castor

Třikrát -z-. Zbytečné, zívající, zoufalé. Jeffrey Dean Morgan určitě někdy opanoval nějakou tu anketu o nej hřebce, protože charisma má tenhle chlapík na rozdávání, ale jeho hvězda bude vždy vykazovat nižší svítivost, protože jeho blbě vybírané role nestačí ani k prachobyčejnému odreagování. Úplný průšvih to ale zase není.

Díky dokumentárnímu cyklu si můžeme osahat oblast, která u mnohých vyvolává smích, u jiných vyloženě pohrdání, další se naopak dmou pýchou nad svou uniformou. Sáhnou si na dno svých sil, nejen fyzických, a určitě je unikátní sledovat armádu zevnitř, poměrně podrobně a bez zásadních příkras. Netuším, jak velké omezení dokumentaristé měli, ale na výsledku to není vidět. Vyškov válí. Podobně bych rád nahlídl i pod pokličku jiných organizací.

Abych pravdu řekl, v devadesátých letech jsem o ničem takovém neslyšel. Urazil ji, jednou se pomstí. Sic u toho bude divák tak trochu trpět, protože takovýhle výplach se jen tak nevidí. Vyjmenovávat logické přešlapy by bylo zbytečné, dialogy jsou komické, mnohé scény na sebe nenavazují, tvůrci postavy posílají do situací jen, aby to pořádně burácelo, nedopřejí jim krapet vývoje nebo alespoň smysluplného jednání a celé je to amatérsky roztomilé. Kouzlo videodistribuce mělo svou sílu, tenhle brakový výplach se tváří zatraceně vážně, trpí i neuvěřitelnými prodlevami, než se něco stane, přitom to celé netrvá ani 80 minut.

Snažím se vždy vytěsnit, že se Eddie Murphy pitvořil v nespočtu přihlouplých komediích a navždy pro mě bude detroitským poldou Axelem Foleym, africkým princem Akeem, Oslíkem ze Shreka, samolibým frajírkem z Dreamgirls.. a jsem rád, že nově i Henry J. Churchem. Znovu tak přesvědčivě vyměnil image nějakého nablblého šoumena za milého chlapíka, který se jednou objeví coby kuchař v rodině umírající matky a její dcery a už z ní nezmizí. Nečeká na vděk, jedná přímo, sám sebe neumí pochválit, jen to soukromí by si rád ohlídal. A postupně si získává všechny, včetně diváka. Samozřejmě nic pro cyniky. Tvůrce Řidiče slečny Daisy Bruce Beresford se látky chopil se sobě vlastní inteligencí a řemeslnou jistotou, nevydírá, nepřekvapí, ale mile baví. Fajn i s vedlejšími rolemi. Jednoduché, ale funkční.

Proměny povedené, o tom žádná. Jenže natáhnout osm imitátorských písniček přes celý večer, to dá hodně úsilí a hlavně divácké trpělivosti. Tedy mluvím o divácích, kteří nedřepí denně u Ulice nebo nefandí „kuchařům“ z Prostřena. Trénink, kecy, kecy, zpověď, vystoupení, porota, kecy, kecy, chytání se za srdíčka, posílání polibků, poplácávání po ramenou. Jen se střídají paruky, vrstvy make-upu a dost slabé (prázdné) vtípky Ondřeje Sokola. Povrchní estráda, kde osobně ocením spíš výkony herců než zpěváků.

Jean-Claude se zase jednou mstí. Tuhle disciplínu už má dokonale zmáklou z předešlých filmových zastavení, tentokrát dostal i trochu prostoru, aby předvedl, že nějaká zajímavá herecká poloha pro něj není sprostým slovem. Ba naopak. Aktuálně to odnese jeho žena – sociální pracovnice – která vezme doslova pod svá křídla asijskou emigrantku. Po půlhodince je hotovo a začíná hon na obou stranách – oni jdou po něm, on po nich. Škoda, že Van Damma nenapodobili i ostatní ve štábu. S kvalitním scénářem nikdo nepočítá, ale režie mohla některé scény udělat zapamatovatelnějšími, sráží je i pitomej střih. Docela fajn béčko, už to je samo o sobě velká pochvala. Dvě až tři hvězdy.

To, co měl rozhodnout Bůh, udělala němá porodní bába. Nejen tím poštvala proti své rodině reverenda kázajícího trest pro všechny hříšníky. Sic dojel do města teprve nedávno, ona záhy rozpoznala jeho krutou duši. Moc dobře totiž věděla, co zlého v sobě nosí. Zdaleka totiž nešlo o jejich první setkání. Bohužel. Záhy přijde na řadu hornické městečko, kde se pánové dočkávají (prý zaslouženého) rozptýlení, a divákovi začne leccos docházet. Aby mu to tvůrci v dalším dějství zase rozvrátili. Tahle deprese má nakonec čtyři kapitoly. Holandský režisér Martin Koolhoven představuje syrovou vizi moderně pojatého westernu s výraznou dávkou brutality, možná lehce připomíná kousky Paula Verhoevena, když ještě natáčel ve své domovině. Tvůrci si všímají postavení žen, otírají se o náboženský fanatismus, hodně vsázejí na atmosféru a zejména postavy. V každé epizodě sledujeme, jak je Dakota Fanning (potažmo nesmírně talentovaná a toho času čtrnáctiletá Emilia Jones) skvělá herečka a démonický Guy Pearce skvostným záporákem. Divím se, že tenhle Australan ještě nemá na polici nějakou prestižní cenu. Tvůrci s námi manipulují, nabízejí řadu motivů a nápaditých scén (ač místy jen černobílých), až se divák musí radovat. Samozřejmě je diskutabilní množství násilí, nicméně vyloženě samoúčelným bych ho nenazýval. Koolhoven si získal sakra respekt.

Roba Schneidera si nejprve pamatujeme, když byl Kevin podruhé Sám doma, pak začal těžit ze štěků v Sandlerových komediích a nakonec několikrát „bodoval“ ve vlastní sólovce. Jeho hrdina touží stát se policistou, po nehodě ovšem začne zjišťovat, že se s ním dějí zvláštní věci. Rostou mu chlupy, zlepší se mu čich. Asi je patrné, kam se vtipy ubírají. Za kamerou rutinér, před ní pak herci pronášejí dialogy, které jako by psala banda puberťáků. Ač několikrát se mi trefili do noty, to bych zase kecal. Colleen Haskell z televizní reality show roztomilá.

Scarlett Johansson by si měla začít sakra hlídat, do jakých projektů se pouští. Asijská manga a anime jdou úplně mimo mě. Blockbustery v posledních letech chtě nechtě hloupnou, kolikrát se smíří s průměrem, tady to není jinak. Zápletku moc neřeším, respektive jsem se (asi svou chybou) ztrácel a spíš se soustředil na akci než na děj. Scarlett tak má na kontě další fádní roli, divák pohled na nejmodernější vizuální efekt, ale ten se lehce omrzí. Chybí nadhled, chybí humor, místy je to až moc umělé. Ale zmiňovaná akce si sedla, častokrát doslova lahodí oku. Tři hvězdy jsou tak akorát.

Další z kusů inspirovaných skutečnými událostmi potvrzuje, že Arnold Schwarzenegger už zdaleka není tahákem a končí u něho průměrné látky. Zároveň se nás snaží přesvědčit, že charakterní herectví pro něj není sprostým slovem. A má docela pravdu. Drama o muži, který při leteckém neštěstí přijde o těhotnou dceru a manželku, sleduje jeho vyrovnávání se s krutým direktem, stejně jako zhroucení letového dispečera, který měl zrovna službu. Letecká společnost nabízí odškodné, Arnold čeká spíš obyčejnou omluvu. Snímek, jehož rozpočet by v 90. letech nestačil ani na Arnoldův honorář, se vrací do události roku 2002, kdy s jinými jmény i souvislostmi připomíná jedno fatální rozhodnutí: zřejmě pod vlivem pracovního vytížení i údržby systému na přístrojích. Letos sedmdesátiletý Arnold navazuje na předchozí štaci v Maggie – je zamyšlený, zlomený, strhaný, což příjemně narušuje jeho hvězdnou auru. A mimochodem zraje jako víno. Samozřejmě 90% diváků by si přála, aby vzal do ruky sekyru a rozmlátil několik kanceláří letecké společnosti. Není to průšvih, ale zítra oněch 90% diváků nebude tušit, o čem to vlastně celé bylo. 55%