Scaevola

Velice různorodá série sází na - alespoň v mých očích - neotřelé způsoby animace a drsné, až prvoplánově krvavé příběhy, v nichž se může plně rozvinout potenciál zcela generovaných prostředí i postav. Minimální stopáž nutí soustředit se pouze na to nejdůležitější z vyprávění, a koncentrovanost zážitku je tak místy až dechberoucí. Vzhledem k mým zkušenostem s animovanými snímky mi samozřejmě nejvíce učarovaly fotorealistické epizody (Secret War, The Drowned Giant, Sonnie's Edge), ale většina příběhů má myšlenku i nápad a vyloženě slabý díl jsem nenašel.

Vědecko-fantasticky velkolepé v první polovině, rodinně intimní v druhé, jako celek pak snímek působí z hlediska stylu přímočaře a sebejistě ve svém minimalismu, na čemž má lví podíl hudební stránka. K takovému dojmu se přidává ohromující zjev technologií budoucnosti, ač film ani zdaleka nevysvětluje vše a spoléhá se především na zápletku o vyvoleném mesiášovi pouštních kmenů, přičemž velkou roli hraje právě tvárnost a jiskřivost písečných přelivů a jejich skoro až conanovská nesmlouvavost. Vzácný to případ fungujícího propojení autorské vize, co se formy týče, a příběhového bohatství obsahu.

Hlavním důvodem, proč se lidé dívají na staré pohádky (a na pornografii), je, že v zásadě nechtějí nic nového. V okamžiku, kdy tedy chcete aktualizovat žánr pohádky (a pornografii) musíte se vydat trochu jiným směrem, a sice přidat buď na humornosti, nebo na fantastice. Dovolím si vyslovit dík současným tvůrcům za to, že se vydávají spíše směrem k fantasy, respektive k sci-fi zápletkám, mohu-li být důsledný, a že po povedené Princezně zakleté v čase přichází další dílko s podobným motivem. Zajisté tu nejde o klasickou pohádku, protože princ nikoho nezachraňuje, protivně se tvářící princezna nečeká na vyvoleného a arcilotr je vlastně nešťastný otecko, ale výsledkem je zábavný snímek s několika dobrými nápady a sympatickou stopáží. Jen nesmíte domýšlet zápletku o cestování časem do důsledků... a pohádka to prostě není.

Celou dobu jsem se těšil na politickou linku a vojenské šarvátky, ne-li bitvy samurajů, až mi příběh utekl a mně došlo, že se vlastně jedná o milostný příběh cizince a domorodé ženy obohacený o poznávání japonské kultury a něco málo nindžů. To však nic nemění na celkové kvalitě počinu, jeho výpravě, hudebním doprovodu, hereckých výkonech a dnes už neviděné práci se střídáním jazyků a jejich překladem. Zmrzí pouze zbytečně uspěchaný závěr, ale na finálním dojmu ze seriálu už to nic nezmění.

Dejme tomu, že se spíše než o skutečný film jedná o volnou ilustraci ke knihám E. Štorcha, o ilustraci bez větších ambicí, efektů i výpravy (soudím, že jinak to v době vzniku ani nešlo) určenou primárně pro vzdělávání mládeže. Jenže vzdor svému určení i minimální práci s postavami jde o dílko povedené, dovedně kouzlící onu správnou atmosféru, a dokonce křesající jakési emoce.

Namísto odpočinkové, řekněme "řachandové" komedie tvůrci servírují místy mrazivou, jindy bohužel nudící podívanou ze světa moderních matek, které neustále dokola řeší stále stejné, skoro odvěké problémy. Sympatičnosti jednotlivé postavy nepobraly stávajíce se spíše typologizovanými karikaturami a nucený happy-end bez jakékoli katarze ničí i možnost vnímat snímek jako sociální drama. Výsledek je tedy naneštěstí plytký vzdor námětu, z něhož by bylo bývalo možné získat alespoň vtípky zemitější podstaty.

Film klame tělem - láká na nevázanou taškařici, která se však poměrně rychle změní na solidní drama podle klasické poučky, že válka je nejsyrovější očima dítěte. Až potud by vše fungovalo poměrně dobře, přimhouřím-li oči nad strmou změnou rytmu i žánru, ale posléze do přemítání o fanatismu vstupuje sám režisér, jehož kreace A. Hitlera je bohužel nejen trapná, ale především zcela samoúčelná a dějově zbytečná. Zjevení, které nedává smysl a není ani nijak vysvětleno (kupříkladu alespoň úderem granátu do hlavy), sráží snímek o třídu níž a nepřináší nic navíc, což je škoda. Nutno však říci, že při závěrečných bojích v ulicích i díky skvěle vypointovaným postavám člověku naskočí husí kůže.

Po nedávném Boss Level se zdá, že se protnutí počítačových her a filmu odehraje trochu jinak, než by se jeden nadál... Každopádně tohle byla neskutečná hloupost, naivní, postřelená jak kejhající husa, poučená zkušenostmi hráčů a se strašidelným poselstvím na závěr (opravdu jí umělá inteligence řekla, koho miluje?), nicméně vzdor všemu také zábavná a odpovídající svému určení oddechnout si jednoho večera. Víc jsem nežádal.

Neoznačil bych snímek za horror, byť se zde zdánlivě najdou všechny potřebné komponenty; v mých očích se jedná spíše o mysteriózní úvahu, přičemž se snímek cele spoléhá na atmosféru, pocity stísněnosti a chtivého očekávání, pracuje s pečlivě vykresleným prostředím poválečného Berlína včetně všech přízraků minulosti i neblahé dobovosti, s odkazy na fanatismus a sexualitu, které prolíná i staví proti sobě, a konečně buduje zápletku na vině, přestože v rozporu s křesťanským učením a v souladu se svým fikčním světem překonává vinu nikoli odpuštěním, ale silou. Vyplývá, že nezáleží na tom, o co vlastně jde, a že naivní děj kolem mocenských třenic v sabatu čarodějnic nevystupuje do popředí, protože v takovém případě by byl film pouze dlouhým čekáním na jednu rudě podbarvenou scénu. Ne, jde právě o onu směsici náznaků, odkazů a aluzí, které teprve dohromady splétají působivé, ač nutně dekadentní umělecké dílo, pročež netuším, zdali se ještě někdy znovu odvážím si film pustit.

Film mate - alespoň z mého pohledu - tělem. Slibuje fantasy v artušovském hávu se silným akcentem středověké mystiky, ale nabízí vlastně na jednotlivé scény rozbitou road-movie, jejíž výsledná myšlenka není ani zdaleka tak silná, jak by mohla být. Soudím, že je to způsobeno především formou vyprávění, jež zachovává schéma klasického dramatu, ačkoli těžiště příběhu leží na úplném konci, který je vlastně začátkem vší rozvahy. Proto působí první dvě třetiny snímku tak unyle (a herecký výkon D. Patela dojem unylosti spíše znásobuje, nežli naopak) a finále naproti tomu třeskutě skáče kupředu, aniž by se ohlíželo na rytmus čehokoli. Též idea úplného se odevzdání do rukou Božích, která je ústředním bodem všech tradičních artušovských mýtů, splývá do prázdna vzdor faktu, že je pro plné vyznění fabule nepostradatelná. Výsledek tak stojí na půli cesty ve snaze převyprávět středověký mýtus moderně, neboť na původní vyznění je příliš málo odvážná a na moderní zpracování zbytečně doslovná.