Matty

Krásná a prestižní cenou čerstvě certifikovaná herečka – všichni po ní touží. Jsou Vánoce a ji čeká trojnásobná nabídka ke sňatku. Než se však rozhodne, pro koho vlastně tluče její srdce, mnoho jiných srdcí tlouct přestane. Jakkoli námět i název nasvědčuje opaku, Veselé zabíjení není jedním z těch „zlých“ jihokorejských filmů (Die Bad, Barking Dog Never Bite), nýbrž rozvernou vánoční komedií. Pravda, oproti jiným vánočním komediím je v téhle o nějakou tu mrtvolu více, ale když už nic jiného, muzikálově rozšafné závěrečné titulky vás přesvědčí, nakolik vážně to tvůrci celé mysleli. Jednotlivé „nešťastné náhody“ jsou výborně propojené a je jich dost, aby pokryly celou stopáž. Kvalita vtipů nikdy zbaběle nepodlézá předem stanovenou laťku, naopak si ji sem tam dovolí ladně přeskočit („Samara“ vylézající z televize) a jako všem jikorokejským filmům je i tomuto vlastní maximální formální vypiplanost. Začnou-li se vám během vánočních svátků zajídat české pohádky a kapří kosti, objednejte si suši a koukněte na tuhle relaxační delikatesu. V mžiku vám spraví náladu. 85%

Jedno z nejlepších novodobých amerických indie dramat. Díky dialekticky strukturovanému vyprávění. Díky nenásilnosti, s jakou upozorňuje (pomocí školního rámování a vložených mikroreferátů o významných dějinných událostech), že velké dějiny začínají u malých osobních selhání. A taky díky Goslingovi, kterému málokterá role sedla tak jako vyhořelý učitel dějepisu, který nachází smysl už jen v drogách. 90% Zajímavé komentáře: kleopatra, Le_Chuck, Jordan, castor

Můžeme vést spory o tom, zda byl John Huston režisérem hodnotných filmů s velkou myšlenkovou hloubkou. Bezesporu byl režisérem filmů zábavných a nestárnoucích. Africká královna, rozehraná jako svižná dobrodružná komedie o dvou zdánlivě nekompatibilních outsiderech a pokračující jako romance s přesahem k válečnému dramatu, je toho nejpřesvědčivějším důkazem. Huston zde za přispění důvtipného scénáře filmového kritika Jamese Ageeho a technicolorové kamery Jacka Cardiffa až do dna vytěžuje autentické africké scenérie (vyjma závěr a scén ve vodě) a charismatu dvou hereckých hvězd. Přesvědčivá proměna Katharine Hepburnové z upjaté dámy v ženu-Amazonku je podobně fascinující jako její pološílený záškodnický plán. To ona, nikoliv stará hlučná bárka, je pravou Africkou královnou. 85% Zajímavé komentáře: tron, ripo, Svadbos

„Jenom jsem fotil“ Fotografie – uchovatelé našich vzpomínek. Těch dobrých především, jak správně podotýká Seymour Parrish. Jenže naše životy tvoří i události méně líbivé. Ty, na které chceme zapomenout, ne si je prohlížet v rodinném albu. Seymour Parrish podobné fotky v tom svém rozhodně mít nechce. Námět hodný krvavého thriller přetvořil Mark Romanek v „přesymbolizované“ psychologické drama o rodině a svědomí. Robin Williams je trochu jako klaun, který odhodil všechny masky. Dokáže v jedné scéně bezbolestně přejít od milujícího strýčka k zákeřnému pedofilovi. Škoda, do jak nenápadité formy byl tvárný materiál jeho kvalit nalit. Závěrečné moralizování naštěstí patří do řádu těch cyničtějších a matný dojem z mizivé gradace zachraňuje sice nijak objevné, přesto působivé „sdělení“. 70% Zajímavé komentáře: Tom Hardy, genetique

Simon Pegg je vtipný, Kirsten Dunst je milá, Megan Fox je ve spodním prádle, ale film stejně zůstává daleko za očekáváními. Málo vtipný, málo jízlivý, v následování Sladkého života velmi nedůsledný a ve finální fázi až křečovitě korektní. Když důkaz, jak blízko mají někteří novináři k dobytku a jak moc jim celebrity pomáhají stanout v čele stáda, potom Opilé slávou. 70% Zajímavé komentáře: golfista, DaViD´82, ScarPoul

Kinematografická význam Cesty ke slávě možná začíná u prvního použití steadicamu v celovečerním filmu (zasloužený Oscar pro Haskella Wexlera, který odolal pokušení a se zvídavostí malého dítěte nezjišťuje, co všechno ta hračka umí), ale rozhodně u něj nekončí. Klasicky, pro podobnost s Hrozny hněvu se chce napsat „fordovsky“ střižené životopisné drama nabízí také asi nejvýraznější filmovou roli Davida Carradinea (čili Bill nebyl jeho první) a bezva hudbu samotného Woodyho. Při jejím poslechu jsem uvěřil, že měla moc stmelit lid a i v těch nejtěžších časech vdechnout život jejich skomírajícím radostem bytí. Guthrieho přínos bývá neprávem napresován do balíčku „inspirátoři Boba Dylana“. Ten chlápek dokázal mnohem víc, než být múzou jistému mnohem slavnějšímu hudebníkovi. Buď věřte, nebo se přesvědčte na vlastní oči. 75%

Chci vidět Kašpárkův hrobeček!

