lamps

Porno ve filmu neuznávám, animované nevyjímaje..

Ono vietnamské peklo, které by mělo být vždy hlavní doménou těchto snímků, se zde sice dostalo ke slovu pouhých třicet minut z celkové stopáže, ale přesto nebo právě proto je Lovec jelenů jedním z nejpůsobivějších válečných dramat všech dob. Michael Cimino totiž dokázal znázornit přesně to, co původně znázornit chtěl- tedy zbytečnost celého konfliktu a hrozivý dopad, který měl na tisíce mladých dobrovolných vojáků. A proto se také staly scény s ruskou ruletou tak slavné, jednak jsou samozřejmě úžasně natočené a zahrané, ale hlavně představují dokonalou metaforu na to, jak americká společnost na konflikt nahlížela. Nejlepším filmem o válce ve Vietnamu pro mě dál zůstává Coppolova Apokalypsa, ale Deer Hunter se zavěsil pevně na druhé místo..

Geniálně vypovězené...... hypnotično. Až jednou přijdu na to, co přesně chtěl básník říci, sbalím se, odjedo do LA a na Mulholland Drive narazím na Lynchovu počest slavnostní soudek, ale do té doby si dám jen pár kousků na oslavu odzbrojujícího filmového rébusu, který skrývá velké myšlenky a dosud netušené narativní mistrovství, byť možná v prvních dvou třetinách zbytečně dění roztahuje a oddaluje závěrečný velký třesk, během něhož mi mráz přebíhal i na partiích, jejichž skloňování je zcela nevhodné pro zdejší přístupnou databázi, a už už jsem se chytal potenciálních vysvětlení, aby mě Lynch nakonec znovu přechytračil a dokázal něco, co zatím svedla pouze Jindra Petáková a její učebnice matematiky pro střední školy - zavařit mi mozek a odsoudit k ohodnocení mezi čtyřkou a přísnou kulí. Tentokrát dám za čtyři, protože obdivuji to okázalé vedení pozornosti na úrovni tolika postav, které se nakonec ukáže býti tak sevřené a vzájemně motivované, a těším se na opravný termín, od něhož si už slibuji čistou pětkovou extázi nad hypnotickou kamerou, hudbou, poprsími Wattsové a Harringové a samozřejmě nad příběhem, který má co říci, přestože to pronáší v samých neznámých. Opravdu prahnu touhou zjistit, jak se všechno má, a už tím si David jednoznačně splnil to svoje... 85%

Byl jsem hodně zvědavý, jak se Sofia Coppola "potatila", a na její zatím vrcholné dílo jsem se dost těšil. A musím říci, že nejsem vůbec zklamaný. Snímek překrásně znázorňuje kontrast mezi tím obvyklým, na co jsou naši hrdinové po celý život navyklí, a exotickou japonskou džunglí, kde se zdají jejich osamělé duše na hony vzdálené od rozpačitého a trápícího se těla. Bill Murray je úžasný, ve své poloze znuděné filmové hvězdy naprosto přesvědčivý a okouzlující a musím říci, že Oscara by si zasloužil asi více než Sean Penn za Tajemnou řeku. I Scarlett Johansson v jedné ze svých prvních velkých rolí prokázala, že není jen hezká tvářička, ale hlavně nesmírně nadaná herečka, a skvělému Murrayovi je více než zdatnou spoluhráčkou. Jsou to právě oni dva a dokonalá chemie mezi nimi, kteří výrazně dopomáhají bezchybné režii a dělají ze Ztraceno v překladu jeden z nejpříjemnějších filmů, jaké byly na podobný námět dosud natočeny. Moc nechybělo, a i já jsem se nechal strhnout k plnému hodnocení.

Ta nesmírná zvláštnost a podivnost celého snímku mi spíše hodně vadila, než aby mi všechno zpestřila a prohloubila. Ono po filmařské stránce se tomu asi opravdu nic moc vytýkat nedá, Miloš Forman je stále režisér pár excellance a podařilo se mu stvořit snímek, který rozhodně donutí k silnému zamyšlení, což já určitě hodně oceňuji. Navíc Jim Carrey byl do role perfektně obsazený a to, že jeho postavu mohl ztvárnit třeba Kevin Spacey, mě vůbec nemrzí. Tohle byla prostě role jen pro Carreyho a pro nikoho jiného, a on se jí také zhostil naprosto vyjímečným způsobem. Teď už ale všechno dobré končí, protože svým těžce pochopitelným prolínáním fikce a skutečnosti u mě film postupně ztrácel sympatie, Andyho televizní výstupy mi připadaly strašně zvláštní a absurdní a těch 118 minut se naplnilo spíše za zdvořilého a tlumeného potlesku, než za nadšených a nekončících ovací. Čekal jsem určitě víc, ale že by mě Muž na měsíci nějak výrazně zklamal, to se také říci nedá. 65%

Jednoznačné vítězství formy nad obsahem, takhle skvěle natočený a sestříhaný akční nářez jsem ve francouzské produkci snad ještě nezažil. Když o tom teď přemýšlím, tak scénář nebyl opravdu ničím víc než snůškou klišé o skupině gangsterů, ukradené bombě a záchraně města, ale co s tím režisér Morel dokázal provést, zasluhuje velký obdiv. První půlhodina byla neskutečná a honičky na balkonech, přestřelky nebo parádní bojové choreografie nebraly konce. Druhá půlhodina byla téměř srovnatelná, příběh stále ubíhal jako voda a pořád se bylo na co koukat i se zacpanýma ušima. Mírné zklamání přišlo až v závěru, který sice celkový dojem vůbec nezkazil, ale po té neutuchající pětihvězdičkové zábavě jsem od něj očekával asi trochu více. Každopádně výborná akční jízda, které snaha o nějaký příběh hlavně na konci spíše viditelně uškodila. 85%

Japonci na sebe mohou být právem pyšní, protože již v roce 1954 přišli s tak úchvatnou dobrodružnou podívanou, na jakou se v Hollywoodu nejen do té doby, ale i pár let poté nikdo nezmohl. Bylo již řečeno mnohé i o amerických Sedmi statečných, kteří si celý námět vypůjčili a dle mnohých i předčili, ale já bych se do nějakého srovnávání moc nehrnul. Sedm samurajů je přeci jen strašně odlišný snímek, z něhož je cítit specifická japonská kultura a který nám celý příběh ropitvává daleko detailnějším, emotivnějším a reálnějším způsobem než americký příbuzný. Samurajové nebyli žádní kovbojové, kteří při nepřátelském ataku nehnou ani brvou, ale parta obyčejných veselých lidí s obdivuhodnou vytrvalostí a odvahou. A třeba z toho pohledu se mi japonský snímek zalíbil trochu více, nejenže představuje hrdinství a odhodlanost hlavních postav, ale věnuje se i jejich charakteru a zpočátku nelehkému soužití s utlačovaným obyvatelstvem. 207 minut možná vypadá úmorně, ale věřte mi, že lepším způsobem než sledováním Sedmi-statečných-samurajů pod vedením mistra Kurosawi je strávit asi nelze..

Moje první setkání s Jimem Jarmuschem, díky kterému jsem si snad udělal o jeho tvorbě docela detailní obrázek. Mrtvý muž především krásně snímá charaktery ústředních hrdinů a zajímavě kombinuje jednotlivé žánrové prvky, takže westernové drama protknuté nádechem fantasy by nemělo být pro diváka žádnou velkou překážkou, ale díky skvělé atmosféře, černobílé stylizaci a doprovodné hudbě by se měl naopak každý fanda cítit jako ryba ve vodě. Právě tím, že se nebál vnést do řady scén notnou dávku absurdity, připravil si Jarmusch pevný podklad pro své trochu zdlouhavé vyprávění, založené především na dialozích a náladách v daných sekvencích. Točit to takový Tarantino, jistě by vnesl do příběhu ještě větší dávku násilí, manévroval by na větším hereckém i myšlenkovém prostoru a hlavně by všechny ty chvílemi trochu uspávací dialogy mnohem více okořenil. Ale to by Mrtvý muž zcela ztratil své specifické kouzlo a stal by se úplně jiným filmem, a to by byla velká škoda. I přes rozvláčné vyprávění a z mého pohledu vyloženě divné zakončení je to totiž výborně nakroucená podívaná, na kterou se nezapomíná.. 80%

Moderní popkornová zábava, jak má být. Sice by mě nikdy nenapadlo, že ze slavného londýnského detektiva se stane akční hvězda první velikosti, ale v Ritchiově podání vše působí naprosto uvolněně a přirozeně a Downeymu sedí tahle role doslova jako ušitá na míru. A nesmím zapomenout ani na Jude Lawa, jenž vystihl doktora Watsona možná vůbec nejlépe ze všech herců, kteří měli doposud tu čest se téhle role ujmout. I když je pravda, že zatímco ostatní Watsonové jsou obyčejně pobočníky důmyslného a trpělivého vyšetřovatele, tak Law se dělil o své názory s příležitostným boxerem a prototypem moderního filmového detektiva, který raději ze střechy skočí, než aby seběhl po schodech. A takový je i celý film- těžko porovnatelný s dřívějšími předchůdci, ale o to více originální a zábavný...

Rozhodně nic extra, ale na druhou stranu strašně roztomile naivní a příjemně zahrané, takže všechny přešlapy a klišé se nakonec docela úspěšně zamaskovaly. Jason Segel do své role pasoval výborně, stejně jako Mila Kunis, jejíž krása suverénně předčí i celou havajskou scenérii a mně dokázala už tak pohodový snímek ještě o něco zpříjemnit. Co je mi ale záhadou, je tak hlasitě opěvovaný kult Judda Apatowa - při vší úctě, jakkoli se na Kopačky krásně kouká, opravdu marně hledám jediný dějový nebo emocionální impulz, který by je vyzdvihl z žánrové rutiny a dotkl se toho romantického, co se ve mně snad skrývá, se stejnou láskou a upřímností jako některé filmy Roba Reinera, Jasona Reitmana nebo Lasse Hallstroma..