Von Kempelen

Nevím, ale ke Cohenovi mi akční parodie na různý agenty zrovna moc nesedí. Stejně tak z osvědčenejch kombinací chytrýho a blbýho kámoše, kolegy nebo bráchy, jsem už otrávenej a těžko v tom objevit něco novýho. Pár fórů je ve filmu skvělejch, ale jinak taky spousta hluchejch míst, už to prostě není tak nabitá jízda jako třeba Diktátor. Ale soundtrack to má neskutečnej...

Tradiční americkej patos se konal ve snesitelnej míře, takže se divák mohl soustředit na probíhající akce, který byly místama hodně chaotický, čemuž napomáhal i hodně podivnej střih a slejvání hlavních postav, který si byly podezřele podobný. Přesto všechno ale napínavej film s odsejpávající akcí a podařenejma "válečnýma" scénama, na jehož úspěchu měla ale hlavní podíl reálná předloha.

To jsem si zase naběhnul, že já se na ty český komedie nevykašlu. Tohle bylo ale opravdu hodně špatný.

Celej dobu jsem měl pocit, že se dívám na omládlýho Woodyho Allena, kterej začal místo o New Yorku točit filmy o britským zapadákově. Film měl nejenom hodně podobnej vtip, ale bohužel i zdlouhavost a stereotypnost Allenovejch filmů o intelektuálních outsiderech a jejich tragikomickejch příhodách.

V Málmhausu se hraje na tu stranu black metalu, která je spojená s punkem. Pocity smutku, nudy, vzpoury, destrukce, projekce temnejch emocí do primitivní hudby s unikátní atmosférou, která se neposlouchá ušima, ale srdcem. Nejde tu o žádnou náboženskou otázku, ale o frustraci mladýho člověka a jeho vnitřní bolest, která se projeví útokem na všechno, co je považovaný za správný a "normální". Když se navíc všechno odehrává v reáliích islandskýho vidlákova, dostává příběh o to zajímavější rozměr. Přestože ještě i dneska občas sjíždím starý CD z Norska z devadesátejch let s mrazením v zádech, tak si nemyslím, že tenhle film musí nutně pochopit jen metalheads, jak je tu někde mylně uvedeno.

Technický provedení nesporně výborný, ale scénář chatrnej a naivní, až mi to chvílema přišlo jak slepenec největších klišé ze všech americkejch válečnejch filmů z posledních dvaceti let. Bohužel naprostá většina těch filmů svou atmosférou Karbalu předčí.

Parádní drama, jak ho umí jen ve Skandinávii a v Dánsku obzvlášť. Scény z válečný zóny působí hodně autenticky a alespoň částečně navozujou atmosféru činu, kterej se pak hodnotí ze sterilní soudní síně podle psanejch pouček. Napadá mě jedinej citát z Talmudu, kterej znám a kterej mi okamžitě vytanul na mysli při hodnocení b(B)oje: "Nesuď člověka za jeho činy, pokud jsi nebyl na jeho místě.".

Purpurovej vrch na mě působil tak trochu jako Burtonův starší bráška. Vizuálně podmanivý, ale slabej příběh, nebo spíš scénář, kterej nedokáže dostatečně zaujmout. Celej film prostě tak nějak na efekt, kdy oči zaměstnává na plno, ale mozek může podřimovat.

Konečně seriál, kterej alespoň zčásti připomínal genialitu Twin Peaks. Jinde mi všichni ty cool drsný zabijáci lezou krkem, ale tady byl Billy Bob Thorton naprosto úžasnej. A Martin Freeman zas dokazuje každou vážnou rolí víc a víc, že nemá v hereckým vybavení jen svůj rozpačitej úsměv, ale že dokáže zahrát i na temnější strunu.

Tak jsem koukal na ty pěkný kostýmy, architekturu a záběry přírody, že jsem tak nějak nepostřehnul, že mají Temné stíny i nějakej děj. Hezky se na to dívá, ale že by takovej film dokázal člověka trochu vtáhnout do příběhu, to asi ne. Každopádně jsem po delší době rád popatřil na úžasně zrající Michelle Pfeiffer.