Zkuste nebrat, když berou všichni. Prohrajete. Sice s čistým svědomím, na které stejně nikdo nehledí, ale prohrajete. A vy nechcete prohrát, nikdo nechce prohrát. Je proti lidské přirozenosti prohrávat. Tak namakaný dokument „amerického střihu“ jsem ještě neviděl. Černobílá perspektiva Michaela Moorea ztrácí na údernosti vedle formálně stejně úderného přístupu Christophera Bella, který až do posledních (mimochodem k slzám dojímajících) minut přijímá argumenty z obou stran. Pochybuje, ví, že pravda je sviňka relativní a také díky jeho silně osobní angažovanosti dostáváme mimořádně plastický, mimořádně upřímný pohled na americkou morálku. Bohužel nejen americkou. Zábavné, dojemné, poučné a nezvykle snaživé v obcházení jednoduchých závěrů – málokterý hraný film disponuje tak širokou nabídkou. 90% Zajímavé komentáře: Nathalie, teutates, MegatroN, selviskhe

Neuspořádané kombinování chronologického a retrospektivního postupu vyprávění asi mnohým nesedne, ale ve Van Santově nakládání s ním jsem neviděl vyprázdněnou exhibici, nýbrž šikovný způsob, jak nám bez zbytečných slov zprostředkovat Alexovy pocity. Zmatek, neschopnost dlouhodobějšího soustředění. To podstatné se skrývá za gesty, náznaky, letmými pohledy. Aby luštění celé mozaiky nebylo tak snadné, jsme neustále nuceni přemýšlet, nesledujeme-li film zrovna subjektivním pohledem Alexe, který si realitu mohl lehce „přibarvit“ (nemrtvý dvojdílný muž), ale taky nemusel. Celá hra na dvojího vypravěče je (SPOILER) ukončena poměrně nečekaným způsobem, kdy vychází najevo, že Alex „Paranoid Park“ nepsal, aby si jej časem někdo mohl přečíst, nýbrž pouze v rámci jakési osobní psychoterapie. Jako film nahlížející do duše traumatizovaného kluka mi film přišel dostatečně zajímavý, nějaké pseudointelektuální vycpávky a možnou spojitost s Ground Zero (nezaplněný prostor) nechám k důkladnějšímu rozboru povolanějším. 75% Zajímavé komentáře: Bluntman, Radko, Tommy987

Na začátku jsem tápal, pročpak Truffaut rozdal karty s pohotovostí zkušeného krupiéra a připravil nás o požitek ze spolu-pátrání, ale postupně vyšlo najevo, že nic není tak jednoznačné. Nejeden hráč s výrazem „mám samá esa“ ve skutečnosti blufoval. Konečně neděle! je další a bohužel též poslední perfektně (nikoliv rušivě dokonalým způsobem) vybroušenou záležitostí, v níž se prolíná vícero žánrů. Černobílý formát nás tak nevrací jenom do dob filmů-noir, ale také starých amerických komedií s inteligentní, ale lehce nevypočitatelnou ženskou hrdinkou (taky vám Fanny Ardant připomínala Katharine Hepburn?). Stejně jako všechny předchozí, lze rovněž tento Truffautův film vnímat jako komentář k vybraným žánrům i široké škále jiných skutečností. Čtení mezi řádky – a sledování Fanny Ardant, jež není perspektivou žádného jiného režiséra tak okouzlující – mne tentokrát dokonce bavilo více než samotný příběh, což bylo možná dáno tím, že jsem v něm po syrovém úvodu vůbec nehledal komediální prvky. Truffaut svůj poslední film prošpikoval indiciemi, jež různě souvisejí s francouzskou národní povahou. V kině se tentokrát hrají ve Francii do roku 1975 zakázané Stezky slávy (zbabělé odsouzení válečných hrdinů), o vietnamské restauraci se hovoří jako o „prodané“ Vietnamcům (paralela s Indočínou), právník nahlíží shovívavěji na typicky francouzské zločiny z vášně, na divadle je zkoušena hra Victora Huga, který údajně neměl nic proti incestu a jako efektivní zbraň poslouží v krizovém okamžiku i maketa Eiffelovky. V tomto směru velmi vtipné a ve všech ostatních směrech výsostně kultivované rozloučení jednoho z nepočetné řady režisérů, kteří mi budou skutečně chybět. A nejenom kvůli filmům, které již nenatočí. 80% Zajímavé komentáře: Radko, mortak