JitkaCardova

JitkaCardova

Jitka Cardová

Česko
charmer, lifesurfer bez zajištění, myslitel bez portfeje, 1979

Skype: f.alka
Facebook: JitkaCardova

77 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5 9 12 16
    • 23.5.2020  01:52

    Úvodem asi tak, jak to píše LeoH, parafrázuji s drobnou, leč nezbytnou variací: "Už jako holku mě ta bezostyšná hra na city skoro urážela, a jak jsem si právě ověřila, léta na tom nic nezměnila. Ten kalkul je ovšem bravurní, to zas jo." *** Ač se v podstatě jedná o výchovný snímek - jednoduchou účelností holého konstruktu až zaměnitelný za instruktážní video - pro děti o tom, jak v sobě najít nesobeckou lásku a přejícnost a překonat jak strach z druhého, tak sebelítost, jež vždy pramení ze sebestřednosti, je přese všechno působivý a člověk by si vlastně přál, aby se jím byli nechali v dávné minulosti napořád ovlivnit všichni ti dospělí a mocní či nemocní lidé, které dnes zná a s nimiž musí (a chtěl by) dennodenně vycházet a starat se solidárně o jediný společný domov na jediné společné planetě. Takže jo. *~

    • 8.4.2020  17:21
    Favoritka (2018)
    **

    Manýristická bezobsažná nuda, explicitní a ničím originální obsah, beze smyslu zneužívané rybí oko, z něhož akorát bolí hlava. Když proti sobě stojí dvě postavy v komnatě a vedou (už zase) rozhovor, stejně tuctový jako kterékoli jiné dvě postavy předtím nebo potom, nepochopím, proč si mám zrovna v tu chvíli kvůli vypouklým stěnám a zakřivení připadat, jako by stály v lodní kajutě. Je to zbytečná maškaráda, která tematicky využívá módního trendu filmů o intrikách u dvora a protože nemá co nového k tomu říct, strhává pozornost na formu. *** Lanthimos mě svého času naprosto očaroval svým co do tématu, vedení herců i neúprosného dotažení dějové a významové linky do krutého finále, sociální filmovou scifi Humr. Ale ani předtím ani potom už se nikdy neprojevil jako svrchovaný tvůrce, a jeho tvorba vždycky na jednu nohu kulhala - neotřelé téma zpracovával příliš mechanicky a jendoplánově. Favoritka je oproti Humrovi opačnou výjimkou - v tom, že kulhá na obě nohy. *~

    • 4.4.2020  21:54
    Babylon Berlín (TV seriál) (2017)
    ***

    Poučný a ilustrativní seriál z charismatického, důležitého a každopádně pozoruhodného období německých dějin, kdy kvasil vývoj vědy a techniky, přetvářelo se národní uvědomění, sebevědomí a cítění a zároveň se v souladu s celosvětovou dynamikou přepisovala pravidla pro nucený růst ekonomik a tedy i jejich dopad na žitou realitu lidí a jejich možnosti - a tím i provázanost spekulativní ekonomiky s vysokou politikou a dalšími mocenskými a vlivovými aparáty. *** Škoda jen, že se seriál sám neubránil tržní vypočítavosti, která se promítla do jeho struktury i slabin o poznání chabější třetí série. Zatímco první dvě osmidílné "série" - nabité jak dějem, tak historickými reáliemi, které stojí za to si připomenout a promyslet v dnešním kontextu, a osazené chytrou, o společnosti vrstevnatě vypovídající plejádou živě vykreslených a propracovaných postav - vyprávějí jediný příběh s finálním rozuzlením, a není tedy důvod jejich celek takto štěpit, a už vůbec pak nedává smysl, že na ně třetí série naopak téměř nenavazuje, jen oslími můstky, a jejích dvanáct epizod, do nichž je rozmělněna, je naprosto neopodstatněně vysoké množství, cílící jen na ekonomický zisk ze sledovanosti. První čtyři epizody jsou jen zbytečně roztahanou prázdnou expozicí, která by se bez problémů vešla do jediného dílu, a vyprávění je v třetí sérii celkově neuspokojivé. Hlavní zápletka se nakonec rozuzlí bez indicií zevnitř, externě, bez možnosti diváka se na rozuzlení podílet a na cokoli přijít, protože motiv nebyl součástí aktuálního příběhu, ale ležel v neusouvtažněné minulosti, banální epizodě, která se připomene až nakonec. Postavy působí bezdůvodně jako permanentně vyhozené z konceptu, zdrogované, tatam je jejich minulá charismatičnost a vzájemné dourčování, scény a výměny mezi nimi mají trapné, patetické, exaltované vyznění, které nenavazuje na dřívější chování a není čím je vysvětlit. Děj neplyne, nerozvíjí se kauzálně, vlastně celá série působí spíš jako protahovaná,, postupně se dourčující expozice s finálním vysvětlením obrazu, úplně chybí napětí z vyšetřování či pousování se v ději, budování postav, vztahů, ani závěr nepřinese žádné dovršení ani uspokojení. Řada vedlejších linek navíc zůstane ponechána ladem, nedozvíme se, jak to nakonec dopadlo s Wandtem (byl-li nejen nejmenován policejním prezidentem, ale také zatčen a obviněn a smrt popravené dívky alespoň pomstěna), co bude dál s (možná osleplou) Charlottinou sestrou a jejím mužem, ani s mladší sestrou, ze závěru úplně vypadne postava komunistické dcery generála Segerse a její směle započaté hry na špionku a revolucionářku, jak skončí celá aféra s Lufthansou a Stínovou armádou, nedozvíme se, jak reagovala matka Alfreda Nyssena a jestli se jí povedlo syna zbavit svéprávnosti, či zda na pádu burzy opravdu vydělal a co ona na to, nezjistíme, co bude dál se zatčenými a nezvěstnými postavami na celém tom tajném Wandtově seznamu atd. atp. - zkrátka se dočkáme formálního vysvětlení ústředního zločinu, nicméně veškerá završení a rozuzlení dotčených osobních osudů a životních příběhů zůstanou nevypořádána, divák cítí dluh a neuspokojené důvodné pohledávky. Navíc celá rámovací konstrukce s psychoanalýzou tady najednou působí jen jako sice povinná, ale naprosto nevyužitá kulisa, která už jen mate a překáží. *** A navíc mě v r. 2020 zklamala ta promeškaná příležitost, to, že teď, kdy už je (znovu) zřejmé, že celý ten podvodný koncept světové ekonomiky postavené na nekonečném růstu konzumu, produkce, spotřeby, odpadu a destrukce stále strměji a za každou cenu protežované na úkor solidarity, péče, udržitelnosti, svědomí a morálky se neudržitelně hroutí, na pokraji likvidace celé soudržné a spolupracující lidskoprávní humánní společnosti a na pokraji devastace pro rozvoj rozmanitého života nezbytné udržitelné ekologie celé planety, se tvůrci toho pro dnešní stav věcí tak zásadního ekonomického mezníku v roce 1929 dotýkají tak povrchně a bez ambicí ty souvislosti důkladněji ozřejmit. Celá série mi připadá jako promrhaná příležitost, stín, těžící z minulých úspěchů. -~

    • 13.3.2020  21:28

    Tři a půl. *** Hořko-ironicko-nostalgická redefinice národního hrdiny v reál-kritické sociální eseji z pražských sídlišť Jižního Města, jež se stalo předmětem zájmu developerů a jejich osvědčených nekalých praktik. Narušují svými bezohlednými plány zaběhané pořádky místních, už tak životem semletých obyvatel, z nichž někteří se křivdám mocnějších přizpůsobují unaveněji, navykleji, jdou jim z cesty ochotněji a pragmatičtěji než jiní, aby prakticky umenšili škody, které je postihnou - a najdou se i tací, kteří si prostě nemůžou pomoct a nechat to být. Což z nich ještě nedělá hrdiny, jsou prostě jen jinak poznamenaní a převálcovaní mizernou výchovou a nabídkami životních možností v mizerných podmínkách v mizerné společnosti. Na to, že základním pocitem při sledování snímku optikou humanistických ideálů, hodnot a idejí (optikou "pravdy a lásky", jak je vícekrát cynicky v hospodě připomenuta Mrazákem), je hořkost a bezvýchodnost, je sledování skoro až nepochopitelně, absurdně příjemné, což vnímám jako zvládnutý režijní záměr prozrazující jak ironický odstup, tak zainteresované pochopení. To je mi sympatické. *** Plnohodnotný příběh však zjednodušující konstrukt vyprávění nenabízí (já v tom vidím slabinu spolupráce s Rudišem), je to opravdu spíš esej než plnokrevný film, a po svérázném, odtažitém fenoménu Schmitke mi to připadá škoda, ale jako divácky nenáročný půlčík je to rozhodně vděčné a chytlavé, ač zároveň důsledně nepodbízivé. Už pro ten kvalitně namíchaný koktejl připomenutých nešvarů a paradoxů dnešní z mnoha příčin morálně rozložené společnosti a pro ten mix nejednoznačných pocitů, které to v člověku vyvolává a zanechá spolu s kolotočem stokrát omletých, ale neukončených úvah na téma, co se s tím dá dělat obecně a co s tím může dělat každý z nás, abychom mohli společně žít lépe než v takovém marasmu, všichni, bez ohledu na minulost národní i osobní, to některý volný podvečer za shlédnutí určitě stojí. *~

    • 11.3.2020  18:38
    V síti (2020)
    *

    Za mě je lidsky nedocenitelný výkon skvělých hlavních protagonistek, které se nenechaly semlít a všechno ustály, při tom, do jaké oprátky si nechaly strčit hlavu, na druhou stranu režijní přístup se celkem neskrývaně ukazuje jako naprostý propadák a velká slabina celého projektu. Nápad dobrý, provedení populistické, excentrické, lehkovážné, bez adekvátní přípravy, hazardérské a výsledný tvar cílí na efekt, na pudy, na divácký šok a je i nepřijatelně manipulativní - např. odborná veřejnost není z filmu jednoznačně nadšená, spíše naopak: dle různých odborníků (např. sociolog David Šmahel nebo vedoucí odd. informační kriminality pražské policie Václav Písecký) představuje film promarněnou příležitost, jednak proto, že přifukuje a živí bublinu předsudečných a zcestných představ, že hrozba přichází vždy od starších cizích chlápků, jednak především tím, jak navozuje dojem, že děti, které začnou komunikovat na sociálních sítích, jsou okamžitě stoprocentně zahlceny přívalem nahých fotek a videi masturbujících starých chlapů a divných týpků (sama jsem už před shlédnutím filmu přesně tenhle jednoznačný dojem měla z mediálního obrazu, trailerů, anotací...), což nepřiměřeně děsí a alarmuje veřejnost. Ve skutečnosti už to, jak byl projekt postaven, šlo cíleně naproti právě takovému scénáři: jak vizuál a věk vytipovaných dívek a instrukce k jejich chování, tak třeba fakt, že se nepřihlašují na jakoukoli jejich věku a zálibám přiměřenou síť, ale rovnou na internetovou seznamku pro dospělé Lidé.cz a pohybují se tam i po desáté hodině večer a podobně. Tyto parametry přímo vybízejí k tomu, aby projekt odhaloval nejnebezpečnější, až kriminální formy sexuálního zneužívání dětí na internetu tzv. sexuálními predátory, nicméně film i mediální obraz, který ho předchází, budí (a nekoriguje, ale ještě posiluje) dojem, že odkrývá nejautentičtější dramatickou šokující pravdu o tom, čemu dnes čelí všechny děti, které se přihlásí na sociální síť. Nutno podotknout, že autoři projekt nijak pečlivě nepřipravili (ze snímku to dost vysvítá, je to spíš rychlá a laciná hurá akce než co jiného) a sami si zpola ani nebyli vědomi, že to takhle dopředu moderují, o to pak byli všichni zaskočenější. Byl to spíš amatérismus a odbytost než záměr, a pak se na té bublině přitažlivého šoku, děsu, odporu a senzace nezodpovědně svezli. *** Snímek takhle především škodlivě přispívá zkreslujícímu obrázku rodičovské a obecně dospělé veřejnosti o internetových aktivitách dětí, o jejich nenahraditelných pozitivech při správném přístupu, i o hrozbách, které jsou reálné, a ztěžuje práci odborníkům, kteří na tomto poli dělají osvětu, případně se snaží řešit konkrétní problémy. Přitom to mohlo být při dobré vůli, pečlivosti a kvalitní odborné přípravě naopak - dokument mohl adekvátně varovat tam, kde jde o reálné nebezpečí, ale i motivovat a uklidňovat rodiče i děti tam, kde je poplach falešný a nežádoucí. *** Pokud tedy jde o kvalitu a zhodnocení úrovně snímku, výstižný mi co do popisu připadá komentář Mattyho - distancuji se ale od jeho neutrálního tónu co do posouzení jeho služby veřejnosti. Za sebe ji hodnotím jako medvědí. Je to dokument, jenž byl zamýšlen jako osvětový, a škody napáchané v sociálním prostoru jeho lehkovážnou honbou za senzací na úkor disciplinovanosti, svědomitosti, kvalitní odborné přípravy a komunikace odhalené problematiky s veřejností jdou plně na vrub autorů. Navíc jsem s těžkým srdcem sledovala hlavně to, jak se s tím, do čeho byly dost narychlo a bez dostatečné průpravy a podpory hozeny, všechny tři protagonistky perou (odborná pomoc je tam spíš jako lidská stafáž, než že by se nějak reálně osvědčila, většinou jsou to právě samotné dívky, kdo nastoluje klid tím, jak to zvládají) a bála jsem se, aby tak ledabylý a necitlivý přístup senzacechtivého režiséra na nich nezanechal trvalé následky. Vlastně mám dost naštvaně dojem, že jsem viděla film o zneužití dívek v honbě za sobeckým osobním uspokojením ještě v úplně jiné rovině. A za to bych tvůrcům udělila aspoň deset záporných hvězdiček. Doufám, že až opadne první divácký šok z toho, co se povedlo zachytit z reálného chování sexuálních predátorů, k snímku samotnému hodnotitelé tak shovívaví nebudou. *** Pro úplnost dodávám, že jsem hodnotila verzi pro dospělé, V síti 15+. Film existuje také ve verzi pro školy, V síti: Za školou, kde mají být nejotevřenější sexuální záběry vynechány a film má být proložen vysvětlujícími vstupy, jež se praktickými radami a osvětou obracejí přímo k dětským divákům. Ty byly připraveny ve spolupráci s platformou e-bezpečí a je pravděpodobné, že tato verze má díky tomu vyšší relevanci, obávám se však, že většina dospělé společnosti uvidí pouze tu první. *~

    • 2.3.2020  23:30

    Mizerně odvyprávěné, nasnímané, sestříhané - a alespoň v původní slovenské verzi také neposlouchatelné, jak řeč protagonistů v naprosté většině splývá s hluky pozadí a s několika tóny do zblbnutí se opakující iritující atmosférické hudby. Díry, lapsy a oslí můstky ve scénáři a otravné vizuální doslovnosti (deset záběrů na hřebík v lebce, chvílemi už únavná přemíra šera a tmy, záběr na mrtvou myš u misky s jedem, kterou se vysvětluje, jak vyšetřovatelé vědí, že archivářka už tam nějakou dobu nebyla, apod. A vlastně už i ten plakát, který by se spíš hodil k německému osmdesátkovému hororu na véháesce s pirátským dabingem.). *** Divácky tedy vyloženě nasírací. Naštěstí ze zbylého vyrešeršovaného materiálu nakonec vznikl scénář k Rédlovi, čímž se to víc než kompenzuje, protože zatímco tohle je ukázkový příklad, jak se kriminálka s přesahem netočí, Rédl je toho už ve všem všudy pravým opakem. *~

    • 2.3.2020  23:10

    Nechápu, co se později stalo, a nikde jsem se to nedočetla, ale k nějakému zásahu shora po natočení prvních dvou dílů dojít muselo. *** První dvě části trilogie o Homolkových mě přikovaly do křesla a zmrazily mi na hodinu a půl úsměv, dech i tep a řadím je bez váhání na vrchol československé kinematografie všech žánrů a dob nejen jako plnokrevnou existenciální podobenku tragické lidské komedie v našich poměrech, ale i umělecky. *** Filmařsky nepřekonatelná na světové úrovni je pro mě např. v Ecce homo Homolka hned ona dlouhá úvodní scéna, kdy se v lese, prošpikovaném čsl. rodinami na "nedělním romantickém výletě do přírody", začne ozývat volání o pomoc a nepřestává a divákovi, jak plynou minuty a kamera přenáší z hemžení v lese víc a víc, postupně dochází, že se nikdo ze všeho toho lidu, jehož tam celou dobu pohromadě bylo jak na Václaváku, ač si navzájem decentně dopřávali iluzi intimity a samoty, nezvedá z deky, neopouští mlází a nezrychluje krok proto, aby se vydal za hlasem, ale aby utekli, nezapletli se, pročež si to osobní zbabělství vůči bližním v nouzi před blízkými i před sebou všelijak neomaleně - a neomluvitelně - obhrouble a ramenatě zakrývají, nebo naopak úplně závěrečná scéna v bytě o několik krušných hodin později, když se dvě generace manželů pustí zoufale do tance na Ódu na radost, aby si nemusely připustit hrůzu svých nikam nesměřujících životů - a v druhém díle, Hogo fogo Homolka, je to pak jednoznačně nelidsky krutá metaforická scéna soutěžního norování lišky v bednění, pak scéna hádky u stolu u podřimující staré matky a nakonec scéna koupání celé rodiny Homolkových na rybníce, kdy nevědomky zakoušejí určitou volnost, zatímco opodál leží svalený na cestě mrtvý starý pantáta. *** Třetí díl trilogie už nicméně nemá s tou dosavadní svrchovanou výpovědí o malosti a nízkosti obecně lidské a specificky československy buranské nic společného ani hloubkou, ani kumštem. Je mizerně nasnímaný i sestříhaný, jako by snad původní snímek po dokončení cenzoři zrekvírovali a v návalu vzteku hodili do stoupy a Papoušek pak musel místo toho sflikovat něco ze zbytků pozametaných ve střižně, aby to aspoň trochu dávalo hlavu a patu a drželo jakžtakž na nějaké tezi, přičemž vzniklé dílko je ve výsledku jakousi splichtěnou lacinou barevnou komedií, ani ne nijak třeskutě vtipnou, ani mrazivou. Ostatně pokles úrovně ducha díla je patrný už z názvu - předchozí satirické odkazy k existenci na dřeň odkryté v její nízkosti "ecce homo" či následně předstíraně vznešené "hogo fogo" jsou doplněny zcela triviálně se koncovkou rýmujícím slovem "tobolka", které má zřejmě znamenat peněženku, ač je to hodně násilně posunutý význam, a odkazovat na československé škudlení a přepočítávání, které také na horách Homolkovým všechno pokazí. Třetí film je však stejně banální, povrchní, doslovný a upachtěný jako sám jeho název, a pokud autoři za ty dva roky mezi druhým a třetím dílem neprodělali lobotomii či mozkovou mrtvici, dá se jedině usuzovat, že u nich na základě nějaké domluvy shora proběhla zcela autentická autorská kritická sebereflexe. Mrzí mě jen, že už nikdy nezjistíme, jak měla trojka vypadat - či skutečně vypadala - původně. Jisté je, že ten neodvážný paskvil poskládaný ze špatně sestříhaných gagů nesahá svým dvěma předchůdcům ani po kotníky. *~

    • 2.3.2020  22:59

    Nechápu, co se později stalo, a nikde jsem se to nedočetla, ale k nějakému zásahu shora po natočení prvních dvou dílů dojít muselo. *** První dvě části trilogie o Homolkových mě přikovaly do křesla a zmrazily mi na hodinu a půl úsměv, dech i tep a řadím je bez váhání na vrchol československé kinematografie všech žánrů a dob nejen jako plnokrevnou existenciální podobenku tragické lidské komedie v našich poměrech, ale i umělecky. *** Filmařsky nepřekonatelná na světové úrovni je pro mě např. v Ecce homo Homolka hned ona dlouhá úvodní scéna, kdy se v lese, prošpikovaném čsl. rodinami na "nedělním romantickém výletě do přírody", začne ozývat volání o pomoc a nepřestává a divákovi, jak plynou minuty a kamera přenáší z hemžení v lese víc a víc, postupně dochází, že se nikdo ze všeho toho lidu, jehož tam celou dobu pohromadě bylo jak na Václaváku, ač si navzájem decentně dopřávali iluzi intimity a samoty, nezvedá z deky, neopouští mlází a nezrychluje krok proto, aby se vydal za hlasem, ale aby utekli, nezapletli se, pročež si to osobní zbabělství vůči bližním v nouzi před blízkými i před sebou všelijak neomaleně - a neomluvitelně - obhrouble a ramenatě zakrývají, nebo naopak úplně závěrečná scéna v bytě o několik krušných hodin později, když se dvě generace manželů pustí zoufale do tance na Ódu na radost, aby si nemusely připustit hrůzu svých nikam nesměřujících životů - a v druhém díle, Hogo fogo Homolka, je to pak jednoznačně nelidsky krutá metaforická scéna soutěžního norování lišky v bednění, pak scéna hádky u stolu u podřimující staré matky a nakonec scéna koupání celé rodiny Homolkových na rybníce, kdy nevědomky zakoušejí určitou volnost, zatímco opodál leží svalený na cestě mrtvý starý pantáta. *** Třetí díl trilogie už nicméně nemá s tou dosavadní svrchovanou výpovědí o malosti a nízkosti obecně lidské a specificky československy buranské nic společného ani hloubkou, ani kumštem. Je mizerně nasnímaný i sestříhaný, jako by snad původní snímek po dokončení cenzoři zrekvírovali a v návalu vzteku hodili do stoupy a Papoušek pak musel místo toho sflikovat něco ze zbytků pozametaných ve střižně, aby to aspoň trochu dávalo hlavu a patu a drželo jakžtakž na nějaké tezi, přičemž vzniklé dílko je ve výsledku jakousi splichtěnou lacinou barevnou komedií, ani ne nijak třeskutě vtipnou, ani mrazivou. Ostatně pokles úrovně ducha díla je patrný už z názvu - předchozí satirické odkazy k existenci na dřeň odkryté v její nízkosti "ecce homo" či následně předstíraně vznešené "hogo fogo" jsou doplněny zcela triviálně se koncovkou rýmujícím slovem "tobolka", které má zřejmě znamenat peněženku, ač je to hodně násilně posunutý význam, a odkazovat na československé škudlení a přepočítávání, které také na horách Homolkovým všechno pokazí. Třetí film je však stejně banální, povrchní, doslovný a upachtěný jako sám jeho název, a pokud autoři za ty dva roky mezi druhým a třetím dílem neprodělali lobotomii či mozkovou mrtvici, dá se jedině usuzovat, že u nich na základě nějaké domluvy shora proběhla zcela autentická autorská kritická sebereflexe. Mrzí mě jen, že už nikdy nezjistíme, jak měla trojka vypadat - či skutečně vypadala - původně. Jisté je, že ten neodvážný paskvil poskládaný ze špatně sestříhaných gagů nesahá svým dvěma předchůdcům ani po kotníky. *~

    • 2.3.2020  22:58

    Nechápu, co se později stalo, a nikde jsem se to nedočetla, ale k nějakému zásahu shora po natočení prvních dvou dílů dojít muselo. *** První dvě části trilogie o Homolkových mě přikovaly do křesla a zmrazily mi na hodinu a půl úsměv, dech i tep a řadím je bez váhání na vrchol československé kinematografie všech žánrů a dob nejen jako plnokrevnou existenciální podobenku tragické lidské komedie v našich poměrech, ale i umělecky. *** Filmařsky nepřekonatelná na světové úrovni je pro mě např. v Ecce homo Homolka hned ona dlouhá úvodní scéna, kdy se v lese, prošpikovaném čsl. rodinami na "nedělním romantickém výletě do přírody", začne ozývat volání o pomoc a nepřestává a divákovi, jak plynou minuty a kamera přenáší z hemžení v lese víc a víc, postupně dochází, že se nikdo ze všeho toho lidu, jehož tam celou dobu pohromadě bylo jak na Václaváku, ač si navzájem decentně dopřávali iluzi intimity a samoty, nezvedá z deky, neopouští mlází a nezrychluje krok proto, aby se vydal za hlasem, ale aby utekli, nezapletli se, pročež si to osobní zbabělství vůči bližním v nouzi před blízkými i před sebou všelijak neomaleně - a neomluvitelně - obhrouble a ramenatě zakrývají, nebo naopak úplně závěrečná scéna v bytě o několik krušných hodin později, když se dvě generace manželů pustí zoufale do tance na Ódu na radost, aby si nemusely připustit hrůzu svých nikam nesměřujících životů - a v druhém díle, Hogo fogo Homolka, je to pak jednoznačně nelidsky krutá metaforická scéna soutěžního norování lišky v bednění, pak scéna hádky u stolu u podřimující staré matky a nakonec scéna koupání celé rodiny Homolkových na rybníce, kdy nevědomky zakoušejí určitou volnost, zatímco opodál leží svalený na cestě mrtvý starý pantáta. *** Třetí díl trilogie už nicméně nemá s tou dosavadní svrchovanou výpovědí o malosti a nízkosti obecně lidské a specificky československy buranské nic společného ani hloubkou, ani kumštem. Je mizerně nasnímaný i sestříhaný, jako by snad původní snímek po dokončení cenzoři zrekvírovali a v návalu vzteku hodili do stoupy a Papoušek pak musel místo toho sflikovat něco ze zbytků pozametaných ve střižně, aby to aspoň trochu dávalo hlavu a patu a drželo jakžtakž na nějaké tezi, přičemž vzniklé dílko je ve výsledku jakousi splichtěnou lacinou barevnou komedií, ani ne nijak třeskutě vtipnou, ani mrazivou. Ostatně pokles úrovně ducha díla je patrný už z názvu - předchozí satirické odkazy k existenci na dřeň odkryté v její nízkosti "ecce homo" či následně předstíraně vznešené "hogo fogo" jsou doplněny zcela triviálně se koncovkou rýmujícím slovem "tobolka", které má zřejmě znamenat peněženku, ač je to hodně násilně posunutý význam, a odkazovat na československé škudlení a přepočítávání, které také na horách Homolkovým všechno pokazí. Třetí film je však stejně banální, povrchní, doslovný a upachtěný jako sám jeho název, a pokud autoři za ty dva roky mezi druhým a třetím dílem neprodělali lobotomii či mozkovou mrtvici, dá se jedině usuzovat, že u nich na základě nějaké domluvy shora proběhla zcela autentická autorská kritická sebereflexe. Mrzí mě jen, že už nikdy nezjistíme, jak měla trojka vypadat - či skutečně vypadala - původně. Jisté je, že ten neodvážný paskvil poskládaný ze špatně sestříhaných gagů nesahá svým dvěma předchůdcům ani po kotníky. *~

    • 2.3.2020  21:51

    Jednoduché dílo nemusí být vždy prvoplánové ani povrchní, a Nevyplněný prostor, jak by podle mě zněl adekvátní překlad, toho budiž vynikajícím příkladem. *** Aktuálně lze shlédnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=JQ-q9dYkMd4 *~

    • 1.3.2020  23:06
    Rédl (TV seriál) (2018)
    *****

    Televizní Rédl a Bez vědomí a kinosálová Amnestie jsou společně ideálním, byť těžko stravitelným menu k hořkým česko-slovenským oslavám polistopadového takzvaného nástupu demokracie, vlády práva a vítězství pravdy a lásky nad cynismem a penězi. *** Přesný rámovací komentář Radek99, tak si ušetřím práci. *** A k výtkám, jež v komentářích tu a tam padaly – já ani při nejlepší vůli nenacházím, co vytknout. Kvituji, že to nemá být příjemná a odsýpající podívaná, je to (mně velice sympaticky) divácky nevděčné už tím, kdo je hlavní hrdina, na kolik způsobů už je tou dobou vnitřně podlomený, jak svou dávnou tragickou minulostí a přímo románovou (čti romantickou) „vinou“ na smrti svého milence, tak nynějším skrýváním milostných preferencí, a celkovou bezvýchodnou rozháraností mezi defétismem, rezignací na naději a bytostnou neschopností přiznat systémovému zlu jeho absolutní nelidskost, zvrácenost a bezbřehý pragmatismus a zároveň si ve stejném světě dál hledat cestu, jak smysluplně žít. Což jednak znamená, že se osobně angažuje o to vehementněji, oč méně chce chápat rozměry a kvalitu zla, proti němuž bojuje, a má neadekvátní očekávání od druhých na temné i světlé straně Síly, čímž se stává nebezpečným všem, na jejichž stranu se postaví... A jednak to z něj dělá nadčasově archetypální křehkou postavu, je jako porcelánová figurka z řecké tragédie, která si svou nevyhnutelnou zkázu ve zdejším světě nese napsanou přímo ve vlastním genomu. A slouží mu jedině ke cti, že to nakonec pochopí – a vyřeší. Důvody k sebevraždě jakožto poslednímu možnému východisku snad ještě nebyly v žádném příběhu tak průzračné, pádné a ušlechtilé. Člověku se přímo uleví spolu s ním, a je to hodně divný pocit. A jednoznačně soudím, že v podání Ondřeje Sokola byl tenhle charakterní, utahaný a opotřebovaný sebeštvanec naprosto famózní. *** Nepřipadá mi ani, že by ve scénáři či jeho ztvárnění bylo cokoli přitaženého za vlasy, naopak jsem úplně ponořená oceňovala, v jak realistickém nepříjemném tempu, upachtěnosti, nevábnosti, ne-vznešenosti, eskalaci, specifických koloritech a soubězích okolností a překážek je vyobrazena každodenní praxe a obstarávání tolika typově různých postav a jak přirozeně je ta společensky výmluvná skládanka křížících se záměrů a souborů hodnot v jednom brilantně vyhmátnutém dobovém námětu a na něm hodinářsky jemně naroubovaném nadčasovém dramatickém příběhu pospojována. Scénář mi po několika úvahách připadá naprosto vynikající, mistrně komplexní a logicky i pocitově bezchybný – až mi nad tou precizností a záběrem zůstává rozum stát. *** Pachuť výpovědi přetrvává nesmírně silná. Rédl není zapomenutelná kriminálka, Rédl je transformační vryp do kolektivního i individuálního vědomí, napořád. *** Jako bonus odemykám výživný informační text o postavě generála Lorence, dost možná nejmocnějšího, nejinteligentnějšího (z mocných), a tedy nejnebezpečnějšího muže Československa: https://denikn.cz/208482/svedomi-posledniho-sefa-stb-netrapi-lituji-spis-toho-co-jsem-neudelal-rika-alojz-lorenc/?cst=07638600c03d562fb8be31b5e9e9c78e9b4eaef3 *~

    • 26.2.2020  12:26
    Ceremoniář (1996)
    **

    Pěkný námět, a snad i záměr. *** Mít představu o tom, jak a čím by scény měly působit, žel není totéž jako toho neupoceně dosáhnout. Některé moudré knižní deklamace směrem do věčnosti pootočených hlav jsou přímo na zabití, banální práce s kamerou a obecně s řešením scén a vůbec celková doslovnost a prvoplánovost (včetně herectví, viz Báru Štěpánovou, agenty, papaláše a celkově typová klišé, nebo dramaticky temných či impresionisticky laděných tónů doprovodné hudby, podle situace) to místy srážejí k neukoukatelné trapnosti, byť člověk toho evokovaného, leč nenaplněného potenciálu zároveň lituje a věřím, že mnozí spokojenější diváci ve snímku díky té sugestivnosti, jak významně se to všecko tváří, viděli víc, než v něm je reálně přítomno. A to především díky povrchnosti, absenci prokreslených osobních příběhů, vztahů, kauzalit a vodítek, pod níž si hloubku možného dramatu může každý doměřit podle svého - to je ovšem velký zápor každého díla sázejícího na nedořečenost, neboť ta je každopádně bezpracná, nic důležitého sice nezkazí, ale ani nedosáhne. S tím také souvisí nečitelný výraz Hrušínského-Františka - on přísně vzato ani jiný být nemůže, protože nemá jaké konkrétní emoce jakožto osobnost konzistentně vyjadřovat, není, jak mu jako člověku rozumět, jeho příběh a vztah k životu neznáme, ve scénáři je za ním prázdno, neřeší, jestli je to dobrý nebo zlý člověk, uměřený, apatický, nebo dusící hněv, přemáhající zklamání, jaké má s kým úmysly, co se ho dotýká, si od toho, co dělá, slibuje, jestli ho to uspokojuje a proč, a až zúčtuje, jaké vlastnosti a schopnosti bude moci v jiné životní etapě nabídnout, jakým člověkem bude... nada, nula, nic. Jeho vnitřní život je autorům ukradený, a stvořili tak vlastně velice arogantní postavu a film, jimž jsou ukradení diváci - ať si o nich myslí cokoli, nezáleží na tom, film žádnou interpretaci neocení víc než jinou, je to zbytečná práce, ztráta času. *** Film zkrátka nestojí o hlubší pozornost, a především proto také za hlubší pozornost nestojí, byť se člověku nechce ten přitažlivý námět a nedostatečné náznaky jednoho zvláštního životního osudu a příběhu, který by stálo za to odvyprávět důkladně, opustit. Přímo to volá po nějakém poctivějším ztvárnění. *** Podle mého dobrá příležitost pro remake. *~

    • 20.2.2020  19:03

    Nevidím, jak by skutečná po-etika směla být proti-etická ve vztahu k žité zkušenosti, zakoušení reálného světa, o němž a o vztahu autorů k němuž tento "milý" a krotce poslušný filmeček na krátkém pozlaceném vodítku chtě nechtě vypovídá. Mně se z té nestoudné výpovědi udělalo jen zle. I reklama může být neretušující, nezastírající, nepotlačující svědomí a vědomí souvislostí, reflektující, pravdivá a humánní, společensky uvědomělá a odvážná, je-li její autor takový. Ovšem pak by to mohla být reklama jen na velice striktně solidně a solidárně zvolené produkty či služby, na nichž neulpívá uvrhování nižádných životů do ještě horší bídy a zapomenutí. Tahle anestetizace svědomí a tlumení humánnosti jsou jenom odporné. *** Pusťte tohle místním lidem přemisťujícím se v reálných lokálních vlacích třeba v onom zmiňovaném Darjeelingu. Pusťte to milionům lidí prožívajícím právě teď humanitární krizi na vlastní tělo, milionům lidí po celém světě v kterékoli válce, za níž prosvítají ekonomické cíle, milionům lidí v Africe, kterým korporace berou lokální půdu a soudržnou obživu nucenou výměnou za peněžní závislost, zotročení, chudobu a hlad, pusťte to domorodcům v Indonésii zaplavené plastovým odpadem a zahlcené mikroplasty, pusťte to ve stanech na severních hranicích Sýrie s Tureckem, kde se rodiny válečných uprchlíků střídají o místo na spánek vestoje. Pusťte to třeba i těm 900 000 českých obětí dluhových pastí, pusťte to dětem z extrémně chudých rodin, které naše úřady suše odebírají jejich rodičům, již z ekonomických a systémových důvodů v sociálních podmínkách, které si nevybrali, nedokáží vytvořit a udržet zázemí stabilního a bezpečného domova, protože chudoba je u nás tak drahá, že leckdo bohatý by si ji nemohl dovolit. A tak dál, nekonečně dál. Díky H&M, díky Wesi, fakt dík. *~

    • 17.2.2020  20:12
    Past (TV film) (2020)
    ****

    Střízlivé televizní doku-drama, jehož působivost a silná stránka tkví právě v tom, že prvoplánově nevyužívá situace, emočně nevydírá, nepřehrává, návodně nezdůrazňuje, podbízivě nefabuluje, nehysterizuje, ale spíše zůstává - aniž by se v něm cokoli zlehčovalo - až lakonicky odtažité a mírně opovržlivě nad věcí, stejně jako nakonec i jeho hlavní hrdinka. Což vůbec neznamená, že by na zobrazovaném případě nedávalo dostatečný prostor citovému prožívání a uvědomování si hrůznosti komunistického režimu, jen do toho diváka nenutí. Mně je zvolený přístup sympatický a bez ohledu na to je každopádně legitimní a funkční. *** Zároveň se jedná o poslední snímek z Polesného volného triptychu o svědomí národa a jedince, kam patří ještě Zločin v Polné a Monstrum. Všem třem dílům je ve zdejších komentářích tak či onak často vyčítána doslovnost s podotknutím, že náměty se daly využít k hlubším, silnějším a originálněji pojatým psychologickým dramatům apod., nicméně to prostě nebyl Polesného záměr. Nenechal se unést tvůrčími možnostmi, spolehl se na přirozenou působivost námětů, nedělal z nich biják a toliko důstojně, věcně, s vysokou kvalitou režie, scénáře, obsazení a vedení herců, ad. zprostředkoval divákovi střízlivě i citlivě realitu doby i podstatu a okolnosti každého z oněch jedinečných osobních příběhů tragicky kolidujících s vůlí a představami režimu, pro nějž jedinec neznamená vůbec nic. Osobně celému triptychu přiznávám znatelnou finesu, bravuru, a stejně jako ve mně zůstává hluboko vryto, co se tehdy stalo v Polné, nezapomenu už nikdy ani na zakázku, která semlela Otakara Švece, umělce s nepochybným zápalem a géniem, a ani na herecký i lidský osud Jiřiny Štěpničkové. *~

    • 17.2.2020  03:49
    Monstrum (TV film) (2017)
    ****

    Tomuhle filmu prozaická, tvrdá, neuhýbavá doslovnost ve skutečnosti sluší, je to chytré zpracování, vhodně zvolený materiál pro ztvárnění specifického námětu, stejně jako tvrdá a hrubá žula pro veřejný prostor opanujícího, dozorujícího Stalina. *** Přitom se však tím přímočarým vykreslením kontur dohledu moci uvolňuje moře nerozlišeného, spojitého nedohledného prostoru zneviditelňovanému, soukromému, ale vším prosakujícímu jemnocitu, němým škálám neartikulovaných, polykaných, do sebe se navzájem slévajících a prolínajících hořkostí, bolestí, bezmocí, zoufalství, a z toho všeho emanující blyskotavé smutné ironii a těžce zkoušené, zkalené lásce. Na televizní film v té jednoduchosti překvapivě silné a působivé a zdařilé i jako pocta umělci a medailonek. *** O to víc pak vrtím hlavou nad zdejším slabým hodnocením a vyčítáním doslovnosti, když si vzpomenu na nezaslouženě přechvalovaného a opěvaného Sedláčkova Palacha, což je pro mě ukázkové dílo blbé doslovnosti spočívající v návodné a vyděračské filmařině, v loutkovosti neživých postav a ve frázemi napěchovaném scénáři, kterým to nepřestávalo šustit ani na okamžik. Není zkrátka doslovnost jako doslovnost.

    • 9.2.2020  02:01
    Modelář (2020)
    ***

    Jako někteří i já přidávám jednu hvězdu za odvahu. Pokud jde o téma a základní nápad, jak ho rozpracovat, Zelenka zase nezklamal a skvěle vyhmátl, co by mohlo mít výbušný světový i tuzemský potenciál (české právo na mapě světa a jeho teoretické možnosti už od časů charty dosahovat mezinárodní spravedlnosti versus pragmaticky tristní aktuální domácí realita, konzistence občanských či politických postojů a jejich naplňování činy, reálné dodržování lidskoprávních úmluv, možnosti a limity realizace občanských svobod, korupce, eroze hodnot a ideálů etc.). *** Co se ale týče samotného provedení, pak už to bylo jen samé zklamání vzbuzených očekávání, jako by se ta kritizovaná bezzubost promítla i do filmu samotného, za což je zase třeba min. jednu extra hvězdu ubrat – jenže nechat tady zrovna Zelenkovi jen dvě, to už by se snad spíš slušelo to tentokrát decentně přejít jako nejapný renonc úplně bez hodnocení. *** Zelenka umí až s neurochirurgickou soustředěností pracovat s chytře zvoleným tématem napříč rovinami jako s nepříjemně ostrou, nepříjemně hluboko pronikající vývrtkou (Ztraceni v Mnichově, Karamazovi, ale i Knoflíkáři nebo Rok ďábla), takže nechybí odraz jak na povrchu, tak ve složitějších vrstvách pod ním, osobních i celospolečenských, jenže tentokrát je jeho vývrtka stejně jako to české právo a odvaha k reálné svobodě v praxi tak přizpůsobivá a ohebná, že působí zcela neškodně až jako gumová atrapa. Přičemž to samé se tentokrát dá říct jak o obsahu, tak i o formě. Když už si tedy vybral drony, celé to mělo být natočené mnohem svižněji a odvážněji, tak virtuózně, aby to zamotávalo hlavu a vyvolávalo euforii, závrať i mrazivé trnutí. Ale ono jako by to nesmělo ani naznačovat osvobodivou chuť skutečně svobodných možností, ani u práva, ani u dronů. *** Přemýšlím, proč to Zelenka natočil takhle umírněně a bez drajvu. Rezignace? Připadalo mi, jako by mu ze scénáře mocný byznysman-producent vytrhl sto stran v místech, kde se děj začne zahušťovat a na scénu nakráčí plnokrevné hlavní postavy, s cynickým poukazem, že by to platící většina neocenila, a tak Zelenka natočil místo svého bolavě ostrého filmu jen banálně směšné povrchní pozadí, kontrastní druhý plán osazený místo hrdinů komicky naivními jednoduchými karikaturami, celou dobu tak neživotnými, že nás jejich osud ani nemůže zabolet. A jestli je to od Zelenky pragmatická autocenzura, tím s námi hůř. *~

    • 29.1.2020  21:43
    Na nože (2019)
    **

    Takový duchem chudší sourozenec posledního zfilmování Vraždy v Orient Expresu. *** I zde má detektiv projevit vnímavost pro ryzí dobro a ušlechtilou krásu srdce, jež jsou nadřazeny striktnímu a omezenému vnímání toho, co se běžně chápe jako pravda a spravedlnost, a jedině díky tomu se mu podaří případ jednak rozlousknout (skoro stejně tak rychle jako vnímavějším divákům) a jednak i morálně vyřešit. Nicméně kde první zmíněný film byl v tomto příliš subtilní a jímavý až mimo rozlišovací schopnosti či ambice většiny diváků (můj komentář k němu, který mě paradoxně přiměl zpětně napsat až tenhle výtvor, zde: https://www.csfd.cz/film/53978-vrazda-v-orient-expresu/komentare/?comment=11342978), tenhle snímek je pro změnu o to doslovnější a banálnější, jako by byl vyloženě míněn pro pomaleji chápající, emočně oploštělé publikum. *** Záživné to bylo asi jako číst Shakespeara – kam jinam sáhnout, když už srovnávám s počinem Kennetha Branagha – tezovitě převyprávěného v amerických floskulích a komiksových obrázcích na čtvercové stránky omyvatelného leporela tak, že se vytratí veškerá velkodušnost, jemnost a komplikovanost prožívání i utváření. Zápletka sama není vůbec hloupá, ale práce s ní i s vykreslením postav je tak povrchní a deproblematizovaná, že by si divák zbytečně lichotil, že stačil držet krok. *** Za základní problém přitom považuji, že navzdory proklamovanému žánru film ve své klišovitosti, jakkoli mohla být záměrná, nebyl vůbec vtipný, ani obyčejně směšný, komický, ani nijak nenaznačoval, že o to usiluje, natož aby zvolená forma měla nějakou přidanou hlubší hodnotu či satirický pel. Bylo to prostě jen právě tak nevtipně prosté, jak jsme to viděli, milý Watsone, prosté všech mystérií bytí. Jen díra uprostřed donutu, která nezasytí, jen pro nic mnoho povyku. *~

    • 28.1.2020  21:57

    Velkorysá oslava zálibnosti, soukromého požitku z prožívání porozumění kráse plynoucího života, nekonečně laskavého, trpělivě budovaného nekonečně jemného porozumění, jež postupně celý život zrálo a tříbilo se v hlubokém duševním osamění, nedobrovolném, leč vynuceném tím, že člověku tak velké mysli a ducha a schopnosti tak dokonalého ponoru a vhledu není příliš často dopřáno sdílení oněch soustředěných, vzrušujících a výlučných prožitků porozumivého dialogu s komplexní realitou s druhými, jimž vhled překrývají nejrůznější kognitivní limity, emoční bloky či egoistické cíle a často všechno z toho zároveň. *** A chvála efemérnosti a subtility signálů, v nichž se odehrává jak samo vyjevování skutečnosti jakožto velmi cudné a stydlivě i důvtipně v pestrých šátcích zahalené milenky, tak zároveň i její souhlasné přitakávání a milostné zpovolnění, když jí člověk dokáže se stejným dovtipováním se rozumět a jedná s ní, jako by uctivě tančil, aby neporušil řád jejího utváření, ale setrval na každém kroku ve svrchovaném souladu s její vnitřní krásou a mystériem vyšší rovnováhy a spravedlnosti. A mohl si ji právě díky tomu zároveň naplno s rozkoší vychutnat. *** Tento film je tak především nevšedním milostným příběhem. Odkrývá Hercule Poirota v jeho nedobrovolném vnitřním exilu jako stále ostýchavého, milenčinou proměnlivou, plynoucí krásou ustavičně pohotově dojímaného, překvapovaného i těšeného milence, navýsost zamilovaného do objevování pravdivosti bytí. Jako člověka, jenž si s pomocí svého velkého ducha, mysli a nelehkých okolností na rozdíl od mnohých jiných, kteří dali přednost moci, vypěstoval i velké srdce, takže jeho pověst slovutného detektiva je pro něj jen vedlejším produktem oné pravdivosti, a byť je celou společností veřejně oslavovaný jako nedostižný detektiv právě za to, jak svou genialitou po celý život pokorně slouží pravdě, ve svém posledním případě zůstává poslušen hlubšímu řádu věcí a rozhoduje s láskou ve prospěch nikoli společenského nazírání spravedlnosti a pravdy, ale ve prospěch krásy, úměry a vyšší pravdivosti životní. A jelikož se v tomto případě jedná o vzájemně neslučitelná rozhodnutí, proviňuje se tím na formální spravedlnosti společenské a je mu zřejmé, že tím přestoupením hranice bude muset ukončit svou kariéru. Právě proto je to jeho poslední případ, neboť v něm vykoná formální soud nad postavou detektiva, jehož přestal pravdivě ztělesňovat, jehož vnitřním nazíráním přerostl. A to přestože je - jako ostatně celý život - jediným, kdo ví, k čemu doopravdy došlo, a kdo zná skutečnou hloubku, ušlechtilý smysl i praktický dopad a význam svého konání. I to je však řádu věcí, teskné, smutné i hluboce uspokojivé a těšící. *** Tenhle komentář jsem dlouho dlužila, protože i po dvou letech ve mně vzpomínka na tento film rozněcuje ostýchavost, rozechvělost, dojetí, pokoru, úctu a probouzí jakousi zároveň posmutnělou i radostnou intimní sounáležitost s tím člověkem, který není v očích druhých z praktického života vyčleněným pozorovatelem a soudcem ani tak z vlastní vůle, jako z neúprosné banální statistiky výskytu důvtipu a ryzosti pohromadě v jednom těle, byť právě on v sobě má dost odvahy, síly, vitality a nezištné laskavosti k pravému a plnému prožívání a život po jeho boku by mohl být jedním velkým plynulým dobrodružstvím plným odhalovaných vnitřních krás a společným dotahováním gest tam, kde okolní realita přechází ve vlastní bytí člověka a vydává se mu v jeho dosahu do rukou, aby ji se vší svou morální silou a integritou a vším svým důvtipem a pohotovostí harmonicky dotvářel - a pokud možno nic nezkazil. A Hercule Poirot jako jeden ze vzácného mála lidí doopravdy nic nezkazí. Jeho bych věru mohla milovat jako nejlepšího přítele vlastní duše. A hádám, že pro tu zamilovanost, která mě okamžitě zaplaví, když si tenhle jemný filmový skvost v jeho labužnicky pomalém plynutí a zároveň neuvěřitelné náročnosti na rychlost zpracovávání všech umně servírovaných podnětů, má-li si je divák vychutnat, jak náleží, a držet krok, tančit s filmem, jsem i po těch dvou letech s to napsat jen tenhle prachšpatný, nepostačivý komentář. Snad ještě časem dorostu a dozraji, abych ho tu jednou změnila v mnohem výstižnější a klidnější poctu. *~

    • 27.1.2020  15:01
    Cesta (2014)
    ****

    Symbolické hořké postapo o ne dost dobrém člověku v ještě pořád ne dost do mrtě zničeném a zkaženém světě, kde už sice nejde nic zachránit, ale hlavně lidsky a mezilidsky toho v tom houstnoucím napětí pořád ještě jde dost zkazit, jak se hlavní hrdina ke své lítosti ze zakoušeného zmaru znovu a znovu přesvědčuje na každém nezvládnutém, neuspokojivém zastavení své cesty – aniž by ho kumulující se prožitky měly sílu pohnout, aby se vzchopil a změnil to. *** Sledujeme prototyp ne dost odvážně milujícího člověka, sebou se zaobírajícího zbabělce, jehož trpná cesta má podobu sledu prchavých promarněných setkání, z nichž – kdyby překonal vypěstovanou sebestřednou nedůvěru a přinutil se přesáhnout, sám se o cosi zasadit, nenechat nic, aby se to zvrtlo, vložit důvěru – by pořád ještě mohlo povstat něco dobrého, pevného, něco, co by stálo za to sledovat, chránit a rozvíjet až do posledního dechu. Ale k tomu nedojde, muž každou příležitost raději zničí, nebo nechá zničit, neinvestuje se. Jak pokračuje osaměle dál, v těch vypjatých okamžicích, kdy se ho užuž dotýká lidství, se na ztvrdlý povrch dere ne dost potlačované utrpení a stesk, aniž by však něco měnily. *** Přesto je v něm pořád dost síly pokračovat, jež ho přese všechno selhávání a zklamávání nutí pokračovat, k něčemu směřuje, něčemu ta jednotlivá setkání a všechny ty možnosti projevit se lidsky, obětovává. *** Rozuzlení v závěru jeho cesty však už jen odhalí, že její utkvělý cíl byl stejně mrtvý a prázdný jako jeho rezignovaná duše. *** Film o upřednostňování vlastních bolístek před solidaritou s druhými, o neschopnosti soucítit, toužit a přesáhnout, vypráví o světě beznaděje. *** Osciluje to k pěti čistým, ale lidsky se to ve mně bouří je takové vizi světa dohasínajícího v důsledku ničivého, slabošsky rezignovaného lidství udělit. Ačkoli vím, že se tu vypráví o vizi, k níž dnešní většinová společnost valem směřuje, jsem z těch, kteří se až do konce svých dnů nespokojí s ničím, co není dost, a budou se napřahovat se k druhým, aby jim nabídli úlevu a založili vzájemnou důvěru, bolest nebolest. Takže za čtyři, s respektem. *** Soundtrack složený z drásavých zvuků stojí za zvláštní pozornost. *~

    • 27.1.2020  11:00

    Mnohem víc než čtyři, ale přece ne plný počet. *** Je to po delší době absolutní, svrchovaný film: maximálně nakažlivě osvobozující svou rozjařující filmovostí, úžasně dbalý, aby se nepodřídil diktátu tématu, vysmekávající se mu hladce a hbitě nepřebernými způsoby odvázanými prostředky jako úhoř, aniž by však divákům sebeméně dovolil unikat smrtelně vážné podstatě jeho sdělení. Je to ale film a nebojí se nic filmového použít. *** Dala bych deset hvězd, kdyby si tohle dokázal udržet absolutně, ale tam, kde nejde o Hitlera, o válku, o fanatismus, o využívání klukovské touhy patřit do party, ale o lásku a city, místy přece jen v Jojově postavě uklouzne k melodramatu, což mě vytrhovalo, rušilo z té jízdy a ve svém hodnocení to nemůžu poctivě pominout. *** BTW: Je mimo mísu zrovna tomuhle počinu vytýkat, že herci mluví v německém prostředí anglicky, naopak, film tenhle problém prostořece zviditelňuje a využívá k svému prospěchu a herci se můžou přetrhnout, aby si divák dosyta užil jejich různě rozvinuté verze němgličtiny. *~

    • 18.1.2020  17:12

    Film k pasivnímu uspokojení líného diváka. Celou dobu víte, že musí jít o dvojitou hru, protože jinak by existence takového snímku od počátku ani nedávala smysl, ale přesto se celou dobu musíte jen dívat, jak se z té skutečné hry ani vám, divákovi, nic neprozrazuje. Až v poslední části si musíte nechat prozradit všechno, na co jste cca hodinu a půl jen pasivně čekali. Nebylo vám umožněno ani si postupně něco dovozovat, skládat si ze signálů vlastní pohled, rozvíjet a korigovat vlastní hypotézu, ani se těch příprav a realizací otevřeně spoluúčastnit. Nic. Je to nenápadně, zato jednoznačně vyděračský film, který diváka nejprve nechá pasivně a se spravedlivým rozhořčením sledovat, jak se někdo sobecký a bezcitný snaží využít, podvést a ožebračit někoho hodného a naivního, a pak divákovu potřebu satisfakce bez komplikovaných nuancí ukojí předvedením, že to celou dobu bylo ve skutečnosti naopak a že ten zdánlivě naivní byl nejen hodnější, ale i chytřejší a zkušenější a padouch dostal, oč si koledoval, a do vykopané jámy spadl sám. Skvělí herci z toho charakternější snímek, který by ctil náročnějšího diváka a přibral ho do hry tím, že by postupně odměňoval jeho vlastní intuici, rozum i cit, neudělají. Film v souladu se svým záměrem poskytnout povrchní katarzi pracuje i s jednoznačně definovanými postavami a odmítá cokoli problematizovat: všichni jsou - a to dokonce od malička, od dětství - buď stoprocentní good guys nebo bad guys, nic mezi tím. Je to tak banální a tuctové, že si to vůbec tak charakterní herce nezasloužilo, takže jejich angažmá může být matoucí. *** Jeden fascinující moment jsem ale přece jen vytěžila, kvůli kterému si tenhle snímek budu pamatovat přece jen se stopou vděku: když se Betty, která se opravdu celou dobu tváří jako kultivovaná středostavovská English lady, ocitne v Berlíně a stane poprvé před inkriminovaným domem, najednou má ve tváři, zblízka a ze zvláštního úhlu zabrané, tak úplně jiný, původní postavě natolik hluboce odcizený výraz a nadto tak specificky vyrýsovaný, že mi okamžitě blesklo hlavou - ona je Němka a tohle je její rodný dům. Klobouk dolů před takovým mistrovským herectvím, které se zhmotnilo v tomhle jediném kratičkém záběru, ne náhodou v závěrečné retrospektivě ještě jednou zopakovaném. *~

    • 17.1.2020  15:05
    Lucky (2005)
    ***

    Dolů to tlačí předem jasná pointa, ale chápu, že něco takového se natočit muselo, už jen aby to prostě existovalo. *~

    • 17.1.2020  14:46
    Pavouk (2007)
    ****

    Krátký kajícný film o nezodpovědnosti chlapů, kteří své ženské vytáčejí doběla, jako svérázná pocta všem těm naštvaným ženám, nejen partnerkám, ale třeba i maminkám. Nedalo mi nevzpomenout u toho na Bona a jeho husarskými kousky nadupaný roztomilý klip The Sweetest Thing, který natočil své ženě jako omluvu za to, že zapomněl na její narozeniny (https://www.youtube.com/watch?v=5WybiA263bw). ***** Jen tenhle film o tom, že by chlapi neměli hledat snazší (a blbější) cesty, jak se z něčeho, co nezvládli, vyvléct ještě méně zodpovědně a nějak to narafičit, zakamuflovat, odvést pozornost, aby to zas bylo jakože dobrý, ale že by se k tomu měli radši postavit dospěle čelem, a že ženské se na ně za to zlobí právem a právem na ty laciné triky nechtějí přistoupit, protože když je nechají ty kraviny zkoušet a nechají se utahat a ukecat, jednou to fakt může blbě skončit, zdaleka není tak roztomilý. Je ale tak brilantně výmluvný a trefný a kajícný, že to ženskou i proti její vůli dokáže rozesmát, takže si radši nepřeju vědět, co Nash Edgerton a David Michôd svým ženským provedli, že se z toho pokusili takhle vykoupit, a už vůbec ne, jak to od nich následně schytali nebo k jakým tragickým koncům to nedejbože mohlo vést. Film lze aktuálně vidět zde: https://www.youtube.com/watch?v=Jmbv8kevQ-E. *~

    • 16.1.2020  12:10
    Amnestie (2019)
    *****

    Pro mě byla tohle jednoznačná volba na Českého lva! Konkurentem byli skvělí Vlastníci a Staříci, oba jsou to suverénní české filmy, jenže Amnestie je přece jen o celý level urostlejší, a byť vychází z hlubokého ponoru do neuralgického bodu českých i slovenských dějin, jde jí o celistvější poselství a má nadčasový ideový i dějový přesah - je to ve všem všudy světový film slovensko-českého původu. Perfektní scénář, kamera, střih, zvuk, herci, skvostná smysluplná hra s žánry, kdy do půlky se film tváří jako namakané doku-krimi a dějinně-sociální thriller, než v momentě vzpoury divák najednou zírá na vězně, jejichž cílem je žranice a pustošení, a s mrazením pochopí, že jména a události jsou tu zástupné, ač principiálně, věcně i náladově naprosto věrné, a že je to především nadčasová a na poměry zcela střízlivě ironicky glosující parabola, podobenství o tom, že pravda a láska (Ľubko) v téhle končině dělaly, co mohly, a pořád ještě tu mezi námi nemají přijetí a místo k životu. Nápad s tím, jak se jiní, přeživší, marně pokoušejí autenticky zpívat Kryla, tu hořkou pravdu a lásku, které jsme zapudili, mi bral dech a stesk mi vháněl slzy do očí. Fantasticky napsaná postava Kelemenové (Aňa Geislerová), kolem níž se sobectví a nesobectví ostatních postav otáčí jako na pivotu a ona zůstává tajemnou lidskou hádankou. Hlava mi při sledování většinu času jela na plné obrátky, oči byly pořád živelně sycené a srdce přitom bušilo jako o závod. Ten moment, kdy film přehodí výhybku z konkrétní do metaforické roviny mi do teď radostí zrychluje dech. Z podobných důvodů mě takhle naposledy rozproudili stejně vyvážení Hanebný pancharti a podle mě by zrovna Amnestie z mnoha objektivních důvodů měla velkou šanci zabojovat i o Oscara. *~

    • 3.1.2020  15:35
    Bez vědomí (TV seriál) (2019)
    *****

    Bezchybné (pominu-li naprosté hnidopišiny) a emočně i racionálně silně působivé obnažení univerzálních mechanismů tíhnutí ke zlu, strukturních i osobních, a otřesné vyprázdněnosti osamělých životů zaprodanců v precizní filmové reflexi stavu naší společnosti v závěru 80. let. *** Nadčasovost principů upsání se do služby ďáblu a ztráty vůle vnímat důsledky se protínají s uvěřitelnou konkrétností postav, ošklivých osudů jednotlivců v jimi zbaběle a nedůstojně za každou cenu poháněné mocenské mašinérii. *** Přelomová tuzemská odvaha a kvalita srovnatelná se zahraniční produkcí zajišťuje, že to budete brát vážně, že se vás to bude dotýkat, že vás to může nejen zasáhnout, ale i změnit. Paráda. Na takové filmy se jako společnost stojící před nezbytnou ozdravnou proměnou dívat potřebujeme.*~

    • 1.1.2020  18:19
    Ostré předměty (TV seriál) (2018)
    *****

    Přednosti tohoto silného počinu tematizujícího tabu poškozujících a zhoubných vlivů ve výchově, v charakterovém dědictví v rodových liniích a v zahuštěných vztazích zdaleka nejen na jižanském americkém maloměstě, ale v každém prostoru, na němž jsou lidé odsouzeni spolu žít v nelidských sociálních podmínkách, v mocenském područí pod nezdravým tlakem a bez zdravých alternativ, vysoko převažují nad jeho nedostatky. Tím hlavním je především zbytečné zrychlení ve finiši, pro něž se dostatečně nevysvětlí celá řada indicií, motivů, palčivých otázek a tušení, a do pozadí jsou tak potlačeny mnohé nepříjemné souvislosti, mizerné osudy a nepěkné role řady postav, skrze něž by naznačené předivo destruktivních sil, působících mnohosměrně a ničících všechny účastníky existujících vztahů, těžko dělitelné na agresory a oběti, vyvstalo ještě přesvědčivěji ve své ničivé důsažnosti, v ilustrování faktu, že z té sítě není možné uniknout, a to ani s přivolanou pomocí, ať už systému nebo druhých lidí zvenčí, že některá poškození jsou trvalá a žijí svým životem, a člověk v jejich vleku v nejlepším případě toliko přežívá (you don't live, you survive) a může se snažit snad jen nemít vlastní děti, na které by to určitě přenesl, a především žádné nevychovávat, nemít příležitost mít nad někým moc. Ale protože je jasné, že se v hlavní lince příběhu neuděje žádný happyend, že noční můra naopak pokračuje v ještě horší verzi, než jsme si až do poslední chvíle mysleli, je zároveň legitimní předpokládat, že i všechny naše ostatní dohady souvislostí jsou přinejlepším nedostatečné a realita postav prostě je a i nadále bude mnohem horší než ta nejhorší tušení. A že zlo plodící zlo má mnohem děsuplnější důsledky, než jsme schopni si přiznat a dohlédnout, a utěšování se rozhodně není na místě, i když asi ani nemůže valně uškodit. Takže nakonec vlastně z jednoho - toho nejzdravějšího - úhlu pohledu dává smysl nad tím vším, co nám zůstalo utajeno, nevyjasněno, radši mávnout rukou a dobře, že se to tu nedovykreslí. Přesto se ale tempo vyprávění nemuselo ke konci tak citelně uspěchat - protažení do deseti dílů, zvolna vše završujících, by bylo vyváženější, i kdyby se už žádná další fakta neodhalila. *** PLUS: Konečně někdo tematizuje poslouchání hudby jako vstup do náhražkového časoprostoru, dávkovače falešně uklidňujících emocí, kam lze podnikat zhoubné úniky z odpovědnosti být přítomen, vnímat souvislosti a adekvátně na ně emočně i racionálně reagovat, úniky do nevědomí o tom, co se kolem nás i nám skutečně děje, poslouchání hudby jako odpojování se, na němž si lidé pěstují těžkou závislost. Dík! *~

    • 31.12.2019  11:43
    Zama (2017)
    *****

    Lucrecia Martel opět vystřihla originální magickorealistický příběh se sociálně kritickým poselstvím a niterně alarmujícím apelem. Strefuje se svými svéráznými snímky do aktuálně bolestivých společenských témat a nešvarů, které maří vespolný život v její domovské Argentině, ale přitom míří nikoli na škodlivé okolnosti, ale na to, jak se jim slabošsky podvoluje lidská přirozenost až k vlastní zkáze. V Bažině zviditelnila zhoubnost letargie, v Ženě bez hlavy přehlíživost, zvlášť ve spojení s majetností. Tentokrát natočila dějinnou fresku o liché naději, v níž si člověk může nechat uplynout život, omlouvaje svou nečinnost čekáním na kýžený vnější popud, aniž by se hnul z místa nebo aniž by hnul s poměry - aniž by na sebe vzal odpovědnost za prospívání své i druhých tam, kde právě je, za změnu nebo za odchod. Závěr je sice hořký, ale překvapivě silný a povzbudivý. Ve chvíli, kdy je hlavní hrdina své naděje na to, že by se ještě někdy přece jen mohl chopit pomyslného kormidla, definitivně a surově zbaven, může si přiznat, že v něm je stále ještě přítomna upřímná touha žít. *~

    • 26.12.2019  20:03
    Černé zrcadlo (TV seriál) (2011)
    ****

    Black Mirror je bezesporu sociálně důležitý a trestuhodně ojedinělý sociálně-osvětový počin a bylo by fajn, kdyby každý člověk musel všechny díly vidět a diskutovat v rámci společenské výchovy dřív, než ho pustí k maturitě. Jen škoda, že jako umělecké dílo je zbytečně kvalitativně rozkolísaný, že nápady nejsou vždycky vytěžené na maximum s adekvátní průraznou silou a tříštivým potenciálem těch nejlepších dílů a samozřejmě také, že jich není rok co rok víc, aby postupně pokryly všechny neuralgické body soudobého lidstva, protože by jinak mohl mít fantastický ozdravný účinek – vracet milionům diváků prožitek či aspoň povědomí původní citlivosti a emočních reakcí právě tam, kde je každodenní realita chce mít otupělé, navyklé a netečné. *** Všechny náměty, představené technologické vynálezy a vize blízké budoucnosti vystavěné na jejich společenském využití/zneužití, jsou bezesporu dobře zvolené (často nejsou originální, naopak: těží z plejády těch nejodvážnějších a nejnebezpečnějších vizí, které se objevily ve světové scifi a anti-utopické literatuře a obstály jako platné komentáře současného světa a jeho nelaskavého vývoje, a jako takové ještě ani zdaleka nejsou vyčerpány – co naplat, prognostická scifi literatura pořád ještě běží mílovými kroky před filmem), ale hodně ztratí na efektu, když jsou ilustrovány na příliš banálním, schematickém příběhu. *** U těch několika dílů, kde se téma potká se správně navrženým a dostatečně komplexním příběhem a s důsledným zpracováním, jež člověka vtáhne a nenechá ho se odpojit, to funguje parádně – na představené vize, na možnosti využití či zneužití konkrétních technologií a případné následky a s nimi spojené prožitky člověk už jen tak nezapomene. Kdežto jiné vize, byť stejně nebezpečné a silné (některé nápady jsou v literatuře dávno prozkoumány a rozehrány mnohem komplexněji a působivěji), bohužel tolik nevyniknou. *** *** Top klenoty (ale je potřeba to vidět celé, žádný díl nejde pod tři hvězdy, většina je na čtyři a zásadní síla je v naléhavé působivosti celého provokativního komplexu): Patnáct milionů meritů (S01E02), Lovná zvěř (S02E02), DJ na odstřel (S04E04). *~

    • 26.12.2019  18:33

    Režijní filmový debut drsného irského dramatika může být romantickým dramatem jen pro slepé mlže bez tlukoucího srdce a nervové soustavy, nikoli pro živoucí, horující a vzdorující lidské bytosti. *** Uživatel Cimr napsal mezi jinými dobrými postřehy i jednu větu, která se mi jeví klíčová: "Celé je to velmi chladné, jako by se O´Rowe dovnitř mezilidských vztahů podíval chirurgickým skalpelem a zjistil, že skutečná láska neexistuje." *** Zároveň ale píše, že je to "jako ze života", a jen tím stvrzuje pocit dalších komentátorů, že je to drama realistické, civilní, psané životem. Jenže – dochází vůbec někomu ten nezáměrně vyzrazený cynismus, beznaděj, rezignace, smířenost s malostí, sebeomlouvačství, s nimiž takto pohlížíme na naši – námi žitou a našimi vztahy utvářenou – současnost? Nic jiného nemáme než ji, sebe navzájem, abychom se společně z lásky, zaujetí i soucitu překonávali a tvořili něco velkolepého, pevného, hrdého, v postupně budovaném prostoru spolehnutí, rozumění, bezpečí, ohleduplnosti, docenění, z nějž může povstávat nadějná, vyladěná budoucnost... Z filmu mi nebylo dobře, ale už znám O’Roweho kritické přístupy a rozuměla jsem, proč tohle téma vytýká, zobrazuje, reflektuje – je to nekomentovaná žaloba, pranýř, veřejné zrcadlo. Až u komentářů, z té neproblematizující akceptace chování postav jakožto běžného a nepohoršujícího standardu, s nímž se lze v klidu ztotožnit, mi tuhne úsměv na tváři. To nízké očekávání, smýšlení o našich vlastních životech, vztazích a vzájemných možnostech, jak tu společně být, k čemu se povzbuzovat a kam směřovat, člověku odčerpává naději a dychtivost, jako by mu brali ze žil krev. Jak běžnou, všepohlcující nákazou v dnešní společnosti je indolence, úzkostná péče jen o to, aby nás nic nerozhodilo, nevyburcovalo k vzepětí, překročení vlastního stínu a proměně... *** O'Rowe je divadelní dramatik, který dal celému světu už svou nemilosrdně strhující hrou Terminus o hloubce a důsažnosti každého lidského osudu, o tom, že i toho nejokrajovějšího a nejnicotnějšího člověka dožene předivo jeho skutků svázaných s ostatními a hrůza z neodčiněného příkoří v nich obsaženého, důrazně najevo, s jakou citlivostí, láskyplným pochopením, vážností a bázní – a tedy s jakou důvěrou – nahlíží sílu bytí dřímající i ve zdánlivě anonymních, v šedi a banalitě zanořených lidských osudech, sílu, jež se bez ohledu na dialekt, výchovu, vzdělání či sociální postavení může v člověku kdykoli probudit a přinutit jej čelit ohromujícímu vědomí o zázračnosti života, jež je zároveň samo už trestem i odměnou, nejhlubší radostí i nekonečným utrpením, v závislosti na tom, jak člověk dostál ve vztahu k sobě i k druhým své lidské odpovědnosti, co stihl s porozuměním odčinit a učinit i jak svěřený dar promarnil, a hloubce závratného pochopení, že nevědomost ani lhostejnost neomlouvá, ničeho nás nezprošťuje a z ničeho, co si nepřipouštíme, nevyviňuje. A ne, nepíšu tu ten morální apel takhle rozvláčně pro nic za nic, jednak je to zanořená pozvánka: jděte se podívat na Termina do Divadla v Celetné, dokud ho pořád ještě hrají, zaručuji vám, že jste ještě nikdy nebyli na představení, při němž by se vámi prohnal život ve své banální i nebanální, jednolitě metafyzické i izolovaně lidské podstatě jako uragán a jež by vám poskytlo tak mocnou katarzi, že je to jako injekce do srdce a svědomí, po níž vám musí oboje aspoň na chvíli doopravdy naskočit, a jednak si tím buduji kontrastní podloží pro následující řádky. *** Ve filmovém debutu O’Rowe naopak pouze zobrazuje a sleduje v lhostejnosti a netečnosti, která se rozlézá dnešní společností jako mor, jako plíživá, ryzí hodnotu odvážné a bezpodmínečně milující lidské existence pohlcující znicňujícnost, uplývající životy izolovaných, nesolidárních, sobeckých a zbabělých jednotlivců. Dokud se vzájemně nepoznáme dost statečně, jsme si nahraditelní, vyměnitelní, nepředstavujeme pro sebe navzájem výzvy k překonávání, k tomu, abychom se stávali lepšími, ušlechtilejšími. A O'Rowe rozhodně nenatočil romantické drama ze života partnerů, kteří se musejí vypořádat s novým milostným vzplanutím. On ukazuje pseudovztahy lidí, kteří se ani neobtěžovali se navzájem znát dost, aby jim na sobě skutečně záleželo a o něco usilovali, ukazuje lidi bez idejí, bez ryzí sebeúcty a sebereflexe, bez ochoty a motivace překonávat kvůli něčemu většímu, přesahujícímu, těžkosti, lidi povlávající a narážející na sebe ve víru pudových rozmarů, orientované jen na uspokojování svých potřeb, k čemuž uzavírají (nefunkční) manželství a zakládají (nefunkční) rodiny, ukazuje vztahy, jež jsou skrz naskrz náhražkovité, nitkovité, chatrné, povrchní, nevybudované, nicotné, žádné – o žádné nevěry zde samozřejmě nejde, ani v původním názvu nejsou zmíněny, autor tematizuje naši trestuhodně běžnou západní současnost vztahové a rodinné praxe jako "dobu delikventního chování", nezáležení, to, jak jsou všechna ta vztahová škatulata nakonec bezpodstatná, protože se jimi nic nemění k lepšímu, nenarůstá pochopení, jen se prohodí figury, nějaké zmizí, zase se to utřepe v iluzivním klidu, odkud postavy nic nevytrhává, emoce jsou ploché a zástupné, přesvědčení o nich krátkodechá, podněty k rozpadům malicherné, věty o lásce a osudovosti směšné a licoměrné, snadno se usadí prach, přejde touha či pláč, zamilování, odmilování, nikomu na nikom konkrétním doopravdy nezáleží, jsou si navzájem jen věšáky na nezpracované emoce, sobecké potřeby, jež si po každém zásahu rychle a bez zamyšlení najdou jiný objekt k uspokojení a chatrnému milostnému ujišťování a přesvědčování, neboť v nikom neožívá opravdová láska k přenášení hor, vitální síla vznešených idejí, ani opravdová bolest nebo žal, protože nikomu nejde o nic velkolepého, ryzího, co by ho přesahovalo, čemu by se obětoval, pro co by trpěl, k čemu by vzhlížel, nikde žádná šlechetnost, velkorysost, sbližování se, spolupráce, a mezi všemi těmi roztěkanými sobeckými rošádami neprožitě zapadne třeba i vážná nemoc, chátrání a smrt lehce nahraditelného, protože chabě poznaného partnera... o dětech, které v tom nezájmu vyrůstají a k čemu, nemluvě. V kontrapunktu k Terminu, ale se stejným apelem, O'Rowe natočil film místy snad až jízlivě zobrazující životní malost zbabělých konzumentů, kteří znehodnotí bytí své i druhých dřív, než se své existence doopravdy ujali, a místo chápání se údělu svého a své doby v pletivu lidstva se nekonzistentně zaměstnávají jen vzájemnými drobnými ústrky a pohodlím, aniž by se někdy doopravdy pokusili cokoli pochopit. A trvám na tom, že O’Rowe nenatočil tenhle film proto, abychom u něj souhlasně přikyvovali a krčili rameny, ale proto, aby se nám nad ním pěnila krev. *~

    • 26.12.2019  13:19
    Čertí brko (2018)
    ***

    2,5 *** Kdyby se to celé udrželo na úrovni chytré politické satiry v pohádkové travestii, těžící v organické symbióze to nejlepší z obou žánrů, byla by to pecka a je škoda, že to zůstalo zbaběle nedotažené na půli cesty - je jisté, že Najbrt a spol. podlehli tlaku, aby nenasadili laťku s kritickým myšlením, ostrovtipem a neotřelostí příliš vysoko, protože cílili na širší publikum, popularitu a finanční návratnost - ale bohužel si s tím poradili tím nejhorším možným způsobem: chytrý námět a tematickou linku neúčelně oslabili pokleslou a nejapnou formou a sadou neomluvitelných lapsů (některé zásadní v komentáři poctivě vypočítává třeba Adam Bernau, ať už jde o neústrojné vmontovávání rádoby milostných, nepřitažlivých písniček, o nelogicky vystavěný charakter Lucifera, na němž hrubě selhává dějová výstavba, nebo třeba neadekvátní obsazení některých herců atd.). *** Satirická linka, mající sama o sobě z povahy věci vyvolat společenskou reflexi, nemůže fungovat, pokud výsledek srážejí na kolena různé současnému nenáročnému trendu naopak poplatné žánrové nešvary a úlitby, laciné zkratky, odbyté, nedotažené a nekonzistentní prvky, které z toho činí film o dvě úrovně hloupější, otupující, vyžadující od diváků rezignovanou benevolenci a hrající na populistickou notu právě tak nedůstojně a nepoctivě, jako to mají ve zvyku politické praktiky cílící více na krátkodobou oblibu než na pracné pozvedání kultury, do kterých se film snaží satirickou linkou strefovat. Bez nároku na důslednost se ovšem morální ani rozumově kritické schopnosti publika pozvedat nedají, a apel tak vyznívá pokrytecky a falešně, zneužitě. Čiší z toho, že se na prvním místě přece jen snažili vydělat. *** Koule na to dodat revoluční obsah v revoluční, byť přese všechno ironizování důstojné a laskavé formě měli zatím jen Prušinovský, když vystřihl nekompromisní sebevědomou pohádku Kdyby byly ryby (https://www.csfd.cz/film/372901-kdyby-byly-ryby/komentare/?comment=10818167), a kupodivu Pokorný s Procházkovou v poněkud punkové Slíbené princezně (https://www.csfd.cz/film/436486-slibena-princezna/komentare/?comment=10948525). S těmi tenhle nedomrlý Najbrtův pokus srovnání nesnese, ale oba zmíněné skvosty jsou pochopitelně silně nedoceněné - většinové diváctvo ji přijalo nelibě. *** Aniž bych ale apelovala u vánoční pohádky mířící do českých kin na podobnou žánrovou nezávislost a bezuzdnou ekvilibristiku, jsem si jistá, že existovala poctivější autorská cesta, jak si nezadat, a Najbrt se jí nezhostil bez ztráty několika kytiček. Na moderní pohádku, která by si dokázala podmanit srdce i vkus většinového obecenstva a přitom nesla aktuální morální apel v duchu typického krutě i úlevně sebeironického českého humoru, si tedy zas ještě počkáme. *~

<< předchozí 1 2 3 4 5 9 12 16