Roman.Ticka

Jonah Hill je fakt Hora sádla, teda spíš byl, momentálně šel dost do sebe jako v tomto dospívacím filmu. Je vždycky úsměvné, jak dokáže setkání nesourodých jedinců ovlivnit jeden druhého, kolik to stojí námahy a situačního humoru i tumoru, než všichni nakonec najdou společnou řeč a vzájemně se obohatí kusem vlastní osobnosti. Jonah je živoucím důkazem, že nejen krása vévodí v mediálním světě, ale naopak je příjemné a uklidňující pokoukání na obyčejného tlučhubu s obyčejnými starostmi i radostmi běžného života každého z nás. Nejdřív se musí hodně zničit, aby něco málo vzniklo.☺

Jason je sázka na jistotu a stále to potvrzuje. Je to jeden z osvědčených týpků, jehož přítomnost mi dělá radost, ať střílí ze zbraně či slovy nebo jen tak plandá městem či kanálama, aniž by vydal jedinou hlásku. V tomto víceméně čistě sociálním dramatu o posttraumatickém syndromu obou obětí, jenž si nesou po celý svůj další život jako břímě a úděl, se dostalo i na pár fajnových akcí pro fajnšmekry bojových i vtipných (vernisáž fotek přírodních penisů ;-) "Šaty pošlu do Afriky, ne že ne!"☺ K tomu příjemná doprovodná hudba a naděje, že alespoň občas dojde na spravedlnost a správnou věc, co na tom, kdo a jak ji udělá a zda se dotyčný stane dobrým člověkem. Když zla je všude tolik...

Přenudné školní instruktážní video z chemické laboratoře o tom, jak v ní (ne)dělat experimenty, jinak hrozí riziko výbuchu. Buď za to může roztržitý pan učitel nebo nezbedný nepozorný žák, ale když to udělá bum a vyletí celá škola do luftu, tak je viník vlastně jedno, kým je. V krajním případě za to může pan inspektor, protože zrovna přišel na inspekci a zjistil, že se ve školním prostředí děje něco nekalého, co vybočuje ze zavedených tradic školního řádu a to se prostě nesmí. Tečka.

Jsem ráda, že mi jedna osoba dokument nepřímo doporučila s vyjádřením, že to bylo něco tak příšerného, takový bordel a hnus, že buďme rádi za ty cigány, co tu máme, že jsou zlatí atd... Tušila jsem menší zádrhel, čekajíc něco víc než jen kritickou ódu antihumanismu a katastrofy civilizace a naštěstí jsem se nemýlila. Bylo to sice, jak zdůraznili autoři, oproštěno o vnímání, cítění, proživání naživo, ale kdo má zájem, mohl si udělat velmi ucelený obrázek o této jedinečné kultuře sám i bez osobní účasti. Jedno je jisté hned, jak nadšení cestovatelé sami přiznali, Indie je magické místo, kde život tepe ve všech směrech a etapách najednou tam a teď a tamní lidé ve své neuvěřitelné chudobě dobře vědí, co je radost a umí si ji naplno a bezstarostně užít.

Film, který mě minul už z podstaty a tou je hazard. Nerozuměla jsem ničemu z hlavní problematiky, na jakém principu funguje kasino a vzhledem k tomu, že bych si nikdy v těchto prostorách nevsadila ani dávno zrušený desetník, je mi to vlastně jedno. S Clivem mám tak trochu problém, zatím mi v několika rolích spíš nesedl, i když mi není vyloženě protivný, ale tady mě jeho pitvoření nechalo naprosto chladnou a doprovodný rádoby psychologický podkres jeho myšlenek mi spíš vadil než těšil. Prostě a jasně nic pro mě.

Kromě hlavního hrdiny, jemuž jsem uvěřila abnormální schopnost zmasakrovat hordu divochů, aniž by hnul brvou především proto, že se to táhlo krajem jako středověký mor (jedna pani poudala), jsem nezaznamenala nic zajímavého na časech temna, kde vládly tvrdé praktiky kdo z koho, bez ohledu na kohokoli. Věčné bláto všade kolem, neustálý liják a špinavé hadry v ještě hnusnějších "ulicích města" měly možná přidat na autentičnosti doby, ale mě spíš napadalo něco o pračce, aniž by to bez elektriky dávalo smysl. No a když jsem se nakonec z úst hlavního hrdiny dozvěděla, že to všecko robil, aby se vykoupil z rukou ďábla a teď už bude konečně dobře, v ten moment jsem nevěděla či sním, bdím aneb nalijme si v té špíně čistého vína. Amen.

Film je ucelenou mozaikou napříč životem na houpačce jednoho z velkých géniů současné historie. Stejně tak způsob natočení této barevné fresky tvoří spoustu výjimečných střípků s výrazem sympatií a úcty k famóznímu talentu kontroverzního hudebníka i jeho osobě těžce životem zkoušeného slepce, jehož trýznila tragická minulost, požírala hvězdná současnost žraločího šoubyznysu i složitosti doby, přičemž obojí "pádem až na samé dno" naštěstí zúročil v poklidnou jasnou budoucnost díky své silné vůli a zásluhou dvou osudových žen - přísné milující matky a moudré trpělivé manželky. Jamie Foxx samozřejmě podal excelentní výkon jako vždycky.

Endrjú je rozhodně víc Amazing Pavouk než Tobík, včetně jeho partnerky. Navíc příběh jde proti proudu předchozím dílům, je víc vtipný, víc lidský, bohatší na efekty a závěrečná akce bleskového slaňování po athmodrapech je Amazing pro každého eurovesničana, co má fobii ze 17. patra nejvyššího městského paneláku. Přesto to bylo ke konci za tři, než rozhodl zvrat ve dvou klíčových dilematech - výchova strýčka k přehnané pokoře a nebránění se zlu a slib kapitánovi opustit Gwen. Právě na zvládnutí těchto kolizí jsem čekala. No a jelikož se stalo do puntíku dle mého přání, přihazuji ještě jednu vítěznou.

Tak nevím, či horory už taky nejsou co bejvaly, mám v tom mezery, ale upadá to nějak. Bejvák to byl obstojný, až na oblíbené americké open space pokoje - pro děcka riziko pádů ze schodů, pro rodiče nahrážka antikoncepce. Ještě pár chyb by se na tom kvartýru našlo plus sem tam zemětřesení není taky žádná sláva. No a to je tak vše. Vlastně se neustále natáčelo v baráku, asi v rámci propagace pořadů Bydlení je hra, Prostřeno! nebo Jak se staví sen (bourá). V roce 1988 se tomu říkalo kamerování, dnes se to nazývá Stalking. Výraz pochází z Ameriky 90. let 20. století. Že by pouhá náhoda?! To zas byl neskutečný propadák, čeče... ;-)

Krásný dvojsmysl už v názvu dává tušit komu pšenka (ne)pokvete, že nepůjde o běžnou konverzačku, natož nudnou vyhlídku za účelem sledování panoramatu a pobavení spoluobčanů NYC. Herecká sestava naprosto přesná, scénář neotřele invenční (pro mě pochopitelně), akce a napětí v plném nasazení, až jsem nechtěla přijít o jediný dialog a přesně tak to v rámci pobavení očekávám. Worthington díky kultovní roli Avatara už bude zřejmě vždycky akční, přestože neudělal víc než pár uklouznutí na střeše a jeden úprk za perfektně slizkým záporákem Harrisem, když za sebe nechal "pracovat" sympatického bráchu a dvě moc pěkné kočandy. Závěr sice byl víc patetický než na hraně, ale přesto sedl jak virtuální facka zkorumpovanému mocenskému systému, v dnešní době obzvlášť.