JitkaCardova

JitkaCardova

Jitka Cardová

Česko
charmer, lifesurfer bez zajištění, 1979

Skype: f.alka
Facebook: JitkaCardova

65 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 10 13
    • 28.9.2018  00:18
    Domestik (2018)
    ***

    Asi bych se v popisu toho, co jsem viděla a cítila, jen málo odchýlila od toho, co tu rozepsal Matty (včetně soulehlostí a styčných ploch se Semestrem), a možná bych dokonce přidala několik vlastních konkrétnějších pochvalných postřehů. Ale pro mne schopnost tohle všechno takto vymyslet, natočit a nechat působit ještě nestačí na to, abych to vnímala jako plnokrevný film. Tohle je pořád ještě spíše ovládnutý a použitý filmový materiál, etuda, sonda, zbraň, neodpoutaný autorský konstrukt, nástroj zkoumání, palčivý komentář čehosi ohledávaného spíše než autonomní, svébytné filmové dílo. Ráda si ale počkám, co přijde dál. *~

    • 24.9.2018  17:49

    Po několika hodinách dál zůstávám okouzlená a zasažená. Průzračná poetika komplikovaného chlapeckého pronikání do světa plného složitých pastí i palčivé společenské podtóny originálního a po všech stránkách jemně a precizně vyladěného snímku ještě doznívají. Mistrovsky vykreslené obrazy a scenérie ještě tanou před očima, rozmanitými emocemi elektrizované situace ještě tančí po kůži a zvedají chloupky. Je to, jak to má po návratu z kina být a jen vzácně skutečně je, zvlášť jedná-li se o tuzemský film. Usmívám se, chvílemi se ještě polohlasně zasměju nebo zatrnu, když se mi vybaví některé momenty. Jsem za tenhle počin opravdu vděčná, je to pro mne v české kinematografii svébytné a veskrze dobré zjevení. *** Olmo Omerzu si jde svou vlastní cestou po neporušeném prostoru a jeho dílo působí tak zlehka vymodelované, jako by je črtal do vzduchu, jako by je jen odezíral ze snově dokonalých představ a přání - při sledování jeho filmu mám pocit telepatického přenosu, tak dobře všemu rozumím, tak dobře do sebe všechno zapadá, a tak dobře si museli všichni spolutvůrci mezi sebou rozumět - včetně tvůrců hudby a zvukové linky a neuvěřitelně skvělých mladých neherců. Do detailů se mi nechce se pouštět, komentáři s výstižnými postřehy mě tu potěšili Enšpígl a Tosim.

    • 24.9.2018  17:03
    Bohéma (TV seriál) (2017)
    **

    Nápad zpracovat tuhle látku v seriálu je skvělý, obsazení je výborné, výprava přesvědčivá - ale o velkých lidech a ideách nesmí točit přízemní, šovinistický a omezený pantáta. Za velkou zlodějinu považuji, že tvůrci zredukovali skutečný počet ženských hereckých osobností, čímž pokřivili a ztrivializovali reálný obraz barrandovských vztahů a přátelství - čili to nejzásadnější. Fašistickou a komunistickou éru nepřežije jediný skutečný mezilidský vztah - a nutno zdůraznit, že to není historická skutečnost, ale Sedláčkova neschopnost složitým a velkým lidským vztahům rozumět. V jiných počinech jako České století nebo Jan Palach je to ještě mnohem evidentnější.

    • 24.9.2018  16:37
    Tvář (2018)
    *

    Počin bez hlavy a paty, bez nadhledu a tedy bez opravdového vtipu a důvtipu - i ta národní sebeironie, je-li to míněno jako nastavené zrcadlo, je bezzubá a bezvýchodná (byť přesná) - protože nic nikam neposouvá, negeneruje žádné překvapivé prozření, vysvobozující čin nebo originální myšlenku. Všechno se v sobě licoměrně utápí, nikam nevede, jen banální utrpení z omezenosti pokračuje. *** Není to ani drama, ani komedie, snímek myšlenkově i žánrově rozplizlý a rozestřený stejně jako kamera - klíčové slovo bezvýchodnost, které si s polskou uměleckou reflexí spojuji nejčastěji, je plně na místě i tu. *** Jenže dokumentace absurdity, bezvýchodnosti, zbytečnosti, malosti, slabosti, licoměrnosti, ubíjejícnosti - pokud vzdor uměleckým prostředkům zůstává pouhou dokumentací, je zkrátka počinem absurdním, bezvýchodným, malým, slabým, licoměrným a ubíjejícím. Z téhle pasti není cesty ven. Amen.

    • 24.9.2018  16:02
    Jan Palach (2018)
    *

    Je nebezpečné, když nám výjevy z dějin, a obzvlášť v jejich osobní a intimní rovině, ilustrují a pastelovými barvami kolorují prostřední umělci bez představivosti a s naprostou absencí citu pro ironii i zázračnou krásu života. Likviduje to v lidech odvahu, radost i touhu žít spolehlivěji než komunistické noviny. *** Zajímalo by mě, kdo si za čas ještě uvědomí, že ta pobledlá kombinace Mirka Dušína s trochu úchylným, samotářským, maminky poslušným, tajemně mlčenlivým až enigmatickým (čím méně to komplikujeme, tím snazší je napsat scénář) hochem topícím štěňátka, který co chvíli v životě náhodou naráží na zapalovače a obrázky ohně a pohybuje se neustále v prostředí, kde všichni od polské brigádnice ve Francii až po univerzitního pedela deklamují typizované a obsahově klíčové fráze jako vystřižené z Jiráskovy Filosofské historie a chodí prkenně a chovají se koženě, ať už mají po obrně nebo ne - že ta plakátová postavička mezi ostatními plakátovými postavičkami, která pronáší v absurdních momentech tak absurdní věty jako "Tak z mámy už je babička. To je dobře, těšila se na to. Zas bude mít okolo sebe malé děti, jak to má ráda." - že tahle postavička je od A po Z bezkrevný výtvor páně Sedláčka a nikoli živý, skutečný Palach tak, jak ho neznáme. *** Podle mě nám tímhle televizním dílkem Sedláček skutečnou představu Palacha a celé té doby nevratně zprznil vlastní banalitou a neschopností tak, jako kdyby Verneovky dali ilustrovat Bornovi. Když postavy provolávaly do skličujícího ticha věty jako "Tolik jsem vás zklamal, Jene?" nebo "Já nejsem mrzák! Já nejsem mrzák. Ty ses za mě normálně schoval, Honzo!", střídavě jsem protáčela panenky, skřípala zuby a nadávala Sedláčkovi do čůráků, ale bylo mi hlavně smutno z toho, jak nám to posírá. Klišé na klišé - tímhle se nelze inspirovat, ale hlavně je to tak načinčané, že to nepůjde vyhnat z hlavy. *** A to pomíjím, že Sedláček se ani neobtěžoval naznačit, že není a nikdy nebude úplně jasné, jak to vlastně bylo a jestli to celé Palach vymyslel jako sólo akci, nebo ne a nějakou skupinu kolem sebe měl. Sedláček svým jednoznačným příběhem v podstatě celý tenhle osudový moment našich dějin a jeho dosavadní interpretace zfalšoval, okradl, a touhle svojí bezduchou vyděračskou bajkou přemazává národu paměť. Ještě nevím, jak to dokážu, abych až budu zase překračovat památník Jana Palacha, myslela skutečně na něho a dostala z hlavy tu unylou Sedláčkovu figuru. *** Dojem, že Sedláček je řemeslný trotl, který svým sotva prostředním intelektem fušuje do dosti složitých výkladů našich dějin, jako by v přírodě betonoval dálnice, jsem získala už z jeho minulých projektů, ale když ještě i zpětně znovu uvažuji třeba o Českém století nebo Bohémě, sílí ve mně pocit, že je našim dějinám, sebeuvědomění a možnosti inspirovat se v historii svým šovinistickým a trivializujícím přístupem vyloženě nebezpečný. V Českém století se spolčil s Kosatíkem a předkládá zpola vykonstruované interpretace klíčových okamžiků, plakátové příběhy, kde ženské byly dobré leda k tomu, aby své velké muže v těžkých chvílích pohladily po zádech a podaly jim kapesník nebo svačinu. V Bohémě opět vynechává řadu ženských postav a podává příběh barrandovských osobností z vypjaté válečné doby tak, že se nakonec všichni zaprodávají, bojí se pohlédnout si navzájem do očí a konec války a nástup komunismu nepřežije ani jediné přátelství. Sedláček musí mít mizerný osobní život, lze-li tak soudit na základě jeho představ o mezilidských vztazích, ať už rodinných, přátelských nebo intimních, jak je ve svých filmech prezentuje. Skutečně blbé ale je, že jeho omezené představy kradou velkodušnost a charisma postavám, které Sedláčka o mnoho řádů převyšovaly, a v očích diváků z nich dělá obyčejné, takové jaksi lidsky pochopitelné figurky. Netřeba dodávat, že lidem se to líbí a v sálech tleskají. *~

    • 16.9.2018  00:45

    Když se dívám na tu rozmanitou škálu filmových žánrů a rámců, do nichž už Spike Lee téma mezilidské nesnášenlivosti dokázal vpašovat, mám takový pobavený dojem, že celý život pilně trénoval, aby jednou natočil tenhle film. Film tak parádně vybalancovaný mezi tím, co je ještě humorně nastavované zrcadlo, v němž se pro nějaké samoúčelné pobavení neztrácí míra informace o absurdních a děsivých principech rasismu v žité realitě, ale v němž se zároveň zrcadlená realita nikdy nestane tak děsivou a absurdní, aby divákovi nadlouho zamrzl na rtech ironický smích. Nepustí vás to sklouznout ani na jednu stranu, i přesto, že vyprávění prochází hodně divokou akcelerací a eskalací a ta jemnost, s níž Lee drží oba pádící koně na lehce přitažených otěžích, bere dech. *** A pokud jde o ten četně diskutovaný závěr - např. ve Válce s Bašírem po konci kresleného příběhu následují přilepené dokumentární záběry, které celý animák odsoudí jako eufemismus a shodí ho stejně, jako by ho režisér rovnou zmuchlal a vyhodil z okna - umělecké zobrazení je tu jen naivním a ohleduplným kašírováním nepředstavitelně surovější reality. Kdežto tady jsou naopak reálné záběry tou správně rafinovanou třešničkou na dortu celého díla a fungují jako jeho plynulé prodloužení a břitké dotvrzení. Jsem nadšená, že něco takového skutečně může tak pěkně zafungovat. *** A mimochodem, za zmínku stojí i dost odvážná, vtipná a funkční práce se střihem. ***

    • 4.9.2018  00:49

    Je to natočené podobně, jako byla napsána povídka Růže pro Algernon. Nezbytně zjednodušeně, ale tak, aby všechen smutek i krása nebyly metaforické, ale pravé a bezedné - totiž zapojí-li člověk vlastní životní zkušenost. A je to samozřejmě nekonečně složitější než Růže pro Algernon, neboť Keyes nám poskytl "jen" deníkový záznam pacienta, který opět vysychal do ztracena s jeho tenčícím se vědomím. Tady zůstává řada dalších postav a perspektiv, které tu bolest i radost z darů a ztrát nesou a rozměrují dál, nic neutichá. Ale přesto - smutek i krása tím nenarůstají do větších a působivějších metafor, ale jednoduše zůstávají pravé, a jsou tedy úplně stejně osobní jako univerzální - a bezedné. *** Laskavý snímek o krutosti života, jímž k nám proudí ostré vědomí o jeho zázračnosti, úchvatnosti a ceně. *~

    • 22.8.2018  16:33

    Co se zpočátku jeví jako rozjezd přehlídky nejtrapnějších póz a nejnechutnějšího přiblblého středoškolského machrování v 80. kulisách, se nejpozději kolem čtyřicáté minuty plně rehabilituje a udrží až do finále. Autor si zvolil vlastní, dost nepodbízivé prostředky a dobrovolně si nastavil handicap, aby všechno vyznělo jen o to působivěji. *~

    • 14.8.2018  11:52

    Jedna z nejlepších povídek žánru (filosofická scifi, spec-fiction), které jsem zatím měla tu čest překládat, byla rozhodně světově oceněná Ledová nevěsta od Willa McIntoshe (publikováno v XB-1) a tohle téma je v ní rozpracované do strhujícího a doslova mrazivého příběhu. Díky Black Mirror (zdaleka nejen) za tak výtečný tribute tomuhle nápadu! *~

    • 24.7.2018  01:48
    Nadechni se (2013)
    ***

    Televizně a prostředně (místy trapně a banálně) zrežírovaná i nasnímaná, avšak všemi čtyřmi hlavními herci velice uvěřitelně a citlivě zahraná etuda o ztroskotaneckém přístupu k životu a jeho banálnosti a trapnosti, jež vyvstávají zvlášť křiklavě, když si takovou kontumační prohru volí jedinci s neobyčejným nadáním. Divák se nemůže zbavit neodbytného dojmu, že režisér o tom musel něco vědět. Což v tomhle případě není jen povedený vtip - právě díky tomu tenhle snímek paradoxně chvílemi překračuje svůj skromný stín a mrazivě tne přímo do živého. 3,5*

    • 15.7.2018  18:08

    Hodně emotivní a vizuální - ale zároveň v tomto směru nevybočující - film, kde scénář je jen málo racionálně propracovaný. Věřím, že někomu to v tomhle případě vadit nemusí, ale mě to kontinuálně rušilo a přispělo k tomu, že mi snímek připadá povrchně vypočítavý a silně ignorantský. Nejhlubší zklamání pro mne plynulo z toho, že přestože má jít o scifi, nedozvěděla jsem se pranic konkrétního o situaci, do níž se lidstvo dostalo, o důvodech ani o možnostech řešení či o motivacích kterékoli zainteresované strany, natož jednotlivců. Nedozvíte se to základní, na čem musí být drama založeno, takže žádné drama nesledujete. Dokonce ani o vztazích kterýchkoli dvou postav se nedozvíte nic. Zprostředkované emoce tak neměly žádný jedinečný podklad a všechny byly tím pádem obecné a tuctové, nevtahující. Bez jedinečného příběhu jim nelze udělit žádnou pádnou sílu. Na zařazení do žánru scifi tohle dílo nárok jednoznačně nemá, ničím se k tomu nekvalifikuje, je to pouze tuctový výjev z libovolné válečné a chaotické apokalypsy. *~

    • 14.7.2018  09:08
    Diamantino (2018)
    *****

    Po uhrančivě krásném, po čertech inteligentním (řada dějových mind fucků ve scénáři, který vám nabídne pokaždé! složitěji a zajímavěji převyprávěný příběh, přičemž ta poslední verze je po různých alternativách jednoznačně nejlaskavější a nejlepší), precizní, sofistikovanou kamerou nasnímaném a pohříchu nedoceněném majstrštyku Paláce lítosti (https://www.csfd.cz/film/323740-palace-litosti/komentare/) přichází stejná tvůrčí dvojice až po sedmileté přestávce s novým filmem, který se dá chápat i jako protestní reakce - především na tristní nedostatek ochoty lidí přemýšlet, kriticky reflektovat a také soucítit, zkrátka na nedostatek vnímavosti a ochotné vstřícnosti v dnešním světě. ***** Přestože oba tvůrci mají co říci a mají k tomu i obrovský talent, jak už prokázali, mají také všechny důvody po své první zkušenosti už publiku nevěřit a diváky nepřeceňovat - a tomu podřídili svůj nový film, jistěže s notnou dávku ironie, humoru a nadsázky. ***** Je natočený až extrémně (a komicky) ledabyle, jen hrubými a přibližnými nástroji, vyprávěný je pomalu, hodně hlasitě, po lopatě a dvakrát (jako když mluvíte na policajta), hlavní hrdina je prostoduchý imbecil s rozvinutým soucitem a všechny postavy mluví v jednoduchých proklamacích a pořád se opakují - aby to bylo jasné úplně všem - ro-zu-mí-te. Stejný účel ostatně plní i ta nejinfantilnější ústřední symbolika něžné lásky na světě: chlupatá štěňátka a miloučké koťátko a neochota se nějak moc babrat se zápletkou a rozuzlením (proč se s tím mazat, stejně nad tím nikdo nebude přemýšlet). ***** Snímek přitom i tématicky pojednává nejdůležitější problém dneška - nedostatek přemýšlivosti, vnímavosti a bezelstného, přirozeně soucitného chování, absenci vzájemnosti, která nejkřiklavěji ústí i v to, že lidé na Západě už doopravdy neprožívají a nevnímají ani skutečnou nouzi a zoufalství lidí ve válečných konfliktech a životní bídě, která je nutí stávat se "prchlíky", a nenabízejí pomoc a porozumění, pouze s nimi tak či onak licoměrně kalkulují ve svůj banální a krátkozraký prospěch. ***** Snímek Diamantino onu absurditu odráží v plné síle - nejen myšlenkou, ale i povrchním způsobem svého ztvárnění reflektuje, jak jeho tvůrci smýšlejí o myšlenkově i emočně zbanálnělém, otupělém světě, ve kterém žijeme a z něhož si vzájemně děláme nelaskavé a nehostinné, ostudné místo k životu. Přestože by to tak samozřejmě a jednoduše šlo jinak a lépe. Je mi líto, ale míním, že všichni, kdo tenhle film odsoudili pro jeho banálnost, infantilnost či (je) urážející naivitu atp., by se měli zahledět nejprve do zrcadla a potom do svého srdce, a mají-li na to kapacitu, tak se také pořádně zamyslet. *~

    • 2.7.2018  19:28
    Děti moje (2011)
    ****

    Payne není nikdy ani slabý, ani tuctový. I tenhle snímek přináší všechno možné, jen ne klišé. Pozoruhodný je snímek v tom, že nedostanete příběh, Payne se analyticky zaměřuje na jednu konkrétní prožívanou životní situaci, nedostanete nic předtím, nic potom, jen velice precizně diagnostikovanou přítomnost, a navíc specifickou v tom, že jak jsou karty rozdány, Matt je od svojí ženy odloučen na několikrát - poprvé její nehodou a ortelem a podruhé, když zjistí, že už předtím žila jiný příběh než on, chtěla od něj odejít, a i když to byla jen její naivní, milencem neopětovaná představa, ona a Matt už si to nikdy neřeknou, nesjednotí svoje verze - ona umřela s jinou představou a touhou a Matt jí ani nemůže odpustit, aby se k němu mohla vrátit. Nestihli se synchronizovat. A její tajemství může Matt sdílet se starší dcerou, ale ne s mladší, ani s tchánem a tchyn, s většinou příbuzných. Nemůže, a ve své vnitřní upřímnosti ani nechce. Za takových podmínek se dost těžko dosahuje smíření s osudem a stavu, kdy se člověk odhodlá pohnout dál, do nové etapy. Ale postavy ve filmu to spolu zvládnou jako skutečná rodina a není to ani tolik tísnivé, jako by mohlo a jak to Payne (jemuž občas v duchu přezývám Pain) umí. Dokonce i ty odlehčené komediální okamžiky tu občas přijdou, jako by Payne bral po delší době diváky na milost, jako by jim chtěl dát milý dárek, protože jinak to, čemu se u Paynea říká komedie, mívá k veselosti a odlehčení daleko (byť komedie to svým drsným způsobem jsou). A přitom, jakkoli lehce tu některé momenty můžeme přestát, nijak jim to neubírá na existenciální obtěžkanosti, jen nám ji to nenutí tak, abychom si nemohli vydechnout. Pěkný a vůbec ne obyčejný film.

    • 1.7.2018  21:12
    Kdo s koho (1999)
    *****

    Payne v nejlepší formě. Mistrně propracované, ďábelsky komplikované a na jedničku fungující dílo, kterému stojí za to věnovat veškerou pozornost. A k tomu Mattyho bravurní, vše důležité ve správných proporcích a vztazích postihující komentář, který mi tu ušetřil hodně lopocení a dopřál výlučný pocit sdílené radosti. Dva dárky v jednom, Díky, světe. *~

    • 1.7.2018  10:29

    Sarkasmus a ironie z tohoto filmu rozhodně nedělají komedii. Opravdu není veselý, ale není ani minimálně odlehčený, naopak.Scény přitažené za vlasy vzbuzují jen o to větší tíseň, i proto, že zobrazené mechanismy a výjevy, byť se zdají chvílemi až absurdně přehnané, při porovnání s historickými dokumenty popravdě zase tolik přehnané nejsou. Co do způsobu natočení film sice notně zestárl, ale svůj význam má a pro příznivce Laury Dern je tahle role v jejím rejstříku nepominutelná.

    • 23.6.2018  21:18

    Malé komorní drama se zvratem perspektivy, které by - kdybychom chtěli takhle brzy vyzradit pointu - mohlo nést podtitul "Kdo je tady pedofil?" *** Barbara stárne v úplném osamění, a přestože je sama prosta soucitu a neschopna skutečné lásky či oddaného a nesobeckého přátelství, přeje si nad nesnesitelnou samotou ztíženou i její sexuální orientací zvítězit alespoň za pomoci intrikářství a kalkulu. Ta druhá, mladá žena se zamotaným osobním i citovým životem, ale jednoznačně schopná a ochotná milovat, však není tou snadnou, dokonale využitelnou kořistí, již Barbara více než polovinu života vyhlíží. A není ani její první, ani poslední obětí. *** Batsheba je jméno neodmyslitelně spjaté s hrdinkou románu Daleko od hlučícího davu. Ozvěna téhle postavy i jejího životního údělu je tu jednoznačně na místě, jako tklivý leitmotiv jednoho z těžkých témat věčně rezonujících v partituře lidské tragikomedie. *** Není tu nic špatně, herecky je to krásná podívaná, jen to není v žádném smyslu velký nebo důležitý film. Podívala jsem se ale ráda, a kdyby se některé mé oblíbené divadlo rozhodlo uvést ho jako hru a obsadilo některé mé dvě oblíbené herečky, neváhala bych a koupila si lístek na deštivé odpoledne do první řady. *** A řekla bych, že tu svoji kočku Barbara postupně otrávila sama, v rámci své nemocné strategie.*~

    • 19.6.2018  18:47

    Je to tedy na dvě hvězdy, ale bylo by škoda, kdyby s nezvládnutým filmem úplně zapadla i nosná myšlenka. Marie Magdalská jako žena, která nemůže v nitru potlačit bezpodmínečnou lásku a milosrdenství a tíhnutí k vizi opravdového radostného života, jejž by bylo možné v lidech probudit a nastolit nový, spravedlivý pořádek, a nedokáže se podvolit vůli bratrů a otce a přijmout roli další podrobené poslušné manželky ve světě starých obyčejů, poroby, nespravedlnosti, nenávisti, ubližování a strádání, do něhož cítí, že nepatří, tahle Marie Magdalská se setká s Ježíšem a snad lépe než on svou ženskou náchylností k ryzí lásce, neubližování a slitování se slabými, porozumí a ještě poctivěji a neochvějněji přijme a vyloží i druhým jeho učení a v čem - jak v nich a jejich srdcích - záleží a spočívá příchod Nového království. *** Tolik teze. Teď ještě, kdyby to živoucně, bolestně, nakažlivě a přesvědčivě vyzařovalo i ze snímku, který sledujeme. *** Ale ne. Až to nutí dvojnásob silně volat: Bohu žel! Chybí scénáristický talent, schopnost vyprávět, propojovat klíčové momenty, utkat z nich živý osudový příběh - vznikla eklektická, sladkobolná, plytká záležitost, všechno je zjednodušené, vypuštěné, zploštělé, tezovité, jako by z příslušných pasáží Bible jen někdo napsal nevalnou seminárku. A při té strohosti to ani nemá údernost, sílu a spád, osudovost. Především chybí nezbytnost, nutnost vyplývání děje, zkoušek, podloženost toku a zvratů dění jemnou sítí logiky smysluplně a uvěřitelně prokreslených postav a jejich vzájemného působení. *** Kdyby tuhle látku dostal do rukou třeba i náš Zelenka a obsadil Tomáše Bambuška s Klárou Issovou, muselo by to dopadnout krevnatěji a mnohem líp. Tohle byl naprostý vypravěčský i filmařský propadák, včetně nanicovaté klišovité kamery, nudného střihu, bezkrevného ztvárnění postav. Ani Panna Marie si nezasloužila takové zbabičkovatění, jako by to byla kmotřička z Pyšné princezny. *** A druhé stejně veliké a trestuhodné zklamání, které pro mne snímek činí téměř bezcenným, plyne z faktu, že film skončí tam, kde by měl začínat, kde by teprve mělo smysl točit avizovaný příběh o Máří Magdalské. Kde začínají všechny důležité otázky a kam se obrací jediná pravá soustředěnost, ptáme-li se po smyslu a úloze jejího života a jak se svým úkolem naložila, jak obstála. - Její vlastní úkol totiž začíná až ve chvíli, kdy zůstane po Ježíšově odchodu sama jediná na světě se stejným či hlubším vědomím, v čem spočívá příchod pravého Království, kdy jako jediná mezi apoštoly jeho učení lásky k bližnímu pochopila, snad proto, že je žena, ve chvíli, kdy ostatní apoštolové, muži, už z nepochopení a strachu a slabosti plánují zbavit se té odpovědnosti a tíže stát se lepšími a jít příkladem a snovají, jak dají povstat Království podle svých vlastních představ a sobeckých tužeb, ve chvíli, kdy ona jediná jako žena neuteče před bolestivou pravdou a vyloží jim ji do očí a řekne, že nebude mlčet - že její hlas bude slyšet - v tu chvíli končí teprve expozice a mě zajímá, co Máří Magdalská udělá, jak své dny na zemi naplní, jak se s jejich sčítáním bude vršit smutek, bolest a beznaděj z oslyšení lásky, kterou v sobě nese a nabízí, a bude-li nakonec odcházet smířená anebo zoufalá - s tím, co se jí nepodařilo rozežít, jediné strážkyni toho pokladu, jak to den po dni prožije a procítí, až do konce. Jaké budou poslední chvíle jejího života, její myšlenky. Když jako žena cítím a chápu to samé co ona, ale o dva tisíce let později, a vím bezpečně, že dostatečně slyšet nebyla, že zůstala oslyšená, že svou vizi nerozežila, že mužům se povedlo to ryzí učení o lásce, která změní svět, strachem ovládnout a zneškodnit - prozatím - pak je tohle příběh Marie z Magdaly, který mě zajímá. Ten jsem ale nedostala, jen klišovitou naředěnou kaši z těch pár let, kdy kráčela po boku Ježíše a spěla ke svému uvědomění, než s tím vším pochopením a nazřením zůstala na celý svět sama. Co bylo dál, co byl sutečně její příběh, na to režisérovy ambice, fantazie ani smysl pro spravedlivé a smysluplné vyprávění příběhu, po kterém se natáhl, nesahají. *** Vlastně je to celé sotva na jednu hvězdu, ale já vážně nechci, aby ta základní myšlenka, jednoduchá a mocná, kvůli tomu nepodaru zapadla. *~

    • 13.6.2018  04:07

    Tak jako si oba filmy dělají srandu (se satirickým a kritickým podtextem směrem k novinářům, policistům i politikům) z toho, jak lze s toutéž událostí nakládat rozdílně a s jiným vyzněním podle toho, pro jaké noviny či vlivné lidi pracujete, podává i Billy Wilder původní příběh ze snímku Jeho dívka Pátek ve všech možných i málem nemožných ohledech co možná odlišně. On však - na rozdíl od filmem kritizovaných zaprodanců - jen z čiré virtuozity předvádí celý rejstřík svého variačního umu, ale nakonec zůstává poctivě věrný původní pointě, a je to znovu, jen jinak, povedené, vtipné, obsažné a vypointované, a přitom rozkošnicky tvůrčí a zalíbené do filmařiny a vyprávění a s noblesou vzdávající hold originálu. Ačkoli všechny hlavní postavy jsou tak jiné, jak jen mohou být, na vyznění původního příběhu se přes všechno nemění ani chlup. Mistrovství. A jak z mého komentáře nezbytně vyplývá, silně doporučuji nepřipravit se o zážitek z prvotřídního a netradičního remaku a shlédnout nejprve původní, neméně bravurní a sžíravý film, jinak se připravíte o víc než o polovinu celé té důmyslně vychytané a inteligentní legrace. *~

    • 3.6.2018  15:03
    Slíbená princezna (TV film) (2016)
    *****

    Žalostně nepochopená a nedoceněná, přitom vysoko nad naše poměry bravurní, duchaplná a šarmantní pohádková travestie. Skvěle promyšlená, nadupaná a vyladěná záležitost, která jednotně funguje jak na rovině příběhové, tak formální - humpolácký způsob vyprávění ladí se střihem i výpravou, přitom oboje je až dojemně opečované a precizně propracované. Je pohádkově hojivé, jak taková zdánlivě punková věc uklidňuje svou velevtipnou důkladností a logikou a jak originálně ctí a vyznává pravé a věčné hodnoty. A přitom má i vlastní smysl a opodstatnění - přináší mnohé nové perspektivy a občerstvující vnímání zavedených pohádkových vzorců a poskytuje tak čerstvé uvědomění (např. jak to vypadá, když se ujede kraj světa, o kolik těžší asi musí být nosit na hlavě rouno zlatých vlasů, když i zlatá královská koruna je těžká jako kráva, atp. A skvělá byla i ta politická a společenská kritická ironie zacílená do Božémie na čecháčství a jeho vnímání v širém světě. Nevím, co víc po tomhle díle ještě chtít. Je to téměř dokonalý žánrový bonbonek. Vřelý dík uživateli Adam Bernau za upozornění na tento skvost, jež visí na jeho profilu, a ostatně i za jeho komentář. A koho tahle věc vyloženě potěšila, měl by upřít své kochavé zraky i na Kdyby byly ryby Jana Prušinovského.*~

    • 30.5.2018  23:50

    Marná sláva. I Snílci dávno vybledli, Poslední tango v Paříži zbanálnělo. Ale po sedmnácti letech, co jsem viděla tenhle film, můžu říct, že ta završující scéna u fontány se mnou bude už do konce života, a nejspíš i dál. *~

    • 30.5.2018  23:45

    Zhruba od chvíle, kdy se na scéně vystřídají reálné osobnosti maestra Alana Gilberda, Juliana Bonda a Daniela Bouluda, to naprosto přestalo vzbuzovat zdání, že půjde o nejapnou, topornou repliku Pornografického vztahu, a začne to být fenomenální, důvtipná i krutá jízda životním časem a chápání (se) svých příležitostí, plná překvapivých, byť srozumitelných obratů. (Ne všichni to mají tak snadné jako rodiče našeho hrdiny.) Všechno, co by mohlo být povrchně vytýkatelné, tu má svůj hlubší šarm, smysl nebo vtip, nezřídka i vše z toho najednou. Kromě těch prvních asi dvaceti nesnesitelných jsem pak už milovala každou další minutu. *** Pro ty, kdo si chtějí zařídit zvlášť silný večer (týden, měsíc, život): pusťte si po sobě Pornografický vztah (1999), Stvořeni pro lásku (2000) a tohle. Případně do toho ještě zamíchejte Punch Drunk Love (2002). A jestli nepuknete a nepřerodíte se stonásobně odvážnější a živější, tak vás nechci nikdy potkat a nic s vámi mít. *~

    • 27.5.2018  16:58
    Kolem Mileny Jesenské (TV film) (2018)
    *

    Čekala jsem hraný dokument, a ono to bylo němými unylými obrazy podkreslené, nemístně a nepochopitelně uštěpačné a zahořklé, nebo zas hloupě melodramatické a každopádně mongoloidně deklamované, přemrštěně a nelogicky teatrální čtení útržkovitého referátu, z nějž bylo patrné jen tolik, že Milena Jesenská pro ploché, banální a nekoherentní chápání smečky autorek zůstala ve všech ohledech nepolapenou a ve všem je přerůstající záhadou. Než do tak blbého paskvilu zasazená roztroušená fakta či útržky dobových dokumentů, to raději důstojné ticho. *~

    • 14.5.2018  09:21
    Frances Ha (2012)
    ***

    Brzy po začátku bylo zřejmé, že je to dobrý film, a plnými doušky jsem si užívala, co sleduje. Dívku, která hledá pravý vztah, pravé vztahy, a která jen chápe, že v základu musí zůstat sama sebou, aby její život byl pravý, i kdyby se jí stokrát nelíbilo, jaká je. Bude nosit ponožky do postele a dívat se do zrcadel a dávat si načas a chrlit, co se jí honí hlavou, atd., i kdyby kvůli tomu ztrácela lidi a příležitosti se zapojit. Nechce zůstat sama, ale nemůže se přetvařovat. Ještě není dost stará, aby věděla, co přesně chce, a aby se ve všem vyznala, a tak zmatkuje, ale už není tak mladá a naivní, aby nepoznala, co není pro ni. Nedaří se jí plnit nároky, zapadnout. Protože svoji situaci neumí vysvětlit, radši lže, ne aby se dělala lepší, ale aby nevypadala jako ztroskotanec, kterým rozhodně není. Možná, že toho, co chce, v téhle společnosti, kde se všichni přetvařují, ani nejde dosáhnout. Dělá zoufalé a směšné výpady do různých stran, mezi různé typy lidí, aby to zjistila. Její nejdůvěrnější kamarádka se s tím pere po svém, jinak, možná se přetvařuje, možná je to její způsob sebezkoumání, ale neumějí nebo nemohou si to (ještě) vzájemně vysvětlit, a tak je to od sebe odtrhává, vzdaluje, alespoň na povrchu. Kdo ví, jak se to vyvine. Potud skvělé. Bezvýchodnost a tragikomičnost, nostalgie, to k tomu všecko patří. Jenže ten závěrečný rychlý obrat "ke šťastnému konci", kdy se všecko samo hladce vyřeší, posunul celý film úplně jinam a udělal z něj klišé o tom, jak se každý zmatený a bloudící mladý člověk nakonec šťastně usadí a najde se, když přijme, co předtím zbrkle odmítal. Ty dva koncepty k sobě nepasují - postava, jakou snímek do té doby sledoval, nebyla rebelka za každou cenu, byla ve své odlišnosti a osamocenosti upřímná, a nemůže zůstat šťastná tak, jak ji film naposledy ukázal, ani její kamarádka ne, aniž by to v obou dál hlodalo, aniž by to nebyla jen další fáze - což už snímek bohužel neindikuje a nabízí ji jako pro mě neústrojný a nevěrohodný happy end. Škoda téhle úlitby, i když tuším, že právě díky ní se film dostal u diváků v hodnocení výš než ostatní, doufám, že to byla přechodná fáze i u Baumbacha, stejně jako u Frances. *~

    • 9.5.2018  23:33

    První hodinu jsem byla spíš zklamaná, podat málo informací je laciný způsob, jak pláštěm tajemna zahalit neschopnost vybudovat solidní příběh. Zvláštní motiv a atmosféra nestačí. A tady byla navíc atmosféra skličující, střídaly se záběry na štvané či uštvané lidi, jak maďarské zdravotníky či policisty, tak imigranty, samé kolize bez posunu a uspokojivé kauzality, zdálo se to příliš melodramatické a nesmyslně přitažené za vlasy. *** Ale nakonec to není ten případ, v polovině nastává zlom, přichází obrat v duši hlavního hrdiny (jímž není vznášející se Aryan, ale zkorumpovaný lékař, který se pod vlivem onoho zázraku zásadně mění, naněkolikrát) a film nabírá při zachování své jemnosti strhující obrátky. A i když máte celou dobu pocit, jako by ani nebyl vyprávěn, neříkal toho o nikom dost, přesto jím na konci prosvítá zcela jasně, co se v kom odehrálo. *** Čím méně se toho divák dozvěděl o životech postav nad nezbytné minimum, tím více ho film nenápadně nutí zaměřit se na to, co se stalo v nich, jim. A nejsou na to jednoznačné odpovědi, záleží, kdo se dívá a co ví (připouští si) o vlastním nitru a protichůdných silách, které v něm zápolí. *** Rozhodně je to zneklidňující počin, i tím, jakým způsobem s archetypálním tématem zázraku při vypravování pracuje, jak ho zapouští do uštvané, bědné reality malomyslných lidí s nízkými cíli, závislostmi, emocemi a pudy a co v nich setkání s nejasným zázrakem, možná andělem, ale možná jen přírodní anomálií - udělá - co napoprvé, a co později, když to v nich chvíli pracuje. Vina a trest, stud a strach, hlubší vrstvy morálky tam, kde se už dotýkají obnažené a všedním životem ztýrané a zostuzené duše, a otázka, která tím vším prokmitává - co je víra a co je podvod, co je pravda a co lež, a co když obojí může mít dobré nebo zlé důsledky, a je nutně špatně, uvěří-li člověk sebeklamu? Film nenabízí univerzální odpovědi, jen ukazuje, kam to vede jeho nicotné, a přitom heroické hrdiny. *** Stejně znejisťující jako vyprávění života postav je i kamera a hudba. *** A ta honička v autech má rozhodně potenciál zařadit se mezi nejlepší filmové automobilové honičky vůbec. Mně osobně asi právě tahle dostala ze všech známých úplně nejvíc. *** Po prvních 45 minutách jsem to viděla na dvě hvězdy, po tom obratu na tři, po té honičce na čtyři. Uplynuly dvě hodiny a já o tom filmu pořád dumám, aniž bych nutně chtěla, vrací se mi výjevy, vystupují kontury, vylupuje se, co všechno ve skutečnosti film stihl jednoznačně zachytit. *** Dala bych pět. Ale pořád jsou tam momenty, prvky, které mi nezapadají nebo připadají přece jen příliš nahodilé, volné, nenezbytné, příliš samoúčelně tajemné. Jako samotný název - proč se to jmenuje Měsíc Jupitera? Jen proto, že to je o Evropě, někomu nedosažitelné a vzdálené jako Europa? Není to trochu moc volné spojení? Nebo jako ta poslední scéna s počítajícím chlapečkem - co s ní? Něco se vymyslet dá, jak ji zapojit. Ale proč? Ale není to v životě často to, co děláme? Chytáme se i volných spojení? *** Je třeba chápat tyhle momenty jako symbol toho, že nikdy nemáme dost informací, abychom odlišili pravdu a zázrak od sebeklamu, banální a nahodilé od toho, co je nadáno smyslem a co můžeme chápat jako znamení? Není to přece jen příliš laciné, i kdyby to tak bylo míněno? Ano, nebo ne? Jak říkám, je to zneklidňující počin. Čtyři, nebo pět? *~

    • 28.4.2018  18:53
    Janička (2017)
    *****

    Bože. Ach ano. *** Jeannette aneb o dětském životě a rozjímání Jany z Arcu nenapodobitelný muzikál, zjevení hudebně rozpjaté mezi žalmickým metalem, dětsky andělským vyzpěvováním a pastýřsky něžnou lidovou operou, vtělené v pásmo mistrovsky nasnímaných výjevů, uhrančivě vybočující choreografie a hlasových a hereckých projevů neherců, v meandrovitý proud stříbřité řeky Mázy, ryzích myšlenek a naléhavých sdělení. *** Kinematografie tryskající v ryzí podobě a čistém souznění s vyššími záměry. Méně to vychválit nelze, byť - jako ostatně všechna díla Bruno Dumonta -, doporučit mohu jen vyvoleným s vnitřně naladěnými přijímači a nezanesenými kanály. (Pro ty, kdo dokázali ocenit kouzlo Manuliho Legendy o Kasparu Hauserovi, je tohle šťastně shůry spadlá povinnost.) *** Ale Bože, ach ano. Děkuji. *~

    • 25.2.2018  11:12
    Gwendolyn (2017)
    *****

    Intimní portrét svérázné ženy s pohnutým, ale naplněným osudem, spisovatelky, asyrioložky a především držitelky světových rekordů ve vzpírání, odkrývá cosi podstatného z podivuhodné geometrie vládnoucí lidským životům. ***** Nakolik naši životní dráhu, klíčový boj a charakter, který se v něm tříbí, předurčují osudy těch, z nichž vzcházíme? A záleží na okolnostech, stáváme-li se za všech sebou? Rafinovaný snímek s filosofickým podtextem nenápadně odkrývá obrovskou sílu, dramatické peripetie a rozsah zkušeností, schopností, elánu a životního uvědomění 65leté fascinující ženské, Gwendolyn Leick. Postupně uvolňuje překvapivé informace ze štědré mozaiky její existence tak, že ona hubená, strohá, nemluvná postava bez úsměvu se jako zázrakem mění v houževnatou schránku výjimečně naplněného, dobrodružného života, vřelosti a lidskosti, aniž by původní vizuální dojem pominul. Obraz se v pochopení kruhem potká sám se sebou, jen nyní znamená téměř dokonalý opak. Osudovou předurčenost této Gweniny přirostlé masky přitom naplno pochopíme až s jejími slovy v posledním záběru – který nás obratem vrátí k úvodní otázce. Výjimečný a těžko kategorizovatelný film neopakovatelné krásy a hodnoty, jak sosutředěně a promyšleně odráží vnitřní krásu pozoruhodného člověka. *~

    • 24.2.2018  20:14

    Že se v hodnocení rozcházím téměř se všemi, tomu tentokrát moc nerozumím (nebo už vlastně možná ano, jak se dočtete později). Ale víc mi zůstává rozum stát nad tím, že ani v komentářích ostatních uživatelů nečtu o filmu, který jsem viděla. Neviděla jsem film o výlučném géniovi, který vedle sebe nesnese nikoho vyjma své sestry, a osudem žen po jeho boku je... až dokud se neobjeví... atd. atd. ***** Já jsem hlavně neviděla film, v němž by se podle pravidel narace a logiky rozvíjel jakýkoli fungující příběh. Nejblíž k popisu toho, co jsem viděla já, má ve zdejších komentářích ještě tak Matty, ale pak nechápu jeho nadšení, není-li umělým nadšením otrlce z bizarnosti za každou cenu, z rafinovaného úskoku a lsti, jimž se ale obětuje film. Já jsem se přes dvě hodiny dívala pozorně na film, v němž nefungují žádné konsekvence - na film, kde vyšinutý a nenormální zdaleka není jen hlavní hrdina, ale všechny postavy a všechny aktivity a většina scén - bez vnitřních souvislostí, bez pochopitelných příčin, bez následků - nic se nevyvíjí podle sledovatelných zákonitostí, ani časem se žádné nahlédnout a poznat nedají. Možné premisy, jak chápat, co se mezi postavami (kterýmikoli dvěma) děje a proč, padají jedna za druhou, až žádná nezbývá a nové se s přibývajícími obrazy už na ničem pravdivě založit nedají. Nelze z toho, nač se doopravdy díváme, co slyšíme a co vidíme, pochopit žádné motivace a rozhodně ne poskládat příběh a pochopit role a povahy postav. Komentáře, včetně popisu obsahu, které se snaží nám podsunout příběh, o čem film byl, jsou s viděným snímkem pokaždé neomylně v rozporu. ***** I pokud by to bylo tak, že PTA natočil maniakálně precizně neracionální snímek, který se vymyká možnosti diváckého ukotvení, zkušeného setřepání rozkomíhaného děje do pochopitelné ucelené příběhové interpretace tak, aby žádné úlomky navíc nezbyly, a natočil ho tak, že kamera i zvuk se tváří, že se na plátně odehrává jednoduchý, jasný příběh, který lze shlédnout s chápavým a ironickým vědoucím úsměvem, jaký si osvojily i hlavní postavy filmu a úspěšně ho používají ve chvílích, kdy nám musí být jasné, že jasné není nikomu nic --- pak mi ale tenhle výkon neimponuje, protože já jsem prožívala dvě hodiny soustavně eskalujících muk, jak v mojí hlavě narůstalo skladiště nezařaditelných gest, úsměvů, pohledů, úkonů, vět, reakcí, které nejsou reakcemi, atd. Včetně toho neodbytného vědomí základní nepatřičnosti, kdy vám film a všechny postavy a recenzenti a ostatní diváci tvrdí, že ten slavný návrhář dělá šaty, ze kterých si svět sedá na zadek údivem a překvapením a všechny významné dámy se můžou předtrhnout, aby jeho modely mohly nosit - a vy vidíte jeden nepovedený a nijak zvlášť přitažlivý hadr za druhým, které navíc ženským křivkám nijak nelichotí a nevycházejí vstříc. ***** Z takových zjevných rozporů mezi tím, jak se film tváří a na co se doopravdy díváme, je celé dílo utkané. V tomto smyslu chápu i jeho název: FANTHOM THREAD je ve skutečnosti FANTÓMOVÉ VLÁKNO, což by byl možná lepší překlad - nit příběhu (thread je také narativní souvislost!!), která vede chaotickou látkou jen jako, ale ve skutečnosti neexistuje. Žádná tam není. NIT - CHIMÉRA. FANTÓMOVÁ NARACE. PŘELUD PŘÍBĚHU. Příběh, který se tváří, že je, ale není. Jen všechno vzbuzuje představu, známé značky sugerují, že je. Ale nedrží pohromadě, netvoří linku. Je to falešená představa. ***** V tom případě se PTA povedl dokonalý počin, protože opravdu zmátl celý divácký a recenzní svět a já to vnímám správně: všecko a všichni se tváří, že tu máme příběh, ale on tam není. Je to fantóm, chiméra, přelud. A v tom případě byla i moje narůstající bolest hlavy, zvyšující se tlak, nepohodlí a regulérní naštvanost, že nic nedává smysl, že nelze zaostřit, soustředit se a sledovat, naprosto adekvátní reakcí. A v tom případě jediným správným hodnocením je jedna hvězda, či podobně nízká známka, protože to opravdu není film, dílo, jen chiméra, a nemá uspokojit jakožto dílo, ale rozmrzet a rozladit jako rozpadlá látka. Jako experiment PTA na divácích je to geniální počin, jako film ke sledování je to katastrofální utrpení a jsem hluboce přesvědčená, že se za svou hlavu nemusím stydět a že PTA by mi to u kávy s ironicky svůdným úsměvem potvrdil. Pokud není stejně zvrhlý a zvrácený jako jeho film a nevyšlo mu to takhle nezáměrně, při sledování jakési vlastní nemocné logiky akcí a reakcí. Ale to asi ne. Dává mi větší smysl, že si dokonale krutě vystřelil ze všech, kdo se potřebují podílet na chimérách a přeludech, aby nemuseli přiznat, že film je nahý, že to není film. *~

    • 21.1.2018  00:15

    Wow!*Přestože překládám náramné povídky z žánru spekulativní fikce a filosocizující scifi, takhle nabitá a nadšená, jako bych vystoupila z živoucího podivuhodného i důvěrně známého světa, jsem se cítila naposled v sedmi letech po dočtení Pipi Dlouhé Punčochy a v deseti u knížek Julese Vernea.***A to jsem původně žádný vyložený zázrak nečekala. Ještě po cestě domů mě ten efekt přenesení do fikčního světa a jeho omračujících možností, krás i starostí nepustil, pořád jsem jednou nohou jinde, nebo se přesněji vzato moje žitá realita skutečně rozrostla. Neboť "jinde" tady řečeno s Neffem neznamená, že "všechno je jinak", ale že "něco je jinak", a tím pádem můžeme náš vlastní svět a život promýšlet a vnímat z připadných perspektiv - není to únik z naší reality, ale její poutavá nová reflexe, je to prožitek prohloubené blízkosti, lásky, starosti i fascinujícího a osudového zaujetí naším životem. A je mi nádherně. *~

    • 20.1.2018  09:38

    EDIT: Uplynulo pár měsíců od shlédnutí a musím přidat poslední hvězdu. Neměla jsem pravdu v tom, že by tento film byl pouhým dalším opakováním, dalším pokusem o zachycení té neopakovatelné mladické zkušenosti s prchavostí, nezadržitelností krásného prožitku. Je to mnohem důležitější dílo. Po té době vím, že ve mně stvořilo hlubokou vzpomínku na ten dokonalý prožitek, se vším smutkem a ušlechtilým dojetím, které k ní patří, jako by byla moje. Tenhle film je žalozpěvem i chvalozpěvem o nezadržitelnosti dokonalé krásy a volnosti jejího prožívání při vědomí jejího prchání. A je zároveň jakýmsi dokonalým pomníkem všem touhám zachytit tohle mladické prožívání, a prožívání mládí, a všem dílům, v nichž s tyto touhy otiskly, od antiky až po dnešek. - KONEC EDITACE. *** Není to tak, že by to silné a nezměnitelné prožívání, které chtěl autor předvést, zachytit, vyjádřit, šlo předvést ještě lépe. Ale přes všechnu tu jedinečnou krásu i smutek takový počin pořád zůstává univerzální esejí, nepřekračující svůj stín. ***** Je to počin silný a dobrý v uchopení svého tématu, ale toliko konstatuje univerzální krásu a smutek v jinošském pelu a jeho pomíjení, v antickém tématu syrové křehkosti, volnosti a dobrotě nepokřiveného chlapeckého mládí, které může v ideálně chápavém prostředí první lásku a zamilování i do vlastní síly a krásy (naléhavý požadavek Call Me by Your Name, vytknutý do názvu, zdůrazňuje ono - zdravé - narcisistní očarování sebeobjevováním, oslavnou sebezamilovanost, vzájemně nesobecky odzrcadlenou) prožít nejšťastněji a nejlépe, ale nemůže ji v její jedinečné podobě zadržet. Film znovu objevuje antiku a její idol, revokuje tento antikou opěvovaný odvěký zdroj prožívání efemérní krásy a smutku z pomíjení mladické dokonalosti, bez pokryteckých tabuizací, ale s něžným taktem a za přihlížení a napomáhání zkušených postav, jež pro tento proces mají niterné pochopení pramenící z vlastní zkušenosti.*~

    • 17.1.2018  23:31

    Fascinující. McDonagh, ten sršící živel, proti svým předešlým filmům totálně změní rytmus a zpomalí tempo vyprávění tak, že za stejnou dobu, co jindy zrychleně odvypráví třeba padesátku bláznivých a překvapujících příběhů, které jsou ale v závěru tak dokonale provázané a do jednoho tak krystalicky srozumitelné a průzračné, že by se z nich dal napsat třetí díl Bible, vám tentokrát nabídne příběh jenom jeden, v ději málem ospale rozvláčný a nikam nepostupující, a ještě takový, že se v něm pořádného konce a zadostiučinění nedočkáte ani u jediné z postav (fakt, ani ten vnitřně napravený polda, co se má stát detektivem, nedostane v rámci požadované katarze po dobu děje placku nazpátek, a kdoví, co se stane pak). A i když tohle udělá, stejně celý film utáhne s absolutní jistotou ohledně toho, co má na srdci a na mušce - a skoro zázračně přitom neztratí vůbec nic ze své živelné kadence, s níž sází své sarkastické a ironické zvraty a pointy, které tnou vždycky do živého, ať už se u nich smějete nebo trnete. Ani půlminuta vás nemůže nechat lhostejné a nezpytující, a přitom všem má film svou neochvějně nonšalantní a velice klidnou gradaci (zde je to ovšem anti-gradace, pro zdárný vývoj v nitru postav, které mají dojít většího pochopení, vzájemného porozumění a klidu, dává čím dál hlubší smysl, že navenek vlastně pro nikoho nic nedopadne uspokojivě). ***** Téma je pro McDonagha stále stejné, jak vyplývá už z mých komentářů k Šestiraňáku, Bruggám i Sedmi psychopatům. Zajímá ho téměř laboratorně, jak se dá všelijak otáčet a proměňovat morálka a kdy případně nastupuje skutečný dušezpyt: s charismatickým důvtipem rozpitvává šedou zónu nejrůznějších provinění a trestů, řetězení příčin a následků, od těch nejbanálnějších drobnůstek, jaké si lidé provádějí z nejrůznějších důvodů, až po ty nejzrůdnější zločiny, ale zajímá ho na tom především rožnění pokrytecké morálky, jakou se do různých ožehavých situací vyzbrojují různé typy postav, a jak dlouho s ní vydrží, než se spálí na uhel (buď ona, nebo oni). Zajímá ho to propalování morálky a co zbude, jde-li to skrz. A samozřejmě nepochybuju, že ho to samé co u postav zajímá i u živých lidí a diváků. Nastavuje důmyslnou soustavu všelijak pokřivených, detaily zveličujících zrcadel, ale není pochyb, že v nich pořád vidíme v extrémech předvedené aspekty našeho vlastního chování a vzájemného jednání a pokřivování a narovnávání duší, které to zahrnuje. ***** Představuji si, že kdyby jednou Bible měla mít třetí díl, už by to asi nebyla kniha, tady je kanonický materiál vyčerpán a sdělovací kanál pokryt maximálně. Ale představuji si, že by se takovým třetím dílem Bible mohla jednou stát samovolně tlakem věků slisovaná filmová kytice z děl Tarantina a McDonagha a že by se z nich lidem selektivně a s komentáři promítaly výňatky při nedělních kázáních. Protože oni oba vlastně fakt točí samé překvapivě důmyslné, střelené, urychlené a ulítlé paraboly, podobenství, alegorie, apokryfní příběhy, bajky a anekdoty, které poskytují pestrý materiál k dumání o zdrojích dobra a zla, o jejich boji v duši člověka a o možnostech (a limitech) očisty, ať už formou vzájemné pomoci i vlastní nápravy. ***** Chápu, že hodně lidí McDonagha považuje za sympatického magora, který srší vtipem a umí báječně bavit i na ožehavá témata, a já jsem se při všech jeho filmech taky zatraceně nasmála, ale to nic nemění na tom, že smysl jeho děl je mnohem hlubší a vážnější než se sluší na nezávazné ulítlé komedie. Dá se říct, že pokud ji pochopili, McDonaghova tvorba (stejně jako Tarantinova) diváky zavazuje. *~

<< předchozí 1 2 3 4 7 10 13
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace