JitkaCardova

JitkaCardova

Jitka Cardová

Česko
charmer, lifesurfer bez zajištění, 1979

homepage
Skype: f.alka
Twitter: JitkaCardova

58 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 9 12
    • 14.12.2017  17:47

    Sdělení je jasné, ani není dovoleno se splést, vzhledem k tomu, z jak plakátových, schematických obrazů je ta drobná koláž sešitá. Kdyby dílko zobrazovalo banalitu až trapnou, bylo by nesnesitelné, ale mohlo by být skvělé, tohle je mnohem více jen trapně banální zobrazení, mix provařených klišé, ještě zdůrazněných únavnou doslovností vnitřního i vnějšího monologu ("Ten čas se ale vleče." - "Jsi sama. Leze ti to na mozek. Bojíš se, že z toho zešílíš. ... Jenomže já nejsem ten, kdo ti od toho pomůže."). ***** Nepodařený mix odvozený z poetiky povídek Hrabala a Kundery, kdy z obou poloh se tu zúročuje to horší, takže nevzniká celek ani existenciálně chytrý, ani existenciálně půvabný, ale jen didakticky a průhledně kritický, z notoricky známých pozic. Plus je to říznuté mdlým odvarem z vykradených Chytilové Sedmikrásek. Žádný vtip ani překvapení, jen pedagogická nuda a otrocké meldování. Navíc ve mně neodbytně narůstal dojem, že onen vynášený střih režisérce sloužil jako zástěrka pro neschopnost plynule vyprávět. ***** Nemůžu se zbavit myšlenky, oč hůře musí tento malofilmeček dopadnout třeba ve srovnání se stejně nízkorozpočtovou, černobílou, letně ospalou a kritickou skicou na stejné téma a s podobnou stopáží, totiž s filmem Uprostřed babího léta ve stepi zahoukal vlak, natočeným v ČSSR roku 1972. Ten sice poukazuje na stejné věci, ale je to neotřelý výjev, o to sžíravější, oč je citlivější v nuancích a původnosti postaviček (byť zároveň zcela typových) i v jejich svízelném polapení v netečném prostoru a čase, v situaci, která ruinuje jejich potenciál i charakter a nutí je, aby si v tom zmarněném osudu byli navzájem více či méně důstojnými či zcela bezectnými svědky, souputníky, spolutrpiteli i spolupachateli. Vedle tohoto výtečného, byť stejně miniaturního dílka mi hysterický a odvozený počin Vihanové připadá neumětelský a školácký jako slohovka netalentovaného žáka. *~

    • 1.12.2017  22:50
    Stranger Things (TV seriál) (2016)
    ***

    Poctivá nápodoba, atmosféra, vzhled, ideje, dobré úmysly, genderové role, cruisery, všechno je správně, ale ne do dostatečné hloubky a detailu, aby se umělé, na zakázku vyrobené podle známé představy, vyrovnalo nezbytnosti a jedinečnosti originálu. Nápodoba nemá vlastní subatomární strukturu, úplnou genezi, vlastní moudrost, začíná od určité vrstvy kousek pod povrchem, nad prázdnem. Tohle je celé tak správně odvozené, že to sice hladí, ale přitom nebere dech. Zábavní produkt místo živého tvora. Přičinlivé pohlazení bez původního vzrušení, které jen lechtá a mechanicky obrušuje pokožku. Kvalitně vyrobené, ale pořád jen šidítko. *~

    • 19.10.2017  21:44
    Výheň (2011)
    **

    Nízkonákladový snímek mladého, samolibého a ne moc chytrého týpka (bohužel jsem zůstala i na debatu po filmu), který si chtěl natočit film (seriously) o zombiích, protože má rád horory, ale producent mu to zatrhl, že takové filmy už tady byly. Protože ale producentovi ani režisérovi nikdo neřekl, že třeba Haneke natočil Hodinu vlků a že takovéhle filmy už tady taky byly, a mnohem lepší, protože nabité originalitou, smyslem a významem a vnitřní nutností, tak to teda nějak sfoukli, kluci, co by ne, že jo. Trochu točil na jednu kameru i Tim, ale druhou měl v ruce Markus Förderer - a právě tenhle člověk sám může za ty docela povedené přesvícené záběry - ty jsou tam proto, že nebyly peníze na počítačové efekty, takže vymysleli, že bude hodně protislunce, a Země bude trpět vyprahlostí od slunečních bouří, a bude to post-apo, ale nic ekologicky nebo společensky varovného za tím nemáme hledat. A tak dál. Fakt ten film vznikl takhle a byť by to samo o sobě nevadilo, kdyby byl třeba i jenom náhodou nebo omylem dobrý, tak v něm ale fakt nejde hledat nic víc. Scénář docela drží pohromadě v tom smyslu, že se odvíjí z A do B, ale jinak bych za ním nehledala moc myšlenek a nepátrala po odpovědích na logické otázky, protože s každou úvahou člověk hned narazí na zádrhele, z nichž je mu zároveň hned jasné, že "tvůrci" si žádné otázky nekladli a zárhele neřešili. Prostě rozhodli, že to tak nebo tak zrovna bude, někdo najde kousek jídla, někdo trochu vody, ale nebude z toho jasné, jak jsou životní podmínky a možnosti pro lidi v post-apo přenastavené a co si z toho máme vyvodit. Nemáme si vyvodit nic, nikdo na tom nepracoval a ve filmu ty informace zabudované nejsou. Někam do třetí čtvrtiny filmu umístili "tvůrci" ještě i ty hororové scény z lidských jatek, aby si režisér přišel trochu na své (ale producent říkal, aby to tam nedávali dřív, aby to lidi žánrově nemátlo), přesvícené záběry dostanou ke konci chvílemi až podobu graficky zpracovaných obrazů, což je taky dost vytržené a mimo, a celkově je film žánrově, polohově i stylově ukrutně rozpadlý, skrz naskrz amatérská a naprosto bezdůvodná a jalová slátanina pokusů - nelze připadnout na důvod jeho natočení či ospravedlnění jeho existence - a sám režisér, aniž by si uvědomoval trapnost toho, co tím na sebe říká, o filmu mluví jako o něčem, co prostě vznikalo tak nějak samo souhrou okolností - jako by se k tomu jen tak nachomýtl, protože to prostě byla zábava, a doteď neví proč - prostě přece proč ne, jako - a jako by vůbec nevěděl, že filmové dílo a každé dílo autorovi obvykle vzniká z vnitřního pnutí něco specifického zachytit či vyjádřit, sdělit, zatímco Tim Fehlbaum přistupuje k filmu jako k objednávání společné pizzy, i když by si klidně dal i řízek, kdyby ho někdo přinesl dřív - a také že od té doby už nic nenatočil. **** Jo a mimochodem, režisér je vedle i v tom žánrovém určení, ono to ve skutečnosti ani není žádné post-apo, protože sluneční bouře ve filmu nejsou nijak vysvětlené a ani se neví, co přesně Zemi postihlo a co lze od toho fenoménu čekat dál (nikdo to totiž pro scénář nedomýšlel, takže to neví ani tvůrci sami), a nic tedy ani nevylučuje, že apokalypsa je pořád ještě teprve na začátku a přijde ještě mnohem větší peklo, všichni zhebnou a žádné post ani nikdy nebude. *~

    • 18.10.2017  00:06
    matka! (2017)
    *****

    Co je pro některé těžká a nepředstavitelná fantasmagorie, je pro mne denním chlebem ve světě vezdejším. Je zcestné chápat matku! jako příběh nezdravého vztahu muže a ženy, je to mnohem obecnější metaforické předvedení vztahu bílé a černé, přejícné, pečující nezištnosti a zneužívajícího sobectví - z žité perspektivy bytosti světla, jejímž jediným úsilím je vše kolem sebe rozsvítit, rozežít, propojit vnímavě jednotlivosti do tepající, organické sítě a ze sebe se rozvíjející, rozezpívávající harmonie... z perspektivy bytostně laskavé, vědomé ryzí vůle a připravenosti k započetí, rozvinutí a završení pravého díla (postavit z popela znovu dům, zahojit rozklíženou židli, vystrojit hostinu, počít a něžně a dobře vychovat dítě, založit zahradu, laskavě vládnout zemi, být moudrou královnou své říše, vnímavá k jejímu rytmu, tvořit smysl z prostředků kolem sebe, naklonit si a získat důvěru hrubých, zaslepených, nerozumných sil, aby to jemné pletivo poslušně ochraňovaly, aby se naučily rozumět...) - nelze nemyslet na Tolkienovu vládkyni Galadriel a její osud, ostatně soudím, že ji měla hlavní představitelka připomínat i zjevem, ty popelavé vlasy, proměnlivé bohaté účesy, šaty, vzdálená něha v očích a nevýslovnost vědomí, že kdysi v dávné říši bylo možné prožívat blaženost - jež se ve zdejším světě setkává s lichostí, ješitností, sobectvím, přetvařujícím se a blahosklonným, na oko chápavým a nápomocným, ale nakonec vzdor všem jejím nadějím a snahám na zušlechtění kazisvětským, zmarňujícím a hubícím. Jedinou touhou bílé je vysvléct vše ze špíny, zlákat ke kráse, obrodit a naplnit láskou, pozorností a péčí, světlem - a příkladnou spoluúčastí s další milující bytostí pozorně vytvářet zázrak, oslavit život v jeho plné nádheře. Vdechnout duši a vydechovat pokoj a růst. I jediná nedbalá saze, první šmouha ohlašuje zkázu, tušení, že lhostejná nevnímavost a nenapojenost druhých vše rozežere a zničí, rozehraje neskonalou, propastnou bolest hrůzy a zmaru, neuchránění, znásilnění a zabití... Aronofonski svou metaforu vygradoval neúnosně, ale jedině tak mohl dokázat něco, co jsem v životě nečekala a nedoufala, že bych na plátně mohla uvidět, prožít, tak dokonale odzrcadlenou vlastní zkušenost, již jsem považovala za druhým nepřenosnou, nevyjádřitelnou, nevýslovnou a nesdílitelnou, sama jediná se svým steskem po spolupodílu na pravosti, tolikrát mnou započaté a vylákávané spolupráci a tolikrát mi zmarňované a zmírající pod rukama, obnažené mezi všemi napospas: tu nepopsatelnou, nejzazší bolest, když se mateřská bytost (v nejobecnějším smyslu ochranitelky započatého díla svého života) celou svou duší snaží ochránit vše kolem sebe, ten dýchající, odvážně a křehce kvetoucí celek, a předejít, zabránit znásilnění a utýrání rajského díla, jež vytváří jako jedinečný dar světu už tím, že v ní nic nedovolí ničemu ublížit a ukřivdit, nic zanedbat, protože srdcem a celým nitrem vidí a cítí, jak by se cokoli, nač jí padne zrak, mohlo a mělo uzdravit, výsostně rozvinout a obdarovat sebou svět, aby dostálo zázraku a smyslu života.... A když se vší mocí a veškerou svou silou a tvořivým talentem snaží uchlácholit a obměkčit všechny zlé síly a vlivy, jež hrozí to s láskou k životu vyvolávané, to dobré a výsostné, svou necitlivostí a nepravostí poničit a zničit, místo aby je přijali, milovali a rozvíjeli, jak náleží... to zoufalství, když mateřská bytost prosí o smilování rozpoutané hrubé a nevlídné síly, jež nejsou s to rozlišit jemnost a pravost, jež převlečené samy před sebou, farizejské, aby si nemusely přiznat ošklivost a slabost svého jednání, vnucují ve jménu dobra a lásky ubližování a nenávratné ničení jakožto pomoc a lásku k bližnímu... Tu hrůzu ze samoty uprostřed všech těch drásavých útoků, z toho, jak se v každém zdánlivě nápomocném člověku nakonec znovu odhalí smrtící přetvářka a vědomí, že je na všechno sama a že to tak nemá být, že tak se to nemůže podařit - a niterný bezbřehý stesk po té kráse, kdyby to mohlo být správně... Tu hrůzu, když rozežité dílo znovu umírá a mateřská bytost to musí přijmout a prožít s láskou k těm, kdož si nejsou - nechtějí, nemohou - být vědomi, co činí, protože nemůže a neumí nic jiného než milovat - i všechny ty, kdo se stavěli být milujícími, a nebyli, zaslepení, ubližující, ješitní, kteří jí skrze nenaplnění a zmar díla znovu pomohli jedině ještě zřetelněji nahlédnout a prožít, jak hluboká a pravá její láska a síla je a jak žádná bolest na té úporné vůli k životu a ryzosti tvoření díla nic nezmění. Znovu a znovu se bude osvědčovat v dalších nenaplněních, třeba i navěky, pokud bude neměnně trvat ničivé, zaslepené sobectví, neboť bílá nemůže jinak než chlebem, nikdy kamenem. ********************************************************************************************************************************* Existence tohohle filmu pro mě znamená strašlivě moc - protože teď už bezpečně vím, že někdo další přesně zná, co denně prožívám, s jakým steskem a bolestí tady pečuji, vnímavě tvořím, zvědomuji zázrak, jenž přestavuje potenciál našeho života, jak denně obrozuji a rozvíjím propůjčené rezidence, vracím smysl věcem a pomáhám vyrůstat bytostem zvířat a rostlin, v nevidění, v oslyšení, v denně polykaném smutku z toho, jak mou práci drolí pod rukama hrubost a přetvářka panující ve zdejším světě, jak dílo, jež prací a intuicí vyzpívávám do světla dne a na něž denně navazuji, vidím též denně zraňované skomírat, ve zmarňovaném příslibu toužené a stýskané nádhery vnímavé harmonie. ****************************************************************************************************************************** A asi nejhorší byl ten pocit, když se v sále rozsvítilo, diváci si začali sdělovat názory a já se v šoku a slzách nemohla zbavit dojmu, že jsem se ocitla lapená ve smyčce děje na plátně. Kontinuum hrůzy hrubosti. Čím víc krásy vnímáš, tím bude hůř.*~

    • 17.10.2017  18:44
    Čtverec (2017)
    *****

    Kdepak, nevěřte rozmělňovačům a mlžičům, tohle je velice přesně natočený, přímočarý a vyybroušený film, nepříjemně a sžíravě ostře a mrazivě ironicky, až cynicky komunikující velice jednoduché sdělení - leží mu v žaludku konkrétní rys naprosté většiny lidí v dnešní společnosti: ztráta lidských instinktů, intuice, orientace, vlastního smyslu, sebeúcty. Předvádí zamlženost, mřenkovitost dezorientovaných, spících panen, každodenní roztěkanost, absenci sebereflexe a jistoty vědomí lidí o základních hodnotách, o tom, kým jsou a co mají správně a včas v každé své situaci udělat - komunikuje základní ztrátu orientace lidí pohybujících se "postmoderní" dobou od úkolu k úkolu, od směrnice k směrnici, od jedné zdánlivě banální, nalinkované situace do druhé, bez základních instinktů o tom, proč to přesně dělají, co je správné a jak je nutné se zachovat, aby si sami sebe aktivně a jasnozřivě zachovali, namísto toho se ztrácejících v plytkosti, nezřetelnosti, zamlženém povědomí. A zvláště ti, kdo vypdají jako nejúspěšnější profesionálové. Jakmile jsou konfrontováni s otázkou po povaze té či oné situace, důvodů svého chování v ní a smyslu, jaký v tom nalézají, znejistí, zaskočeni, nerozumějí, klopí oči, ošívají se. Film předvádí, že lidé už nechápou svůj svět, že zapomněli pravý smysl svého konání v něm a fungují ze zástupných a pltkých důvodů. A ironicky trefně komunikuje i rozmazanou, individuální hranici, za níž lze chování takto neporozumivých lidí považovat za amorální, ubližující, patologické, neúnosné, zlé - a takto fim ohledává i okoralost a ztrátu citlivosti a dobrých instinktů i u diváků - co jim ještě bude na chování postav k sobě navzájem připadat normální, co běžně omluvitelné, blízké, co je bude iritovat, co odmítnou jako nepřípustné? Diváci galerie i diváci filmu. Kolik pohledu na nelidskosti snesou, než se v nich probudí lidskost a oni zasáhnou, zachovají se správně, změní situaci? Zachrání špinavou plačící holčičku, obdarují bezdomovce, odpoví na zoufalé volání HELP!? Protože to tak cítí? Nebo - film je místy zcela cynický, protože se to hodí sobecky jim, aby se zbavili jiného pálení? Kámen úrazu je ale především v tom, že stejně jako postavy filmu ani diváci nejsou zhusta schopni přesně určit, co je tak pálí na scénách, na chování postav, na filmu samotném. Protože se s postavami - dlouho zdánlivě poměrně sympatickými a přitažlivými - jsou hezcí, pracují v oblasti umění, mají moc - a jejich situacemi dovedou ztotožnit. A potom znejistí, když přituhuje, a ošívají se spolu s hrdiny, a spolu s nimi vlastně tak úplně nechápou proč, jen se z té tísnivosti chtějí vymanit. A jak vidno z četných reakcí i tu - mnozí budou vinit i sám film, že není dotažený, že je nejasný, "interpretačně otevřený" - ale ne, je to film, který ve všech ohledech nedotaženost předvádí - pasivní odevzdanost lidí, kteří ztratili přirozený instinkt k lidskosti - skoro všech dnešních lidí kolem nás. ***** Bonus: film má výbornou (vtipnou) kameru (např. nedůležitost novinářky, která přišla dělat rozhovor s uměleckým šéfem galerie, je jemně naznačena uříznutou hlavou, která není v první chvíli ani v záběru) a naprosto skvělý zvuk.

    • 26.9.2017  01:32
    Garderobiér (TV film) (2015)
    *

    Levné, nadbytečně a zavádějícně doslovné a celkově prachšpatné parazitování na geniálním snímku z roku 1983. Sama o sobě tahle verze neobstojí vůbec, při srovnání s původním filmem, o nějž se opírá jako o berličku při kraždém kroku, jen vystoupí bezradnost, tápavost a nezcelenost - charaktery postav se tu rozpadají do jednotlivých nesourodých gest, nevyprofilují se, stejně bezradně rozbředlé zůstanou i vzájemné vztahy všech členů divadla, pointy nevyzní... Kdyby byl tohle první pokus, dal by se vzít zčásti na milost, ale takhle to vskutku zasluhuje téměř naprosté opovržení. Původní snímek má fantastické kvality, především herecké a scénáristické, ale dal by se dnes jistě dotáhnout výš kamerou a výpravou. Ovšem za předpokladu, že by herecká esa dokázala vůbec dostát strhujícímu výkonu především v titulní roli garderobiéra, a třeba i trumfla některé z ostatních. Prostor na to byl. Tady ale došlo k utýrání hereckých špiček v důsledku nepochopení scénáře, povah a vztahů a celé dramatické linky, a to ostatní pak už stejně nestojí za řeč. Těsně nad odpadem, z lítosti. *~

    • 24.9.2017  23:49

    Možná se to mohlo jmenovat Světlo na konci temného tunelu - ani jeden z českých názvů nevystihuje podstatu věci. A přitom je to právě atypický způsob, jakým se světlo na konci tohoto stále zoufaleji se zužujícího a stále temnějšího tunelu, vyloupne, který z Dark Passage činí výlučný a originální film (a který mě rozjařil a očaroval). U případů vraždy jsme zvyklí, že se nakonec vyřeší, i kdyby si kvůli tomu x vyšetřovatelů a y hrdinů mělo zničit osobní život, a všem se dostane alespoň nějaké veřejné satisfakce, včetně pokyvujících diváků, spokojených, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Tady je to jinak, a byť se leckdo může cítit rozčarován, já mám radost jak z vyústění příběhu, tak z žertovného poboření detektivních stereotypů - a přitom, pokud má noir být pohádkou pro dospělé, pak filmu nelze upřít, že v tomhle smyslu dostál žánru na celé čáře.*~

    • 22.9.2017  13:14
    John a Mary (1969)
    *****

    Intimní a křehký proces sbližování, který film sleduje a jehož přirozená krása v dnešní době až bolí, neboť vzbuzuje prastarý a prazákladní stesk po skutečném sblížení a důvěrné blízkosti u vědomí, že k takovému klidnému vymanění se s druhým, ještě málo známým, člověkem okolnímu běhu času, ruchu událostí, povrchní naléhavosti a tlaku okolností se dnes nedokáže už možná vůbec nikdo dostatečně uvolnit - ani v nitru, ani z vnějších pout. Při opravdové vůli a upřímné citlivosti, bez odhlížení, bez touhy to sobě nebo druhému ulehčit a raději si něco - cokoli - namlouvat, ať už by to pak znamenalo, že spolu zůstanou, nebo se naopak raději znovu neuvidí, to lze zvládnout na ploše jediného víkendu - a pondělí, které přijde, už je zastihne nerozlučně propojené, ať k nim vtrhne s čímkoli. Je to poctivý proces rezonančního rozpoznání tělem, hlavou i srdcem, něžný a klidný protiklad všech těch rychlokvaškových, zkusmých vztahů, kdy lidé zamilovaní do svých sobeckých představ využívají jeden druhého, a pak se postupně neochotně v narážkách a kolizích probouzejí, celé měsíce či roky či desetiletí, do vzájemného ročarování a zpětně nahlédnutých paralelních samot a ignorancí a hořkých křivd a zmarněného potenciálu - a skutečné pouto založené na vnímavém okouzlení a překvapivém souznění, byť třeba i bylo možné, mezi nimi nikdy nevznikne. Film je nádherně vybudovaný i zahraný, vnitřní hlasy i představy, jež pomáhají reflektovat vlastní nitro obou postav i vzájemnou přitažlivost a přirozeně proměňují, selektují možnoti a uvolňují další spění a odvíjení vzájmné skutečnosti, je tak důvěrně známé, až člověku srdce usedá, když může sledovat, jak si dva krásní lidé v tomhle vycházejí vstříc. Souměrnost filmu je zároveň odrazem souměrnosti jich dvou a přirozeně, uvolněně rozvinutého prožití jejich prvních chvil ve společném prostoru a čase, v nichž k sobě prorostou. *~

