JitkaCardova

JitkaCardova

Jitka Cardová

Česko
charmer, lifesurfer bez zajištění, 1979

Skype: f.alka
Facebook: JitkaCardova

62 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 10 13
    • 14.5.2018  09:21
    Frances Ha (2012)
    ***

    Brzy po začátku bylo zřejmé, že je to dobrý film, a plnými doušky jsem si užívala, co sleduje. Dívku, která hledá pravý vztah, pravé vztahy, a která jen chápe, že v základu musí zůstat sama sebou, aby její život byl pravý, i kdyby se jí stokrát nelíbilo, jaká je. Bude nosit ponožky do postele a dívat se do zrcadel a dávat si načas a chrlit, co se jí honí hlavou, atd., i kdyby kvůli tomu ztrácela lidi a příležitosti se zapojit. Nechce zůstat sama, ale nemůže se přetvařovat. Ještě není dost stará, aby věděla, co přesně chce, a aby se ve všem vyznala, a tak zmatkuje, ale už není tak mladá a naivní, aby nepoznala, co není pro ni. Nedaří se jí plnit nároky, zapadnout. Protože svoji situaci neumí vysvětlit, radši lže, ne aby se dělala lepší, ale aby nevypadala jako ztroskotanec, kterým rozhodně není. Možná, že toho, co chce, v téhle společnosti, kde se všichni přetvařují, ani nejde dosáhnout. Dělá zoufalé a směšné výpady do různých stran, mezi různé typy lidí, aby to zjistila. Její nejdůvěrnější kamarádka se s tím pere po svém, jinak, možná se přetvařuje, možná je to její způsob sebezkoumání, ale neumějí nebo nemohou si to (ještě) vzájemně vysvětlit, a tak je to od sebe odtrhává, vzdaluje, alespoň na povrchu. Kdo ví, jak se to vyvine. Potud skvělé. Bezvýchodnost a tragikomičnost, nostalgie, to k tomu všecko patří. Jenže ten závěrečný rychlý obrat "ke šťastnému konci", kdy se všecko samo hladce vyřeší, posunul celý film úplně jinam a udělal z něj klišé o tom, jak se každý zmatený a bloudící mladý člověk nakonec šťastně usadí a najde se, když přijme, co předtím zbrkle odmítal. Ty dva koncepty k sobě nepasují - postava, jakou snímek do té doby sledoval, nebyla rebelka za každou cenu, byla ve své odlišnosti a osamocenosti upřímná, a nemůže zůstat šťastná tak, jak ji film naposledy ukázal, ani její kamarádka ne, aniž by to v obou dál hlodalo, aniž by to nebyla jen další fáze - což už snímek bohužel neindikuje a nabízí ji jako pro mě neústrojný a nevěrohodný happy end. Škoda téhle úlitby, i když tuším, že právě díky ní se film dostal u diváků v hodnocení výš než ostatní, doufám, že to byla přechodná fáze i u Baumbacha, stejně jako u Frances. *~

    • 9.5.2018  23:33

    První hodinu jsem byla spíš zklamaná, podat málo informací je laciný způsob, jak pláštěm tajemna zahalit neschopnost vybudovat solidní příběh. Zvláštní motiv a atmosféra nestačí. A tady byla navíc atmosféra skličující, střídaly se záběry na štvané či uštvané lidi, jak maďarské zdravotníky či policisty, tak imigranty, samé kolize bez posunu a uspokojivé kauzality, zdálo se to příliš melodramatické a nesmyslně přitažené za vlasy. *** Ale nakonec to není ten případ, v polovině nastává zlom, přichází obrat v duši hlavního hrdiny (jímž není vznášející se Aryan, ale zkorumpovaný lékař, který se pod vlivem onoho zázraku zásadně mění, naněkolikrát) a film nabírá při zachování své jemnosti strhující obrátky. A i když máte celou dobu pocit, jako by ani nebyl vyprávěn, neříkal toho o nikom dost, přesto jím na konci prosvítá zcela jasně, co se v kom odehrálo. *** Čím méně se toho divák dozvěděl o životech postav nad nezbytné minimum, tím více ho film nenápadně nutí zaměřit se na to, co se stalo v nich, jim. A nejsou na to jednoznačné odpovědi, záleží, kdo se dívá a co ví (připouští si) o vlastním nitru a protichůdných silách, které v něm zápolí. *** Rozhodně je to zneklidňující počin, i tím, jakým způsobem s archetypálním tématem zázraku při vypravování pracuje, jak ho zapouští do uštvané, bědné reality malomyslných lidí s nízkými cíli, závislostmi, emocemi a pudy a co v nich setkání s nejasným zázrakem, možná andělem, ale možná jen přírodní anomálií - udělá - co napoprvé, a co později, když to v nich chvíli pracuje. Vina a trest, stud a strach, hlubší vrstvy morálky tam, kde se už dotýkají obnažené a všedním životem ztýrané a zostuzené duše, a otázka, která tím vším prokmitává - co je víra a co je podvod, co je pravda a co lež, a co když obojí může mít dobré nebo zlé důsledky, a je nutně špatně, uvěří-li člověk sebeklamu? Film nenabízí univerzální odpovědi, jen ukazuje, kam to vede jeho nicotné, a přitom heroické hrdiny. *** Stejně znejisťující jako vyprávění života postav je i kamera a hudba. *** A ta honička v autech má rozhodně potenciál zařadit se mezi nejlepší filmové automobilové honičky vůbec. Mně osobně asi právě tahle dostala ze všech známých úplně nejvíc. *** Po prvních 45 minutách jsem to viděla na dvě hvězdy, po tom obratu na tři, po té honičce na čtyři. Uplynuly dvě hodiny a já o tom filmu pořád dumám, aniž bych nutně chtěla, vrací se mi výjevy, vystupují kontury, vylupuje se, co všechno ve skutečnosti film stihl jednoznačně zachytit. *** Dala bych pět. Ale pořád jsou tam momenty, prvky, které mi nezapadají nebo připadají přece jen příliš nahodilé, volné, nenezbytné, příliš samoúčelně tajemné. Jako samotný název - proč se to jmenuje Měsíc Jupitera? Jen proto, že to je o Evropě, někomu nedosažitelné a vzdálené jako Europa? Není to trochu moc volné spojení? Nebo jako ta poslední scéna s počítajícím chlapečkem - co s ní? Něco se vymyslet dá, jak ji zapojit. Ale proč? Ale není to v životě často to, co děláme? Chytáme se i volných spojení? *** Je třeba chápat tyhle momenty jako symbol toho, že nikdy nemáme dost informací, abychom odlišili pravdu a zázrak od sebeklamu, banální a nahodilé od toho, co je nadáno smyslem a co můžeme chápat jako znamení? Není to přece jen příliš laciné, i kdyby to tak bylo míněno? Ano, nebo ne? Jak říkám, je to zneklidňující počin. Čtyři, nebo pět? *~

    • 28.4.2018  18:53
    Janička (2017)
    *****

    Bože. Ach ano. *** Jeannette aneb o dětském životě a rozjímání Jany z Arcu nenapodobitelný muzikál, zjevení hudebně rozpjaté mezi žalmickým metalem, dětsky andělským vyzpěvováním a pastýřsky něžnou lidovou operou, vtělené v pásmo mistrovsky nasnímaných výjevů, uhrančivě vybočující choreografie a hlasových a hereckých projevů neherců, v meandrovitý proud stříbřité řeky Mázy, ryzích myšlenek a naléhavých sdělení. *** Kinematografie tryskající v ryzí podobě a čistém souznění s vyššími záměry. Méně to vychválit nelze, byť - jako ostatně všechna díla Bruno Dumonta -, doporučit mohu jen vyvoleným s vnitřně naladěnými přijímači a nezanesenými kanály. (Pro ty, kdo dokázali ocenit kouzlo Manuliho Legendy o Kasparu Hauserovi, je tohle šťastně shůry spadlá povinnost.) *** Ale Bože, ach ano. Děkuji. *~

    • 25.2.2018  11:12
    Gwendolyn (2017)
    *****

    Intimní portrét svérázné ženy s pohnutým, ale naplněným osudem, spisovatelky, asyrioložky a především držitelky světových rekordů ve vzpírání, odkrývá cosi podstatného z podivuhodné geometrie vládnoucí lidským životům. ***** Nakolik naši životní dráhu, klíčový boj a charakter, který se v něm tříbí, předurčují osudy těch, z nichž vzcházíme? A záleží na okolnostech, stáváme-li se za všech sebou? Rafinovaný snímek s filosofickým podtextem nenápadně odkrývá obrovskou sílu, dramatické peripetie a rozsah zkušeností, schopností, elánu a životního uvědomění 65leté fascinující ženské, Gwendolyn Leick. Postupně uvolňuje překvapivé informace ze štědré mozaiky její existence tak, že ona hubená, strohá, nemluvná postava bez úsměvu se jako zázrakem mění v houževnatou schránku výjimečně naplněného, dobrodružného života, vřelosti a lidskosti, aniž by původní vizuální dojem pominul. Obraz se v pochopení kruhem potká sám se sebou, jen nyní znamená téměř dokonalý opak. Osudovou předurčenost této Gweniny přirostlé masky přitom naplno pochopíme až s jejími slovy v posledním záběru – který nás obratem vrátí k úvodní otázce. Výjimečný a těžko kategorizovatelný film neopakovatelné krásy a hodnoty, jak sosutředěně a promyšleně odráží vnitřní krásu pozoruhodného člověka. *~

