Jezinka.Jezinka

Jednou se stalo to, že se narodila gorila lišící se od ostatních goril barvou kožíšku. Tato gorila byla bílá. Albíni to v přírodě (ne tak v laboratořích) mají vůbec těžké. Ale ač v přírodě by nepřežila, v Zoo se stala jednou z hlavních atrakcí. V životě se dějí věci, jako že se vyvede ne zcela šablonovitý exemplář svého druhu, a ten to pak má v rámci svého sociálního okolí těžké a to je tak všechno, co si z toho lze odnést. Bílá gorilka z plakátu mi připadala roztomilá a chtěla jsem na film jít do kina, jsem ráda, že jsem to neudělala.

Jak se mi literární obr Dobr líbil víc, než Karlík a továrna na čokoládu (a to přes čokoládu a veverky), tak mi filmová podoba připadala vlastně ještě nedotaženější. Nejlepší tak pro mě ve finále byli psíci anglické královny.

Film je evidentně určený dětem, což je u filmu pro děti vlastnost a ne vada. Pokud někdo lehce naivní film, spoléhající víc na vnitřní kouzlo a pohádkové ´samo sebou´ odsuzuje pro nedostatek logiky, měl by zauvažovat nad tím, jak věci vnímal ve svých třeba osmi letech a jak přijímal Nekonečný příběh nebo Alenku v jinoříších. Kletba je primárně určena mezi dětmi pro holčičky a ty budou jistě spokojeny. Sympatická hlavní hrdinka, sympatická a krásná Laskavka (kdybych chovala lidi, rozhodně bych chtěla mít Nataschu v chovu), velmi hezký strýček, bláznivý kuchař, osobitě padoušský padouch, nádherné šaty, nádherné interiéry, exteriéry a další teriéry, jen ten lev je digitální tak, že se při jeho objevení na obrazovce rozblikají na pozdrav všechny věci v domácnosti, co jsou made in China a blikat mohou, a blikají i některé z těch, co blikat nemohou. Film diváka navíc vizuálně postavou Robina připravuje na Mechanický pomeranč, to by snad měl ocenit i divák snobsky intelektuálně nabubřelý. No a nebo taky ne.

Malá Misa se musí vyrovnat se ztrátou maminky a tím, že si tatínek našel novou partnerku. Zahodí možnost prázdnin s tatínkem a maceškou (nic nenasvědčovalo tomu, že by se k holčičce chovala nějak ohavně) u moře a vydupe si, že pojede k babičce. Babičku do té doby evidentně neznala, protože neměla tucha o tom, jak a kde babička žije. Přesně to totiž malý člověk po ztrátě rodiče chce udělat, jet na místo, kde nezná ani chlup, k příbuzenstvu, které rovněž nezná. Misa se nejprve druží s králíky, aby se posléze začala družit s vlčicí a následně naváže jakýs takýs kontakt s místním laponským chlapcem. Jejich vztah vznikajícího přátelství zdá se být narušen tím, když Misa chlapci rozbije nos, ale laponští chlapci, na rozdíl od všech ostatních kluků na světě, jsou naprosto v pohodě, když jim holka rozbije nos a když je třeba, je rychlejší než policejní vrtulník a kvapí Mise pomoci v její záchranné misi. A pak se stane nepochopitelné cosi, kdy na místo přivolaný otec zmateně pobíhá, babička, povolavší policii a otce pobíhat přestane a s chápavým pohledem a slovy "ví co dělá" čeká, jak si desetiletá holčička z města poradí sama v horách, Misa absolvuje mystický rozhovor s laponskou šamankou a smíří se se smrtí maminky. Život není vždy zcela logický, ale filmy pro děti by měly mezi hlavou a patou mít nějakou zřetelnou spojnici a ne kráčet cestou líbivé utopie.

Představuji si, jak za pár let u téhle pohádky dítěti vysvětluji, že sem tam něco štípnout je vlastně v pořádku, zato krást je špatné, tedy ehm, hihihi, v tom něco štípnout jsou červení skřítci dobří. Tohle poučení o životě je ve filmu, který je jednoznačně zaměřen na menší děti z kategorie "to mi poser holý záda". Pokud se na Magické stříbro člověk dívá dětským okouzleným tolerantním zrakem, jistě se mu to líbí, děj má spád, jsou tam neoblbující žertíky, s hrdiny se lze ztotožnit, pokud se na to člověk dívá zrakem hloubavého dítěte, přemýšlí, jak se skřítci dozvěděli o tom, jak moc jejich počínání ovlivňuje svět, jak mohli něco o světě venku vědět, když vylezli sotva přes práh a jak k čertu uzrály první borůvky, když byla pořád jen noc? Nemám dávno pohled ani tolerantního ani hloubavého dítěte, přijímala jsem děj jako jednoduché vyprávění, kde jsem se u mezer v logice bavila úvahami, v jakém věku ten zásek člověk může postřehnout a jak bych to vysvětlovala přiměřeně věku dětského diváka. Magické stříbro je tedy přemýšlivý film svého druhu, to by jeden nečekal.

Text distributora vede k zamyšlení - jak kvantifikovat a obodovat krásu? Jistě, soutěže krásy se pořádají již od biblických dob (výběr Ester mezi dívkami za královu nevěstu není nic jiného), ale říct kolikrát je někdo hezčí, než je někdo jiný? A byla-li Sedmikráska sedmkrát hezčí než sedm krásných dívek dohromady, nebyla by hezčí třeba jen čtyřikrát, kdyby bylo vybráno sedm jiných dívek, které by ale byly hezčí než těch sedm původních? Jinak samozřejmě všechno dobře dopadne a pes obarvený na fialovo nezemře na celkovou toxicitu organismu, jak by divák logicky očekával. Inu pohádka.

Velmi chudičká výprava i na to, že se jedná o kulisovku, zejména ty podivně rostlé stromy ruší oko divákovo (troufla bych si říct, že pohádková krajina je tak hnusná, jako kdybych ji namalovala já) je vyvážena hereckými výkony i samotným vzhledem protagonistů. Princovatý hezký princ, statečný oddaný přítel a princeznovská princezna, která má navíc hlas jako Angelika. To samo o sobě by stačilo, tady je navíc roztomilý loutkový pták.

Baruška beruška iritovala svou existencí svou macechu tak, až se macecha rozhodla chopit se sama práce a nechat holku vyhladovět. Děvče, zvyklé na hladovění, přešlo na stravu v podstatě homeopatickou, protože med je sice skvělý, ale o vyvážené stravě, po které by člověk jen kvetl, se skutečně mluvit nedá, nemluvě i o velikosti plástve, kterou by unesl pták menší než holub. Baruška tedy byla uchráněna od smrti hladem, měla však nakročeno k tomu dopracovat se k cukrovce druhého typu. Macecha tomu zabránila a ptáček přinesl nějaké to ovoce, čímž Baruška získala trochu vitamínů. Ptáček na povel odletěl tam, kam ptáci na podzim létají a Baruška se rozhodla přírodní cykly a stěhování ptáků narušit. Vydala se na cestu a narazila postupně na bratry Vítr, Měsíc a Slunce, kteří ji vybavili x - mílovou obuví. Rodinná struktura těchto bratří je zvláštní, uvážíme-li, že každý byl v domě s babičkou a bratři byli tři. Dcera ptačího krále právě chystá svatbu s modrým ptáčkem, což svádí k laciným a vskutku pubertálním vtípkům. Za šaty je ochotna Barušce dopřát rozhovor s novomanželem, z něhož se vyklube zakletý princ. Manželovi ale nevěří, tak ho raději opije. Zkrátka nejen Vítr, Měsíc a Slunce to mají v rodině nějak divně. Kdo prince zaklel, zda by se změnil na člověka i jinak, proč Barušku nepoznal hned a jak to princ vyřešil se svou faktickou bigamií se nedozvíme.

Dneska odpoledne jsem si odškrtla z dlouhého seznamu filmů "musíte vidět" další kousek, který pro mě byl hodně hodně dlouho soukromou výzvou. Jak to říct, já se prostě u hororů bojím. A je to venku. Tedy, přiznání je venku. Vetřelec taky, ale tohle napsat je vlastně už spoiler. Tak ne, Vetřelec je stále vetřený, protože kdyby nebyl, nemělo by to další díly. Noční můry mám co do děje i horší, ale takhle hnusnej ksicht se mi ještě nezdál.

Hostinec U létavého draka mi byl doporučen, že prý se mému cynickému já bude líbit. Jednak důrazně popírám, že bych měla cynické já. Druhak nevím, jak vysvětlit, že se mi to líbilo. Jinak cynismus tu je ve všech variantách, od vypočítavého, přes patetický až k pragmatickému, na což je třeba pěti postav, hloupost tu je ve všech svých odstínech, na což stačí postava jediná, ale zamilovaná. Plyne z toho poučení, že romantika není slučitelná se životem, jsme-li obklopeni cyniky.