Matty

Skoro akademický pohled na stále podceňovaný žánr, přitom žánr, jenž podvědomý strach a úzkost vyjevuje s větší upřímností než žánry takzvaně seriózní. Lahůdka pro milovníky hororů, kteří uvidí a uslyší své oblíbené režiséry, stejně tak pro studenty filmových věd, kteří uvidí a uslyší své oblíbené filmové teoretiky (jestli se rádi nenoříte do textů přímo vystupujícího Toma Gunninga a Carol J. Clover, na dokumentu spolupracovali ještě Colin MacCabe a Robin Wood). No a ti, kdo horory snášejí hůře, se alespoň mohou přesvědčit, že ony navenek často perverzní filmy ve skutečnosti točí chytří pánové, jimž opravdu nejde jen o počet upilovaných údů a délku vyhřeznutých střev.

Jeden mýtus je třeba zbořit, aby mohl být postaven jiný. Třeba i s pomocí pěti tisíc Castrových vojáků. Čtyři příběhy z dob kubánské revoluce, jak ji vnímali sovětští filmaři. Soy Cuba. Jestliže se mi z některých záběrů Kalatozovových Jeřábů rozbušilo srdce (ano, i to se divákům bez kritického odstupu stává), u jeho výletu na Kubu jsem měl tachykardii nepřetržitě. Neuvěřitelně dlouhé a komplikované záběry, emocionální kamera, která bezprostředně reaguje na citový/fyzický stav postavy, případně si jen tak poletuje prostorem (závěr třetí části pro mne byl tím nejvíc WTF záběrem předdigitální éry). Soy Cuba. Jasně čitelná propaganda obsažená v každé větě poetického komentáře, v chování každé z jednoduše typologizovaných postav, v každém okázalém hrdinském gestu, prozrazujícím svou melodramatičností, že se Kalatozov nenamáhal přizpůsobit principy socialistického realismu kubánské mentalitě, dnes nepohoršuje. Stejně jako nepohoršovala v době vzniku, kdy si filmu, realizovaného s prakticky neomezenými prostředky, téměř dva roky skoro nikdo nevšímal. Byli to ironicky ve filmu karikovaní Američané, kdo toto mamutí dílo navrátili do přítmí kinosálů (mj. Scorsese a Coppola). Soy Cuba. Prostinká symbolika (bílá holubice), těžkopádnost, prázdnota a patos doprovodného komentáře (za nimž stojí také Rus, básník Jevgenij Jevťušenko), vítězství formy nad obsahem a ve filmu agresivně manipulujícím s fakty, v některých okamžicích přímo „přepisujícím“ reálné zpravodajské záběry, poněkud směšné poukazování na manipulaci jiných (zapálení plátna, falešná zpráva o Fidelově smrti) – to jsou nedostatky, které technicky famózní podívané upírají nejvyšší hodnocení. I kdyby jich bylo víc, i kdyby jich bylo stokrát víc, kvůli kameře si film, nejlépe ve verzi bez rušivého ruského dabingu, sežeňte… a žasněte. Soy Cuba. Apendix: O natáčení a následném odmítnutí vám toho více prozradí dokument Soy Cuba, O Mamute Siberiano. Jen budete muset skousnout jeho silně nostalgický tón. 85%

Felliniho zachycení krize (tvůrčí a středního věku) je obrazově bohaté, ale ani druhé zhlédnutí mi neozřejmilo, proč bych měl nad dokonalým vyjádřením ničeho žasnout. Přežitá klasika. 70% Zajímavé komentáře: Marigold, MIMIC, Lavran, Dr.Zhivago, Bonniesgun, kisho

Nic proti experimentům, tento by se například výborně hodil k různým kognitivním výzkumům, ale samotný akt sledování mi ze všeho nejvíc asocioval soutěž v sezení na kůlu, tedy činnost vesměs marnotratnou a zdraví stěží prospěšnou, leč činnost, ve které odhodlaně pokračujete, protože nechcete skončit jako první.

Sertão. Výheň. Žena, muž, dvě děti a pes. Unavená chůze. Závislí na tom, jestli zaprší, nebo nezaprší. Respektovaný brazilský filmař Nelson Pereira dos Santos se touto syrovou (mj. díky nic nepřikrášlující kameře) adaptací románu Graciliana Ramose připojil ke tvůrcům cinema novo, hledajícím svébytný tvar brazilského filmu. Výlučnost zde spočívá v jednoduchosti. Krutá země. Lidé a zvířata. Životní podmínky podobné. Slova jenom když není zbytí. Hudbu nahrazuje nepříjemné skřípění volského potahu, jež se mění ze zvuku nediegetického v diegetický jako kdyby šlo o všudypřítomnou připomínku neutěšivého společenského zařazení postav. Jsou spoutáni s krajinou. Kontrastně v době, kdy Brazílie procházela prudkou urbanizací. Špinavost, drsnost, neveselost. Radost z tradičního karnevalu znemožňuje brutální zásah policie (její negativní vykreslení bylo jedním z důvodů zákazu filmu po vojenském převratu v roce 1964). Brazilská kultura, brazilští lidé, brazilský film. Spoluprožij, nebo nech žít. Apendix: námětová podobnost s Hrozny hněvu by tady byla, ale přiměl by Joadovy hlad k opečení nemluvícího papouška? 75%

