Scalpelexis

Bah. Problém 3 těles má spíš problém (úvodních) 3 dílů, během kterých neznámá apokalyptická hrozba vyloží nejen všechny své karty přímo před oči diváka, ale donutí ho načuhovat i do svého spodního prádla, jestli tam náhodou podle neschovává náhradní eso nebo žolíka. Generování následného napětí je poté efektní jak střílení polystyrénovými kuličkami, které k tomu nepodporuje jak tuze nezábavná a utrápená banda mladých géniů (tu jejich inteligenci Vám musí permanentně oznamovat, protože jinak nemáte šanci pochopit, v čem zrovna spočívá a odkud vzešla), tak mrzce zkratkovité zacházení s detaily. Chvíli děj tráví čas ťapkáním milimetrovými kroky, aby pak začal skákat kalibrem trojskokanů a vztahy mezi postavami mají chuť kyselého pomeranče. Nápad je evidentně dobrý, užité peníze jsou vidět na správných místech (i když přehnaný vliv DB dvojice na casting z Game of Thrones mi přijde spíš na škodu), jen ten příběh mohl být rozložen mnohem lépe, s dramatičtější gradací, klidně i odvážnějším skákáním v čase skrz virtuální realitu. Na to, jak bylo v první půlce solidně nakládáno s cliffhangery, tak závěr byl unavenější než siestující latinoamerický mrož. Předloha slibuje mnohé, ale to by mi musela slíbit víc než vlastnictví hvězdy, abych pokračoval dál.

Již máme z Disney tak poničená očekávání a zásobu tolik zbabraného, že dobře natočený nefalšovaný Star Wars fanservis, napíchlý na rozumný scénář, udělá zázraky. Funguje nostalgie a celkově se díl opouští s dobrou náladou.

Survival vesmírných komorních oper najdeme více v hraných verzích než animovaných, ale proto tento titul působí tak originálně ve výše zmíněné kategorii. A důvod tohoto přesunu je na snadě: Tvůrci nechali zbourat přehrady svých bizarních fantazií a pitoreskních nápadů při tvorbě neznámého světa a jeho ekosystému, který se mnohem snáze (a levněji) tvořil na papíře než skrz CGI. Polovina stopáže seriálu tudíž působí jako syrový a surový dokument o fungujícím potravinovém řetězci, které se ztroskotaná posádka nechtěně účastní a ta druhá si nebere servítky psychedelicky depkoidním vyprávěním oněch tuláckých útrap. Okrem oné kreativní audiovizuální geniality je nejsilnější stránkou neúprosná sálající atmosféra, která se nese v hodně nepohodlných tóninách od chabé naděje po ryzí zoufalství: Bolest často fyzická, ale ve valné většině hluboce psychická, reflektující pocity a motivace všech postav. Díky výše uvedenému nemáte problém odpustit průměrnější a relativně očekávatelný tok děje, ale zároveň z toho pramení minimální chuť si podívanou zopakovat, pokud nejste masochista, ulítlý přírodovědec či náhodou oboje dohromady. Nic to nemění na tom, že kvalita požitku je na unikátní úrovni a pro kterou byste se nechali i..sežrat.

Za tu vesmírnou scénku, která potěší každého SW fana, tu hvězdu (smrti?) navíc přilepím. Ale opět rušivě dopadáme do míst, kde nejlépe napsaná postava není ta hlavní.

Rozmixovaný a víc než mnoha směry přetaženě zvrhlý kolos namačkaný ingrediencemi z úplně opačných spekter o lesku a bídě rané americké filmové tvorby. Chazelle si toho na záda hází každým filmem víc a nemohl jsem se zbavit vtíravého dojmu, že se tu značně inspiroval Tarantinovým Tenkrát v Hollywoodu: Pocta tvorbě amerického filmu (v pozitivním i negativním smyslu), Pittova stylisticky podobná role (úvodní italština komicky připomněla Pancharty), nepřeberné klení, vzývání absurdna a humor hodně přitažený za vlasy. A i když ho i po tomto beru jako neskutečně talentovaného režiséra, který má vizi, zvládá bravurně lepit různorodý scénář a choreograficky diváka rozmazlit muzikálními scénami, teď už zašel až moc daleko. Úvodní penězi, chlastem, sexem, drogami, zvrhlostmi nařachaný a obdivuhodně výpravný partyhouse mě nechával střídavě v úžasu, znechucení a smíchu, ale tenhle zhnusený La La Land mě výsostně bavil, stejně tak následující groteskní natáčení filmu. Pochválit musím výbornou hudbu s neúnavným saxem (vsadil bych boty, že tam slyším Lea Pellegrina!). Od té doby jsem ale smíchem a nadšením už byl nucen šetřit, protože Chazelle spustí šílenou horskou dráhu z příjemně absurdních topů do bizarně a vyloženě odpudivých stok, kterou drží na vysoké kvalitativní lati Oscarově hrající Margot Robbie. Na některé záležitosti jsem možná konzervativnější divák a neměl jsem chuť poznávat další a další kanály lidského chování či zálib; zvlášť, když má film víc jak 3 úmorné hodiny. Především z těchto důvodů je pro mě film obtížné opakovatelný, i když toho v sobě má nepochybně hodně na odkazování a pod prahem neustále silně klepe obdiv k 100 let staré kinematografii. U mě osobně tato kombinace artu a bizáru nezabodovala i přesto, že si uvědomuju víc než přítomnou genialitu.

Yeah, ehm, no. Jakmile se začnete příliš často omlouvat, postavy až příliš často dělají zmatečná rozhodnutí a jsou jim příliš často dány do vínku úlohy/schopnosti, které je necharakterizují či se objeví příliš často situace typu "Jéé, já se ho musím zbavit, ale nemůžu, protože bych se tím zbavil někoho jiného, takže se musím zbavit někoho dalšího..ale to nejde", tak už víte, že se začínáte motat v kolečku a na konci 3. série je třeba smutně konstatovat, že jsme se nikam nedostali. Postavy jsou těžce nevyužité, ať už Sedmička anebo i samotný Soldier boy, a žádná mě moc netěšila, spíš naopak. Obávám se, že příliš mnoho melodramatu vyústí až v přespříliš mnoho sezón.

Malá parkůrová víla. Naopak v rámci anime produkce je tento projekt nepřehlédnutelně zasypán jmény největšími: Tetsurou Araki, opěvovaný režisér z Attack on Titan. Gen Urobuchi, který stojí za výbornými scénáři Fate/Zero, Madoky nebo Psycho-Passu. Hiroyuki Sawano, jeden z nejznámějších skadatelů hudby pro anime posledních let. Mezi dabéry nechybí takové hvězdy jako Yuuki Kaji nebo Mamoru Miyano, to vše zastřešené jedním z mých nejoblíbenějších studií WIT. Úvodní ponoření a poskakování ve světě načrtnutý obrovským bublifukem je neskutečně efektivní audiovizuální podívanou; opulentní zaměření na vodní skupenství je středobodem vykresleného Tokya a vůbec bych se nedivil, kdybyste se domnívali, že se jedná o dalšího Shinkaie, jak je to v nemálo aspektech nápodobné jeho nedávnému Weathering with You. Wiťárnu především prozradí použité kompozice pozadí u statických obrázků obličejů se zdůrazněnou hrou světelných efektů frekventovaně se vyskytující u Vivy. Nejde než si užít kamerové bláznění při soutěžích, její nekonečné obtáčení kolem všech os sportovců. Pohybové parkurové sekvence jsou nádherně zanimované a jediné, co mě lehce vytrhávalo z úžasu byla zmatenost skriptu, jestli použít klasický běh nebo směšně nevhodný "naruto run" (Jako proč vůbec? Přece si na bál nevezmete oblek, abyste si nakonec nazuli holinky?). A když jsme u scénáře, tak to byl pouze lehký náznak většího skřípotu. Netuším, jestli to Urobuchi lehce odflákl, bylo mu to ustřiženo anebo v tom byly jiné externí zasahující faktory: Inspirace Andersenovou Malou mořskou vílou je nám mláceno o hlavu co pár minut, ale to by se nesměl vytvořit oproti původní pohádce nedodělaný fantastický svět s neznámými pravidly, vysypat balíček postav bez minulosti a hlubší charakterizace a pak to následně zkusit zpětně zabalit do romantického dárečku, který má zabrnkat na citlivější struny. Romantika mezi vílou a princem je po výše zmíněném vzoru spíše tvořená gesty než slovy, ale je to pouze vybledlá zkratka. Diváky se snaží o jejich existujícím přibližování přesvědčit hlavní "wingman" scénáře, vizuální stránka, která usilovně prodává jednu magickou scenérii za druhou, jenže bez smysluplných společných činů hlavní dvojice a chemie je to pouhopouhý prázdný obrázek, doslova reklama na ticho. Neuvěřitelnost děje jako kdyby smutně symbolizovala trudnomyslná autorská neochota okolních postav ptát se či vůbec dumat nad nadpřirozenými prvky obklokupující naší vílu či prapodivná ignorace jejího původu. Emoční dopad posledních dramatičtějších minut tak byl pro mě podobný velkolepému nadpisu slabšího bulvárního plátku. Jak Jeoffrey psal, vůbec by neuškodilo méně akce a naopak více velmi křehkých bublinových vztahů k dojemnějšímu vykreslení, ironicky řečeno. Je to škoda, jedna moc pěkně vypadající škoda a splasklá bublina. 3*

Je to mnou nebo vyměnili scénáristy z 1. série za šašky ze Zemanovy prezidentské kanceláře? Anebo musím být nějak vzdělaný v Dota příběhu, což nejsem? Protože tu jsem absolutně nepobíral, co se děje. Mám problém si vybavit jedinou postavu, která byla charakterově stálá, věděla, co dělá a zároveň nebyla rozpačitě a zvláštně polozakoukaná do Daviona, který naopak nedělal vůbec nic. Lina? Páže s modrokřídlatkou? Teleportérka? Odchod epizodního záporáka? Konekce mezi epizodama jsou chaotické, a směr děje je jak házení 50-stěnnou kostkou. Okrem těchto veledůležitých neduhů ostatní kvality z 1. série zůstavají, ale tohle byla pořádná španělská vesnice. Lepší 2*.

Tady scénáristům už vyloženě došlo a zdálo se mi, že příběh je rozplánovaný na ty cca 2 série, ale nevycházelo to ukončit v té druhé. Vskutku, první 2 epizody byly pomyslné poslední stránky a po nich nastal nepotřebný křečovitý epilog, kde si všichni museli vyřešit své vnitřní komplexy, společenské nesrovnalosti ve vztazích a jedna postava potřebovala nastolit nový řád, aby se přes svou vševědoucnost přesvědčila, že to není to pravé lotosové. Zábava se vyloženě poroučela do míst galaxie, kam se příběh poměrně ojediněle a bizarně nedostal. Dota se mi víc líbila v módu D&D fantasy, s rozvíjením charakterů, průzkumem loru a okolního světa. Nic z toho už v menu nebylo; naopak slovní handrkování všech postav nebo přehnaně přetažené bojové marasty bych si neobjednal i pokud bych neměl na výběr nic jiného. Doufám, že už se konkrétně k této dějové linii nevrátíme a o to víc budu vyčkávat na pokračování Arcanu. Nikdy bych nevěřil, že někde budu mít LoL v žebříčku výš jak Dotu. Lepší 2*.

LIDEN FILMS umí udělat i dobré anime? Světe div se, stalo se. Sdílet naprosto totožné maximální nadšení jako Jeoffrey nebudu, ale základy pro částečné byly pro mě výslovně ložené. Však seznejte: Jak by mohl zoufalý závislák na Monogatari drogách, jako já, být neodchycen supernaturalem, který režíroval právě jeden z tvůrců Monogatari sérií a pulsuje v atmosférickém světě prázdného městského prostředí, které je naopak plné urban legend, krky křivících podivínů ať už lidské rasy nebo té upíří? Nemožné. Yofukashi no Uta to navíc rozbalí v takovém stylu, že si v prvním díle hodí laťku výš co Armand Duplantis a hořkosladce přijme, že už ji nepřekoná. Úvodní explorace noční melancholie je fantasticky komorní; pocity ústřední dvojice jsou tak úchvatně blízké pro všechny noční sovy, ať už vyhledávají bujarou zábavu anebo naprostý klid. Napnuté pocity malebně dotahuje nafialovělý filtr s všudypřítomnou hvězdami nadopovanou oblohou. Vyložené dokonalosti dosahují poslední minuty úvodního letu podpořené beatem perfektního ED; 100% jsem se poddal souznění s Koovým vydechnutým "saikou!". Ko-ketování zakřiknutého a věkem hodně limitovaného Koa s nevyzpytatelnou Nazunou je vcelku originálně a zábavně skřípající do té doby, než příběh přehodí na kolej reverzního Twilightu (ale pořád mnohem sympatičtějšího), postupně měnícího Koa v nepraktického a neužitečného pěšáka mixlého s trofejí, do čehož jsem se zakousával s mnohem menší chutí (proč postupně zmizela krásně groteskní trojička místních opilců?!), což začalo probouzet do té doby úspěšně tlumené nepřátelství a vzpomínky z předešlých nepovedených upírských zážitků. Na co jsem si též chvíli zvykal byl trochu neurvalý a nezvyklý character design, ale než jsem se vždy nadál, byl jsem příjemně zbuldozérován úchvatnou noční scenérií. Práce s pozadími a vůbec celá forma anime symbioticky kooperuje na jedničku s dějem emitovanými emocemi užíváním široké palety barev a výrazně mi pomáhala přežvýkat ke konci kodrcající scénář. "Volání noci" i přes tyto neduhy je sympatický pokus přiblížit magii nekonečných večerů s kapkou krve, nesmrtelností, hraní her a introvertním přemítáním o formách lásky. A s báječným ED! 4* tomu vlepím bez bázně.