Jezinka.Jezinka

Do pohádky zpracovaný Pygmalionský motiv, kde se kromě motivu oživlé sochy promítá magické číslo tři. Tady tři kamarádi ze začátku na konci kamarády nejsou, ale ony se vztahy ženatých mužů a starých mládenců často modifikují i bez pokusu o vraždu.

Pohádka, kde deus ex machina je ursus ursus. Paní Maciuchové to tu strašně sluší a plyšová medvědice potěšila. Hodnotím to, jako kdyby mi bylo pět, těžko mít u takovéto hříčky nároky na triky jako u nevím už ani kolikátého dílu Hvězdných válek.

V podstatě hodně nad hodnocením váhám. Na jednu stranu velmi roztomilé, příjemně rozverné, hezky obsazené, na druhou stranu příběh je nedotažený a to nejen v problematice loupežníků, když se na Honzu vrhli, když je nečekal, není překvapivé, že ho přesila udolala, ale hlavně v tom, že si rok ani nevzdechl za rodinou, i když ano, to je běžné pohádkové klišé, ale hlavně tedy nedomrlost děje při příchodu Félinky do Honzovy rodné chalupy. Ale s ohledem na věk téhle pohádky, příjemný hlas vypravěče, hezkou hudební stránku, která by moje rodiče v dobách mého dětství přiváděla k šílenství, protože bych jim "tváře jako slabikáře, černé tváře od kováře" zpívala nejméně týden, příjemné vystupování paní Štěpničkové a mou oblíbenou princeznu, kloním se k vyššímu počtu hvězd a doufám, že to s tím zpěvem není dědičné.

Ta písnička Pavlíny je ale fakt brutálně vlezlá. Nedostala jsem ji z hlavy od dětství, kdy jsem ji slyšela prvně a mám obavu, že teď už mi ji z hlavy vyžene až Alzheimer.

Nudíte se? Pořiďte si medvídka mývala. A pokud si pořídíte mývala s tou zbraní, s níž tam Rocket chodil, a kterou se nepokouším pojmenovat, abych se nevystavila obecnému posměchu, nudit se nebudete nejen vy, ale ani vaši zastřelení, upálení či anihilovaní sousedé z asi tak patnácti ulic ve vašem bezprostředním okolí. Začátek disponuje velmi podobnými emocemi jako konec Volání netvora, záhy se vše zvrhne (naštěstí) v poměrně příjemnou komedii, které z jednoho oka svítí světelné meče Hvězdných válek, z druhého vystrkují větvičky výhonky Stromovousovy, ze třetího na vás mrkají emzáci ze Star treku, ze čtvrtého a pátého probleskuje Červený trpaslík, Hvězdná pěchota a Baron Prášil a kdybych uměla víc než do pěti počítat a neměla defektní krátkoblbou paměť, jistě by na mě svítilo, ševelilo a troubilo ještě ledacos. Podle ukázek z dalšího dílu, který se na nás chystá už za pár týdnů, zazní i ono "já jsem tvůj otec!" a já jsem pyšná, že jsme doma in.

Rytíř bez lásky je jako ryba bez bicyklu, animák bez kloudného vtipu může být dost snadno filmem bez diváka, nebo aspoň bez spokojeného diváka. Oslík je přiznanou vykrádačkou oslíka ze Shreka, Don Quijote je Don Quijote obohacený, aniž by to přinášelo další hodnotu, o trošku směšné snílkovské hrdiny, které si jen umíte představit, to celé ve stopáži, která je zkouškou divákovy trpělivosti. Jak mám ráda muzikály, říkala jsem si: No ty vole, ještě že se tam nezpívá.

Polorodí bratři, synové Svjatoslava I. se, eufemisticky řečeno, neměli příliš rádi. Nebo, napadá mě, naopak měli a v duchu ´co se škádlívá, to se rádo mívá´ pracovali na tom, jak se vzájemně definitivně uškádlit. Jak Vladimira vnímám víc jako postavu literární než historickou, tak mi tady byl sympatičtější jako barbarský násilník, než v podobě Bohem osloveného uvěřivšího budoucího světce. Rognědě se vůbec nedivím, vzhledem k okolnostem člověk skoro lituje, že její atentátnický pokus nebyl úspěšný. Irina mě iritovala a ve svém počínání mi připadala umělejší, než ten digitální zubr na začátku.

Postavy literární z knih vylézají, osoby skutečné do nich zalézají, jedni se adaptují v reálném světě, druzí se sžívají se světem fantasie, jedno je dobrodružnější než druhé a druhé než první a samozřejmě, je to strašně napínavé, vtipné a zábavné. Aspoň takový bývá záměr v příbězích s touto vcelku otřepanou myšlenkou. V Nekonečném příběhu to vyšlo, tady to do sebe s precizností koleček hodinového strojku švýcarského časoměru nezapadlo. Není to vyloženě průšvih, ale kousek, který jsem viděla, když jsem náhodně procházela kolem zapnuté televize a moc to nevnímala, vypadal mnohem líp než všechny kousky, co jsem viděla, když jsem se rozhodla to sledovat. edit Viděla jsem to celé a najednou to je mnohem horší film, než se mi to zdálo, když mi mezi začátkem a koncem chybělo vidět asi tak třetinu.

Princ Nebemodrý alias Modřej a víla Lupinka (domnívám se, že její květinou je vlčí bob - lupina, pravdou je, že půl stopáže jsem měla za to, že jí říkají lupénka) jsou další zhůvěřilostí z rodiny filmového pekla, veřejnosti známého jako německé filmové pohádky. Přežila jsem to, ale vypnout to hned na začátku by bylo bývalo moudřejší.

Pohádky nebyly primárně dětský žánr a na Weissově kapradí to je jasně patrné. Erotické scény jsou velmi otevřené a ukazují toho víc, než mnohé současné filmy pro publikum podle žánrového řazení zralejší, kamera neuhýbá ani před floskulemi typu "byl panovníkem za nedbalost krutě potrestán" a to uškrcení služebníka a cestu uličkou domnělého dezertéra nám naturalisticky ukáže (a my tleskáme, protože po tomhle naše zvrhlé dětské já prahlo už při čtení Drdy), jen to vypíchnutí očí si musíme domyslet. Pokud kdo právě získal dojem, že se jedná o experimentální film perverzního režiséra, který si liboval v překonávání tabu a bariér, můj škodolibý záměr se podařil. Pravdou je, že Zlaté kapradí v této podobě je počinem poetickým, teskně baladickým a přes nemilosrdnou sondu do krajiny lidských slabostí podmanivě půvabným. Člověk tak může s hrdinou v jeho obrácení k pravým hodnotám, jakými láska, čest a věrnost bez pochyb jsou, bez uzardění soucítit, i když se před tím od samého počátku choval jako excelentní hlupák.