Rozsahem scén jednoznačně podívaná pro kino, leč některé její nedostatky by se nerozplynuly ani na větší ploše: neochota ke zkratce, oproti striktně „pracovním“ Ďáblům v oblacích téhož režiséra přílišný prostor věnovaný individuálním hrdinským činům a osobním dramatům, málo charismatičtí herci (Richard Johnson připomíná nevydařenou repliku mladého Conneryho). K tomu Sophia Loren obsazená do zcela zbytečná role pouze coby lákadlo pro diváky a proto/přesto v titulcích uvedená jako první (Carlo Ponti věděl, jak prodat film). Hvězdičku bych přidal, vidět Operaci Crossbow na plátně, nejlépe ze 70mm kopie, a bez dabingu (díky alespoň za titulkovanou němčinu). 70%

Film dle očekávání. Uzavřené drama, které nám před závěrečnými titulky nepotřebuje sdělovat žádné doplňující informace. Vše, co chce říct, říká Eastwood dvěmi hodinami soustředěného, na hercích postaveného vyprávění. Žádné dějové odbočky, dvě důležité postavy, jedna báseň, jeden sport a nadčasová myšlenka. Protože politiku film zjevně řešit nechtěl, nebezpečí atentátu, které Mandelovy hrozilo, je chytře zpřítomňováno postavami rasově smíšených bodyguardů. Ti se ve finále společně s miliony Jihoafričanů stávají pro kameru vděčnějšími objekty než aktéři klíčového zápasu. Poselství má přednost před zábavou, i v tomhle zůstal Eastwood mile starosvětský. Na Nepodmanitelného (jak by zněl alternativní překlad originálu) se dívá dobře, Freeman i Damon hrají se vzájemným respektem, africká hudba bere jako tradičně za srdce, ale stejně mi všeho, emocí, akce, napětí, přišlo na film, jehož největší ambicí nemá být uvedení na HBO v neděli večer, trochu málo. 70% Zajímavé komentáře: Subjektiv, Sobis87, Cubinho

Nápaditá pocta práci, která nemá být vidět a kterou dělají lide, kteří nejsou moc vidět. Pro tento dokument jich ale pohodlí svých střižen opustilo mnoho – abychom na ně měli také vizuální vzpomínku, než naposledy tiše vydechnou během nějaké vypjaté projekce (úžasná scéna z Posledního magnáta). Popisované střihové postupy jsou nenásilně použity v samotném filmu, který mapuje dějiny střihu a paralelně prostříhává na některé zajímavé dílčí kapitoly (vztah režiséra a střihače, střih akce, herec a jestli by měl kafrat do střihu). Většina oslovených budí dojem, že ví, o čem mluví a těch pár výjimek je, když už nic jiného, úsměvných (komu by to z xXx nebylo jasné – Rob Cohen je kubistický umělec 21. století). Jako technický analfabet bych uvítal větší prostor věnovaný střihačskému pultu, počítačovým programům, nebo co se dnes používá, ale u této části by asi za pár let hrozilo, že nebude aktuální. Apendix: Vyplatí se vyčkat až do konce titulků. 85%

Dokázal bych si z toho představit pozoruhodný, chtěně zábavný desetidílný seriál. Na jeden film je všeho příliš, jen ne ve vhodném poměru, aby výsledek nebyl zdlouhavý. 45% Zajímavé komentáře: Lima, DaViD´82, Marius, Rex Mundi, ripo, Silas, Niktorius, NinadeL, Makky, Crawler-D, Zandelee, mortak, Phillo, crozet, Giacomo, klobasa.csfd, gejzuško

Film, který stojí na straně příznivců hororového žánru, nikoliv přihlouplých filmových hrdinů, což dává najevo neustálým pomrkáváním a náznaky, pro ty, kdo již nějaký ten horor viděli. Vtipně byly vybrány oběti (arogantní černoch, rozhádaný pár, nevidomý muž), z nichž větší část sleduje horor bez patřičné úcty a následně jen s krajní neochotou přijímá roli aktivního účastníka absurdně ultra-drastického dění. Nedokázali si vychutnat film, tak si film vychutná je. K definitivnímu průniku zla do dosud normálního světa dochází symbolicky po protrhnutí promítacího plátna. Krom zapojení do cinefilních her s dvojí realitou se nabízí také ošemetnější výklad anti-náboženský (promítací kabina jako „místo“, kde lidé v nouzi hledají spásu – marně) anebo si zkrátka můžete užít výborné (ve smyslu nechutné) masky, punkový soundtrack a těžce brakový závěr. Hezky z pohodlí a bezpečí domova. Dokud se vám něco nezakousne do krku. 65% Zajímavé komentáře: Mr.Apache, kitano