Marigold

Vlasy mi z toho nevypadaly, ale kdybych si tenhle kousek mohl vymazat z paměti, udělám to hned. Fajn, že si Singer ve filmu, kde nefunguje vlastně vůbec nic, neodpustí vtípek na trojku. Jenže ta proti tomuhle maglajzu vypadá jako dílo poloboha. Největší okamžiky lítosti a bezmoci prožívám u postavy Erica, které Singer a spol. přichystali jednu z nejhorších přerodových scén, jaké kdy byly v komiksácích k vidění (Ptáci meets Polski Robin Hood). Casting nových ksichtů se musel konat pod heslem "najděte herce s nejmenším množstvím charismatu". Korunu tomu nasazuje "ryšavý klenot" filmu, nová Jean Grey, která připomíná šikanovanou Máňu ze střední. Oscara Isaaca člověka ani nemůže být líto, protože mu jeho maska dovoluje jednu grimasu (nasraný předkus). Co dál? Přefouklá stopáž, která odráží problém mnoha dalších blockbusterů – neobratně se tu hledají alibi pro závěrečnou bitku, v níž se postavy chovají podle záhadné mechaniky. Ne že by si člověk ty twisty nedokázal zpětně odůvodnit, ale ta řídká kejda před tím k tomu nedává žádné opodstatnění. Jsem rád, že si Wolverine zasloužil svůj lesní jogging, chtěl jsem běžet s ním a ty usoplené pejsky nechat daleko za sebou. Kdyby mě film alespoň odměnil vymazleným vizuálem, ale skoro všechno tu působí uměle. Pamatujete, jak druzí X-Meni budovali svět, na kterém záleželo? Postavy, které nesly příběhy a nebyly jen věšáky na super-schopnosti? Tady se už jenom efektně čaruje – prd se transformuje v ještě větší fialový prd. Pevně doufám, že Bryan s výstavbou svojí neforemné pyramidy už nadobro skončil.

Nazi punks fuck off. Drželo mě to za nohu jak pitbull a ke konci zesilovalo stisk. Řídí se to jedinou logikou, a to logikou stupňovaného napětí. Logický obvody vypínám, tenhle film je všechno, co od slasheru čekám. Skvělé postavy, atmosferické prostředí, vyžehlený záporák a intenzivní "herní" finále. Pointa brilantní. Baví mě na tom každý detail. DIY garážová libůstka s řádně vohuleným kombem. Asi vůbec nejlepší Yelchinova role.

Čínský miliardář dal chechtáky, Hollywood největší hvězdu, Říše středu kdysi skvělého režiséra a div světa. Výsledek? Bezpohlavní, kulturně indiferentní a ušmudlaná prasoryba, která největší naděje budí v prvních dvaceti minutách. Jenže ten výtvarně vymazlenější Warcraft se nakonec stejně utopí v polívce plné nedovařených postav, vypravěčských neobratností a úsměvné ideologie, která se zoufale snaží konvenovat zcela rozdílným typům publika. Správný kritik prý nepoužívá slovo nuda. Jenže tady je bezradnost kastrovanost až fyzicky citelná. Takže sorry, NUDA.

Okouzlující aktualizace klasického muzikálu, která v podmanivém rytmu jazzu vypráví cituplný příběh dvou duší, jejichž dráhy se měly spojit, ale jen se proťaly. Bylo mi z toho tak smutno a těžko na duši, že jsem si chtěl před vší tou technicolorovou nádherou vypíchnout mozek jehlou od gramofonu. Taky tak milujete jazz?

NORBURY

Tak jo, autisti jsou krásné bytosti, ale nedávejte jim kvéry a super počítače, protože si nejspíš založí tajnou službu. Už dlouho jsem neviděl film, který by se po bezmála strhujícím úvodu tak grandiózně rozsypal. První část, kde divák sleduje vlastně velmi rutinní úkony hlavní postavy a pár náznaků, je netuctová a láká na přísliby zajímavých odhalení. Gavin O'Connor navíc režíruje velmi hladce a elegantně. Druhou polovinu, kde dojde na řešení informačního deficitu a je třeba rychle něco rozplétat, psal zřejmě v tajné kolaboraci Cimrman a Jarchovský. Od Nevinnosti jsem neviděl hůř použitý vysvětlující monolog. Když J. K. Simmons s nohama na stole odvypráví 90% děje, je to na hraně neumětelství. A závěrečná odhalení už skutečně šimrají na chodidle crazy komedii. Jestli se na začátku nabízí otázka, zda se ve filmu nebude prát realismus a akční nadsázka, závěr nabídne hotovou orgií věcí, které do sebe nepasují. Musím absolutně ocenit grácii, s jakou WTF momentky ustávají jak Affleck tak (opět famózní) Bernthal. Zúčtování semlelo snad všechno myslitelné thrillerové prvky s jediným výsledkem - kolonky má dáti / dal hrubě nesedí. A nemusím být autista, abych si to spočítal.

Opravdu nevím, komu zaprodali duši tvůrci, ale zřejmě to byl pochybnej absolvent pekelný zvláštní školy. Řád chrličů FTW.

Odsuzovat to z hlediska nostalgie nebo odporu ke korektnosti je samozřejmě hloupost, ten film má problém úplně jinde. Cast je silný, ale Fuqua z něj hlavně v první polovině moc nevytěží, jenom předváděčku fotogenických ksichtů a póz. Řetěz nahodí až závěrečná bitva, do té doby se občas zajiskří nějaká ta hláška na půl huby, kterou Nic Pizzolatto umí napsat. Poslední třetina je příjemná old school rubačka s dobrým tempem a celkem příjemně zvolenými úmrtími v družině. Problém Sedmi statečných je právě to, že jsou tak nějak nerozhodně rozkročení mezi klasickým westernem a buddy akčňákem modernějšího střihu. Když pak na závěr vytasí "Technicolor" paletu s hrobečky a notoricky známou melodii Elmera Bernsteina, působí to úplně falešně. Zlaté období westernu je pryč a tahle parta spíš svižně procválá kolem. Což je s ohledem na její složení vlastně málo. Sympatické ***

Poselstvím filmu je, že s černochy jsou jenom problémy a jsou to mizerní táborníci. A taky to, že se sice zlepšily technické možnosti natáčení, ale lidi točí samé hovadiny. Z jedničky nezbylo nic než ten Krčák a sem tam hysterickej nudlísek chodícího human lančmítu. Zajímala mě jediná věc: zachránil někdo ten dron? Jediná smysluplná figura. Jinak je film asi tak strašidelnej, jako když si postavíte stan na zahradě a vyprávíte si s kamarády celou noc o nejlepší úpravě bůčku. Kdo zhasne, ten usne. A vyhraje.

Horor, který neztrácí čas expozicí a budováním napětí, což mu v přímočaré první třetině hodně hraje do karet. Nápad funguje, to si Sandberg otestoval v kraťasu, ale tady ho vytěžuje nad rámec možností. A ve druhé polovině už je to cítit. Lights Out nedokáže našponovat, zaskočit a bohužel ani pořádně vyděsit. Formálně solidní práce, celkově ale pološero.