    • 24.2.2018  20:14

    Že se v hodnocení rozcházím téměř se všemi, tomu tentokrát moc nerozumím (nebo už vlastně možná ano, jak se dočtete později). Ale víc mi zůstává rozum stát nad tím, že ani v komentářích ostatních uživatelů nečtu o filmu, který jsem viděla. Neviděla jsem film o výlučném géniovi, který vedle sebe nesnese nikoho vyjma své sestry, a osudem žen po jeho boku je... až dokud se neobjeví... atd. atd. ***** Já jsem hlavně neviděla film, v němž by se podle pravidel narace a logiky rozvíjel jakýkoli fungující příběh. Nejblíž k popisu toho, co jsem viděla já, má ve zdejších komentářích ještě tak Matty, ale pak nechápu jeho nadšení, není-li umělým nadšením otrlce z bizarnosti za každou cenu, z rafinovaného úskoku a lsti, jimž se ale obětuje film. Já jsem se přes dvě hodiny dívala pozorně na film, v němž nefungují žádné konsekvence - na film, kde vyšinutý a nenormální zdaleka není jen hlavní hrdina, ale všechny postavy a všechny aktivity a většina scén - bez vnitřních souvislostí, bez pochopitelných příčin, bez následků - nic se nevyvíjí podle sledovatelných zákonitostí, ani časem se žádné nahlédnout a poznat nedají. Možné premisy, jak chápat, co se mezi postavami (kterýmikoli dvěma) děje a proč, padají jedna za druhou, až žádná nezbývá a nové se s přibývajícími obrazy už na ničem pravdivě založit nedají. Nelze z toho, nač se doopravdy díváme, co slyšíme a co vidíme, pochopit žádné motivace a rozhodně ne poskládat příběh a pochopit role a povahy postav. Komentáře, včetně popisu obsahu, které se snaží nám podsunout příběh, o čem film byl, jsou s viděným snímkem pokaždé neomylně v rozporu. ***** I pokud by to bylo tak, že PTA natočil maniakálně precizně neracionální snímek, který se vymyká možnosti diváckého ukotvení, zkušeného setřepání rozkomíhaného děje do pochopitelné ucelené příběhové interpretace tak, aby žádné úlomky navíc nezbyly, a natočil ho tak, že kamera i zvuk se tváří, že se na plátně odehrává jednoduchý, jasný příběh, který lze shlédnout s chápavým a ironickým vědoucím úsměvem, jaký si osvojily i hlavní postavy filmu a úspěšně ho používají ve chvílích, kdy nám musí být jasné, že jasné není nikomu nic --- pak mi ale tenhle výkon neimponuje, protože já jsem prožívala dvě hodiny soustavně eskalujících muk, jak v mojí hlavě narůstalo skladiště nezařaditelných gest, úsměvů, pohledů, úkonů, vět, reakcí, které nejsou reakcemi, atd. Včetně toho neodbytného vědomí základní nepatřičnosti, kdy vám film a všechny postavy a recenzenti a ostatní diváci tvrdí, že ten slavný návrhář dělá šaty, ze kterých si svět sedá na zadek údivem a překvapením a všechny významné dámy se můžou předtrhnout, aby jeho modely mohly nosit - a vy vidíte jeden nepovedený a nijak zvlášť přitažlivý hadr za druhým, které navíc ženským křivkám nijak nelichotí a nevycházejí vstříc. ***** Z takových zjevných rozporů mezi tím, jak se film tváří a na co se doopravdy díváme, je celé dílo utkané. V tomto smyslu chápu i jeho název: FANTHOM THREAD je ve skutečnosti FANTÓMOVÉ VLÁKNO, což by byl možná lepší překlad - nit příběhu (thread je také narativní souvislost!!), která vede chaotickou látkou jen jako, ale ve skutečnosti neexistuje. Žádná tam není. NIT - CHIMÉRA. FANTÓMOVÁ NARACE. PŘELUD PŘÍBĚHU. Příběh, který se tváří, že je, ale není. Jen všechno vzbuzuje představu, známé značky sugerují, že je. Ale nedrží pohromadě, netvoří linku. Je to falešená představa. ***** V tom případě se PTA povedl dokonalý počin, protože opravdu zmátl celý divácký a recenzní svět a já to vnímám správně: všecko a všichni se tváří, že tu máme příběh, ale on tam není. Je to fantóm, chiméra, přelud. A v tom případě byla i moje narůstající bolest hlavy, zvyšující se tlak, nepohodlí a regulérní naštvanost, že nic nedává smysl, že nelze zaostřit, soustředit se a sledovat, naprosto adekvátní reakcí. A v tom případě jediným správným hodnocením je jedna hvězda, či podobně nízká známka, protože to opravdu není film, dílo, jen chiméra, a nemá uspokojit jakožto dílo, ale rozmrzet a rozladit jako rozpadlá látka. Jako experiment PTA na divácích je to geniální počin, jako film ke sledování je to katastrofální utrpení a jsem hluboce přesvědčená, že se za svou hlavu nemusím stydět a že PTA by mi to u kávy s ironicky svůdným úsměvem potvrdil. Pokud není stejně zvrhlý a zvrácený jako jeho film a nevyšlo mu to takhle nezáměrně, při sledování jakési vlastní nemocné logiky akcí a reakcí. Ale to asi ne. Dává mi větší smysl, že si dokonale krutě vystřelil ze všech, kdo se potřebují podílet na chimérách a přeludech, aby nemuseli přiznat, že film je nahý, že to není film. *~

    • 21.1.2018  00:15

    Wow!*Přestože překládám náramné povídky z žánru spekulativní fikce a filosocizující scifi, takhle nabitá a nadšená, jako bych vystoupila z živoucího podivuhodného i důvěrně známého světa, jsem se cítila naposled v sedmi letech po dočtení Pipi Dlouhé Punčochy a v deseti u knížek Julese Vernea.***A to jsem původně žádný vyložený zázrak nečekala. Ještě po cestě domů mě ten efekt přenesení do fikčního světa a jeho omračujících možností, krás i starostí nepustil, pořád jsem jednou nohou jinde, nebo se přesněji vzato moje žitá realita skutečně rozrostla. Neboť "jinde" tady řečeno s Neffem neznamená, že "všechno je jinak", ale že "něco je jinak", a tím pádem můžeme náš vlastní svět a život promýšlet a vnímat z připadných perspektiv - není to únik z naší reality, ale její poutavá nová reflexe, je to prožitek prohloubené blízkosti, lásky, starosti i fascinujícího a osudového zaujetí naším životem. A je mi nádherně. *~

    • 20.1.2018  09:38

    EDIT: Uplynulo pár měsíců od shlédnutí a musím přidat poslední hvězdu. Neměla jsem pravdu v tom, že by tento film byl pouhým dalším opakováním, dalším pokusem o zachycení té neopakovatelné mladické zkušenosti s prchavostí, nezadržitelností krásného prožitku. Je to mnohem důležitější dílo. Po té době vím, že ve mně stvořilo hlubokou vzpomínku na ten dokonalý prožitek, se vším smutkem a ušlechtilým dojetím, které k ní patří, jako by byla moje. Tenhle film je žalozpěvem i chvalozpěvem o nezadržitelnosti dokonalé krásy a volnosti jejího prožívání při vědomí jejího prchání. A je zároveň jakýmsi dokonalým pomníkem všem touhám zachytit tohle mladické prožívání, a prožívání mládí, a všem dílům, v nichž s tyto touhy otiskly, od antiky až po dnešek. - KONEC EDITACE. *** Není to tak, že by to silné a nezměnitelné prožívání, které chtěl autor předvést, zachytit, vyjádřit, šlo předvést ještě lépe. Ale přes všechnu tu jedinečnou krásu i smutek takový počin pořád zůstává univerzální esejí, nepřekračující svůj stín. ***** Je to počin silný a dobrý v uchopení svého tématu, ale toliko konstatuje univerzální krásu a smutek v jinošském pelu a jeho pomíjení, v antickém tématu syrové křehkosti, volnosti a dobrotě nepokřiveného chlapeckého mládí, které může v ideálně chápavém prostředí první lásku a zamilování i do vlastní síly a krásy (naléhavý požadavek Call Me by Your Name, vytknutý do názvu, zdůrazňuje ono - zdravé - narcisistní očarování sebeobjevováním, oslavnou sebezamilovanost, vzájemně nesobecky odzrcadlenou) prožít nejšťastněji a nejlépe, ale nemůže ji v její jedinečné podobě zadržet. Film znovu objevuje antiku a její idol, revokuje tento antikou opěvovaný odvěký zdroj prožívání efemérní krásy a smutku z pomíjení mladické dokonalosti, bez pokryteckých tabuizací, ale s něžným taktem a za přihlížení a napomáhání zkušených postav, jež pro tento proces mají niterné pochopení pramenící z vlastní zkušenosti.*~

    • 17.1.2018  23:31

    Fascinující. McDonagh, ten sršící živel, proti svým předešlým filmům totálně změní rytmus a zpomalí tempo vyprávění tak, že za stejnou dobu, co jindy zrychleně odvypráví třeba padesátku bláznivých a překvapujících příběhů, které jsou ale v závěru tak dokonale provázané a do jednoho tak krystalicky srozumitelné a průzračné, že by se z nich dal napsat třetí díl Bible, vám tentokrát nabídne příběh jenom jeden, v ději málem ospale rozvláčný a nikam nepostupující, a ještě takový, že se v něm pořádného konce a zadostiučinění nedočkáte ani u jediné z postav (fakt, ani ten vnitřně napravený polda, co se má stát detektivem, nedostane v rámci požadované katarze po dobu děje placku nazpátek, a kdoví, co se stane pak). A i když tohle udělá, stejně celý film utáhne s absolutní jistotou ohledně toho, co má na srdci a na mušce - a skoro zázračně přitom neztratí vůbec nic ze své živelné kadence, s níž sází své sarkastické a ironické zvraty a pointy, které tnou vždycky do živého, ať už se u nich smějete nebo trnete. Ani půlminuta vás nemůže nechat lhostejné a nezpytující, a přitom všem má film svou neochvějně nonšalantní a velice klidnou gradaci (zde je to ovšem anti-gradace, pro zdárný vývoj v nitru postav, které mají dojít většího pochopení, vzájemného porozumění a klidu, dává čím dál hlubší smysl, že navenek vlastně pro nikoho nic nedopadne uspokojivě). ***** Téma je pro McDonagha stále stejné, jak vyplývá už z mých komentářů k Šestiraňáku, Bruggám i Sedmi psychopatům. Zajímá ho téměř laboratorně, jak se dá všelijak otáčet a proměňovat morálka a kdy případně nastupuje skutečný dušezpyt: s charismatickým důvtipem rozpitvává šedou zónu nejrůznějších provinění a trestů, řetězení příčin a následků, od těch nejbanálnějších drobnůstek, jaké si lidé provádějí z nejrůznějších důvodů, až po ty nejzrůdnější zločiny, ale zajímá ho na tom především rožnění pokrytecké morálky, jakou se do různých ožehavých situací vyzbrojují různé typy postav, a jak dlouho s ní vydrží, než se spálí na uhel (buď ona, nebo oni). Zajímá ho to propalování morálky a co zbude, jde-li to skrz. A samozřejmě nepochybuju, že ho to samé co u postav zajímá i u živých lidí a diváků. Nastavuje důmyslnou soustavu všelijak pokřivených, detaily zveličujících zrcadel, ale není pochyb, že v nich pořád vidíme v extrémech předvedené aspekty našeho vlastního chování a vzájemného jednání a pokřivování a narovnávání duší, které to zahrnuje. ***** Představuji si, že kdyby jednou Bible měla mít třetí díl, už by to asi nebyla kniha, tady je kanonický materiál vyčerpán a sdělovací kanál pokryt maximálně. Ale představuji si, že by se takovým třetím dílem Bible mohla jednou stát samovolně tlakem věků slisovaná filmová kytice z děl Tarantina a McDonagha a že by se z nich lidem selektivně a s komentáři promítaly výňatky při nedělních kázáních. Protože oni oba vlastně fakt točí samé překvapivě důmyslné, střelené, urychlené a ulítlé paraboly, podobenství, alegorie, apokryfní příběhy, bajky a anekdoty, které poskytují pestrý materiál k dumání o zdrojích dobra a zla, o jejich boji v duši člověka a o možnostech (a limitech) očisty, ať už formou vzájemné pomoci i vlastní nápravy. ***** Chápu, že hodně lidí McDonagha považuje za sympatického magora, který srší vtipem a umí báječně bavit i na ožehavá témata, a já jsem se při všech jeho filmech taky zatraceně nasmála, ale to nic nemění na tom, že smysl jeho děl je mnohem hlubší a vážnější než se sluší na nezávazné ulítlé komedie. Dá se říct, že pokud ji pochopili, McDonaghova tvorba (stejně jako Tarantinova) diváky zavazuje. *~

    • 17.1.2018  04:22

    Výjimečně bravurní kraťas, kde se McDonagh rovnou představí v plné síle, šarmu a parádě. Užijte si, jak i na takhle malé ploše dokáže zacvičit se svaly vaší morálky a protáhnout i tu vaši ochablou soustavu tak, že budete ještě týdny cítit při každém pohybu, jak byla zatuhlá, a divit se, do jakých nových poloh, ať už pohodlných nebo ne, ji dostal a kde všude ji zvládl provětrat. Není to zrovna jemnoruký masér, když se mu tedy vyloženě nechce se s vámi pomazlit, takže se připravte na chvílemi docela ostrý trénink. Ale garantuju vám, tenhle chlapík má život rád a srdce i mozek má na správném místě, a dobře prokrvené mu oba tyhle motůrky jedou na plné obrátky a vrní u toho blahem. Když mu dokážete přijít na chuť, čekají vás samé skvostné filmové (a dle všeho i divadelní) prožitky a vrnět blahem budete i vy, jako dobře protažené kočky, které po tomhle výcviku morální muskulatury už těžko něco zaskočí. *~

    • 15.1.2018  22:36

    Martin McDonagh se tu vesele předvádí jako Chuck Norris mindfuckingu křísnutý multikulturním mesianismem. Pokud jde o podvratnost formy, je skutečně precizní: každičké tvrzení, které se ve filmu objeví, ať už slovem nebo obrazem, bylo už v tu chvíli použito proti sobě i proti vám. Téměř neexistuje moment nebo záběr, detail v settingu, který by už nebyl cinklý a podvrtnutý, tak jako i celý rámec. Ostatně soudím, že není na škodu zvolnit a plně si kompozici tohohle hluboce propracovaného filmu vychutnat napodruhé, s přestřelkami dialogů, s vtípky misanscény, ale i s dozníváním myšlenek... Při vší úctě nemyslím, že to jde pobrat všechno najednou, i napodruhé jsem měla náruč plnou. Protože pokud jde o formu, pak bych plně souhlasila s komentářem Mattyho, který její podstatu popisuje svědomitěji a výstižněji než já, ale v hodocení a vnímání obsahu filmu se zásadně rozcházíme: já totiž refektuji, emočně i myšlenkově, že všecky ty ironické vtípky, sarkastické legrácky a zvraty v ději tu nejsou samoúčelné, resp. že to není jen oddychová reflektivní komedie o filmových žánrech pro náročné, ale že se nakonec všechny nezbytné úvahy společně otáčejí, rezonují a vibrují okolo té jedné hlavní, nosné a téměř až pateticky humanistické myšlenky... ---- Nápovědou k ní je už to, že hlavní hrdina Martin (sic!), který píše holywoodský scénář o sedmi psychopatech, je zarytý pacifista a odmítá psát o násilí, natáčet o něm film a tím je paušalizovat a posilovat, a ten základní rozpor v sobě, tu vnitřní bitvu svých démonů marně hasí alkoholem.... a přitom ji řeší se svými postavami při psaní svého scénáře k filmu, v němž to celé právě sledujete... scénáře k filmu, který je ve své nejhlubší podstatě a po celou dobu výsměšnou a laskavou pitvou násilí, jež je za každé situace absurdní a zbytečné, jež se rodí z nedozrálých a nepochopených emocí, když jim netrpěliví lidé podléhají dřív, než je rozlousknou. A film je od počátku (ale víte to až zpětně a vnímáte to až napodruhé) důkazem katarze, kterou Martinova osoba prošla, a vyprávění se nese v oproštěném a rafinovaném nadhledu. Narozdíl od mého přepisu to tedy Martin (postava i autor filmu) podává značně nepateticky, asi jako by to točil Tarantino, kdyby se vyvíjel trochu jinudy (to srovnání s Tarantinem je na místě obecně, ale s tím, že McDonagh svou tvorbou Tarantina nenapodobuje, ale opravdu působí jako jeho jinak ujetá a šmrncnutá a plnokrevně osobitá verze). ***** Ještě nevyžádaná pozámka navíc a úplně bokem: Podhodnocení tohohle filmu mě upomíná na jiný výtečný a výtečnický snímek, kterému bylo ukřivděno z nepochopení, že se jedná o mindfuckingovou žánrovou reflexi: diváci kdysi ještě krutěji nedocenili formu, obsah a myšlenkovou pointu snímku Ask the Dust, čehož dodnes nepřestávám litovat. ***** Užívám si, jak jsou všechny dosavadní McDonaghovy filmy stejně tak urvané ze řetězu a nespoutané jako do puntíku zorchestrované a vážně míněné a přes veškerý sarkasmus a ironii po pokraj plné bláznivé a nakažlivé radosti z tvoření a chápání a z té nejryzejší úcty k životu. Těším se za pár dní na projekci Tří billboardů a jsem dost zvědavá, kam to celé ještě posunul. *~

    • 14.1.2018  20:36

    Příliš mnoho chladného efektu, klišé a patosu maskujících organickou neústrojnost, nedostatečnou propracovanost a neuspokojivost kauzálního vyplývání. Je to pitomé, ploché a špatně odvyprávěné i jako detektivka i jako depresivní drama o tom, že se zneužívaná holka a křehká mstitelka v jednom, stejně bystrá jako naivní, při práci zamiluje do týpka, který za to (ovšem ani o to) nestojí. Honí se tu příliš moho zajíců najednou a spatlává příliš mnoho věcí dohromady na to, aby to všechna nakousnutá témata (nacismus a fašismus ve Švédsku, biblistika a sektářství, korupční kauzy, politika vs. žurnalistika, finanční mafie, zdegenerované staré rodinné klany a ostrovní klaustrofobie vs. rozpadlé městské moderní rodiny, všudypřítomné zneužívání a násilí na ženách, neopětované city a banální formy vztahů etc. etc.) neodnesla letmostí a povrchností. Navíc i forma je neústrojná a rozpadlá - po samostatném krátkém úvodu se mění místo děje a první, dost natahovanou část filmu, zabírá vyšetřování na ostrově, pak následuje opět změna místa a druhá část o pomstě, kterou Lisbeth z naivní zamilovanosti uchystá, a která působí, jako kdyby k filmu prostě přitočili jednoduchý a rychlý videoklip, nehledě na to, že i v realitě filmu by musela o pár scén dál za tohle skončit mafiánskou popravou a dopadnout stejně jako ta kočka na prahu ostrovní chaty (asi vůbec nejtrapnější klišé celého filmu, od chvíle, kdy se tam kočka objevila, jsem doufala, že to Fincher nepoužije, ale je to opravdu takhle se vší vážností takhle otrocké). Nemluvě o neustálých nevysvětlenostech či logických chybách - např. když Mikael má po tom všem na obou svých účtech dohromady pětašedesát tisíc korun, ačkoli mu za jeho několikaměsíční vyšetřování měl Henrick zaplatit královskou odměnu. --- Tadadá. --- Lapsů nebo nepozorností, resp. momentů, u nichž se pozorný divák co chvíli zastavuje a činí si mentální poznámku, nebo si chystá mimoscénářové vysvětlení, aby to nějak překlenul, je tam tolik, že z nich je film snad ušitý a nelze než to po pár zaplněných stránkách v mentálním bločku prostě vzdát a začít tolerovat, že film neobsahuje propracovanou hlubší strukturu a pod povrchem není nic, na co lze doptávat či odvolávat. Film ale ani na povrchu jako by nevěděl, co chce říct, respektive každou scénou sděluje něco trochu jiného, a jakákoli zobecňující vyznění se spíše rozkližují, než že by se synergicky podporovaly, a ve výsledku zbývá nejasný chaos, v kterém se nedá moc smysluplně hrabat. Postavy a jejich motivace nedávají v úplnosti smysl, rozporují se, a hodně volných konců a informací v mnoha scénách vede do prázdna a končí řetězícími se otázkami, jejichž zbytečné vyvstávání se rychle omrzí. Film je ztrátou času pro každého, kdo se nechce jen s polovypnutou myslí bavit u efektně natočených scén a nechat na sebe působit bez větších ambicí každé téma a jeho obecnou pachuť zvlášť, protože jinak vás to bude v konkrétnostech a detailech jen ustavičně nadzvedávat ze židle. A jinak soudím, že Fincher je čím dál línější a talent, který má, využívá na čtvrt plynu jen pro zábavu, pro prachy a pro slávu. *~

    • 3.1.2018  12:21

    Na chatrně zpřetrhané a tu a tam ledabyle navázané niti hloupoučce naaranžované pásmo všech aspoň trochu uplatnitelných suchých vtipů, ještě sušších scének a ještě ještě sušších přirovnání, deklamovaných zřetelně a zpomalenou rychlostí, aby náhodou ani tomu poslednímu znuděnému divákovi neunikla pointa, když už se tam zřídka a náhodou nějaká objeví. Působí to násilněji než tematická školní besídka, kterou na poslední chvíli vymýšlely během šichty školní uklízečky s topičem, posuny v ději se vynořují jako australské potoky jednou za sezónu a zase nadlouho nadobro mizí - a dál nevím, protože jsem to mučení dobrovolně vydržela jenom do půlky a potom osvobodivým gestem hodila film do koše. ***** Matty má výštižný komentář a neadekvátně dobrosrdečné hodnocení. To já bych většinu Českých lvů hodnotila dvěma hvězdami, a na rozdíl od téhle zbytečné žbrblačky Český lev má aspoň kvalitní dramatickou linku, cenné sdělení a nehraje na víc než na doprovodné pásmo k ukrácení mezichvil. Tahle rozbředlá slabomyslná pakárna si přitom dělá nárok na pozornost diváka sama o sobě, což je urážející nehoráznost. ***** Tu jednu hvězdu dávám za občasnou nápaditost uklízeček a topiče a za to, že Tomáš Hanák vypadal chvílemi jako Paul Newman promítaný zpomalenou rychlostí.

    • 2.1.2018  06:28
    Bába z ledu (2017)
    ****

    Sice jako většina české současné produkce film nepřekračuje televizní kvalitu audiovizuálem (kamera, střih, hudba, zvuk nejsou nic světoborného), ale po vyprávěcí a tematické stránce je překvapivě dobrý. Alfou a omegou je tu dusno a bezvýchodnost životních situací, kdy každý z účastníků má už za život dost nadrobeno a spískáno a vzájemně si neumějí ani pomoct ani nic doopravdy sdělit, svěřit nebo vysvětlit, a už vůbec se nedokáží upřímně propojit a spolupracovat, aby se jim mohlo všem začít dařit prožívat život hodnotněji, lépe a opravdověji. Výčitky, mlčení, komentáře i občasná větší či menší gesta jako pokusy něco napravit nebo posunout lepším směrem se míjejí účinkem, projevy dobré vůle či zoufalé snahy přicházejí v rozklíženém načasování, jak každému dochází trpělivost či přicházejí podněty k reflexi nebo jednání v jinou chvíli, synergie nefunguje a každá naděje se vzápětí rozpadá v přemožení marností. Každý zvlášť je příliš slabý, aby mohl odčinit či napravit celý ten časoprostorový propletenec zamotaných nezdravých vztahů v rodinách a s trvalými následky nenapravených životních restů, vin a dopuštění nelze dobře žít. Ve chvíli, kdy se s takovým nákladem rozvětvených neštěstí člověk pokusí začít žít ještě i na stará kolena s někým druhým a opět v sobě zažehne naději, když ne na nápravu svého dosavadního zamotaného života, tak alespoň na nový začátek, musí zákonitě přijít o to horší vystřízlivění do reality, jíž nelze uniknout - protože ten druhý si s sebou v téhle společnosti nutně vláčí vlastní nedodělky a provinění a jejich trvalé následky, a kombinace dvou takových životních osudů není prakticky únosná - exponenciální příval následků, které je budou dostihovat, je přespřílišný. Když v našem pokolení jako několikátém po sobě nefungují rodiny a komunity (jako lokální sociální celky, kde všichni o každém všechno vědí a pomáhají si spolu žít, nikoli kluby, kam se utíká a kde se nikdo nikoho neptá na jeho domácí zázemí či minulost), jež by ctily základní lidské hodnoty, pak už žádný nový vztah zatížených, prokletých jedinců se spoustou šrámů a škraloupů neznamená dvojnásobnou radost a poloviční trápení, ale exponenciálně eskalovanou depresi a vědomí nemožnosti to překonat. Děti, které se mezi takovými paralyzovanými troskami dospělých motají, jsou tím od narození nenapravitelně poškozované, uzavřené, citově deprivované, bez morálních základů a osobně příkladného vedení k poctivé práci, vytrvalé péči a vnitřní radosti z jejích výsledků, naučené, že s ničím nepříjemným nejde doopravdy hnout, učící se rezignovat a kapitulovat, přijímat absurditu, porážku, nesrozumitelnost, absenci intuice i logiky, stávají se závislé na digitální zábavě, násilí, jsou nekomunikativní, otupělé či vzteklé, a rozhodně nepředstavují naději na lepší svět. ***** S takovým pocitem by měl divák odcházet z kina domů - do vlastní rodiny, ať už k rodičům, prarodičům, partnerovi, dětem, nebo třeba do bytu ke spolubydlícím či do izolace a "svého klidu" daleko od všech, ale pokaždé téměř jistě někam, kde nepanuje atmosféra ujištění, vlídného a vnímavého přijetí, podpory, spolupráce a širokého mezigeneračního rodinného i sousedského harmonického souladu. Všude je v nějaké formě napětí, dusno a bezvýchodnost, izolovanost a řevnivnost. ***** Tenhle nenápadný film nastavuje nebalamutící zrcadlo naší realitě, v níž dobíhá někdy před pomyslnými sedmi pokoleními zažehlý rozpad mezilidských vztahů a skutečných hodnot, a naší vzrůstající neschopnosti ho zastavit a obrátit. *~

    • 27.12.2017  17:00
    V Bruggách (2008)
    *****

    Svěží a inteligentní dílo i sebevědomý autorský rukopis. Ať už situačním dilematem, kadencí víceplánových vtipů a point i tím, jak vás o postavách, u nichž se záměrně nedozvíte nic o jejich osobní integritě, ustavičně nutí znovu a znovu přehodnocovat první dojem a posouvat možné limity sympatií a definice dobra a zla. Přitom je zápletka nenáročná a snadno pochopitelná a všechna jednotlivá sdělení obrazem i slovem co nejjednodušší a nejpřímější (až se to méně pozorným divákům bude plést s banalitou a samoúčelnou oddechovostí a těm náročným s absencí uměleckosti), takže se můžete naplno soustředit na svůj natahovací vztah k postavám - a to ke všem. Tenhle film si totiž vzal na mušku jasně vytyčený úkol a jako sniper míří přesně a nerozptyluje sebe ani vás - míří na černobílou morálku s oporou ve zvyklostech a rozstřílí je na cucky. ***** V neposlední řadě stojí za pozornost i obratná práce s formou - je hluboce působivé, když si ve správnou chvíli uvědomíte, že natáčení snové scény, kterého se trpaslík účastní a o které se postavy ve filmu několikrát baví, nebo i prostorem natáčení ve městečku několikrát procházejí, se celou dobu chystalo právě pro tento film - a najednou se v té natočené scéně s nimi ocitnete a pochopíte, proč se v průběhu odvíjení děje natáčela - k čemu se už tehdy schylovalo. Je to, jako když se ladně a nevyhnutelně ocitneme na "druhé" straně téže Möbiovy pásky, aniž bychom kdy přešli šev, aniž by to i jenom zadrncalo. A aniž si to nejspíš valná většina diváků vůbec kdy uvědomí. Film to nijak nezdůrazňuje. Tenhle zdánlivě iracionální přechod na druhou stranu smyčky se ve zdánlivě hravém a komediálně odlehčeném snímku povedl McDonaghovi hladčeji a nenápadněji než třeba kdy Lynchovi (ve vší úctě k mistrovi), pro něhož je to jedno z celoživotních těžkých témat. ***** Plusem navíc je také jazykové šprýmování a hrátky s irskou angličtinou a veškeré žerty se sociálněkritickým podtextem (jejich prostoduchost a banalita je v mých očích opět záměrná, evokující sprostotu a lidovost i přímohubost) - a vůbec způsob, s níž je tu vulgárnost napříč panoptikem neotesaných postav předváděna k promýšlení v různých podobách, třeba skrze jekjich sklony k teatrálnosti, dojímání, žvanění, podléhání pudům, reflexům a emocím atp. Vulgárnost sama ještě ale neznamená nic zlého, i nekultivované způsoby mohou sloužit k projevení dobré vůle a citu. Ale pak babo raď, jaký si k těm postavám vypěstovat vztah, co o nich soudit. ***** Celkově vztato tahle nenápadná, ale přitom ostře nabitá záležitost s lehounce a obratně dosahovanou hloubkou lidskosti mě po skvělém krátkometrážním Šestiraňáku přivedla k tomu, že si McDonagha beru zcela vážně do soukromého hledáčku. *~

    • 25.12.2017  15:58

    Námět je živný, všechno ostatní kulhá jako lazar sám. Všechny postavy jsou tak málo vykreslené a nedostatečně definované, že až do konce nepochopíme, co jsou zač, proč dělají, co dělají, co chtějí a proč to chtějí. Vnitřní monolog hlavního hrdiny je nepřesvědčivý, plytký, útržkovitý, o všech ostatních se dozvíme ještě méně. Nikomu nelze věřit žádné emoce, dokonce ani bolest. ani lásku nebo připoutání ne. Kdyby to byl pouze nihilismus a korporační politika a společenská citová vyprázdněnost, kolem čeho se všechno ve filmu točí, ještě by se to dalo pochopit a akceptovat. Ale ono se tam mluví o lásce a o lásce k životu, k prožívání, a min. u ženských postav jsou náznaky jiného přístupu, jenže nerozvedené - konfrontace jsou slabé nebo chybí úplně, film každou druhou větou nakousne jinou úvahu a nedokáže ji sledovat dál, ale zároveń se tváří, jako kdyby pronášel kdovíjaká moudra. Nakonec je to jen snůška rozpadlých existenciálních plků doprovázená fragmentarizovaným a nepozoruhodným obrazem, který nedokáže nikoho představit ani do ničeho vtáhnout a a ze své formy se marně pokouší dělat přednost. Je to, jako kdyby z nějakého zastaveného natáčení zbyla halda rozdělaného materiálu, nebo třeba v nějakém studiu zůstala fůra odstřižků po dokončeném filmu, který museli o dvě hodiny pokrátit, a nějaký kreativec se vsadil o pár piv, že z toho udělá další film, vzal si to na pár dní do střižny a namluvil k tomu komentář. Jasně, že to tak nevzniklo, ale kdyby jo, nebyl by v tom asi moc rozdíl. *~

    • 21.12.2017  19:36

    Schormovi se povedl Dům radosti, z něj to opájivé hrabalovské vyzařuje, to ostatní je pouhopouhé ilustrování, převyprávění a deklamování, horší či lepší, ale nic než to. *~

    • 19.12.2017  21:03

    Až do shlédnutí úvodní scény mi nedocházel ten ironicky krutý a ryze pravdivý dvojsmysl v názvu, a teď už se ho nikdy nezbavím. Musíme si pomáhat - pomáhat si navzájem versus pomáhat sobě, od něčeho, z něčeho, a pak už napořád od výčitek svědomí. Jsou jen dvě množiny lidí. Ta první je plná lidí, keří si nemohou pomoci, a když jde do tuhého, pomáhají z pokřiveného pudu sebezáchovy, z totálního neporozumění podstatě světa a síly soucitu v něm a z iracionálního strachu, který plodí zlo, nejdříve sobě, a až pak, když si myslí, že mají své jisté a že je to nebude nic stát, "pomohou" i někomu druhému, byť čistě proto, aby se sami před sebou a před druhými cítili líp, aby si byli snesitelnější, aby si od sebe ulevili, aby si od sebe pomohli. A pak (i když naději, že je nás víc, čerpám hlavně z umělecké literatury) je téměř prázdná množina lidí, kteří bytostně chápou, že poslechnout strach a zapřít lásku a empatii a dát přednost své ochraně před zmenšením utrpení někoho druhého, ničemu nepomůže, neboť to jen zvětšuje zlo, a právě už tím činí ze světa zlé a ještě o to horší místo, v němž je o to více třeba si naprosto bezpodmínečně pomáhat navzájem. Kdyby všichni lidé nepomáhali sobě, ale jen a pouze sobě navzájem, všechno utrpení by zmizelo a svět by byl šťastným místem. Přitom jde ryze o mechanický problém, o domluvu, přenesení těžiště z obstarávání se do starání. Je to prostá filosofie, žádná sofistika. Brání tomu jen ten sžíravý pomýlený zištný strach, sdílený a posilovaný všemi z té první množiny lidí, ta absurdní a záškodnická úvaha, že když někdo začne milovat a nezištně pomáhat první, a ti druzí se nepřidají, tak se mu to nevyplatí. Achacha, Člověk je tak skrz naskrz průsvitně uvnitř celý zkřivený a pokroucený, směšný a děsivý, až běda. A všichni pořád pomáhají sami sobě, čímž ubližují všem. Chlapík, co má ženu a děti a co v té úvodní scéně řve v ranním oparu s čoklíčkem v náruči "Jude!" za odjíždějícími nácky, aby udal souseda v nouzi, protože si nemůže pomoci a musí si pomáhat, protože si přece musíme pomáhat (a ten Žiďák mu z té situace nepomohl a nezmizel, nevypařil se, obtížný židák bez kouska pochopení pro jeho tíseň, tak se holt musí postarat sám!) je přesně tím prototypem, který v úvodu odhaluje neúprosnost tohohle filmu, jenž nás všechny soudí už tím, že je. Díky za odvahu všem, co se neztrácejí v té obrovské skoroprázdné druhé skupině. Musíme si pomáhat. Jak to máte vy? *~

    • 19.12.2017  17:52

    Zřejmě to byla už chyba předlohy, pak se ale takový trapas neměl nikdy zfilmovat. Slabomyslná a neúmyslná, pročež nudná a nevtipná parodie na úsudek velkých detektivů (vpodstatě prachšpatný plagiát Holmese a Watsona) plná logických lapsů, velkohubosti, prázdných gest a jalových poznámek, navíc se zápletkou, jejíž rozluštění je celkem zřetelně a v úplnosti naznačeno hned zkraje, po první vraždě, takže divák pak marně tápe, proč vyšetřovatelé beze spěchu probírají jiné a nepravděpodobné možnosti, aby nakonec po dalších zbytečných vraždách všech ostatních členů rodiny potvrdili, že to opravdu bylo tak. ***** Za podklady k dedukcím se tam v rozporu s realitou říkají vyložené nepravdy (Zatím všechny oběti vraha viděly, proč ne i on? Zazní například neuvěřitelně stupidní otázka ve chvíli, kdy oběti, které dle domněnek viděly vraha, jsou teprve dvě, a třetí, která přežila, vraha dle své výpovědi právě neviděla, protože byla tma. takže s touhle čtvrtou je to půl napůl a nelze z toho nic o taktice vraha vyvozovat. A tak je to tam pořád. Když v závěrečné větě snímku zazněl od onoho Rádobywatsona apel "Buďme reální", místo "realističtí", už jsem jen odevzdaně zaštkala. Takhle blbé a nemístné to bylo od začátku do konce. ***** Už mi je po několika pokusech jasné, že Strach je patetický režisér beze špetky kritické soudnosti, pokud jde o výběr předloh i scénáristů, a jeho prosté převody naivních a často mizerných scénářů do televizní podoby postrádají nadhled i vtip. Tady jde jen o zkaženou detektivku, u historizujících filmů ale dělají medvědí službu i našim dějinám (například Operace Silver A). *~

    • 18.12.2017  20:45

    Co tenhle film postrádá na vtipu, to nedohání v napětí ani romantice a bohužel ani v elementární logice. Banální a nedůsledný scénář, krkolomný a vykonstruovaný, nesmyslné obraty v ději a jednání postav, nelogické situace (nechci to všechno vypisovat, třeba castor tu má komentář, se kterým úplně souzním), absence motivací téměř u všeho, tomu poplatné toporné herectví, bezduchá, nevnímavá kamera jako z televizní reklamy, a kvanta a kvanta nevyplněného prázdna kolem několika základních klišé a holých tezí z toho spolu s dětským hrdinou, ztraceným zvířátkem (které absurdně dlouho nikdo nepostrádá) a citově vydíracím tématem dělají z filmu tak akorát adepta na amerického oskara za zahraniční film. Zvlášť když se do toho zaplete téma imigrace. Američané si ostatně o schopnostech cizinců z východní Evropy točit dobré filmy myslí své a tenhle kousek je z té arogance fakt nevytrhne. Nejspíš je to od nich charitativní soška Oscara (jako sorry, ale mám docela právo se ježit, když už jsem si s tímhle počinem odkroutila dvě hodiny). Proti nepřirozenosti a šustění natáčených scén ve vakuu emoční i sociální inteligence a uměleckého citu se ve mně štětila každá buňka. Bhúúúffrf. Kdyby do sebe někdo prostříhal s béčkovými českými herci ne moc dobře přetočené scény z KOLJI a Pretty Woman, dostal by i bez úprav ve scénáři stoosmatřicetkrát lepší romantickou komedii a charismatičtější film, než za co se vydává tahle mdlá těžkopádná a hloupá šmíra. Zápletky, dialogy, vtip a spád děje v Ulici jsou proti tomuhle filmařskému amatérství rajský balzám na duši. Humorné to chvílemi bylo dost, pro otrlé (třeba když se Vetchý chová jako instruktor operačního týmu FBI a nutí Geislerovou zkoušet si nahlas opakovat, jak se jmenuje a kde pracuje, aniž by to ovšem byly smyšlené údaje k zapamatování. --- Nebo celá ta nesourodá vložená epizoda se ztraceným morčetem, co ho nikdo moc nepostrádá a nehledá, dokud nevkusně a cynicky nechcípne jako ten pes v písničce, kterého praštil řezník paličkou), já se ale postiženým filmům smát nemůžu, jen mě ta nejapnost bolela víc než obnažený zubní nerv. Je mi to líto, ale na tomhle pokusu nebylo prostě dobře nic, trčí z toho sada nesourodých utkvělých záměrů, tupá snaha a naprosté analfabetství stran existence filmařských, uměleckých a vyprávěcích postupů, nulový talent a totální podcenění práce na uvěřitelné esenci, plynutí i faktických detailech příběhu, a to není dobrý výsledek. Režisér je možná hodný člověk, ale nemusel by se to nutně pokoušet sdělovat filmem. *~

    • 16.12.2017  20:33
    Elixír a Halíbela (TV film) (2001)
    ***

    Kdyby se odbouralo všechno to laciné televizní načančání, přetaženost, infantilnost a uječenost, zůstane docela solidní chytrá pohádka plná hezkých lidských momentů. Ale vydržet se to takhle skoro nedalo. *~

    • 16.12.2017  19:09

    Dvojka by měla nejen obhájit, ale také překvapit a zásadně nově posunout koncept i smysl, aby to nebylo jen protahování dosaženého. To se tu nepovedlo, a k tomu je dokonce mírně slabší i vtipem, i příběhem. Což vůbec neznamená, že by snad nestála za podívání, jen že vzbuzené očekávání zkrátka nejen nepřekonala, ale i trošinku zklamala. Milá a pěkná pohádka s rozverně katechistickým rozměrem to ale pořád je. *~

    • 16.12.2017  17:26
    Osmy (TV film) (2014)
    ****

    Sousloví "kecy v kleci" nikdy nemělo výstižnější kontext a přiléhavější vyznění - kdyby se celý film točil jen kolem tohoto středobodu, i to by stačilo. Ale on je soustředný v každém svém bobě, otáčivý v každém momentu, osudným kolem ve všedním koloběhu člověku nebezpečného socialismu. Moc povedená výpověď. *~

    • 15.12.2017  23:24
    Kdyby byly ryby (TV film) (2014)
    *****

    Svěží a aktuální politická satira a fraška, nenuceně převlečená za pohádku s klasickým dramatickým obloukem (princezna a království ve svízelné situaci, kletba a falešný a pravý zachránce a nadpřirozené bytosti) a ve výsledku i jako pohádka vtipnější, přiléhavější i ctnější než většina současných pokusů o (post)moderní pohádku, které si další cíle ani nekladou a utápějí se často ve vlastní vyprázdněnosti. ***** Takhle ošidný mix pohádky s politickou a společenskou satirou je bruslením po tenkém ledě a tančením po ostří meče, ale tohle byla jízda jako po rybím tuku, aniž by se to někdy sesmeklo k trapnosti. Zvlášť oceňuju kadenci, jak rychle odsýpaly obraty v situacích, vybroušené žerty a ostrovtipné pointy, a hravou a promyšlenou práci s jazykem a také skvělé vedení dobře vybraných herců a řemeslnou poctivost a kvalitu - a samozřejmě nenápadnost všudypřítomného nadhledu a tvůrčího pobavení i v tom všem (nejen Taclík, Liška a Bydžovská, ale i všichni další herci si role napsané na tělo vyloženě užili, i s tím, že si z nich jejich role přiznaně i dílem utahovaly). Řekla bych, že jediný, a evidentně těžko překonatelný problém je, že k takovému rozmarnému, neotřelému, byť fanstasticky fungujícímu prolnutí žánrů ještě nedorostlo vespolné divácké očekávání a nesmířilo se s tak troufalým počinem dost, aby v klidu a soustředěně naskočilo a užilo si spolujízdu. ***** Ale za sebe vím jistě, že mně to teda neva, a navíc mě to i dost ba. *~~

    • 15.12.2017  14:17
    Pevnost (1994)
    ***

    Už ne tak vyloženě laciné jako Zabitá neděle, a je tu alespoň v útržcích pokus vyprávět nějaký příběh, a nejen tezovitě kritizovat režim a jeho dopady, ale pořád je to laciné ne-tolik-vyloženě: všechny ty nedořečenosti a tajnosti a mezery a prázdna a volné konce a střihy a šerosvětla a polotmy a šumy nedávají dohromady žádnou precizně strukturovanou síť konkrétních náznaků vedoucích k určitému pochopení celku mozaiky, nemají žádný neodbytný smysl, je to prostě ten nejobyčejnější trik na světě, stále jen naznačovat a pronášet mlhavé citáty a povzdechy a dělat se zajímavější, i když žádná skutečná tajemství a osudy se za významným mlčením a ustřiháváním neskrývají a žádné celistvé mozaiky se nemáme dopátrat. Je to trochu prachsprosté a levné, bezpracné, zvlášť když uvážím, jak málo se Vihanová od Zabité neděle za těch pětadvacet let posunula a že měla dojem, že takhle plytký film s tak slabým a neoriginálním sdělením a oprýskanými nástroji má smysl udělat. Pokud jde o techniku, Vihanová prostě není ani Chytilová ani Menzel ani Jakubisko, ale tetelí se neurčitě a neoriginálně a trochu hystericky mezi všemi vlivy a oproti nim navíc ještě v konci šedesátých let zůstává uvíznutá. Film měl pár hezkých momentů i dobrý základní kafkovský názvuk (Zámek a zeměměřič jako Pevnost a vodoměřič), ale zůstal skicovitý a nevytěžený, snažící se dělat z tajemna přednost, byť se za ní skrývá jen neschopnost vyprávět lépe a silněji. Na rozdíl od Vihanové Pevnosti ale Kafka svůj Zámek plánoval dodělat.

    • 14.12.2017  17:47

    Sdělení je jasné, ani není dovoleno se splést, vzhledem k tomu, z jak plakátových, schematických obrazů je ta drobná koláž sešitá. Kdyby dílko zobrazovalo banalitu až trapnou, bylo by nesnesitelné, ale mohlo by být skvělé, tohle je mnohem více jen trapně banální zobrazení, mix provařených klišé, ještě zdůrazněných únavnou doslovností vnitřního i vnějšího monologu ("Ten čas se ale vleče." - "Jsi sama. Leze ti to na mozek. Bojíš se, že z toho zešílíš. ... Jenomže já nejsem ten, kdo ti od toho pomůže."). ***** Nepodařený mix odvozený z poetiky povídek Hrabala a Kundery, kdy z obou poloh se tu zúročuje to horší, takže nevzniká celek ani existenciálně chytrý, ani existenciálně půvabný, ale jen didakticky a průhledně kritický, z notoricky známých pozic. Plus je to říznuté mdlým odvarem z vykradených Chytilové Sedmikrásek. Žádný vtip ani překvapení, jen pedagogická nuda a otrocké meldování. Navíc ve mně neodbytně narůstal dojem, že onen vynášený střih režisérce sloužil jako zástěrka pro neschopnost plynule vyprávět. ***** Nemůžu se zbavit myšlenky, oč hůře musí tento malofilmeček dopadnout třeba ve srovnání se stejně nízkorozpočtovou, černobílou, letně ospalou a kritickou skicou na stejné téma a s podobnou stopáží, totiž s filmem Uprostřed babího léta ve stepi zahoukal vlak, natočeným v ČSSR roku 1972. Ten sice poukazuje na stejné věci, ale je to neotřelý výjev, o to sžíravější, oč je citlivější v nuancích a původnosti postaviček (byť zároveň zcela typových) i v jejich svízelném polapení v netečném prostoru a čase, v situaci, která ruinuje jejich potenciál i charakter a nutí je, aby si v tom zmarněném osudu byli navzájem více či méně důstojnými či zcela bezectnými svědky, souputníky, spolutrpiteli i spolupachateli. Vedle tohoto výtečného, byť stejně miniaturního dílka mi hysterický a odvozený počin Vihanové připadá neumětelský a školácký jako slohovka netalentovaného žáka. *~

    • 1.12.2017  22:50
    Stranger Things (TV seriál) (2016)
    ***

    Poctivá nápodoba, atmosféra, vzhled, ideje, dobré úmysly, genderové role, cruisery, všechno je správně, ale ne do dostatečné hloubky a detailu, aby se umělé, na zakázku vyrobené podle známé představy, vyrovnalo nezbytnosti a jedinečnosti originálu. Nápodoba nemá vlastní subatomární strukturu, úplnou genezi, vlastní moudrost, začíná od určité vrstvy kousek pod povrchem, nad prázdnem. Tohle je celé tak správně odvozené, že to sice hladí, ale přitom nebere dech. Zábavní produkt místo živého tvora. Přičinlivé pohlazení bez původního vzrušení, které jen lechtá a mechanicky obrušuje pokožku. Kvalitně vyrobené, ale pořád jen šidítko. *~

    • 19.10.2017  21:44
    Výheň (2011)
    **

    Nízkonákladový snímek mladého, samolibého a ne moc chytrého týpka (bohužel jsem zůstala i na debatu po filmu), který si chtěl natočit film (seriously) o zombiích, protože má rád horory, ale producent mu to zatrhl, že takové filmy už tady byly. Protože ale producentovi ani režisérovi nikdo neřekl, že třeba Haneke natočil Hodinu vlků a že takovéhle filmy už tady taky byly, a mnohem lepší, protože nabité originalitou, smyslem a významem a vnitřní nutností, tak to teda nějak sfoukli, kluci, co by ne, že jo. Trochu točil na jednu kameru i Tim, ale druhou měl v ruce Markus Förderer - a právě tenhle člověk sám může za ty docela povedené přesvícené záběry - ty jsou tam proto, že nebyly peníze na počítačové efekty, takže vymysleli, že bude hodně protislunce, a Země bude trpět vyprahlostí od slunečních bouří, a bude to post-apo, ale nic ekologicky nebo společensky varovného za tím nemáme hledat. A tak dál. Fakt ten film vznikl takhle a byť by to samo o sobě nevadilo, kdyby byl třeba i jenom náhodou nebo omylem dobrý, tak v něm ale fakt nejde hledat nic víc. Scénář docela drží pohromadě v tom smyslu, že se odvíjí z A do B, ale jinak bych za ním nehledala moc myšlenek a nepátrala po odpovědích na logické otázky, protože s každou úvahou člověk hned narazí na zádrhele, z nichž je mu zároveň hned jasné, že "tvůrci" si žádné otázky nekladli a zárhele neřešili. Prostě rozhodli, že to tak nebo tak zrovna bude, někdo najde kousek jídla, někdo trochu vody, ale nebude z toho jasné, jak jsou životní podmínky a možnosti pro lidi v post-apo přenastavené a co si z toho máme vyvodit. Nemáme si vyvodit nic, nikdo na tom nepracoval a ve filmu ty informace zabudované nejsou. Někam do třetí čtvrtiny filmu umístili "tvůrci" ještě i ty hororové scény z lidských jatek, aby si režisér přišel trochu na své (ale producent říkal, aby to tam nedávali dřív, aby to lidi žánrově nemátlo), přesvícené záběry dostanou ke konci chvílemi až podobu graficky zpracovaných obrazů, což je taky dost vytržené a mimo, a celkově je film žánrově, polohově i stylově ukrutně rozpadlý, skrz naskrz amatérská a naprosto bezdůvodná a jalová slátanina pokusů - nelze připadnout na důvod jeho natočení či ospravedlnění jeho existence - a sám režisér, aniž by si uvědomoval trapnost toho, co tím na sebe říká, o filmu mluví jako o něčem, co prostě vznikalo tak nějak samo souhrou okolností - jako by se k tomu jen tak nachomýtl, protože to prostě byla zábava, a doteď neví proč - prostě přece proč ne, jako - a jako by vůbec nevěděl, že filmové dílo a každé dílo autorovi obvykle vzniká z vnitřního pnutí něco specifického zachytit či vyjádřit, sdělit, zatímco Tim Fehlbaum přistupuje k filmu jako k objednávání společné pizzy, i když by si klidně dal i řízek, kdyby ho někdo přinesl dřív - a také že od té doby už nic nenatočil. **** Jo a mimochodem, režisér je vedle i v tom žánrovém určení, ono to ve skutečnosti ani není žádné post-apo, protože sluneční bouře ve filmu nejsou nijak vysvětlené a ani se neví, co přesně Zemi postihlo a co lze od toho fenoménu čekat dál (nikdo to totiž pro scénář nedomýšlel, takže to neví ani tvůrci sami), a nic tedy ani nevylučuje, že apokalypsa je pořád ještě teprve na začátku a přijde ještě mnohem větší peklo, všichni zhebnou a žádné post ani nikdy nebude. *~

    • 18.10.2017  00:06
    matka! (2017)
    *****

    Co je pro některé těžká a nepředstavitelná fantasmagorie, je pro mne denním chlebem ve světě vezdejším. Je zcestné chápat matku! jako příběh nezdravého vztahu muže a ženy, je to mnohem obecnější metaforické předvedení vztahu bílé a černé, přejícné, pečující nezištnosti a zneužívajícího sobectví - z žité perspektivy bytosti světla, jejímž jediným úsilím je vše kolem sebe rozsvítit, rozežít, propojit vnímavě jednotlivosti do tepající, organické sítě a ze sebe se rozvíjející, rozezpívávající harmonie... z perspektivy bytostně laskavé, vědomé ryzí vůle a připravenosti k započetí, rozvinutí a završení pravého díla (postavit z popela znovu dům, zahojit rozklíženou židli, vystrojit hostinu, počít a něžně a dobře vychovat dítě, založit zahradu, laskavě vládnout zemi, být moudrou královnou své říše, vnímavá k jejímu rytmu, tvořit smysl z prostředků kolem sebe, naklonit si a získat důvěru hrubých, zaslepených, nerozumných sil, aby to jemné pletivo poslušně ochraňovaly, aby se naučily rozumět...) - nelze nemyslet na Tolkienovu vládkyni Galadriel a její osud, ostatně soudím, že ji měla hlavní představitelka připomínat i zjevem, ty popelavé vlasy, proměnlivé bohaté účesy, šaty, vzdálená něha v očích a nevýslovnost vědomí, že kdysi v dávné říši bylo možné prožívat blaženost - jež se ve zdejším světě setkává s lichostí, ješitností, sobectvím, přetvařujícím se a blahosklonným, na oko chápavým a nápomocným, ale nakonec vzdor všem jejím nadějím a snahám na zušlechtění kazisvětským, zmarňujícím a hubícím. Jedinou touhou bílé je vysvléct vše ze špíny, zlákat ke kráse, obrodit a naplnit láskou, pozorností a péčí, světlem - a příkladnou spoluúčastí s další milující bytostí pozorně vytvářet zázrak, oslavit život v jeho plné nádheře. Vdechnout duši a vydechovat pokoj a růst. I jediná nedbalá saze, první šmouha ohlašuje zkázu, tušení, že lhostejná nevnímavost a nenapojenost druhých vše rozežere a zničí, rozehraje neskonalou, propastnou bolest hrůzy a zmaru, neuchránění, znásilnění a zabití... Aronofski svou metaforu vygradoval neúnosně, ale jedině tak mohl dokázat něco, co jsem v životě nečekala a nedoufala, že bych na plátně mohla uvidět, prožít, tak dokonale odzrcadlenou vlastní zkušenost, již jsem považovala za druhým nepřenosnou, nevyjádřitelnou, nevýslovnou a nesdílitelnou, sama jediná se svým steskem po spolupodílu na pravosti, tolikrát mnou započaté a vylákávané spolupráci a tolikrát mi zmarňované a zmírající pod rukama, obnažené mezi všemi napospas: tu nepopsatelnou, nejzazší bolest, když se mateřská bytost (v nejobecnějším smyslu ochranitelky započatého díla svého života) celou svou duší snaží ochránit vše kolem sebe, ten dýchající, odvážně a křehce kvetoucí celek, a předejít, zabránit znásilnění a utýrání rajského díla, jež vytváří jako jedinečný dar světu už tím, že v ní nic nedovolí ničemu ublížit a ukřivdit, nic zanedbat, protože srdcem a celým nitrem vidí a cítí, jak by se cokoli, nač jí padne zrak, mohlo a mělo uzdravit, výsostně rozvinout a obdarovat sebou svět, aby dostálo zázraku a smyslu života.... A když se vší mocí a veškerou svou silou a tvořivým talentem snaží uchlácholit a obměkčit všechny zlé síly a vlivy, jež hrozí to s láskou k životu vyvolávané, to dobré a výsostné, svou necitlivostí a nepravostí poničit a zničit, místo aby je přijali, milovali a rozvíjeli, jak náleží... to zoufalství, když mateřská bytost prosí o smilování rozpoutané hrubé a nevlídné síly, jež nejsou s to rozlišit jemnost a pravost, jež převlečené samy před sebou, farizejské, aby si nemusely přiznat ošklivost a slabost svého jednání, vnucují ve jménu dobra a lásky ubližování a nenávratné ničení jakožto pomoc a lásku k bližnímu... Tu hrůzu ze samoty uprostřed všech těch drásavých útoků, z toho, jak se v každém zdánlivě nápomocném člověku nakonec znovu odhalí smrtící přetvářka a vědomí, že je na všechno sama a že to tak nemá být, že tak se to nemůže podařit - a niterný bezbřehý stesk po té kráse, kdyby to mohlo být správně... Tu hrůzu, když rozežité dílo znovu umírá a mateřská bytost to musí přijmout a prožít s láskou k těm, kdož si nejsou - nechtějí, nemohou - být vědomi, co činí, protože nemůže a neumí nic jiného než milovat - i všechny ty, kdo se stavěli být milujícími, a nebyli, zaslepení, ubližující, ješitní, kteří jí skrze nenaplnění a zmar díla znovu pomohli jedině ještě zřetelněji nahlédnout a prožít, jak hluboká a pravá její láska a síla je a jak žádná bolest na té úporné vůli k životu a ryzosti tvoření díla nic nezmění. Znovu a znovu se bude osvědčovat v dalších nenaplněních, třeba i navěky, pokud bude neměnně trvat ničivé, zaslepené sobectví, neboť bílá nemůže jinak než chlebem, nikdy kamenem. ********************************************************************************************************************************* Existence tohohle filmu pro mě znamená strašlivě moc - protože teď už bezpečně vím, že někdo další přesně zná, co denně prožívám, s jakým steskem a bolestí tady pečuji, vnímavě tvořím, zvědomuji zázrak, jenž přestavuje potenciál našeho života, jak denně obrozuji a rozvíjím propůjčené rezidence, vracím smysl věcem a pomáhám vyrůstat bytostem zvířat a rostlin, v nevidění, v oslyšení, v denně polykaném smutku z toho, jak mou práci drolí pod rukama hrubost a přetvářka panující ve zdejším světě, jak dílo, jež prací a intuicí vyzpívávám do světla dne a na něž denně navazuji, vidím též denně zraňované skomírat, ve zmarňovaném příslibu toužené a stýskané nádhery vnímavé harmonie. ****************************************************************************************************************************** A asi nejhorší byl ten pocit, když se v sále rozsvítilo, diváci si začali sdělovat názory a já se v šoku a slzách nemohla zbavit dojmu, že jsem se ocitla lapená ve smyčce děje na plátně. Kontinuum hrůzy hrubosti. Čím víc krásy vnímáš, tím bude hůř.*~

    • 17.10.2017  18:44
    Čtverec (2017)
    *****

    Kdepak, nevěřte rozmělňovačům a mlžičům, tohle je velice přesně natočený, přímočarý a vyybroušený film, nepříjemně a sžíravě ostře a mrazivě ironicky, až cynicky komunikující velice jednoduché sdělení - leží mu v žaludku konkrétní rys naprosté většiny lidí v dnešní společnosti: ztráta lidských instinktů, intuice, orientace, vlastního smyslu, sebeúcty. Předvádí zamlženost, mřenkovitost dezorientovaných, spících panen, každodenní roztěkanost, absenci sebereflexe a jistoty vědomí lidí o základních hodnotách, o tom, kým jsou a co mají správně a včas v každé své situaci udělat - komunikuje základní ztrátu orientace lidí pohybujících se "postmoderní" dobou od úkolu k úkolu, od směrnice k směrnici, od jedné zdánlivě banální, nalinkované situace do druhé, bez základních instinktů o tom, proč to přesně dělají, co je správné a jak je nutné se zachovat, aby si sami sebe aktivně a jasnozřivě zachovali, namísto toho se ztrácejících v plytkosti, nezřetelnosti, zamlženém povědomí. A zvláště ti, kdo vypdají jako nejúspěšnější profesionálové. Jakmile jsou konfrontováni s otázkou po povaze té či oné situace, důvodů svého chování v ní a smyslu, jaký v tom nalézají, znejistí, zaskočeni, nerozumějí, klopí oči, ošívají se. Film předvádí, že lidé už nechápou svůj svět, že zapomněli pravý smysl svého konání v něm a fungují ze zástupných a pltkých důvodů. A ironicky trefně komunikuje i rozmazanou, individuální hranici, za níž lze chování takto neporozumivých lidí považovat za amorální, ubližující, patologické, neúnosné, zlé - a takto fim ohledává i okoralost a ztrátu citlivosti a dobrých instinktů i u diváků - co jim ještě bude na chování postav k sobě navzájem připadat normální, co běžně omluvitelné, blízké, co je bude iritovat, co odmítnou jako nepřípustné? Diváci galerie i diváci filmu. Kolik pohledu na nelidskosti snesou, než se v nich probudí lidskost a oni zasáhnou, zachovají se správně, změní situaci? Zachrání špinavou plačící holčičku, obdarují bezdomovce, odpoví na zoufalé volání HELP!? Protože to tak cítí? Nebo - film je místy zcela cynický, protože se to hodí sobecky jim, aby se zbavili jiného pálení? Kámen úrazu je ale především v tom, že stejně jako postavy filmu ani diváci nejsou zhusta schopni přesně určit, co je tak pálí na scénách, na chování postav, na filmu samotném. Protože se s postavami - dlouho zdánlivě poměrně sympatickými a přitažlivými - jsou hezcí, pracují v oblasti umění, mají moc - a jejich situacemi dovedou ztotožnit. A potom znejistí, když přituhuje, a ošívají se spolu s hrdiny, a spolu s nimi vlastně tak úplně nechápou proč, jen se z té tísnivosti chtějí vymanit. A jak vidno z četných reakcí i tu - mnozí budou vinit i sám film, že není dotažený, že je nejasný, "interpretačně otevřený" - ale ne, je to film, který ve všech ohledech nedotaženost předvádí - pasivní odevzdanost lidí, kteří ztratili přirozený instinkt k lidskosti - skoro všech dnešních lidí kolem nás. ***** Bonus: film má výbornou (vtipnou) kameru (např. nedůležitost novinářky, která přišla dělat rozhovor s uměleckým šéfem galerie, je jemně naznačena uříznutou hlavou, která není v první chvíli ani v záběru) a naprosto skvělý zvuk.

    • 26.9.2017  01:32
    Garderobiér (TV film) (2015)
    *

    Levné, nadbytečně a zavádějícně doslovné a celkově prachšpatné parazitování na geniálním snímku z roku 1983. Sama o sobě tahle verze neobstojí vůbec, při srovnání s původním filmem, o nějž se opírá jako o berličku při kraždém kroku, jen vystoupí bezradnost, tápavost a nezcelenost - charaktery postav se tu rozpadají do jednotlivých nesourodých gest, nevyprofilují se, stejně bezradně rozbředlé zůstanou i vzájemné vztahy všech členů divadla, pointy nevyzní... Kdyby byl tohle první pokus, dal by se vzít zčásti na milost, ale takhle to vskutku zasluhuje téměř naprosté opovržení. Původní snímek má fantastické kvality, především herecké a scénáristické, ale dal by se dnes jistě dotáhnout výš kamerou a výpravou. Ovšem za předpokladu, že by herecká esa dokázala vůbec dostát strhujícímu výkonu především v titulní roli garderobiéra, a třeba i trumfla některé z ostatních. Prostor na to byl. Tady ale došlo k utýrání hereckých špiček v důsledku nepochopení scénáře, povah a vztahů a celé dramatické linky, a to ostatní pak už stejně nestojí za řeč. Těsně nad odpadem, z lítosti. *~

<< předchozí 1 2 3 4 7 10 13
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace