castor

Není romance jako romance. Obzvlášť když má hlavní hrdina Adama Sandlera sedm dominantních a nesnesitelných sester, firmu s podivným zbožím, je prchlivý, neschopný citového vztahu a jakmile jedna ze sester v nějaké nejméně vhodné chvíli vytáhne ledajakou nelichotivou historku z jeho dětství, je schopný předvést nemalý výbuch vzteku s nějakou demoliční tečkou. Než blíže pozná potencionální partnerku Emily Watson, která může přinést lepší příští, nenapadne ho nic lepšího než zavolat dámě na sex po telefonu. A nebude to jediné zaškobrtnutí. To, že Paul Thomas Anderson umí hrdiny zabořené v životní mizérii, už nějakou dobu víme. Zároveň je vláčí podivnými náhodami a absurdními situacemi, u kterých se (neznalý) divák může cítit, že se právě probudil po nějakém bouřlivém večírku. Jenže těžko čitelný Anderson „jen“ umně kopíruje duševní stav svého hrdiny. A znovu vsadil i na pestré vedlejší postavy, mezi kterými vyčnívá jeho oblíbenec Philip Seymour Hoffman. Přesto si nemůžu pomoct, protože ve výsledku se tenhle kus tváří jako něco víc, než ve skutečnosti je.

„Co zabíjí tvého otce?“ – „21. století!“ U předchozích sérií jsem zmiňoval vlažnější rozjezd, což se v případě té čtvrté rozhodně říct nedá. Tvůrci nechali řádně rozkopnuté dveře a koordinovaný útok na rančerskou rodinu pokračuje, a zatímco jízlivá dračice Kelly Reilly potřebuje cigáro, její otec má v těle několik děr. A nebude to jediná ztráta. Start opravdu skvělý. Jakmile ale od rodiny odstrčený Jamie kupuje ranč s pozemky a Kacey musí myslet na Monicu a syna, začneme se zase trochu opakovat a nepěkně točit v kruhu. Jimmyho kovbojská linie mě nebavila, aktivistka Piper Perabo také úplně nestrhla, s napětím mezi honáky (tentokrát nejvíc mezi Lloydem a Walkerem) je to nahoru dolů a spolehlivý Will Patton si odehraje své a zmizí. Když se přitlačí na pilu, je to fajn. I když jak kdy, protože zákony prostě pro tuhle rodinu neplatí. Ale opravdu: kam se třeba posouvá takový Kayce? Loajální veterán, který upřednostní rodinu a v jednom dílu ho chce ulovit jedna buchta. To je celé. Jamieho tvůrci trochu uklidili na druhou kolej, jeho vrtkavý charakter a nedostatečná rodinná loajalita se nikam nevyvíjí. Na Ripa, na kterého je spoleh, je pořád spoleh… mám pokračovat? Prostě pořád platí, že děj by se v případě sérií dal bez větších obtíží vměstnat zhruba do sedmi epizod.

Jakmile zhruba po hodince vezme Ben Affleck jednoho ze sousedů do sklepa ke svému milovanému hlemýždímu teráriu, už jen jejich dialogy dávají tušit, že se to celé v druhé polovině rozpadne. Do té doby šlo nicméně o poměrně rafinovaný portrét jedné zvrácené rodiny, jednoho toxického vztahu. Zkušený Adrian Lyne (opravdu velká pauza) si docela mazaně pohrává s divákem a hned od začátku vyvolává několik otázek. Jasně vidíme, že ve vztahu ústřední dvojice není něco v pořádku a zdaleka se nejedná o ukázkové manželství. Ona se nebrání otevřenosti a různým úletům s jinými muži, on o nich ví, pasivně přihlíží, ale postupně odhalujeme, co dělá, když se ona nedívá. Přesto spolu fungují jakoby nic. Vlastně se doplňují, navzájem se potřebují. Na podobnou nejednoznačnost vsadil třeba David Fincher ve své Zmizelé, ta ale fungovala mnohem lépe. Lynea víc než bradavky Any de Armas (a že je na co se dívat) zajímají charaktery a motivace jeho postav, stejně jako hledání pravdy, jenže karty tvůrci odhalí a znovu už je nerozdají. Přitom mu manželské trojúhelníky vždycky šly, nejvíc asi v Nevěrné a Osudové přitažlivosti. Po řemeslné stránce je Lyne znovu nadprůměrný (kamera ví, jaké úhly zvolit, hudba přitlačí, jakmile je třeba), zápletkově oldschoolový a atmosféru si rovněž víceméně pohlídal. Kritici ostatně vždy tvrdili, že jeho filmy nabízejí spíš styl než podstatu, často se ovšem pletli. Horší je to s tím nejpodstatnějším – scénářem, což s ohledem na jméno Sama Levinsona (tvůrce uznávaného seriálu Euphoria) nemile překvapí.

Docela dost blbé načasování. Každopádně to začne poměrně nadějně. Noomi Rappace s malou dcerou uvízne v zácpě, záhy zjistí, že za to nemůže hustý provoz, ale ozbrojení muži v kuklách. Brzy cestuje ponurými kulisami v nákladním vlaku. Bez dcerky, ale s bouchačkou v ruce. Vzápětí se stává součástí tajné mise, kdy má přes zamrzlé vody dopravit zařízení, které může válku ukončit. Po několika dekádách je totiž souostroví mezi pevninou a otevřeným mořem pokryto ledem. Vojenskou techniku neunese, vojáky na bruslích ano. A právě led měl být hlavním lákadlem tohohle thrilleru. Jenže osudy vojáků klouzajících se po nestabilním ledu na nepřátelském území mohly mít o dost silnější atmosféru i nápaditější akční momenty (do poloviny to platilo). Válečný konflikt není jasně definovaný – jak to všechno začalo, co se stalo, kdo vlastně bojuje? Tvůrci sice vytvoří pocity strachu a zoufalství, ale postupem děje o ně přicházejí. A samotné finále pak „úplně“ změní prostředí a ztratí dramatičnost a napětí. Přitom červená na bílém sněhu vždycky vypadá úžasně. Nakonec jen další pásovka z Netflixu.

Erin by ráda prorazila jako herečka, zatím ale hlavně v jedné detektivní kanceláři testuje věrnost ženatých mužů. Obecně v nich má malou důvěru a usvědčovat podvádějící muže jí nedělá až takový problém. Následuje triviální příběh, kterak se do jednoho z „klientů“ zabouchne, což přinese docela mizerné momenty a hloupé nápady. Podobných vylouhovaných čajů jsme už viděli nespočet. Brzy se tak divák zastihne, že si sám před sebou obhajuje, proč se na to vlastně kouká. Jasně, při každé příležitosti sexy Dina Meyer, která kdysi coby profesorka svedla Brandona Walshe nebo se rozparádila mezi digitálními brouky, může být jedním z důvodů. A vlastně není jedinou, na kterou se tady dobře dívá.

Historik samozřejmě pláče, divák se má bavit a užívat dobrodružství. Platí to ale tak napůl. Ambiciózní chuďas Heath Ledger přišel na to, jak obejít pravidla a stát se rytířem. Z nebožtíka stáhl brnění, nasoukal se do něj a začal psát svůj sen. U něj zlámal několik kopí, zažil mejdan s moderními hity, sbalil spanilou lady a v historické aréně vyhrál nejeden turnaj. Scénárista Brian Helgeland na papíře měnil žánry a následně přicházely výsledky na obou stranách barikády (oceňované L. A. – Přísně tajné, Tajemná řeka či Odplata, kritizovaný Posel budoucnosti nebo Pojídač hříchů). Toho času byl ale v kurzu a s Oscarem na poličce si touhle dobrodružnou romancí získal zástupy fanoušků. Mě teda úplně ne, ale svižnou a místy nápaditou režii stejně jako neokoukané herecké tváře oceňuju. Fajn tři hvězdy.

Režisér Steven Spielberg může po všem, co dokázal, cokoliv. Může si plnit (ještě) nesplněné sny (ale s ohledem na to, jaké příběhy už má za sebou, jich moc nebude), a je jen na divákovi, zda u toho bude chtít být. Protože tady je tentokrát ten hlavní „kámen úrazu,“ kdy věhlasný tvůrce skutečně jen důsledně umetává už vyšlapanou cestu. Znovu se tak ocitáme na konci 50. let v newyorské chudinské čtvrti a děláme si (pro mnohé dobře) známé kolečko. Příběh byl už kdysi lehce tuctový. Divák přesně ví, co může od snímku očekávat a nové roviny pohledu hůř hledá. „Jen“ se do dialogů častěji vkrádá záměrně nepřekládaná španělština, zesiluje sociálně-realistický tón a výrazněji se angažují ženy. Každopádně Spielberg samozřejmě aktualizuje a scény se svým osvědčeným týmem vybrušuje k dokonalosti. Herci své party i poctivě odzpívali, ale že bych z nich padal na zadek (všechny ty herecké nominace a ceny), tak to určitě ne. Chemii mezi některými bych si navíc představoval hutnější. Taneční a pěvecké sekvence jsou fenomenální. Žádná vystoupení z divadelních prken, tvůrci vše přesunuli do ulic velkoměsta. Kulisy a výprava jsou velkolepé, kreace komplikované, Janusz Kamiński zase vládne, ale… ale… ale… Za mě prostě krapet neemoční oprášení muzikálové klasiky. Technická stránka je jedna věc, ale prostě mě to nezasáhlo. Nicméně pořád velmi důstojné.

Na papíře to vypadalo skvěle. David Koepp stál za scénářem, chameleonský experimentátor Steven Soderbergh si plní další filmařský „sen“ a modrovlasé děvče Zoë Kravitz žije v industriálním podkroví a nevychází z domu. Byla diagnostikována jako agorafobička, má strach z otevřených prostranství. Pravidelně telefonuje se svou matkou i terapeutkou, obě ji marně povzbuzují. Jenže pak se stane svědkem zločinu a z bytu prostě vykročit musí. Poměrně fajn se pracuje s pandemií, kdy zatímco lidé okolo se už posunuli dál a vrátili se do kancelářského života, ji zatlačila do ještě úzkostnějších stavů. Soderbergh zůstává plodným tvůrcem (někdy až tak, že jsou jeho filmy uváděné jen tak mimochodem bez adekvátního marketingu, aby upadly v zapomnění), v druhé polovině je jeho poslední příspěvek víceméně přímočarým thrillerem, který se více či méně zajímavě zamýšlí nad naším současným vztahem k technologiím. Finále povedené. Tak či onak bych od dua Koepp (myslím hlavně jeho starší látky) a Soderbergh čekal o trochu víc.

Kazeta se dosud šířila pirátskými kopiemi, jenže páska se nyní dostala na internet. Řešením by bylo odkoupení práv, čímž se šíření po internetu alespoň „dostane pod kontrolu“. Rozladěný pár má spojit společný výlet, ale davy lidí jim plány překazí. A nejen ty. Snaha o Randovo vykoupení na diváka udeří tak napůl. A vlastně i celkově ostatní linie, když se ze závěrečných titulků dozvíme, jak to celé (ač to předem víme) dopadlo. Nicméně se mi obecně líbilo, že se scénář slavnému páru postupně dostával pod kůži a dodal jim patřičný lidský rozměr. Herecky paráda, stejně jako dobový vizuál.

Rand je v koncích. Kamarádka Erica ho vykopla, bývalý společník mu nebere telefony, pan Peraino chce přitom zpátky své investované prachy. Mohl by „pomoci“ Tommy, ale ten raději škrtne sirkou. Pamela nechce být jen tou, která kariéru strávila běháním v červených plavkách. S Barb Wire ale díru do filmového světa určitě neudělá. A sexuální páska prostě pořád hraje první housle. Popelka Lily James je k zulíbání, trefila gesta, intonaci, maskéři si zaslouží poklonu. Sebevědomé hovado Sebastian Stan přitahoval víc pozornosti zejména v první polovině série, kdy jeho pověstná neurvalost prostě bavila. Teď už byl víc umírněný, což je vlastně dost škoda.