    • 21.9.2017  14:24

    Je propastný rozdíl mezi jednoduchým a banálním. Jendoduchost je geniálním vystižením podstaty třeba i složitých situací, je průzračná a zakládá empatii a možnost spoluprožití, třeba i něčeho originálního. Banálno je zjednodušením bez porozumění této podstatě. Eliminací na pouhá povrchní a tuctová konstatování. Která jsou nepřesvědčivá. A neumožňují konkrétní spoluprožití. Potíže a duševní hnutí všech postav ve filmu jsou nelogické, nespecifické, nekonkrétní a nijak se nepropojují ani nevyvíjejí s ohledem na rozdílné situace a životní fáze, jimiž postavy procházejí, ani s ohledem na to, co tvrdí, že k sobě cítí. Maniodepresivní pychotické záchvaty otce nemají žádný smysluplný spouštěč, nijak nelze porozumět tomu, co se v něm odehrává a proč. U černé holčičky vůbec není jasné, proč na Katie v parku nakonec promluví, po všech těch iritujících a trapných blábolech o kreslení a o kachnách, které na ni Katie vyplácá, navíc poté, co sama přiznává u vlastní terapeutky, že k nikomu nic necítí, by se dalo spíš čekat, že ta holčička se jen utvrdí v tom, že jí nikdo nerozumí a dospělí jsou nevnímaví užvanění pitomci. Přístup Katiiny nadřízené k dětské psychoterapii je vyloženě debilní (holka ještě nemluví, i když vás chytla za ruku, no tak to není žádný progres, předáme ji někomu zkušenému; později: totální a náhlé odstřihnutí od někoho, komu začala důvěřovat, je pro ni teď nejlepší a je to standardní postup etc.) a film to nijak zvlášť nerozporuje. Dalo by se pokračovat, jak se tam bez solidního podkladu jen kumuluje klišé na klišé a žádný příběh nenese punc osobitosti. Strýc a teta, kteří - opět bez srozumitelných, filmem konkrétně vybudovaných motivací - si chtějí Katie urvat pro sebe, se o to přestanou snažit, protože on ji podvede se sekretářkou, která otěhotní, a ona požádá o rozvod. Ehm. Existuje provařenější klišé? Ale jo, hned v dalším dramatickém zvratu (které lze čekat každou chvíli), jsme toho svědkem. Atd. Navíc i zvolený způsob vyprávění příběhu je příšerně polopatický: nejprve se ve zkratce podíváme, že byla hádka v autě, že se stala nehoda, že jedno tělo se přenáší v černém pytli, že holčička pláče v sanitce, že volá tatínka... A pak střih na dceru s tatínkem doma, na fotografii mrtvé maminky na stolku. A tak to pokračuje dál, jedna linie odkrývá, jak to bylo s tátou a výchovou dcery, druhá, jak se nevyrovnaná dcera stejěn klišovitě potýká s odmítáním být znovu někým milována. Co jednoduššího si lze pro červenou knihovnu vymyslet, že? Na filmu není ani jediný rys, kterým by se z klišé červených knihoven vymaňoval - není mi jasné, jak si tenhle režisér mohl najít cestu na filmové festivaly, ani proč s ním dál ztrácet čas. To není nic proti romantice. Kvalitní romantický film je třeba Cena za něžnost, nebo klidně i Láska nebeská, ale tohle rozhodně ne. Filmy s omluvnou větou "Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo," po níž si hlavní hrdinové jako na povel šťastně padnou do náruče a je to, by měly mít na obalu důrazné varování, že snižují psychickou odolnost a poškozují mentální zdraví. *~

    • 14.9.2017  17:49
    Juno (2007)
    *****

    Jako to, co to je, je to prostě ono. Aneb důkaz eo ipso, že v jednoduchosti skutečně je krása (jakmile to přijmeme). *~

    • 13.9.2017  13:30

    Jest to Orwellovo 1984, vykrouženo spirálami skvostné německé logiky. Danse macabre. Totentanz - Totalitätentanz. Memento mori. *** A ještě něco víc. Třeba to, že lidé se možná nemění, ale jak sami sebe ve vypjatých situacích, kdy se na chvíli omylem či přemožením přestanou hlídat, odhalují. A jak teprve za běhu času a v kolizích zjišťují, kým vlastně v jádru jsou, tak vlastně jako by se měnili, že? A třeba také, co je a co není zrada, a na kom. (Pod košatým kaštanem prodali jsme se navzájem.) Takové a další každodenní otázky tisknoucí se do rohů preparačních sklíček v utajených mikroskopech pod rafinovaným tlakem laboratorního socialistického režimu. *** Jemná, citlivá, civilní kamera, právě takové herectví, takže i osudové zvraty se přijímají bez hnutí brvou, s vědomím, že co je člověku nachystáno, se mu i dostane, ano, ano, i tomu dobrému. A že dobré konce stejně jako dobří lidé výjimečně existují, byť nejsou na první pohled zjevné, či zjevní, a objedou se téměř vždy bez aplausu. *** Plus: Pozoru hodným pandánem k tomuto filmu jsou Pouta Radima Špačka. *~

    • 12.9.2017  09:46
    Tři ženy (1977)
    ****

    V podstatě se jedná o až překvapivě dobře (soudě alepoň podle zcela zavádějícího popisu filmu zde, i podle mnoha komentářů) maskovaný psychohoror o upírce, která parazituje na bezbranné hostitelce - zdánlivě naivní a nezkušená sladká dívenka se postupně zmocňuje povahových rysů a později i materiálních výhod a vztahů své prostoduché a příliš hodné starší "přítelkyně", včetně takových osobitých atributů, jako je její jméno, práce, oblečení, obytný pokoj, deník a s ním i její osobní minulost a přtomnost, zdravotní pojistka, automobil, milenec, přátelé či pozornost okolí... Po mozkové příhodě a probuzení z komatu se ve skutečnosti nic nemění, jen se některé její záměry a povahové rysy lépe zviditelní... Nejvíce matoucí pro správné pochopení, že Pinky je vlastně temný parazit, je skutečnost, že nelze z ničeho jednoznačně odhadnout, nakolik si svou zákeřnou a odvozenou podstatu uvědomuje i ona sama, a nakolik je vlastně skutečně bezelstná a přesvědčená o své dobré povaze. Moc příjemný, svérázně zneklidňující a neotřelý snímek. *~

    • 11.9.2017  21:00

    V podstatě tu jde jen o ty dvě dlouhé honičky (jedna svým neotřelým způsobem dost pěkná v autech, byť místy zpětně i nechtěně komická, druhá ještě trochu vydřenější po letišti) a o podezřele jednoduchý Bullitův morální kodex v tom ošklivém světě padouchů a naivních milenek a politických kompromisů a zároveň od počátku i o jeho zpochybnění: neboť i Bullitt je svolný za zprávy od informátorů přímluv nad tresty pro různé zlodějíčky – a kde je pak hranice jeho kompromisů, když je sám omlacuje o hlavu Chalmersovi? Slibné počáteční náznaky, že Bullitt odhalí, že tu svoje vlastní pikle kul sám politik Chalmers (jediný věděl o úkrytu, sám vybíral hotelový pokoj, který se ukázal být pastí, atd.), mizí do ztracena jak pára nad hrncem a film pro svou prostou zápletku postrádá kloudné vysvětlení: proč byl tedy nepravý Ross v tom hotelovém pokoji a proč byl srozuměný se svým hlídáním policisty a proč odemkl vrahům ten pojistný řetěz? – ne že by ho navíc nemohli střelci vykopnout, když už vykopli dveře – a co skutečně věděl Rossův bratr? Scénář taky jaksi zapomene na postřeleného Bullitova kolegu, kterého opouštíme s šancemi padesát na padesát, a už se nedozvíme, jak dopadl. Chm. Připadá mi, že si sice hodně lidí všimlo, že film má až neřestně či nudně jednoduchou zápletku, ale možná jen jedna z mála, kdo si dal práci zaznamenat, že ji vlastně ani nedovede k žádnému vysvětlení... diváci se spokojí s poznáním, že hlídaný muž byl zaměněn, ale jaksi se nepotřebují dozvědět jak, proč a kým a jakou roli v tom Chalmers hrál, a stačí jim, že pro politika významný svědek skončí tak jako tak zabitý, takže tady jaksi hodně varchlatě vítězí policistův (kompromitovaný) morální kodex nad nejasnými a možná dobrými úmysly politika Chalmerse. Chm. Nebo mi logika věci unikla, ale zdá se mi to být na začátku až příliš jednoduché – a na konci až příliš zamotané a nedotažené. Tři hvězdy jsou možná přehnaně moc, ale zase ty honičky, byť ta letištní byla trochu prkenná a přihlouplá (uvědomují všechna stanoviště, aby zkontrolovala pasy, pak mobilizují ostrahu, ale padouch stejně pokaždé proklouzne, aniž by byl kdovíjak rafinovaný, ale budiž, možná je to povzdech, že policejní realita je taková pitomoučká) byly relativně chytlavé. Dvě a tři čtvrtě z nostalgie. *** Ale Peter Yates je nevyvážený režisér s širokým záběrem, a i když tenhle film rozcupuju, kupříkladu na křehkou, vzácnou, intimní krásu procesu sbližování Johna a Mary v podání Dustina Hoffmana a Mii Farrow v jeho režii nedám dopustit ani po osmnáctém shlédnutí. *~

    • 10.9.2017  15:53

    Jak píši v komentáři k Frearsovým Nebezpečným z námostem, jedině jeho adaptace dokázala podchytit, že opravdovou lásku v sobě chová a v někom dostatečně pevném a vnímavém ji vytrvale a zkušeně hledá právě a jedině postava markýzy de Merteuil. A že Valmont, ač mu pravá láska spadne do klína, ji nedokáže ocenit a slepě a zbaběle či ješitně, což je totéž, ji odvrhne, což je pravý důvod, proč jím markýza pohrdne a proč osud všech dotčených končí tragicky. Vadimův film z r. 1959 tohle nerozpoznal, a tak je markýza de Merteuil, zde v roli Valmontovy manželky, vypodobněna poněkud nesmyslně a rozporuplně jako zlá a zákeřná žena bez srdce. Je to škoda, jinak by to byla chytrá adaptace, vtipná a trefná svým přenesením do 20. století, v níž brilantně funguje, navrch s decentně kritickým komentářem doby, a poskytovala by příjemně důstojné srovnání s Frearsovým počinem. Takto však zůstává Frearsův počin nedostižný svým vhledem do podstaty a smyslu díla a psychologie silných postav, a konečně i kvalitou filmového převedení - je mnohem propracovanější. Ostatně soudím, že i J. Malkovich s M. Pfeifferovou a ostatní herci byli e svých rolích mnohem přesvědčivější a charismatičtější než G. Philipe s J. Moreau a také absenci erotických scén tu považuji za zbytečné a nepatřičné prudérství. *** Všechny zmíněné nedostatky film připravují minimálně o jednu hvězdu, spíš o trochu víc. Určitě doporučuji všem, kdo ji neviděli, shlédnout Frearsovu verzi, užít si herectví, kameru i výtečně připravenou mizanscénu a zkusit nad snímkem nahlédnout, že markýza de Merteuil byla ženou se srdcem na pravém místě, která nenáviděla přetvářku a slaboštví a odhodlně a beze strachu před čímkoli hledala člověka, který by byl s to milovat doopravdy hlavou i srdcem, uměl prohlédnout každý klam a nenechal se ničím zviklat ani odradit - a nahlédnout, jak druhé dva nejslavnější pokusy o adaptaci především její postavě ukřivdily a uškodily originálnímu smyslu celého díla. (Další postřehy rozvádím ve srovnání Frearsových Nebezpečných známostí s vyumělkovaným a pitomoučkým Formanovým Valmontem v komentáři pod filmem Valmont.) *~

    • 10.9.2017  15:37

    Tato adaptace vychází ze srovnání zdaleka jako nejlepší, zcela smysluplná, soudržná a originálně vypointovaná, ač snímek z roku 1959 je také výborný. Jediná však dokázala podchytit, že opravdovou lásku v sobě chová a v někom dostatečně pevném a vnímavém ji vytrvale a zkušeně hledá právě a jedině postava markýzy de Merteuil. A že Valmont, ač mu pravá láska spadne do klína, ji nedokáže ocenit a slepě a zbaběle či ješitně, což je totéž, ji odvrhne, což je pravý důvod, proč jím markýza pohrdne a proč osud všech dotčených končí tragicky. Vadimův film z r. 1959 tohle nerozpoznal, a tak je markýza de Merteuil, tam v roli Valmontovy manželky, vypodobněna jako zlá a zákeřná (poněkud nesmyslně a rozporuplně). Škoda, jinak by to byla chytrá adaptace, neotřelejší přenesením do jiné doby, v níž brilantně funguje, a poskytovala by příjemně důstojné srovnání s tímto počinem. Takto zůstává Frearsův počin nedostižný svým vhledem do podstaty a smyslu díla a psychologie silných postav, a konečně i kvalitou filmového převedení. Jedině Forman to s načančaným, lacině zjednodšeným, smysl díla opomíjejícím, až téměř stupidním a kýčovitým Valmontem prohrál na celé čáře - více píši na téma Valmont vs. Nebezpečné známosti v komentáři přímo u filmu Valmont. *~

    • 30.8.2017  00:18
    Valmont (1989)
    **

    Ve Frearsových Nebezpečných známostech můžete pochopit pozoruhodný příběh, motivace aktérů, jejich vysoké nároky a zoufalé a odhodlané činy, které nakonec vyústí pro všechny katastrofou a zkázou, ač hybnou silou u hlavních hrdinů nikdy nebyla touha ublížit, ale snaha doopravdy, ne jen předstíraně, se vymanit své samotě - láska, která se pokoušela vynutit si na svém objektu, aby jí byl roven a hoden - láska, která se s vervou i trpělivostí, sebezapřením i vynalézavostí a vtipem a šarmem pokoušela přerůst všechny konvence a nechat objevit. *** O rok později Forman natočí podle téže předlohy Valmonta jako načančanou arabesku, v níž scénář zabil veškerou možnou logiku jednání postav, jejich osobnosti zmrzačil k nepoznání a smysl díla rozfoukal jako domeček z karet. Zatímco Frearsovy postavy mají těžce vybudované přesvědčivé charisma, Formanovy mají sexy tvářičky a mládí, ale i kdyby se herci přetrhli, a jejich vina to opravdu není, charisma si kvůli nefungujícímu scénáři vybudovat prostě nemůžou. Krom toho Forman zdá se vůbec nepochopil, že navzdory tomu, co o sobě oba říkají, nejsou ani zkažení, ani intrikáni - jsou lapení v pasti jako všichni ostatní, s tou strašlivou nevýhodou, že jsou navíc inteligentní, prozíraví a nápadití - a že chtějí skutečnou lásku a jsou odhodlaní veškerou svoji sílu a kreativitu využít k tomu, aby nejprve rozmetali všechny iluze, které by je mohly zadržet (a cestou jen tak mimochodem, skutečně nezištně, pro potěšení a zábavu ducha, požitek oka i těla, stejně jako pro dobrou věc, k témuž nadhledu a pochopení konvencí a společenských sil, pastí a přetlaků vychovávají i mladé svěřence - až se to podobá východní výchově gejš nebo adeptů bojových umění...) doufajíce, že co zůstane a veškeré použité chemii odolá, bude pročištěná tresť, destilát, kámen mudrců: pravá láska. Forman z nich naivně udělal pravý opak: vilné, ponižující a ztroskotané padouchy, zlé a lehkomyslné lidi bez srdce, rozpadlé slabochy. A aby toho nebylo málo, tak v rámci možností tomu ještě jako korunu nasadil happy-end. *** Kdybych neviděla Frearse, nehodnotila bych Formanovu partu tak přísně, ale on je to vlastně skvělý zážitek, pustit si to takhle po sobě: tady se pak dá prostě u každé scény odhalit, nad čím tu mávli ve scénáři rukou rovnou, u čeho si řekli, že se s tím nebudou tak mazat, co změnili, aby to bylo kýčovitější, banálnější... mohla bych si myslet, že to Forman celé jenom blbě pochopil, ale kdepak - on to navíc opravdu chtěl natočit pro lidi jako nazdobený dort z laciných ingrediencí a nekomplikované chuti: simply sweet. A to je zločin. *~

    • 28.8.2017  02:14
    Dobrý časy (2017)
    *****

    Klíčové slovo tohohle zázraku je past. *** Např. proto, že přestože zobrazované scény jsou plné pohybu a barev a blikání a chvění, jízdy a míhání, běhu a rvaček, vzdor očekávání nejsou vůbec nepřehledné.... záběry jsou dlouhé a klidné a nechávají diváka (který na tu vějičku nesedne a snaží se) všechno soustředěně přehlédnout, sledovat nerušeně, vtáhnou ho dovnitř úplně plasticky, poskytují ve skutečnosti tolik času a prostoru, že navozují pocit, jako byste opravdu mohli vstoupit dovnitř a filmem se po libosti procházet.... ano, jako na tripu. Ostatně ta láhev s LSD tam nelétá vzduchem pro nic za nic, a také barevnost scén, kontrasty barev, jejich přelévání a proměnlivé harmonie mezi různými věcmi a postavami a prostředím vzbuzují nutkání tomu přiřazovat vlastní život a smysl a podněcují představy o tom, že všechno na sebe navzájem živě, nervně, synergicky reaguje, všechno o sobě a probíhajícím dění ví. Hudba funguje stejně jako barvy, jako empatický tvor a výstupy mohou být synestetické. Past i proto, že celý film, byť zobrazuje, jak se z ryzího srdce vytoužený záměr kurevsky zoufale nedaří, není to proto, že je absurdní a že si ho vytyčil nýmand a ztroskotanec, ale protože v tomhle kurevským světě tvořeným z překážek v podobě druhých živých lidí lapených v systému prostě záměry ryzího srdce a nesobecké touhy nemají šanci, a tak to nakonec není film o zoufalství, ale o lásce. film o pasti, do které se láska v tomhle zkurveným světě dostává. A nakonec a mimo další je to past i proto, že kdo nezůstal až do posledního slova závěrečného songu v titulkách, a neposlechl si ho komplet, přišel o kontrapunkt k zobrazovanému ději a nakonec i o celou pointu. Ale to nevadí, protože i takoví se nakonec dostanou na místo, kde si budou dělat, co budou chtít, a kde si budeme moct klidně i hladit krokodýly. *~

    • 18.8.2017  16:55

    Dobré postřehy, čím se lze nechat zaujmout, vypočítává Matty, ale zdůrazňuji, že jde o celkem snadno odhalitené záměry tvůrců, které nefungují i z dalších důvodů, než Matty uvádí: ať už proto, že dramatické momenty v rodině neodpovídají povaze ani vývoji naznačeného a odkrývaného konfliktu, takže některá rozhodnutí vyznívají neodpodstatně, nechtěně směšně, absurdně či přímo rozčilujícně, anebo proto, že u dospělých herců je občas silně poznat, že hrají, jak jsou nepřirození (především Vetchý a Voříšková) - hlavně v komických (Vetchý) či sentimentálních (Voříšková) momentech. Čili tam, kde to divák cítí nejpalčivěji. Další nepříjemností je, že tam, kde stará poetika Zdeňka Svěráka byla nemilosrdně vtipná a úderná proto, že byla podložená silným příběhem a pointovala se v čase organicky stále více s tím, jak se rozvíjel děj a prohlubovalo nosné sdělení, v tomhle sledu epizodických scén a vzpomínek to působí trapně jako vyprávění vtipů, aby utekl čas, a poetika jako obšlehnutá, vykradená, či násilně vzorová - vyprázdněná. Frustrace, která přijde se závěrem, kdy pocítíte, že jste se nakonec dozvěděli mnohem méně, než bylo ve filmu naznačeno a slíbeno, a že jste vlastně vůbec nedostali příběh, a přitom je ve vás teď nahodile uloženo lecos, co nebylo nosné a dourčené ani pospojované, a teď to ve vaší hlavě straší jako nadbytečné a ztracené, je hodně nepříjemná a snadno převáží to celkem příjemné dobrodružství momentů strávených s dětskou partou, zájmem o postavu Vlka v podání výborného Oldřicha Kaisera nebo připomínáním si typických rysů tehdejšího venkova, těch poutavých, vlídných, přitažlivých, i těch syrových, krutých, až odstrašujících, ale každopádně jako celek konstitutivních pro každého, kdo ještě měl tu čest (jako o několikerých prázdninách u dědečka ještě zčásti i já) - to byla přitom nejpřirozenější a nejvýživnější linka, která udržovala pozornost a sympatie, byť nakonec se ukázalo, že poněkud uměle a podvodně, že totiž byla také spíše samoúčelně zneužitá a v celku díla nikam nedovedená. A film jako takový tedy považuji za nezvládnutý, nikoli pouze za nedotažený. *~

    • 14.8.2017  18:10
    Vanity Fair (TV seriál) (1998)
    *****

    Je marné nechtít pohlédnout pravdě do očí a vypřávat a vysnívat si či všelijak násilně pro sebe vymáhat na realitě něco jiného, než lze v dané konstelaci doopravdy mít, ať už se o to snaží smyslná intrikánka nebo naivní porcelánová panenka, příliš oddaný přítel nebo lehkomyslný, přelétavý floutek, poživačná matrona nebo vyschlá upjatá klevetnice, poddajná a na slovo poslušná ženuška/sestra/dcera/lokaj/nohsled, málo prozíravý obchodník, zajištěný mocnář nebo namyšlená pletichařící služebná, zbabělý a důvěřivý hlupák nebo horkým srdcem bezhlavě milující muž atd. atp. Marnost veškerého konání, které z takové touhy, pýchy či zaslepenosti povstává, pak zhoubně doléhá nejen na dotyčného člověka, ale i na všechny kolem něj. A když se jednotlivé tužby a plány kříží po síti společenských vztahů v čase i prostoru, je to skutečně marnost nad marnost, a je téměř neuvěřtelné, pakliže se alespoň některé osudy podaří ještě alespoň trochu šťastně naplnit, a byť do vytoužených happy-endů mají takové příběhy daleko, o to jsou - možná? - doceněnější. TV série mi tenhle prožitek umožnila bezvýhradně vychutnat, zpracování pro mě nemělo jedinou slabinu. *~

    • 13.8.2017  09:42

    Nápad příjemný, teď ještě kdyby všechny ty scény byly zahrané, a ne jen oddeklamované. Bohužel by to takhle s minimem úprav mohli klidně pouštět v rádiu. *~

    • 8.8.2017  15:34

    Okouzlující sborka a rozborka lidské morálky několikrát po sobě.

    • 6.8.2017  21:54

    Hitchova verze z roku 1956, která není remakem, ale prostě úplně jinou variací na stejné téma, mi připadá celá neskonale vtipnější a svižnější, nabitější, nicméně tenhle snímek nepostrádá několik fantstických momentů, k nimž patří i samotný závěr. *~

    • 6.8.2017  14:23

    Jeden z nejlepších Hitchcockových filmů. Panoptikum nepravděpodobných, ale bravurně vykreslených lidiček a jejich nejrůznějších pohnutek a záměrů uváděných ve skutek. Expozici a pohádkovou logiku filmu musíte bez dostatečného vysvětlení přijmout, jako u Hitchcocka vždy, abyste se mohli udiveně usmívat a kochat tím rejděním a taky se o ty figurky trošičku bát a držet jim palce. U tohohle filmu je navíc nesporně milé, že Hitch tu svůj humorný nadhled a společenskou satiru neskrývá, stejně jako svoji zalíbenost, s níž i on sám fandí těm roztomilým lidičkám, tomu živočišnému druhu, který svými filmy rozmarně vytváří. *~

    • 5.8.2017  17:55
    Happy End (2017)
    *****

    Naprosto mě nadchl a potěšil ten bujarý husarský kousek, který na závěr svého tvůrčího života Haneke provedl :) Filmem výtečně, hladce, zcela racionálně, ač žánrově až krkolomně provokativně navazuje na Lásku, a přitom starý pán završuje svůj odkaz s finální ironickou bravurou a nadhledem, s nímž mj. dává vesele vědět, co by si nejraději počal se zbytkem svého života v dnešním světě, jak totiž smýšlí o všech generacích mladších té jeho, a v kterou z nich teprve znovu - možná - vkládá naději. Odhaluje zcela uvolněně a duchovně i duševně vyspěle onu zálibnou ironii, s níž srozuměně, byť nesmířen, pohlíží na dnešní svět a společnost, a jeho radostné žertování, s nímž poukazuje na ty nejsmutnější okolnosti našich rozpadlých vztahů a nenaplňovaných životů, spoustu skalních fanoušků, kteří v něm doposud tuhle stránku neviděli a uznávali ho paradoxně pro cynický a kritický pohled na lidskou společnost, odradilo, přičemž míním, že Hanekeho to maximálně skvěle pobaví, neboť to výsostně přitakává všemu, co si o lidech myslí a jak je vnímá. A míním, že je ukrutně rád za svůj věk a že to tak pěkně všecko zvládl odžít a odreflektovat, a že se s dětinskou radostí kochá faktem, že už to tady tak jako tak brzy zabalí. Minimálně tohle všechno je možné z jeho posledního filmu číst jako průzračný vzkaz. Já toho chlapa zbožňuju a hrozně bych si přála, aby byl mým dědečkem. A on vlastně beztak trochu je. Slabým hodnocením a nechápavému kroucení hlavou nad jeho prostořekým, uvolněným, povzneseným a do černého tnoucím humorem, k němuž už dávno přirozeně dozrával, se směju ruku v ruce spolu s ním. *~

    • 1.8.2017  21:16
    Slídil (2007)
    *****

    Pusťte si tohle, Polanského Venuši vkožichu s fenomenálním Mathieu Amalricem a Medemův Room in Rome. Alternativní způsoby, jak vyjádřit a prožít obohacenou skutečnost, vysokooktanovou pravdu. Kdysi někdo řekl, že zbabělci umírají tisíckrát, kdežto odvážní jen jednou. Až uvidíte tyhle filmy, nejpozději pak byste měli vědět, že odvážní především žijí tisíckrát, kdežto zbabělci ani jednou. Ovšem mluvíme tady o odvaze mysli, o přitažlivé odvaze mysli nacházet rozmanité složité zoůsoby, jak vyjadřovat a prožívat veškerou skutečnost, k níž se nechám přijít... a pakliže se takové mysli potkají dvě, balet může začít. Tři filmy, tři sožitá baletní představení, během nichž odvážné a vzájemně se přitahující mysli prožijí stovky alternativních životů, anichž by se odchýlily od pravdivosti toho, kým jsou. Naopak, s každou další piruetkou a odbočkou a trikem se o to přesněji jedna druhé dourčují. Fascinující, svůdný tanec odhalující v mámivých závojích mnohotvářnou pravdivost základní skutečnosti, která je v každé osobnosti pouze základem, pobídkou, ingrediencí, žetonem, prvotní polévkou, stavebnicí, abecedou. Teprve vztahy odvážných hráčů dají oběma stranám s jistotou rozpoznat, kým vším kdo není, i kým vším kdo je. Dojít si na dno, na hranici, osahat vlastní limity - to vzácné požehnání střetnout se s někým, kdo nám umožní se alespoň někudy v tomhle omezeném a omezujícím světě naplno rozvinout. Okamžiky nespoutaného tvarování, štěstí poznání, ať už to skončí jakkoli. *~

    • 29.7.2017  17:20
    Rozum a cit (TV seriál) (2008)
    ***

    Samo o sobě by to uneslo i vyšší hodnocení, kdyby nexistovala filmová verze z roku 1995, která byla tomuto miniseriálu zjevně značnou oporou. Troufám si tvrdit, že herečku pro roli Elinor vybírali pro odlišení jako brunetu, ale jinak typově, hereckým projevem a hlasově co nejpodobnější Emmě Thompson, a přestože svůj part zvládla bravurně, herectví, gesta, mimika i hlasová modulace Emmy Thompson z ní silně prozařují. Verze z roku 1995 je mi sympatičtější, protože byla první, a tahle série, byť o hodinu delší, nedokázala nabídnout jediný okamžik, který by ve starším zpracování chyběl, a nepřinesla nic inovativního ani lepšího. Naopak, ihned po shlédnutí zjišťuji, že ve mně mnohem silněji rezonují vzpomínky na scény s Emmou Thompson, které jsou, byť především kvůli ní samotné, i po roce silnější než tento čerstvý zážitek. Jinak mě herecké obsazení a ztvárnění rolí v žádném případě nezklamalo, ale mám takový pocit, že když už se něco natáčí podruhé, nestačí, aby to bylo jen stejně dobré a ve všem všudy stejně vyznívající jako předešlé ztvárnění, takhle to působí, že jediným důvodem pro vznik téhle minisérie byla očekávaná divácká popularita a výdělek, a že ani stínem nejde o naplnění umělecké ambice, ale jen a pouze o vypočítavost řemeslníků a zlatokopů. *~

    • 28.7.2017  22:36

    Dělá si ze všeho - včetně sebe a svých filmů - ještě větší šoufky než dřív, ten poťouchlec. A ta zabijácká jízda, kdy se na opuštěné silnici vynoří nejspíš všichni, kdo tou dobou vlastnili v Evropě automobil, a k tomu ještě zbloudilý peloton z Tour de France, a Blanche se věší Lumleymu na krk tak vraždně, že prostě víte, že ji musí mít ukrtuně rád, když to auto sám nestočí ze srázu, to je fenomenální kousek. A jako vždycky ten taškář stejně horoucně drží palce dobrákům a zamilovaným, i kdyby to byli trochu ťulpasové.

    • 25.7.2017  18:16

    Hitchcock v plné síle a nejlepším rozmaru. Miluju, jak si vykládá film jako místo, kde se nikdo nemusí chovat skutečně racionálně a všechno se odvíjí podle rozmařilé "logiky", kterou za pochodu určují zhusta nelogická, až absurdní rozhodnutí, věčně vybočující děj neočekávanými směry. A celý systém přitom dál jede jako na drátkách, jako by nic. Lidičkové na správných místech střídají vhodné grimasy, úbory a pózy, udržují si své naivní či zlomyslné svity v očích, podle toho, jak jim byly rozdány karty, a všechno nejrozmanitějšími oklikami spěje k bravurnímu happyendu, kde se přese všechny trampoty a šmodrchanice musí třeba i náhodou prokázat, kdo byl goodguy a kdo badguy. Je to zdroj obrovské svěžesti, když se na Hitchcockovu tvorbu člověk umí takhle podívat, a samozřejmě a především od toho šibala Hitchcocka nejvtipnější způsob, jak kontuninuálně taškářsky parodovat naši západní společnost, a nezadat si. O to samozřejmější a vtipnější je, že většina jeho fanoušků by v něm sociálního kritika a posměváčka nikdy nehledala a pořád ho mají za "mistra napětí a hororu", což je opravdu povedené. Ale jestli kupříkladu zdejší bravurní vrcholná kolotočová scéna (kdo kdy viděl kolotočové koně s tak vyplazenými jazyky a uštvanými výrazy, jako by je škrtili? To si snad nechal vysochat na zakázku :) Nebo ten věčnost se plazící staříček-věchýtek, kterého všichni postrkují očima, ten klučina, co si celou u zrychlenou jízdu a pumelici mezi oběma soupeři náramně užívá, ječící slečna etc. - jesti tohle není kritická parodie spoluobčanů tak už nic...) není míněna jako komická a uštěpačná, tak jednou v nebi sním svůj klobouk před samotným Hitchcockem. Ale nějak si myslím, že mě spíš laskavě pozve na pár drinků, u kterých se celé hodiny a dny nepřestaneme hihňat a zajíkat. *~

    • 22.7.2017  20:15
    Dunkerk (2017)
    ***

    První Nolanův film, který pro mě je nezáživným zklamáním. Viděla jsem čerstvě většinu děl, která uvádí jako své inspirační zdroje k tomu, aby natočil Dunkirk. A bohužel ve filmu přiliš zřetelně vidím a rozeznávám, jak velice uměle se soustředil na dosažení dílčích efektů (rytmus střihu, tempo, světlo, koordinace, živly...), na to, co všechno se může podílet na vyprávění, a jak se mu to jednoduše drobí na tyhle dílčí etudy a hroutí proto, že mu z toho všeho vypadl příběh, smysl, sdělení... ano, dovedla bych jich na Dunkirk přilepit spoustu, dobrých vysvětlení, proč to má smysl vyprávět, ale to by všechno šlo říct i před Nolanovým filmem - ten sám už k tomuhle nic nepřidává, Dunkirk je filosoficky pokrytý a Nolan tentokrát nepřináší žádný zajímavý, neotřelý, překvapivý úhel pohledu, z kterého bychom si sedli na zadek, který by nás jako lidstvo někam posunul. Bylo mi celou dobu dívání jedno, koho co potrefí, kdo vyvázne, jak konkrétně to s kým dopadne. Všichni budou buď rozšmelcovaní, nebo ne, padni komu padni, sympatický nebo méně sympatický, taková je válka, nerozlišuje. Paradoxně Nolan podle toho, co sám říká třeba u Bitvy o Alžír, chtěl v tomhle bodě dosáhnout pravého opaku - ne toho, aby ukázal, jak válka deklasuje individuální životy, ale aby divák soucítil s každým jednotlivcem. Hm. Když dva dělají totéž... Působí to na mě tak, že Nolan se dostal do nové fáze, obdivuje staré mistry, všímá si učenlivě stěžejních rysů na jejich pracovních metodách a chce si je všechny najednou osvojit a jako nenasytný, nadšený kluk všechny najednou taky hned vyzkoušet, a tak točí nový film, kde to všechno honem hurá aplikuje. (Bože, to tikání všelijakých budíků, ten nervní zvuk a hudba a ty krátké a všelijak roztřesené záběry, ten bordel v zorném poli, ty změny tempa v rychlém střídání záběrů do paralelních akcí - ok, to je Speed a Unstoppable, má to snad v divákovi vyvolávat větší napětí a v Unstoppable to funguje, to přecházení Kenneta Branagha po molu, to je Most přes řeku Kwai, po němž se hrdě prochází vězněný velící důstojník-stavitel, a protože v Davidu Leanovi se Nolan očividně zhlídl nejvíc a nejsilněji, ostatně zaslouženě, jemu a třeba právě Ryanově dceři vděčíme i za všechno to moře a vzduch a světlo a dynamiku... a ostatně i za celý ten patriotsky britský pohled na Dunkirk -- a například je přiznanou poctou Leanovi, když na otázku z mola jeden velitel malého škuneru odpovídá jako většina postav v Leanových filmech místo yes "ay" --, ale ech, ej - je to mechanicky přejaté, opičí, zrepasované, vypůjčené, nefunguje to a při znalosti předloh to působí místy vyloženě směšně, kupříkladu to molo je úplně průzračné - mladý vojín zakleslý v jeho konstrukci, naslouchající hovoru důstoníků, to si opět nejde nevzpomenout na podminovávání mostu přes řeku Kwai etc. ... Nolan se ukrutně přecenil. Vnímám Dunkirk jako technické cvičení, a z tohohle hlediska mi výběr tématu i dává dobrý smysl, dá se na něm zúročit všechno, co si Nolan vytyčil, že zvládne (http://www.indiewire.com/gallery/dunkirk-christopher-nolan-films-inspired/) - aniž by to ve skutečnosti s grácií zvládl -, ale jinak jako film vlastně ne. Nolan-vizionář a Nolan potápěč do hlubin lidského vědomí a jeho kreativního potenciálu si tu vzal dovolenou, chce se prostě naučit líp točit, pracovat s atmosférou, tempem, napětím, s vyprávěním pomocí střihu a kamery. Myslím ale, že se zavedl na slepou kolej, bez jedinečného, nezbytného sdělení, které tím chce pronést, není skutečného filmu, a už vůbec ne jeho vlastního, Nolanova filmu. Pro mě se jedná o jeho první jednoznačné selhání, a doufám, že to i sám kvůli sobě rychle napraví, přizná a zúročí, a že se nenechá zmámit počtem Oscarů a silou ovací, které mu za tenhle velkoformátový, ale myšlenkově prázdný spektákl jistě spadnou do klína. *** Viděno poctivě na premiéře v Imaxu, ale tentokrát mám prostě pocit, že v Interstellaru byla i ta kamera mnohem úchvatnější a 70mm záběry mě dostávaly mnohem víc a oprávněněji, a přestože tady máme pořád akci na moři i ve vzduchu, nemůžu si pomoct, ale taková Leanova Ryanova dcera mě svými záběry strhávala stokrát víc, i když jsem se koukala jen na domácí obrazovku. Cítím, že Nolan tentokrát možnosti 70mm filmu vůbec nevužil, jak mohl. *** Skoro se bojím, co všechno z Nolanových pokusů o atmosféru ve vzduchu se mi tu ještě trapně a směšně dourčí, až si konečně pustím i Leanovu Zvukovou bariéru, film o soubojích letců a konstruktérů snažících se překonat jako první se svými stroji rychlost zvuku... Áj. *** (IMAX, 21. 7. 2o17, premiéra) *** PS: Čistě racionálně/technicky by se o filmu dalo napsat všechno, co napsal v komentáři uživatel DaViD´82, a byla by to čistě racionálně/technicky pravda. Až na to, že diváka hodně rychle unaví/otupí všechny ty šponující naučené triky, nejen nervní zvuk a střih, a že ty kýžené pocity to prostě nevyvolává. I když si umím představit, že masová většina diváků se do toho nechá vmanipulovat, nebo tu skutečnou prázdnotu a nefunkčnost zakusí až při druhé projekci.

    • 22.7.2017  19:50

    Lean to vystihl výtečně. Žila jsem v temné, halasné, pudové Indii, kde neexistuje koncept dobra a zla, ale všechno je propojené a složité a podloudné svým způsobem, pozorně a klidně půl roku a všecko se to vrátilo v plné síle, s celou neuchopitelností a nerozlousknutelností problému, že bez ohledu na předsudky či naopak afektovanou naivitu očekávání, bez ohledu na vstřícnost a upřímnost a racionalitu a náklonnost a duchovní úroveň účastníků každé přátelství mezi Indem a Evropanem bude vždy vrtkavé a nevyzpytatelné - buď je, nebo není, a nikdo na tom nic nezmění, ale nikdo z nás tady na Zemi, ani Ind ani Evropan, to nikdy nebude vědět s jistotou. Komunikace, která by to vyjasnila, je nemožná, a každé zjednodušení je podvodem a sebeopíjením. *** Jedinou, avšak nezanedbatelnou chybou tohoto filmu Davida Leana je, že vzhledem ke zpracovávanému tématu měl trvat alespoň 5-6 hodin, aby člověk neměl pocit, že to Lean tentokrát vzal nějak hopem. Každá z postav by si zasloužila dvojnásobek prostoru k projevení, a my času s nimi. *** Nejlepším Leanovým filmem tak pro mě dál zůstává Ryanova dcera, kde stopáž odpovídá intimitě příběhu, i když i tam jsem si soukromě přála, aby film pokračoval ještě třeba čtyři pět hodin a já s nimi mohla žít déle. Lean je dobrý čaroděj mezi režiséry, obdarovává nás časoprostorem navíc, nekrade nám čas výměnou za zážitek, Lean nám jedinečný čas dává. Přála bych si upřímně, aby nám ho byl tímhle snímkem daroval alespoň dvojnásobek. O to víc by to celé stálo za to. *~

<< předchozí 1 2 3 4 7 9 12
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace