Jezinka.Jezinka

Pohádka je černobílá jak barvou, tak pojetím postav. Jednoduchá vyprávěnka pro nejmenší, žádné děsy, dramatické zvraty, jen líbeznost, humor, krásný princ, hnedle tři princezny mající ve všech případech na hlavě onu kovovou konstrukci, bez které pravá princezna nejde ani na záchod (předpokládám, na ověření si budeme muset počkat do jiné pohádky) ani do postele (to už ověřeno je). Ač děj pohádky pochopí i divák, zvyklý dosud jen na maximálně dvouslabičné výkřiky krtečka (a víceslabičné zděšené výkřiky jeho pasažérů v autíčku), vtípky, které tu zazní, jsou spíš pro větší. Myšlenka mrtvé královny na obraze, která aktivně zasahuje do děje, byla posléze (nebo po čem) vykradena ... chci říct použita ... kecám, chci říct vykradena, pohádkou Kouzla králů.

Holčička, nebo přesněji slečna, v neskutečném skutečném, neskutečně skutečném nebo možná skutečně neskutečném světě zachraňuje svého bratříčka, kterého se chtěla zbavit, ze spárů někoho, koho chtěla milovat. Díky dobové módě víme o všech koulích, které má hlavní záporák k dispozici, pouze o těch čarovných jsme si však jisti, že jsou jen mýdlovou bublinou. Přiznejme si, že to trochu trikově zastaralo. Děj není nijak složitý, vlastně je až zarážející, jak lineárně přímočarý mravoučný dej dokázali zaplést do složité konstrukce proměnlivého labyrintu. Ale kritizovat něco tak roztomilého a příjemného, to by nebylo fér.

Předesílám, že nejsem feministka, K máločemu mám tak daleko, jako k popírání faktu, že, slovy tohoto filmu, Bůh nestvořil muže a ženy stejné. Jenže, jak tu také zazní, muži a ženy mají žít vedle sebe, ne aby muži byli nahoře, poroučeli a rozkazovali a ženy poslouchaly a plodily. Existuje označení těch, kteří tohle nepobírají. Těm se, milé děti z pomocné školy, říká idioti. Ve světě, kde se děti rodí mrtvé nebo umírají záhy po narození, protože jejich matky jsou sedřené a vysílené, nebo se poraní během těhotenství při fyzicky náročné práci, zatímco jejich manželé, otcové těch dětí, se vyvalují v čajovně a vedou plytké řeči, je něco radikálně v nepořádku. V takovém světě je třeba mužům (navíc až asi na pět výjimek šeredným jak pondělní ráno) nakopat jejich líné zadnice, aby se pohnuli a začali něco kloudného dělat. V daném případě zajistili vodovod do vesnice. Muži tedy statečně, někteří s bičem v ruce, vzdorovali, nakonec však ustoupili z té směšné pozice, kterou mylně nazývají hrdostí, a jednou v životě skutečně něco udělali. Aby to nevypadalo tak černě, manžel hlavní hrdinky (jedna z těch výjimek stran vzhledu) byl bytostí citlivou a myslící, stejně tak jako její první láska, muž, který se čirou náhodou velmi příhodně objevil, jako protiváha její zatrpklé a žárlivé tchýně tu byl moudrý velkorysý tchán a, jako definitivní zadostiučinění pro uskřinuté mužské dušičky, dokonce i shovívavý imám. Tenhle film není komedií v pravém slova smyslu, není to ženská bojůvka za imaginární rovnost, která je biologicky nemožná, je to prosté sdělení pravdy, že když jde o prospěch všech, musí se všichni taky zatraceně snažit.

A já se tak těšila na vánoční pohádku s Preissem, která bude mít ducha. Ačkoliv duch tam byl, oduševnělé to bylo pramálo. K pozitivům bych, kromě pana Preisse, který patří mezi naši hereckou elitu, přičetla půvabnou princeznu, sympatického hlavního hrdinu, tři roztomilá děcka (děj by si vystačil s jedním) a parádní šibenici. Vlastně ještě to štěně. K negativům všechno ostatní, od dementního krále (vím, že manipulovaný trochu tupý král má od Pyšné princezny tradici, ale tohle už bylo moc), přes natahovaný děj a křečovité haha scény (nošení pokladu, paní rádkyně v noční košili pádící z mužské ložnice) až po poslední perličku a ještě falešnou. Přesně taková měla být tahle pohádka - perlička na ozdobu svátků, ukázala se perličkou falešnou, k mému zhnusení ještě zakončeno písničkou, kterou nezachránilo ani to, že Preiss umí zpívat. Takovéhle texty by byl schopen vytvářet program na generování náhodného pořadí zvolených slov. Co ten blábol měl znamenat?

Za mnoho z toho, co komentátoři vypustili z huby, bych jim vrazila z každý strany jednu. Nejméně jednu. Zda-li při ceremoniálu v Londýně vytahovali historii kolonií nebo třeba Mnichovskou dohodu? Vzpomněl kdy někdo vyvraždění domorodého obyvatelstva při ceremoniálu v Salt Lake City, japonských válečných hrátek při hrách v Naganu? Když už, tak buďte fér. Nejde to? Držte tedy zobáky. Podle očekávání velkolepé, vlastně nijak překvapivé, ale u mě osobně si šplhli za tu Vojnu a mír. Takže vzhůru k těm opičárnám na sněhu a ledu, ať to máme za sebou.

Ženy se často musí rozhodnout, zda budou mít kariéru nebo rodinu, nebo to není věc volního rozhodnutí. Královna neměla vlastní děti a ještě ji chtěli připravit o její vladařskou kariéru a kvůli komu? Kvůli sice hezké, ale přeci jen hodně slaboduché a ušišlané princezně. Koho by tohle neurazilo? Královna se logicky rozhodla s tím něco udělat a nebýt vřelých sympatií, které vzbuzovali král s šaškem, tak by člověk charismatické královně přál, aby ve svých intrikách byla úspěšná. Vzhledem k závěru se nabízí logická otázka - čí loutka tedy byla královna?

Hodnotím Pohádku o dceři kupcově a synu krále iráckého. Ta pohádka ... je krásná a vtipu má za tři, vždyť k pravé kráse vtip a rozum patří. Šahrazád nemohla mít krásnější představitelku, než Hanu Maciuchovou, jako by se pro tu roli narodila. Stejně tak krásnou Džauharu nemohl hrát nikdo hezčí a sympatičtější, než Jana Preissová. Jen se teď musím rozhodnout, která z nich má příjemnější hlas. Pánové, učte se, vyznání: "Když jsem tě spatřil, světlo dne, už nikdy nebudu chtít odejít. Dovolíš, abych se stal tvým stínem a sledoval tvé kroky?" se dá použít i v našem osvíceném století a ještě získáte punc poéty a romantika (to je jedno, že jste ve skutečnosti cynické příšerky, my tomu věřit chceme). Nebudu raději pitvat, jak se Selim procedil skrz mříže své věže, aby sebou praštil o koňský hřbet, musela bych dojít ke strašným věcem. Dojatě posmrkávám do papírového kapesníčku a roztírám sentimentální slzy. Takovouhle atmosféru dnešní pohádky nemají. // Pokud bych měla hodnotit pohádku Abů-i Hasan čtverák, musela bych jít čistě pro příběh o hvězdu níž, ale ... ono je to takové milé, že i nic moc příběh a vcelku prachmizerný vtip Hasana čtveráka působí příjemně. // Vytrestaný soudce byl málem bez oběda, resp. málem dostal mnohem menší příděl bílkoviny, než na jaký si brousil zuby. Chápu jeho rozčarování, ač přiznejme si, že většinu z nás by vyděsili ti vskutku olbřímí, pravděpodobně vlivem radiace zmutovaní, vrabci. Osobně tipuji, že vrabce si zde zahrály koroptve.//Alí Baba si nahrabe jen co se mu vejde za nehty, zjistí, že jeho bratr je bezcharakterní stvůra, což do té doby ku podivu netušil a ve vší počestnosti svého bratra zavře do jeskyně. První problém mám s tupostí staršího bratra - kolik druhů zrní mohl tak znát? Když člověku jde o život, tak ze sebe vysype žito, pšenici, oves, ječmen, rýži, kukuřici, čočku, hrách, cizrnu, laskavec, pohanku a nakonec i ten sezam hodně rychle. Druhá věc, ještě zábavnější, byla pohotovost chytré Mardžány a reakce jejího chotě. Hospodyňka kotlem vody dokázala ve chvilce sama, zcela potichu, zavraždit 37 dospělých chlapů. Ti se ani nehnuli, ani nevykvikli. A její manžel se zprávě o 37 mrtvolách ve špajzu smál. I když, asi bych se taky bála před někým takovým dát najevo jakoukoliv nelibost.//Pták se smaragdovým peřím byl vzácně vybroušeným narušitelem gravitačních zákonů.//Pohádka o ebenovém koni je jednou z klasických pohádek (a klasickou je i v našich krajích pro svůj výskyt ve Špalíčku pohádek), které vyjadřují touhu po létání. V Řecku je létající kůň živý, bílý a okřídlený, v orientu černý, dřevěný a bez křídel, v obou případech jedinečný, v obou případech by stačil na několik příběhů sám o sobě.//Pohádky z tisíce a jedné noci jsou čirým potěšením pro milovníky pohádek s jasným poselstvím, stojících na hereckých výkonech, protože výprava je velmi skromná. Prostinké kulisy, malovaný papundekl předstírající, že je to tu pestrobarevným kvítím porostlá zahrada, tu honosný palác, neškodí vyprávěným příběhům ani co by se za nehet vešlo. Se statečným hlavním hrdinou (mladého Přeučila si užijeme vrchovatě), nádhernou Šahrazád (princezny Hany Maciuchové jsou krásné, důstojné a zvláštním způsobem oduševnělé) a v neposlední řadě i příjemný hlas Štěpánky Haničincové.

Vojta kouká doma do průvanu a tak se mu v tom zalíbilo, že se s průvanem oženil. Skutečnost, že Meluzína je tu sestra Větru podobným úvahám nahrává. Je mnoho pohádek, kde se někdo zamiluje do dívky, se kterou si nevyměnil ani pozdrav, jen na základě toho, že někde na louce tančila a dobře u toho vypadala. Pravda, hodně vysvětluje Vojtův povzdech na adresu nevěsty, kterou mu dohazuje maminka, "hezká není a hodná? to už vůbec ne", jenže o tom, jaká je ta holka tančící, ví taky starou belu. Co kdyby mu pod stromem tančil masový vrah, že jo? Tentokrát je tedy, k Vojtově i divákově úlevě, víla hodná a protože pohádka zůstává pohádkou, tak i když Vojta nezvládne, jako v pohádkách nikdy nikdo, tu jedinou zkoušku, tragédie se nekoná. Jablko tu slouží místo kompasu ... tak tuhle metaforu taky nechápu.

Jsem ráda, když pohádka má nějakou myšlenku a nedělá z dětí nemyslící dementy. Pravda, věci jsou dětem tak chronicky zjednodušovány, že se tak již stalo a tahle pohádka je mimo spektrum toho, co jsou vůbec schopny pobrat. Doufám, že z toho budou mít aspoň tíživý pocit na duši, i to je krok správným směrem. Vážné téma, ač o lásce (jakékoliv, jednostranné, nenaplněné, vzájemné, rodičovské, milenecké) toho už ve filmech (i speciálně v pohádkách) bylo napovídáno už mnoho, tady se toho chopili netradičně. Vzájemná láska s překážkami způsobená rozdílností protagonistů. Sice mně osobně je nepochopitelná láska k rusalce jen pro to, že se roztomile chichotá a epesně mává kapesníkem, ale nejsem kompetentní k tomu, abych do tohoto mužům (jako bytostem vizuálně orientovaným) mluvila, můžu tak začít trénovat to mávání kapesníkem. Oproti tomu rusalka, která je zahrnována láskou a pozorností a přesto se bojí, protože rozdíly mezi ní a studentem jsou příliš veliké a riziko plynoucí z možnosti, že by vztah nevyšel, ještě větší, je pro mě ve svých pocitech srozumitelná. Venkovská dívčina, která běhá za mužem svého srdce tak dlouho, až ji z toho klepne (strom, nikoli ten muž), je obětí nešťastné náhody, které se v životě zkrátka stávají a nikdo za to nenese vinu. Přes to, když se stane tragédie, lidé viníka a nepřítele hledají. Tenhle motiv byl silný a velmi vydařený. Ne, že bych si libovala v násilí, ale je dobré lidem (a dětem zvlášť) ukázat, jak zvráceně lidé uvažují. Všichni herci do posledního své role zahráli skvěle, mnohokrát zde zmiňovaný slepý vodník, nikdy nezmiňovaný ukecaný mladší vodník, zádumčivý starý mlynář (kdo si všiml toho úžasného svícnu ve tvaru lidské ruky, co měl na stole?), čarodějnice, všechny figurky ze vsi, student a v neposlední řadě rusalka, která jen tancem dokázala říct víc, než mnoho lidí, co od rána do večera pusu nezavřou. Atmosféře dodávala i skvělá hudba. Váhám, zda se v tom chmurném pocitu budu chvíli rochat, nebo ho zaženu kusem čokolády.

Kdo by pod něčím z Alenky čekal třeba pajšl nebo stehýnko, nedočkal by se. Přiznávám bez mučení, že Alenka, Čaroděj se země Oz a Medvídek Pú pro mě zůstali podivnými texty, jejichž oblibu jsem v žádném věku nedokázala pochopit, ale! Alenka, ač příběh sám o sobě mi vždy připadal pitomý, se dá pojmout z lepšího úhlu, jako příběh o králíkovi, čímž se ze špatného příběhu s nesympatickou hrdinkou stane špatný příběh s luxusním hrdinou. Náhle Alenka za zrcadlem, před zrcadlem, v říši divů, ať už je holka v kuse jednom nebo mnoha malých kouscích (druhá varianta by mě nechala zcela chladnou), proměněná v důstojné křoví králíkovo, sama získává na významu. Moje pediofobie, o které vím dlouho, a mírná pupafobie, jejíž diagnóza byla vedlejším produktem něčeho z Alenky (nevím, čeho přesně, ale něčeho jo), dostaly těžkou lekci. Něco z Alenky byla hozená rukavice, na níž je odpovědí zahraniční kinematografie Panenka Chucky.