mýtu) s dětským (akční blbnutí), fiktivního s reálným… stačilo by napsat vyvážený scénář, obsadit herce schopné uhrát „velké“ proslovy, nespoléhat se výhradně na střih, ale sem tam i na mizanscénu a sice přehánět, ale v mezích žánrové stylizace. (Ano, s patřičnou nadsázkou, zde trochu v duchu Command & Conquer: Red Alert, vám projde i létající ponorka.) Poslední první X-Men nejsou přelomovým dílem, žánr nepovznášejí do nových dimenzí, jeho hranice překračují tam, kde to provedl již Singer (sociologický rozměr a otevřenost queer čtení), ale od začátku do konce výborně baví. Nikdy svou hloupostí. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Nathalie, verbal, Natascha, Theatis, ScarPoul, marvan, Aelita

Než se ze všech stali kritici... historie americké filmové kritiky od prvních reflexí nového média (Vachel Lindsay) až do současnosti, kdy ochota sdílet své dojmy stoupá s neschopností kritického myšlení. Vlastně dost smutný příběh, který vyvolává největší pobavení teprve představou, že by někdy někdo se stejnou úctou natočil dokument o českých filmových publicistech.